Proč tomu tak je?

V této tak kritické době pro naší společnost, kdy opět po kolikáté  v posledních skoro sto  letech stojí na křižovatce, si kladu otázku, proč tomu tak je, kde jsou toho kořeny? Vždy mne to dožene k minulosti.

Uvážíme-li, že hlavním aktérem rozbití Rakouska, jímž padla „velmoc u bran Východu“ (Palacký), byl MASARYK, který se také spolu s Benešem zasloužil o trvání balkanizace střední Evropy a o zmaření všech federativních snah (je známo jeho nadlidské úsilí o zmaření smíru navržené následníkem trůnu Karlem I. v roce 1916), zvážíme-li politiku Československa k nejbližším sousedům, zásluhy Beneše o vstup SSSR do střední Evropy, vzpomeneme-li českého rusofilství (politického), politiky odkatoličtění a odrakouštění, zvážíme-li národnostní politiku I.republiky, zábory německého majetku a vyhnání Němců, zhodnotíme-li vztah české inteligence k socialismu i to, že KOMUNISMUS získal ze všech zemí světa největší podíl hlasů v Čechách, pak vyplyne závěr, že Češi jsou v dějinách komunismu a sovětizace Evropy daleko více než elementem trpěným, elementem aktivním. Naše odpovědnost je navíc přesažená odpovědností vnitrostátní (Slováci) i vnitrostátní. O setrvání Čechů v této negativní roli svědčí pak aktivita a důslednost v realizaci komunismu a v odklonu od Evropy…..

Masaryk správně hodnotil českou revoluci jako součást revoluce světové. Jsou-li čeští komunisté jakobíny naší revoluce, pak Masaryk a BENEš jsou jejími dosti radikálními girondisty. Specifikem české revoluce je, že neprobíhala s gigantickými konflikty, ale po etapách, jaksi plíživě. Oproti výbušnosti revoluce Francouzské má naše klidnější, ale trvalejší charakter a důsledky. Program revoluce Masarykovy, obsahující nacionalizaci, reformaci a demokratizaci, historicky selhal a byl extrémy překonán. Nacionalismus se zjednodušil v protiněmecký šovinismus, stát byl nejprve odinternacionalizován a pak odnárodněn, odněmčení nahrazeno poruštěním. Slovanství, antiněmectví a socialistické utopie otevřely dveře bolševikům. Se ztrátou samostatnosti zaniklo vlastenectví i pocit národní hrdosti. Neoreformace se projevila pouze jako antikatolictví a působila silně na zpohanštění země. Realizace Masarykova hesla „Pryč od Říma“ znamenala ve skutečnosti „Pryč od kultury a morálky“. Vakuum  zaplnily ideje pseudonáboženství marxismu a následovalo neskryté pronásledování křesťanství. Program  demokratizace přerostl v duchovní proletarizaci a plebejství a posléze v totalitarismus. Revanš za Bílou horu přerostla v rozkradení a ničení všeho německého a skončil okradením všech všemi za socialismu. Ideje pokroku a socialismu vyústily  do bolševismu.

Svrhli jsme monarchii, a máme tyranii, rozbili jsme rakouskou říši, abychom se stali  satrapií despotického asijského velestátu, odrakouštili jsme se tak dokonale, že heslo „Pryč od Rakouska znamenalo „Pryč od Evropy“. Zbavili jsme se korunovaných hlav a šlechty, Němci vyvraždili Židy, Češi vyhnali Němce. Pak jsme zlikvidovali podnikatele, politické strany, církevní řády a všechny občanské spolky, vyhnali z půdy sedláky, zničili živnostníky a řemeslníky (roztavili jsme je dle Leninova návodu v kotli továren). Potom jsme potlačili církve, donutili inteligenci k emigraci, zfalšovali historii, zničili mnoho památek a posléze jsme se sami zbavili všeho-majetku, kultury, morálky. Národ byl dokonale zglajchšaltován a stal se bezdomovcem ve vlastní zemi……. Jestliže existuje nějaký princip příčinnosti, jestliže je pravda, že se nic neděje bez příčiny, pak nelze přehlédnout, že na počátku bludné pouti národa bylo odpoutání od jeho základu, jímž byla křesťanská kultura, kultura Svaté říše římské, kultura evropská, odpoutání do základu náboženského, tj. v případě Čech katolického. Heslo „Tábor je náš program“ předznačovalo, že náš program bude silný hlavně v „ANTI“ a slabý v „PRO“- a to je program destrukce a násilí. Toto heslo z Masarykova odkazu převzali komunisté, neboť znamená nenávist, násilí, ničení, znamená pryč od kultury, historie, etiky, pryč z Evropy k chovu lidí v komunismu. Oni jsou teprve jeho pravými vlastníky. V dějinách země ve 20. století lze bezpečně zjistit  tři  hlavní osudné kroky na cestě do propasti nicoty:

Zdá se, že minulost je v nás stále přítomna: “postupně vzlíná, skoro neslyšně a neviditelně co v našich lidech bylo pořád kdesi dole, jen zatlačeno krátkou polistopadovou nadějí, že jsme lepší než jsme. Nejsme. Nezpracovaná minulost nás dostihuje a sráží zase do zbabělosti!”

Bohumil Řeřicha

Jeden z prvních redaktorů FreeMagOne, Evropan, humanista. Angažuje se v akcích Kruhu přátel česko-německého porozumění, přítel Lidic.