Alexandr Baunov vysvětluje, proč jsou všechny strany konfliktu (ne)důvěryhodné a na co Rusko potřebuje novou válku
Od vystoupení Vladimíra Putina na Valném shromáždění OSN neuplynuly ani dva dni a RUSKO již provedlo první letecké údery v Sýrii. Otázka první – kdo byl bombardován?
Rusko a syrská vláda tvrdí, že cílem našich náletů byl Islámský stát (teroristická organizace zakázaná v Rusku). Syrská opozice říká, že cílem byla ona a civilisté. Avšak pro syrskou opozici jsou Rusové, kteří přišli na pomoc Asadovi, v každém případě zlým snem. Proto je jejím prvořadým propagandistickým úkolem okamžitě prezentovat případ tak, jako by Rusko přišlo válčit s ní. Koneckonců, ať už Rusko bojuje s kýmkoli, dokonce i když čestně bojuje s IS a syrské opozice se ani nedotkne, v každém případě posiluje Asada, dopřává mu úlevu na jedné z front a připravuje opozici o šanci na jasné vítězství. Takže je nezbytné poslouchat jednotlivé strany konfliktu s co největší opatrností: zainteresovanost stran je zřejmá, je nutné počkat na další důkazy. Kdyby nám něco řekli pozorovatelé OBSE, kteří tam mimochodem nejsou, anebo dokonce byť nepříliš objektivní Francie, věřit by se dalo podstatně více.
Dále je nutné si uvědomit, že Islámský stát není státem s hranicemi, ale organizace, která se vydává za chalífát. Na mapě oblasti, kterou jsme ve středu bombardovali, nejsou vyznačeny barvy IS. Přímo v terénu je všechno podstatně složitější a oddíl bojovníků v nějaké vesnici nemusí nezbytně patřit k oblasti, ovládané Islámským státem. Zde není nutné být odborníkem na Sýrii; vzpomeňme si na ruskou občanskou válku – až na několik výjimek tam také nebyly pevně vyhraněné oblasti.
Další otázkou je, jaké síly kromě IS ještě na tomto území jsou a zda jsou demokratickou opozicí, která vlastně není ani tak demokratická, jako sunnitská. Deník New York Times například napsal, že cílem ruských leteckých úderů byly pozice An-Nusrá, a ne Islámského státu. Ale An-Nusra je přeci pobočkou Al Káidy, která před příchodem IS do SýRIE vyvraždila aramejské křesťanské město Maalula na jihozápadě země, město s živým aramejským jazykem. Jde o ohavnost, srovnatelnou s akty Islámského státu. Pokud tedy byly letecké údery namířeny na jejich objekty, je to jen a jen správné.
Proč jsme se vůbec rozhodli pro letecké údery na sporných územích?
Kdyby se rozhodnutí o bombardování přijímalo na základě názorů ve veřejnosti nebo diplomacie, bylo by nezbytné hledat jiné cíle na území v barvách IS. Samozřejmě, tam jsou pouště, oázy, údolí, řeky a přesné mapy ukazují mnohem složitější obrázek. Myslím si, že při výběru cílů byly brány do úvahy tři důvody. Za prvé, američtí spojenci bombardují IS již rok, provedli mnoho tisíc bojových náletů, tudíž najít cíl není vůbec jednoduché.
Za druhé, nikdo samozřejmě nevydal zvláštní varování Američanům, aby přerušili nálety, takže by se mohlo stát, že bychom se octli spolu s americkým, britským či tureckým letectvím nad územím IS. A protože zatím nekoordinujeme naše akce na taktické úrovni (byť i k tomu již začíná docházet), nebylo by to bezpečné. A konečně, existovala tam skupina cílů, které západní koalice z principu neničila. Koneckonců, které oblasti Sýrie jsou pod kontrolou vlády? Je to Damašek a jeho okolí, dále pak celá přímořská oblast s pokračováním do libanonských hor – Tartus, Laatakia a na turecké straně Antakya. A mezi nimi je hlavní silnice, která vede sunnitskou zónou a prochází městy Homs a Hama. Včerejší letecké údery probíhaly mezi těmito městy. Jde o to, že to je jediná silnice, která spojuje obě části země pod kontrolou vlády. Pokud by tuto silnici ovládl IS, území pod kontrolou vlády by se rozpadlo na dvě části. Oslabilo by to Asada a bylo by mnohem jednodušší porazit jej. Takže vidíme skupinu cílů, které nám ukázala syrská armáda – jsou to životně důležité body.
Hodně se mlží ohledně syrské opozice. Jsou v jejích řadách neutrální skupiny, nebo i zde se všechno svádí na islamisty?
Co je vlastně syrská opozice – to je samostatné složité téma. Íránskou revoluci společně provedli komunisté, liberální demokraté, protizápadní inteligence, studenti, islamisté. Nejsilnější skupinou se stali islamisté. Zhruba stejné je to i v Sýrii: ta část obyvatelstva, která odmítla důvěřovat Asadovi, je velmi různorodá, ale její největší silou jsou islamisté. Ti jsou také různorodí – od poměrně umírněných organizací typu Muslimského bratrstva až po An-Nusru, vyvražďující města. A je zřejmé, že inteligence v západních oblecích, která vystupuje coby opozice v televizi a deklamuje hesla, představuje pouze mediální stranu odporu, avšak ve skutečnosti lidé v úplně jiném oblečení pobíhají v terénu s automaty v rukou. Vždyť i ve vládě Assada jsou lidé bez vztahu k církvi a evropsky vypadající, a také ženy bez šátku – ale přesto nezapomínejme, že Sýrie je už půl století sekulární diktaturou.
Celý západní svět dnes vystupuje proti oficiální vládě Sýrie. Jaké jsou dle Vás politické perspektivy Asada a má podporu národa?
Byl jsem v Sýrii méně než rok před začátkem občanské války a mohu říci, že v té době ji nic nesignalizovalo. Neměl jsem ani ten nejmlhavější pocit, že zde vládne prohnilá diktatura, která se za moment zhroutí, ani že jsem na návštěvě v strašném, lidmi nenáviděném státě. V Libyi to tak bylo, v Íránu je to tak i dnes. V Sýrii vládl a pořád ještě vládne dostatečně mladý diktátor, s nímž jsou spojeny jisté naděje, tím spíš, že on skutečně prováděl jistou liberalizaci, především ve sféře ekonomiky. Za prvé, přijel z Londýna, kde studoval, žil a měl lékařskou praxi. Neměl žádné izolacionistické úmysly, naopak, period mladšího Asada lze označit za přesné přeformování arabského socializmu na tržní ekonomiku, která se otevírá světu. Damašek v roce 2000 a v roce 2010 – to jsou dvě úplně jiná města, ale i země celkově vypadá jinak. Objevilo se soukromé podnikání, západní hotely, nové automobily, restaurace, obchody – k Starbucks už nedošlo, ale všechno k tomu rychle směrovalo.
Kromě podstaty režimu je důležité to, jakým směrem se rozvíjí. V Sýrii se do „arabského jara“ rozvíjel směrem k větší svobodě, proto je tolik silný. Ben-Ali padl během dvou týdnů, Mubarak během šesti týdnů, Kaddáfí utekl z hlavního města na území svého klanu a jen díky tomu se udržel čtyři měsíce. A tady probíhá občanská válka pátým rokem. Chápeme, že krvavý tyran, který si pět let udržuje kontrolu nad hlavním městem, určitě má podporu nejen ze strany ministerstva vnitra, ale i jakýchsi dalších sil. Podporuje jej minimálně 30 % obyvatelstva — náboženské menšiny, pro které je jeho režim otázkou přežití. Plus určitý počet sunnitů, spojených s režimem – ne všichni z nich chtějí žít pod šaríjou. Volba mezi šaríjou a sekulární diktaturou nemusí vždy dopadnout ve prospěch první. Viděli jsme přece Afghánce, kterým se líbila sovětská nadvláda víc, než vláda tálibů. Vůbec mne to nepřekvapuje. Dle sociologie, kterou dnes vidíme v Sýrii (těžko říct, samozřejmě, nakolik je přesná), přibližně čtvrtina obyvatelstva Sýrie podporuje IS.
Čím se ASAD tak znelíbil západní koalici?
To je závažná otázka. Myslím, že se stalo zřejmě toto: padl Ben-Ali, sekulární diktátor, prozápadní politik, poté Mubarak, také spojenec Západu, poté Kaddáfí, který sice Západ nenáviděl, ale v posledních letech s ním normalizoval vztahy a povolil těžbu ropy západním firmám. A objevil se pocit, že Asad také brzo padne. A proč ho rovnou nesvrhnout? Koneckonců Sýrie je země, která se půl století nacházela v protizápadním táboře a byla spíše spojencem SSSR a Íránu, který Západ taky nemusí. Ale sázka na pokojné svržení nevyšla. A dále pak fungovala logika vtahování: pokud se jej nepovedlo svrhnout s pomocí demonstrací, které Asad začal rozhánět, vyzkoušejme jiné způsoby. Když celou dobu investuješ do jedné ze stran konfliktu, která nijak nemůže vyhrát, a ty už jsi v tom až po uši, prohru si jednoduše nemůžeš dovolit. Asad se přirozeně stal krvavým diktátorem, a to za roky občanské války, protože jeho armáda usmrtila mnoho lidí. Na druhé straně, lidé, kteří bojovali proti Assadovi, usmrtili přibližně stejný počet protivníků, přinejmenším tolik, kolik zvládli usmrtit. Avšak i když si prostudujete celý západní tisk před občanskou válkou, mezi lety 2004 až 2011 žádný axiom, že Asad je jizvou na těle lidstva, nikde nenajdete, dokonce ani v těch nejkritičtějších dokumentech ochránců lidských práv. Kritizují jej tam přibližně tak, jako diktátory sousedních zemí.
Přibližně v polovině světa vládnou neliberální režimy. Dále je nezbytné sledovat trendy. Pokud není země svobodná, vyplývá z toho, že bychom měli okamžitě přispět ke svržení režimu? Anebo bychom se měli nejdříve alespoň podívat, kdo ho může nahradit? Zde nejde o prostou změnu režimu. Cenou za ni jsou životy 250.000 lidí a čtyři miliony uprchlíků. A stojí to za to, když vezmeme do úvahy, že v Sýrii k ničemu strašnému nedocházelo – to je ta velká otázka. Docházelo tam k represím, zcela běžným v této části světa. Chápu, že slovo „represe“ musí vyvolávat spravedlivý hněv, avšak stejná situace a podmínky byly v jakékoli další nesvobodné zemi. V momentě začátku „arabského jara“ byla Sýrie podstatně příjemnějším místem než Saúdská Arábie nebo Spojené arabské emiráty či Katar, o Jemenu nemluvě. Celý region je autoritářský, kromě Izraele, Libanonu a Turecka, které je téměř evropskou zemí, v něm demokracie neexistuje.
Která strana nese hlavní podíl viny za to, co se dnes děje v Sýrii?
Západ říká, že Asad měl na začátku odejít a v zemi by byl mír. Například Ben-Ali a Mubarak odešli a k občanské válce nedošlo. Ale proč odešli? Ne z dobré vůle, ale proto, že jim podporu odmítl mocenský aparát a obyvatelstvo hlavního města. V Damašku se velké demonstrace nekonaly, vše začalo v méně důležitých městech, v provinciích v sunnitské zóně. Tady vůbec nešlo o to, že místní liberálové a demokrati vyjdou na centrální náměstí a požadují odstoupení diktátora. Když sunnité v sunnitské zóně protestují proti kacířskému hlavnímu městu, z pohledu demokratického hnutí se to nepopisuje moc dobře. Takže již v počátcích „arabského jara“ se případ Sýrie velmi výrazně odlišoval od ostatních zemí – nebyla tam kritická masa protestujících v hlavním městě. A pak, která jména a tváře reprezentují syrské demokratické hnutí? Čtyři roky probíhá válka, ale tihle lidé v podstatě neexistují, jen jakési stíny. Existují jacísi mluvčí, jakési vedení, ale nevidíme zde žádné demokratické lídry. Takže na jedné straně máme sekulární diktaturu, a na straně druhé něco, co nikdo nezná.
Došlo by k občanské válce, kdyby se Asad ihned v počátcích vzdal vlády? Najít odpověď je velmi složité. V Sýrii bylo obrovské množství předpokladů pro kolaps státu, k jakému došlo v Libyi. Kurdská zóna, šíitská, alavitská, sunnitská. Vraždit jeden druhého by vesele mohli i bez Asada – jak v sousedním Libanonu po 20 let. K tomu diktátora nepotřebují.
V takovém případě vypadá oficiální postoj Ruska k syrskému konfliktu celkem adekvátně.
Srovnáváme-li Sýrii a Ukrajinu, v případě Sýrie je pozice Ruska podstatně adekvátnější. V případě Ukrajiny jde prostě o mýtus zajištění míru, ten už dnes neexistuje. Vykonstruováváním reality se zabývají všechny strany zhruba ve stejné míře. Strašný Asad – stejná konstrukce jako i samotná syrská opozice, skládající se výhradně z Al-Káidy. V tom, co říkají naši oficiální mluvčí a diplomaté, se nachází stejná míra správného chápání situace, jako ve vyjádřeních Kerryho.
Po našem zásahu jsme přestali být zemí, která bojuje s Ukrajinou, a začali jsme bojovat proti islamistům, což nás staví do mnohem čestnějšího postavení. V případě, že válka na Ukrajině skončí, žádné sankce samozřejmě nezmizí a rétorika se téměř nezmění, ale to už bude včerejší příběh. Budeme bojovat proti IS a jiní budou trvat na tom, abychom se ani nedotkli oblasti, která je pod kontrolou opozice. V ideálním případě by i USA měly dát signál svým svěřencům, aby se nedotýkali Asada a soustředili se na IS. Problém vlády by se měl řešit až poté, protože svrhávat Asada dnes, kdy IS stojí na předměstích Damašku, je čistý nerozum a velká nezodpovědnost, která ještě zvýší krveprolití.
Ale po skončení konfliktu nebude možné vrátit se k předválečnému stavu – s tím naprosto souhlasím. Po občanské válce nemůže pokojně vládnout jedna z jejích stran. Zodpovědným přístupem by bylo zastavení vzájemných snah opozice a vlády zničit jeden druhého. Obě koalice – Západ, opozice, Kurdové na straně jedné, a Asad, Rusko a Írán na straně druhé musí porazit IS a poté se domluvit na dočasné vládě, v níž budou zahrnuty různé sily. A pravděpodobně také na odchodu Assada, který tak jako tak řídí zemi už dostatečně dlouhých 15 let. No my už teď porcujeme medvěda, který živý a zdravý běhá po lese.
Jaké jsou cíle ruského vedení v Sýrii a jak jsou jeho akce doma vnímány?
Na rozdíl od Ukrajiny nedochází dnes v Rusku k nějaké masové podpoře bratrského syrského národa. Možná tak mezi patriotickými politology, kteří však vždy chtějí někam posílat torpédoborce, protože jsme přeci velmoc. U běžné populace jde o velmi nízká čísla. Ukázat Američanům tvrdost, to ano, ale poslat naše děti bojovat do Sýrie – to už ani zdaleka není 86%. Takže to není pokus zvýšit si rating a sjednotit zemi. Zde funguje diplomatický úkol – překonat izolaci Ruska, k níž došlo po Krymu, Donbasu a „boeingu“. Jedná se o pokus otočit stránku, a vidíme, že je to docela úspěšné. Je to touha uzavřít mír se Západem, ale neplazit se k němu po kolenou. Naopak, prezentovat svůj vliv a nenahraditelnost. Západ se teď dívá a uvažuje, nakolik to odpovídá skutečnosti, nakolik může Rusku důvěřovat. Jak se projevili Rusové – jako lidé, kteří opět a poněkolikáté nehrají podle pravidel, anebo jako nezávislá síla, která není podřízená americkému vedení, a se kterou je možné spolupracovat. Nicméně kdyby neexistoval ani nejmenší náznak vzájemného porozumění, nedocházelo by ani k setkáním Putina s Obamou či Lavrova s Kerrym.
Text: Arnold Chačaturov, Zdroj: COLTA.RU 2.10.2015, Překlad: Robert Nerpas
Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.