Proč východ volí jinak?

Rozdíly mezi Východem a Západem jsou stále obrovské. Podle sociologa Steffena Maua vynikají zejména tři body.

Po zemských volbách v Sasku, Durynsku a Braniborsku si mnozí zřejmě znovu položí otázku: Proč volí východě jinak? Po červnových volbách do Evropského parlamentu byly na mapách Německa s výsledky voleb zcela jasně rozpoznatelné obrysy bývalé NDR. Většina východoněmeckých volebních obvodů byla vybarvena modře. Otázkou, proč tomu tak je, se zabýval i sociolog Steffen Mau. Nedávno na toto téma vydal útlý svazek „Nestejně sjednoceni. Proč východ zůstává jiný“.

Někteří lidé se budou pohoršovat nad tím, že zde mluvíme o „východě“. Vždyť v září nehlasuje „východ“ – jak často čteme –, ale tři („nové“) spolkové země. Není už toto mluvení o východě jako celku součástí problému? Nedělá to z něj něco, co pak lze kritizovat jako odchylku od západoněmecké normy? Protože se tím popírá rozmanitost pěti a půl východoněmeckých spolkových zemí. V myslích lidí pak zůstává představa jednotného bloku – s obvyklými neatraktivními atributy. Abych parafrázoval Dirka Oschmanna: „Vymýšlí“ si západ východ tak, jak potřebuje: aby sám vypadal lépe? Steffen Mau to uvádí na pravou míru: nakonec platí obojí zároveň: „Vnitřní rozmanitost východního Německa je větší, než se často uvádí.“ Ale: „Východ a západ se nadále liší a tyto rozdíly by neměly být jednoduše setřeny.“

Podle Maua tedy nemůže být řeč o tom, že by si západ ohledně východu vymýšlel. Za prvé tvrdí, že „východ“ je skutečně v mnoha ohledech jiný a v dohledné budoucnosti takový zůstane. Po dlouhou dobu bylo hlavním cílem politiky harmonizovat východ se západem. Tato implicitní norma se projevuje v pravidelně vyjadřovaném údivu nad tím, že takové a takové rozdíly existují i tolik let po sjednocení. Hovořilo a hovoří se o „závodě v dohánění“ a „vyrovnávání životních podmínek“. Dnes si podle Maua musíme uvědomit, že očekávání úplné harmonizace není reálné (kromě toho, že ani není ve všech oblastech žádoucí). Rozdíly jsou dány velmi odlišnou historií: zejména, ale nejen, historií NDR a období „obratu“ a transformace. Současnost vždy nese stopy minulosti, nikdo neexistuje bez otisků a zkušeností. Už z tohoto důvodu by bylo chybné očekávat, že se ostatní stanou stejnými jako on sám. Podle Maua byla německá jednota mesaliancí dvou velmi nerovných partnerů. „Asymetrické předpoklady pro sjednocení se dnes proměnily ve zcela úporné nerovnosti“.

Ve velké části „nových“ spolkových zemí je průmysl jinde.

O jakých rozdílech zde mluvíme? Mau podrobněji uvádí tři příklady: sociální struktura, demografie, kultura. První bod se týká ekonomiky, tj. „sociálně-strukturální neprivilegovanosti“ Východu. Jmenujme jen jeden z mnoha klíčových faktorů: majetek domácností je v západním Německu dvakrát vyšší, ve východním Německu (s výjimkou Berlína) se platí pouze dvě procenta celkové německé dědické daně. Není divu, že to provází zklamání: když bylo politbyro v roce 1989 vyhozeno a většina lidí se v roce 1990 aktivně rozhodla pro rychlé připojení ke Spolkové republice, chtěla importovat západoněmecké poměry. Lidé chtěli širokou prosperitu, jistá pracovní místa v průmyslu s kolektivními smlouvami – to vše jim bylo slíbeno. Dnes však 30 % východních Němců pracuje v sektoru s nízkými mzdami a východoněmecké země jsou na konci žebříčku, pokud jde o pokrytí kolektivními smlouvami. Pro velkou část „nových“ spolkových zemí je průmysl jinde.

Demografické rozdíly jsou zarážející a alarmující. Stručně řečeno: východní Německo se „smršťuje“, západní Německo roste – a to nejen od pádu Berlínské zdi. To však silně podpořilo migraci z Východu, k níž se přidal bezprecedentní pokles porodnosti o více než 50 %. Skutečnost, že se ke své vlasti obrátili zády převážně mladí a vzdělaní lidé, nemohla zůstat bez hospodářských a kulturních důsledků. Další zvláštností východního Německa je přebytek mužů, protože to byly především ženy, které hledaly – a stále hledají – své štěstí na Západě. V některých věkových skupinách a regionech to nabývá alarmujících rozměrů: například mezi 20-29letými připadá v některých durynských okresech na 100 žen více než 130 mužů. Dle Maua to má logicky své důsledky, včetně norem maskulinity a sklonu k násilí. Nedávné studie také prokázaly souvislost s protidemokratickými, xenofobními a pravicovými postoji. Nejen pro východní Německo, ale i pro další smršťující se společnosti platí, že „strach z ‚kvantitativní‘ ztráty významu a majorizace [z toho, že ji ostatní využijí], posiluje mentalitu vozové hradby a snižuje otevřenost, která by mohla být tak užitečná.“ Začarovaný kruh.

Ekonomické a demografické poznatky poskytují první odpovědi na otázku, proč „východ“ volí jinak.

Tyto ekonomické a demografické poznatky poskytují první odpovědi na otázku, proč „východ“ volí jinak. Především ekonomické zklamání a nedostatečný rozvoj na mnoha místech se zdají být věrohodným důvodem větší ochoty volit protestní a radikálnější alternativy. Tato korelace se koneckonců netýká pouze východního Německa: „Ekonomicky slabé regiony s vysokou nezaměstnaností, stárnoucí populací a nižší úrovní vzdělání jsou vůči AfD náchylnější i na západě,“ upozorňuje Mau. Na východě je však „propast mezi městem a venkovem“ ještě větší.

Ve východním Německu je důležitý ještě jeden bod: třetím komplexem rozdílů, který Mau podrobněji zkoumá, je politická kultura. Časté stížnosti na to, že se východní Němci dostatečně neseznámili s demokratickým systémem, mají své důvody, které sahají nejen do nedemokratické NDR, ale významně i do období převratu. Po „původní demokratické zkušenosti východních Němců“ – po pádu SED – trvala fáze demokratické soběstačnosti tragicky krátce. Po osamostatnění následovalo – „dobrovolně a s otevřenýma očima“ – osamostatnění v důsledku nastolení kurzu k rychlému sjednocení.

NDR byla „začleněna“, „aniž by byly zohledněny struktury a mentality, které se tam vyvinuly“. Navíc se objevily snahy o potlačení demokratických experimentů zdola nebo nových a netradičních forem participace, jako jsou kulaté stoly. Byly jednoduše považovány za nekompatibilní a nefunkční. „Existovala značná obava z autonomních či zvláštních struktur nebo z možných následků pro západní část Spolkové republiky Německo,“ píše Mau. Další proces sjednocování probíhal v „režimu autopilota“. Jakmile byly předpisy jednou odsouhlaseny, byly považovány za nedotknutelné a spoluúčast a spolutvorba byly nežádoucí. „Tehdejší odpovědní činitelé příliš málo přemýšleli o tom, že k uvedení demokracie v život je zapotřebí angažovanosti a zkušeností samotných východních Němců.“ Mau proto interpretuje přechod od pokojné revoluce k jednotě Německa jako „zpomalenou demokratizaci“.

I dnes převládá v „nových“ spolkových zemích jiné chápání demokracie než ve „starých“. Především existují výhrady ke stranické demokracii, které lze vysledovat ve zkušenostech, jež museli lidé učinit se SED a jejími souputníky. Osvobození v roce 1989 bylo osvobozením od těchto stran. „Bonnské strany“ se pak na východě prosadily jen v omezené míře. Dodnes tam mají mnohem méně členů a nejsou schopny hrát roli, kterou pro ně stranická demokracie předpokládá – podle Maua nepředstavují spolehlivé spojení mezi politikou a obyvatelstvem. Komunikace mezi „nahoře“ a „dole“ je narušena. Místo stranické dominance by lidé ve východním Německu rádi viděli větší zohlednění „původní a přímé vůle lidu“, například v podobě plebiscitu.

Steffen Mau nezůstává jen u analýzy, ale na konci své knihy předkládá návrh.

Jak tedy posílit vazbu mezi politikou a obyvatelstvem? Steffen Mau nezůstává jen u analýzy, ale v závěru své knihy předkládá návrh. Tvrdí, že vzhledem ke zvláštnostem východního Německa je třeba politickou sféru pojímat a organizovat jinak. „Východní Německo je možná dokonce předurčeno k tomu, aby se stalo laboratoří participace,“ domnívá se. Konkrétně navrhuje zaměřit se více na zastupitelstva občanů. Ta by mohla pomoci omezit populismus, protože zásadním způsobem zapojují „lid“: náhodně sestavená a různorodá skupina občanů vede intenzivní dialog o politických otázkách a v nejlepším případě dospěje ke společnému, vyváženému postoji. Tento postoj by mohl získat větší obecnou přijatelnost než zákony, které byly navrženy „těmi nahoře“. V tomto ohledu by „občanská zastupitelstva nemohla nebo neměla nahradit zastupitelskou demokracii, ale doplnit ji“.

Rozsah témat v „Nestejném sjednocení“ je mnohem širší. Co zde lze jen naznačit: autor se zabývá nejen východoněmeckou identitou a relativně mírným „východoněmeckým rokem 1968“, ale také konkrétními politickými konstelacemi, problémy a perspektivami. To vše je napínavé, poučné a z velké části snadno čtivé. Mimochodem, knihu lze doporučit nejen východním Němcům. Slabost demokratické reprezentace na východě v 90. letech otevřela příležitost pravicovým extremistům. Kam by to mohlo vést, kdyby tito aktéři převzali vládní odpovědnost, můžeme vidět i jinde: v Maďarsku, Itálii a donedávna i v Polsku. Mau také připomíná: „AfD je celoněmecká strana“, i když je obzvláště úspěšná ve východním Německu. Zemské volby v Sasku, Durynsku a Braniborsku vrhají stín i na Západ.

Epilog Bohumila Řeřichy:

Volby v Sasku a Durynsku 1. září 2024 potvrzují poslední slova sociologa Maua. Vrhly stín na celé Německo.

Robert Reißmann je korektor a překladatel na volné noze se zaměřením na jednoduchý a srozumitelný jazyk. Působí v síti Easy Language Network. Vystudoval literaturu, sociologii a politologii.

Úvodní foto: Samolepky proti AfD, conceptphoto.info, zdroj článku: IPG-Journal, autor: Robert Reißmann, překlad: Bohumil Řeřicha