Dialog je možný pouze tehdy, rozumíte-li myšlení protivníka. V opačném případě hrozí nebezpečí, že podsunete soupeři své vidění skutečnosti, a když pak jeho jednání nenaplní vaše předpoklady, prohlásíte, že objekt zklamaného očekávání zešílel. Ale není tomu tak, po celou dobu byl pevně ukotven ve své vlastní realitě, kterou jste se ani neobtěžovali pochopit.
I proto je každý pokus porozumět Kremlu odsouzen k nezdaru – a to do doby, než porozumíme obrazu skutečnosti, jenž ovládl mysl jeho obyvatel.
Kdo prohrál Studenou válku
Na otázku, kdo vyhrál Studenou válku, lze odpovědět dvěma různými způsoby.
Tím prvním odpovídají stabilní západní demokracie. Podle něj SSSR prohrál a jeho hospodářský a politický model selhal. Ten druhý je současnou ruskou odpovědí, o níž psal novinář Alexander Baunov. Řekl, že pro ruskou elitu Moskva “studenou válku” neprohrála, pouze dobrovolně souhlasila s připojením ke klubu západních hráčů, aby bylo možné odstranit hrozbu jaderné války.
Poražený a vítěz mají jiná zplnomocnění: prohra přinese pád ratingu, vymaže úspěchy a přinutí začínat znovu od nuly. Dle názoru Západu, se proto dnešní Rusko – jako nástupce poraženého Sovětského svazu – příliš neliší od kteréhokoli jiného hráče v post-sovětském prostoru.
V představách ruské elity však bylo Rusko zrazeno. Rusku nebylo přisouzeno rovné místo v klubu ostatních vítězů. A “sféry jeho vlivu” v postsovětském prostoru jsou pravidelně zpochybňovány.
A to je základní překážkou dialogu. I proto, že pro ruskou elitu je právo ovlivňovat bývalé sovětské republiky přirozeným právem, generální plnou mocí vystavenou přímo dějinami. Zbytku světa to připomíná snahu poraženého boxera získat pás šampiona soudním procesem.
Není překvapivé, že v představách ruských prokremelských politologů Západ usiluje o zničení a rozdělení Ruska. Dle jejich názoru je Kreml alternativou, globálním hráčem, civilizační možností, která může směle soupeřit se západním modelem. Ale Západ nechápe, o čem je řeč, protože má před sebou zemi, která prodává ropu a zemní plyn a za utržené peníze nakupuje vše ostatní. Proč takovou zemi rozvracet?
Západ si za 20 let odvykl vnímat Moskvu jako hlavní město “říše zla”. Tento postoj má značnou setrvačnost – jakékoliv myšlenky o “vítězství nad Ruskem” způsobují mezi evropskými a americkými diplomaty příval zmatku. Proč vyhrát? Proč rozdělit? Co pak budeme dělat s novými státy, na jejichž území budou jaderné hlavice? Kdo stojí o chaos na hranicích? Somalizace jedné sedminy světové pevniny – to všechny děsí natolik, aby o nic nevratného nestáli.
Čemu slouží sankce
V tomtéž tkví i zásadní rozdíl v názorech na povahu sankcí uvalených Západem na ruskou ekonomiku.
V Rusku samotném se někteří mylně domnívají, že západní sankce poskytnou možnosti pro změnu režimu. Zastánci tohoto názoru se kdykoli pochlubí čísly z průzkumů veřejného mínění, které ukazují, jak Rusové podporují Vladimíra Putina. Západ se, prý, přepočítal, žádný ruský Majdan nebude, sankce pouze sjednotily společnost tváří v tvář hrozbám.
Nikdo už ale nebere v úvahu jednoduchou věc: sankce nejsou emocionální – jsou nástrojem. Byly přijaty nikoli proto, aby v Rusku došlo k revoluci nebo k palácovému převratu. I proto, že už zkušenosti z Íránu či Kuby prokázaly, že sankce umožní vedení země vytěžit téma “pevnosti v obležení” a prodloužit životnost režimu. A Rusko není výjimkou.
Úkolem západních sankcí je pouze oslabení a vykrvácení.
Pokud jakákoliv země ohrožuje stávající světový řád, pak optimálním řešením je oslabit její ekonomiku a zbavit ji zahraničního vlivu. Pokud některá země využívá své zdroje k válce, přirozenou reakcí sousedů bude snižování zdrojů dostupných dané zemi.
V roce 1960 USA uvalily sankce na Kubu, jež následně přerostly do úplného obchodního embarga. Americkým občanům a společnostem byly zakázány veškeré transakce s Havanou, byl zasažen kubánský export a dokonce i lodě kotvící v přístavech ostrova. Byl regulován i objem peněz, které mohli na Kubě utratit američtí turisté. Podle oficiálních statistik byly, na konci prosince 2010, škody způsobené sankcemi za 50 let 975 mld. USD (včetně inflace).
V důsledku toho sice můžeme vychvalovat kubánské pláže, oblékat trička s tváří Che a vychutnávat místní doutníky, ale faktem zůstává, že moderní Kuba není bohatý stát a v regionu nehraje žádnou roli. Šance pro její rozvoj jsou utraceny, vliv má minimální a ekonomiku oslabenu. Jistě, Castrova rodina neztratila svou moc a stále vládne ostrovu, ale to je druhotné.
Stejný stav panuje i ve vztahu k Rusku. Zákaz vojensko-technické spolupráce s ruskými vojenskými koncerny nepřivede zaměstnance těchto továren na protikremelskou demonstraci. Omezení dodávky technologií pro těžbu ropy nepovede ke stávkám. Zákaz úvěrů pro ruské státní korporace nevynutí předání moci v Ruské federaci. Prostě jen oslabí systém, který před rokem a půl uvěřil ve vlastní beztrestnost. K pochopení této jednoduché pravdy stačí číst místo filozofů ekonomy.
Konspirační teorie jako životní styl
Nicméně, je téměř nemožné přesvědčit ruské mluvčí o smysluplnosti této logiky. Není totiž možné přivést k rozumu člověka, základem jehož myšlení jsou konspirační teorie.
O tom, že věc stojí presně takto, nedávno podal důkaz tajemník Rady bezpečnosti RF Nikolaj Patrušev. V rozhovoru pro list Kommersant řekl, že Madeleine Albrightová žádá odebrání Sibiře a Dálného východu Rusku.
Obzvláštní pikantnost je v tom, že Madeleine Albrightová nikdy nic podobného neřekla. Tento fake se objevil už v roce 2006. Tehdy Rossijskaja Gazeta publikovala rozhovor s generálem Federální bezpečnostní služby ve výslužbě Borisem Ratnikovem. Ten v tomto rozhovoru tvrdil, že jeho kolegové spirituálně pronikali do podvědomí Madeleine Albrightové, aby zjistili její plány a úmysly. A právě během těchto magických seancí se jeho kolegové, prý, dozvěděli o Sibiři, Dálném východu a o plánech Západu na jejich odebrání Rusku.
A nyní – o devět let později – se ukáže, že tomu věří ne nějaký prostý ruský mužik, ale armádní generál, Hrdina Ruské federace, tajemník Rady bezpečnosti RF Nikolaj Patrušev. A to je opravdu velký problém.
Dříve bylo možné doufat, že ruští vládci jsou cyničtí, chamtiví; ale při tom všem myslí logicky a racionálně. Bylo možné se uklidňovat tím, že ruská propaganda – ta o fašistech, ukřižovaných kojencích a neonacistickém spiknutí – existuje především pro otupování voličů. Že je určena jen k přízemní mobilizaci, semknutí se kolem vedení a ke zvýšení loajality.
Ukazuje se, že to tak není. Zjišťujeme, že sama ruská vláda sleduje pořady Dmitrije Kyseljeva – a nejen sleduje, ale také upřímně věří všemu, co v nich uvidí.
Z toho všeho si lze udělat dva hlavní závěry
Za prvé – hledání možného kompromisu je odsouzeno k nezdaru; není totiž možný kompromis s těmi, kteří samu ideu kompromisu vidí jako svou porážku
Za druhé – pokusy Kremlu divoce předstírat, že je Sovětským svazem, mohou dříve či později skončit tím, že se jeho přání vyplní. Že Západ v něm přece jen pozná Sovětský svaz. A že i pochopí, o co se Moskva snaží – najít své nové hranice – a že toto hledání může trvat do nekonečna. A v té chvíli i Západ uvidí v odrazu Ruska SSSR. Přehodnotí hrozby. Zváží rizika. A může se rozhodnout, že bude hrát vabank.
A tím hlavním problémem Ruska je, že co se týče stability, není Sovětským svazem ani náhodou.
Autor: Pavel Kazarin, Zdroj: intersectionproject.eu, Překlad: Alena Zbořilová
Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.