Válka proti Ukrajině, kterou ruská propaganda vykresluje jako pokračování druhé světové války, se odvíjí v geografickém a historickém prostoru, ve kterém byl spáchán holocaust. Sémanticky se to děje v „krvavých zemích“, jak je Timothy Snyder nazývá ve své knize „Krvavé země“. Rozsáhlá ruská invaze do tohoto faktického a symbolického geografického prostoru posílila revizionistické diskurzy o spolupráci z dob druhé světové války, holocaustu a historii židovského národa na Ukrajině. Putinův režim šíří narativy konspiračních teorií o „skutečných“ důvodech a příjemcích války, které současně oživují dřímající antisemitské předsudky ze sovětské éry a vytvářejí nové předsudky o judaismu. Návrat antisemitismu do ruského veřejného prostoru lze vysvětlit nejen válkou proti Ukrajině a stále nepřátelštějším postojem ke „kolektivnímu Západu“, ale také řadou dynamických domácích i mezinárodních faktorů.
Z Gazy po Dagestán
28. a 29. října 2023 došlo v několika republikách Severního Kavkazu k pogromům, kterým předcházela antisemitská kampaň, která na regionálních telegramových kanálech zuřila téměř dva a půl týdne. Tyto události se odehrály na pozadí celosvětového propuknutí antisemitismu po útoku Hamasu na jižní Izrael 7. října 2023 a následném rozmístění izraelských sil v pásmu Gazy. Úřady reagovaly slabě a nerozhodně a projevily překvapivou shovívavost vůči davu. Putin obvinil z incidentu „agenty západních tajných služeb“ (zejména ty z USA), kteří jednali „v neposlední řadě z území Ukrajiny“. Pogromy v Dagestánu byly vykládány jako pokračování války, kterou Rusko vede na Ukrajině proti „globální diktatuře Washingtonu“.
Kreml dal jasně najevo, kterou ze stran v dění na Blízkém východě podporuje: 26. října se v Moskvě konala společná schůzka vysoce postavených členů Hamasu s náměstkem ministra zahraničí Íránu. O čtyři dny později, na schůzce o antisemitském násilí v Dagestánu, prezident Putin změnil téma a hovořil o pásmu Gazy: „Když vidíte děti pokryté krví, zabité děti …, přirozeně zatnete pěsti a dojde k slzám.“
Ruská podpora Hamasu je patrná i v celosvětové dezinformační kampani, kterou Rusko podniká v digitálním prostoru. To má podkopat argumenty Izraele a jeho nejdůležitějšího spojence, USA. To vše znamená konec období přátelských vztahů mezi Ruskem a Izraelem, které trvalo více než tři desetiletí. Ty se za posledních 16 let ještě více upevnily kvůli osobní a ideologické blízkosti Putina a Netanjahua s jeho nacionalistickým, autoritářským populismem. Rusko se snaží postavit se jako vůdce globálního Jihu a zdá se, že je připraveno vrátit se ke své staré roli ochránce palestinského hnutí, kterou zastávalo během studené války.
Ruská propaganda disponuje bohatým repertoárem antisionistických klišé a motivů nashromážděných za desetiletí sovětské démonizace Izraele. Některé z nich dnes zažíváme v televizních programech, ultrapatriotických, protiukrajinských telegramových kanálech typu “Z” (písmeno Z se v Rusku stalo symbolem takzvané “vojenské speciální operace”, jak je nazývána v ruské propagandě, agrese proti Ukrajině pozn. Red.), tak jako renesanci na různých diverzních mediálních a digitálních platformách. Tato dezinformační kampaň má relativizovat ruskou útočnou válku proti Ukrajině, odvést od ní globální pozornost a případně torpédovat západní dodávky zbraní na Ukrajinu. Kampaň šíří myšlenku „dvojího standardu“ tím, že staví do kontrastu západní odsouzení ruské útočné války proti Ukrajině s údajně všeobecným souhlasem izraelské pozemní operace proti Hamasu.
Podněcuje fantazie o konspiračních teoriích tvrzením, že za všemi vojenskými konfrontacemi stojí „strůjci z USA“, které Putin označuje jako „kořen zla“; přirovnal tuto zemi k „pavoukovi“, který „chce lapit celý svět svou sítí“. Mimochodem, tento děsivý obraz je ostatně známý těm, kteří zkoumají nacistickou antisemitskou propagandu a sovětskou antisionistickou propagandu. Rozsah této kampaně, která na uživatele sociálních sítí spouští lavinu emocionálně nabitého obsahu (jehož velká část byla vytvořena umělou inteligencí nebo zaznamenána v jiných válečných zónách, jako je Sýrie), bude globální veřejné mínění navíc polarizovat. Kampaň zvyšuje nedůvěru v jakékoli mediální pokrytí války na Ukrajině a akcí izraelských ozbrojených sil.
Současný nárůst antisemitismu v Rusku však nezapadá pouze do globálního trendu rozdmýchavaného současnou eskalací na Blízkém východě. Abychom lépe pochopili dynamiku návratu antisemitismu do veřejného prostoru, musíme se obrátit na domácí ruský kontext.
Nejdůležitější konspiračně-teoretická fantazie
Pro všechny, kteří sledují současné propuknutí antisemitismu v Rusku, byly nepokoje v Dagestánu známkou pro velmi znepokojivou tendenci. Od začátku rozsáhlé ruské invaze na Ukrajinu si dovolili Putin, jeho nejbližší důvěrníci a přední propagandisté celou řadu antisemitských prohlášení. V mnoha z těchto prohlášení odhaluje posedlost ruského vedení židovským původem Volodymyra Zelenského. To představovalo pro příběh denacifikace již dlouho nepříjemný problém. To však není všechno.
Putin se dlouho vykresluje jako jakýsi „car osvoboditel“ (ironická narážka autora na ruského cara Alexandra II. – pozn. red.), který z výšin svého personifikovaného autoritářského režimu vysílá prostřednictvím své mocenské vertikály k obyvatelstvu signály o tom, co je možné a co ne – a který se nyní loučí s dřívějšími tabu. K tomuto, předtím zřídka porušenému tabu, patřily veřejně vyhlašované projevy antisemitizmu, které Putinovi dodaly pověst někoho, kdo sympatizoval s židovským lidem a byl dokonce dobře nakloněn judaismu. Oficiálně Kreml xenofobii odsuzuje a rozlišuje mezi nepřijatelným izolacionistickým etnickým nacionalismem a širším ruským imperiálním nacionalismem.
Poslední, se stal vůdčím principem Putinismu, obzvláště po roce 2014. Dnes už ale vůbec nehraje žádnou roli, zda Vladimír Putin osobně chová antisemitské předsudky, nebo ne. Je třeba pouze poznamenat, že jeho antisemitismus nepředstavuje žádné překvapení, protože Putin, stejně jako mnozí z jeho okolí – od ministra zahraničí Sergeje Lavrova po Sergeje Čemezova (šéf obranné společnosti Rostec) a Nikolaje Patruševa (tajemník Rady bezpečnosti Ruské federace) až k Viktoru Čerkesovovi (v FSB a později jako šéf protidrogové agentury byl považován za Putinova blízkého důvěrníka, dokud v letech 2007/2008 neupadl z milosti, když na konci Putinova druhého úředního období veřejně mluvil o konfliktech ve zpravodajských službách pozn. red.) – vyrostl u KGB v Leningradu. Tamní Státní bezpečnostní výbor byl v té době proslulý svým hluboce zakořeněným antisemitismem.
Věcí je totiž to, že Putinova osobní přesvědčení (pokud existují) nemají žádný význam: důležité je jen co říká a dělá, protože to jsou signály, na které jeho propagandisté a vysocí byrokraté netrpělivě čekají, aby je pak mohli prostřednictvím kanálů systému distribuovat dále. Logika režimu a síly, které režim v zemi i mimo ni vypustil, učinily návrat antisemitismu do politické rétoriky prakticky nevyhnutelným.
Všeobecně se vychází z toho, že Putinismus nemá průkazné ideologické jádro a překvapivě snadno se přizpůsobuje různým ideologickým výzvám. Od mnichovského projevu Putina v roce 2007 se však ideologické vakuum v srdci režimu stále více zaplňuje manichejským myšlením, až ke konspiračně-teoretickému myšlení ve stylu „my proti jiným“. To infikuje vědomí obyvatel, přichází na různorodé způsoby v masovém corona- disidentství, sebevnímání jako „obležené pevnosti“ a nyní také v komplexním popírání ruských zvěrstev na Ukrajině. Antisemitismus je do jisté míry nejvýznamnější svrchovanou fantazií konspiračních teorií, která poskytuje široký repertoár zaměnitelných nepřátel, pro které lze pokaždé použít kódové slovo „Žid“.
Aktuální antisemitské narativy v Rusku nemusí být nutně konzistentní a logické, aby byly přesvědčivé. Jednoduše implantují do povědomí obyvatelstva různé strašáky – “kulty” a “sekty”, “satanisty”, “liberální zrádce”, “páté kolony”, “západní globalistické elity”, “rusofoby” – které jsou pak diskurzivně spojeny s judaismem. A skvěle klíčí v dobře pohnojené půdě kulturní paměti antisemitských a protizápadních kampaní sovětské éry. V dnešní situaci je nové, že dochází k přechodu od latentního antisemitismu k lehce zahaleným či otevřeným antisemitským narážkám, které lze zcela bezostyšně slyšet od Putinova okolí i od něj samotného od propagandistů, diplomatů a celebrit. A nikoho se to už trapně nedotýká.
Ďáblovo semeno
V příručce pro vojáky z roku 2022, která byla schválená k vydání ruským ministerstvem obrany, jsou vysvětlovány cíle války na Ukrajině mobilizovaným vojákům: „Veškerá moc (na Ukrajině) je soustředěna v rukou občanů Izraele, USA, Velké Británie, kteří organizovali genocidu na místním obyvatelstvu […]. Dnes my – ortodoxní křesťané a muslimové, buddhisté a šamanisté – společně bojujeme proti ukrajinskému nacionalismu a globálnímu satanismu, který za nimi stojí.
Tato pasáž obsahuje ozvěny článku z roku 2019 od tehdejšího Putinova ekonomického poradce Sergeje Glasjeva (Glasjev zastával funkci „poradce“, sovětniki, který ve srovnání s pomoščniky – Maxim Oreškin je v současnosti zodpovědný za ekonomické otázky – měl malý vliv v prezidentské administrativě, pozn. Red.), ve kterém tvrdil, že americká podpora pro Zelenského byla způsobena „všeobecným posunem Trumpovy administrativy směrem ke krajně pravicovým silám v Izraeli“, která volá po „masovém přesídlení obyvatel Země zaslíbené (chtějí organizovat), kteří jsou unaveni neustálou válkou na Blízkém východě, konkrétně „do oblastí na jihu a východě Ukrajiny, které byly vyčištěny od ruského obyvatelstva“.
V této nové posedlosti ve vztahu k „satanismu“ odráží nejen apokalyptickou rétoriku ruské pravoslavné církve. Signalizuje objevení nového bodu na seznamu četných zel s nimiž Rusko bojuje na Ukrajině. Je to nové strašidlo, které koluje v diskursu, vedle zmínky o Židech nebo Izraeli a „sektách“. V říjnu 2022 Alexej Pavlov, generálporučík FSB a poradce ruského tajemníka Rady bezpečnosti Patruševa, v článku pro noviny „Argumenty a Fakty“ vyzval k „desatanizaci Ukrajiny“. Ta se podle Pavlova proměnila v totalitní hypersektu, kterou ovládá Washington a nabízí útočiště stovkám „novopohanských kultů“. Mezi těmito kulty Pavlov jmenoval také chasidské hnutí Chabad-Lubavič. Berl Lazar, obvykle Kremlu loajální vrchní rabín Ruska (Federace židovských obcí Ruska), byl tímto článkem pobouřen a varoval před úsvitem „nové éry v postoji Ruska k židovskému lidu“ (Alexej Pavlov byl dne 20. ledna 2023 Putinem propuštěn z funkce prezidentským dekretem, pozn.redakce).
Tato nová éra se ukázala v květnu 2023 také zatčením Jevgenie Berkovičové a Světlany Petrijčukové, které byly obviněny z „podpory terorismu“ kvůli hře „Finist – Jasný sokol.“ Petrijčuková hru napsala a Berkovičová ji nastudovala v roce 2021. K analýze díla si státní zastupitelství povolalo tým pseudoodborníků, včetně Romana Silantjeva, vynálezce pseudovědecké disciplíny „destruktologie“, která se zabývá „destruktivními kulty a extremismem“. Silantjev svou podporu uvěznění Berkovičové a Petrijčukové vysvětlil takto: „Je to nepřijatelné, zvláště když se za to udělují divadelní ceny, když se to inzeruje. I když, promiňte, lidé židovské národnosti to dělají. Není to poprvé, co jsem pozoroval, že Židé aktivně podporují wahhábisty, také salafisty, (míněni jsou zde dobře islámští teroristé, pozn. red.), mám dojem, že je to v neprospěch Rusů.”
Liberální zrádci
Případ Ženi Berkovič aktivuje další silný komplex významů: Židé jsou rétoricky ztotožňováni s „liberály“, „pátou kolonou“ zbabělých zrádců, kteří utíkají ze země a nepodporují její válku. Svým jednoznačným protiválečným postojem Berkovič této definici do puntíku odpovídá, přestože zůstala v Rusku. Tento tropus se vytváří již více než deset let a je vytesán do řady veřejných skandálů a osobních útoků: např. dopis Zachara Prilepina z roku 2012 „Dopis soudruhu Stalinovi“ nebo lítost Uljany Skobejdy z roku 2013, že „nacisté nevyráběli stínítka z kůží předků dnešních liberálů“. Útočníci nikdy nenesli žádné následky, pochybná sláva jim jen posílila kariéru.
Na jaře 2014 se na fasádě centrálního moskevského knihkupectví objevil obrovský transparent, který byl zjevně schválen úřady. Nad tvářemi opozičních představitelů, kteří odsuzovali anexi Krymu, byl nápis: „Pátá kolona: cizinci mezi námi“. Jeden z vyobrazených „zrádců“, Boris Němcov, byl o deset měsíců později zavražděn. Putin vyjádřil soustrast jeho matce a oslovil ji jejím dívčím jménem Eidman. Mnoho generací sovětských Židů vynikalo v rozeznávání jemných signálů nebezpečí „shora“ a prezident „demaskující“ něčí židovské jméno byl špatnou zprávou.
Nedávno se Putin veřejně vysmíval zakladateli společnosti Yandex Arkadiji Voložovi a bývalému poradci Anatoliji Čubajsovi, kteří nyní žijí v Izraeli. Putin obvinil Volože z nevděčnosti vůči Rusku a naznačil, že odsuzuje válku na Ukrajině jen proto, aby si získal přízeň izraelských úřadů. Rovněž nepravdivě tvrdil, že si Čubajs změnil jméno na „Moše Israeljevič“ a že je na útěku a skrývá se v Izraeli.
Ruští propagandisté včetně šéfky RT Margarity Simonyan, kanálů Telegram „Z“ a prokremelských kulturních tvůrců, útočí na celebrity, které opustily Rusko, zejména na ty, které se usadily v Izraeli: „Nechtěli žít v zemi, která vede válku,“ argumentují, „jen aby se přestěhovali do země, která neustále válčí se svými sousedy. Dvojí metr, jak typické.“ Sovětská herečka Valentina Talyzina v jednom z hojně publikovaných rozhovorů prohlásila, že slavná zpěvačka Alla Pugačova (která podporovala svého manžela, komika Maxima Galkina, zařazeného vládou za jeho kritiku války na seznam zahraničních agentů) a herečka Lija Achedžakova, dlouholetá kritička putinismu, „skrývají svůj židovský původ“.
Rusofobie jako nový antisemitismus
Ruská propaganda využívá obvinění z antisemitismu a historické odpovědnosti za holocaust k ospravedlnění vojenské agrese proti Ukrajině. Podle této logiky je „nacistou“, antisemitou, „agresorem“ vždy ten druhý, zatímco Rusko se uchází o pozici hlavní oběti, která je zakleta do oblíbeného výrazu „Rusové jsou noví Židé“. Jakákoli kritika jednání Ruska je interpretována jako projev „rusofobie“, která je pak přirovnávána k antisemitismu. Ještě v roce 2017, když se novinářka Megyn Kelly dotazovala Putina na možné vměšování Ruska do amerických voleb v roce 2016, přirovnal ruský prezident tato obvinění k antisemitismu: „Když je někdo hloupý a neschopný, pak za to vždycky můžou Židé“. V březnu 2022 zase přirovnal lavinu západních sankcí proti Rusku k antisemitským útokům: „Západ odhodil masku zdvořilosti a začal se chovat válečnicky. Nabízí se srovnání s antisemitskými pogromy ve fašistickém Německu.“
Od poloviny roku 2022 začali různí zákonodárci lobbovat za kriminalizaci „rusofobie“ a nazývali ji „antisemitismem 21. století“. Putinův projev a tyto iniciativy rozvíjely tezi, kterou předložil člen prezidentské Rady pro rozvoj občanské společnosti Alexander Brod, který se identifikuje jako Žid a který přirovnal „vlnu rusofobie na Západě“ k nacistickému pronásledování Židů. To, že takové myšlenky vyjadřuje někdo, kdo se profesionálně věnuje propagaci židovské kultury (Federace židovských obcí Ruska udělila v roce 2023 Brodovi cenu „Za zásluhy o rozvoj židovského života v Rusku, je samozřejmě velmi znepokojivé a připomíná to sovětskou praxi, kdy se do sovětského protisionistického výboru zapojovaly židovské osobnosti.
Ztotožnění antisemitismu s „rusofobií“ zabrnkalo na strunu ruské veřejnosti na obou stranách politického spektra, která se ráda vydávala za hlavní oběť války i sankcí. Rocková skupina Leningrad nahrála píseň s názvem „Zákaz vstupu“, která odsuzuje „genocidu rozpoutanou proti Rusům“ a tvrdí, že pro Evropany „Rus je nový žid a měl by být spálen v peci“. V diskusích o omezeních cestování do EU na ruskojazyčných účtech sociálních médií se podobně objevovala srovnání mezi Rusy, kteří se snaží získat víza do EU, a židovskými pasažéry lodi MS St. Luis prchajícími před nacistickou perzekucí v roce 1939, přičemž se přejímala některá propagandistická klišé šířená Kremlem, která delegitimizují historická vyprávění a bezpečnostní obavy Polska a pobaltských států poukazováním na válečnou kolaboraci při likvidaci místních Židů.
Ruští Židé se obávají návratu antisemitské politiky
Výše uvedené diskurzy nevyčerpávají repertoár protižidovských obvinění, která kolují v ruských médiích a politické rétorice. Existují také narativy o židovských „loutkářích“, kteří stojí za Majdanem a válkou na Ukrajině, o údajných vazbách Zelenského na mezinárodní „židovské kruhy“, které mu umožňují získávat podporu pro Ukrajinu, a mnoho dalšího. Četnost, s jakou se v posledních dvou letech objevují zmínky o Židech, Izraeli nebo různých aspektech židovské historie (především o holocaustu) ze strany nejvyšších ruských představitelů, umělců a propagandistů, vyvolává mezi zbývajícími Židy v zemi stále větší obavy.
V létě roku 2022 vedl sociolog Alexej Levinson z Centra Levada sérii skupinových diskusí s Židy v několika ruských městech. Zatímco ve studii Levady z roku 2020 respondenti tvrdili, že antisemitismus v Rusku téměř neexistuje, průzkum z roku 2022 odhalil všudypřítomné očekávání jeho růstu a obavy z možného oživení sovětských antisemitských praktik. Tato obava je pochopitelná vzhledem k tomu, že ruská vnitřní i zahraniční politika se znatelně posunula směrem k sovětským praktikám, a to jak z hlediska stylu, rétoriky, tak i obsahu, a stát – ztělesněný prezidentem – je stále vnímán jako klíčový orgán, který může podněcovat nebo potlačovat nepřátelství vůči některým menšinám. Uzavření ruské pobočky židovské organizace Sochnut v roce 2022, nucený odchod bývalého vrchního moskevského rabína Pinchase Goldschmidta, který odmítl podpořit invazi na Ukrajinu a vyzval ruské Židy k emigraci, očerňování Izraele a veřejné antisemitské narážky, to vše si ruští Židé vykládají jako neklamný signál, že se situace mění.
Návrat antisemitismu do veřejného prostoru je důležitým příznakem pokračující degenerace politického systému i „norem“, které drží společnost pohromadě a které se od 24. února 2022 rozpadají. Stejně jako vzestup antisemitismu v posledních letech stalinismu odrážel izolacionistickou paranoiu společnosti a hledání nových nepřátel režimu, tak je současný návrat antisemitismu miasmatem signalizujícím morální rozklad ruských společenských a politických institucí a všudypřítomné konspirační myšlení.
Antisemitismus není ucelená ideologie, ale stav mysli, nebo – jak říká etnograf Valerij Dymšic – bakterie, která může být léta spící. Jakmile je její hostitelský organismus oslaben krizí, začne se bakterie množit ohromující rychlostí. V současné době jak mezinárodní kontext – izraelská válka proti Hamásu, ruská válka proti Ukrajině –, tak domácí imperativy, které vyplývají ze samotné povahy Putinova režimu (izolacionismus, konspirační myšlení, hon na čarodějnice), vytvořily patogenní prostředí, které rozdmýchalo dříve latentní animozity a vyneslo je do popředí veřejného a politického diskurzu. Uvidíme, zda tato animozita zůstane čistě rétorická, nebo přeroste v diskriminační praktiky.
Dr. Ksenija Poluektova-Krimer je historička specializující se na židovská studia a výzkum holocaustu a překladatelka. V současné době je zapojena do výzkumného projektu v Leibnizově centru pro soudobý historický výzkum v Postupimi.
Úvodní foto: The Kishinev Pogrom, zdroj původního článku: Riddle, autor: Dr. Ksenija Poluektova-Krimer, překlad/korekce: Bohumil Řeřicha, Robert Nerpas, Radim Doležal
Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.