Odkazy velkých ruských spisovatelů analyzoval a s pomocí zdrojů vizionářské eseje Václava Černého Vývoj a zločiny panslavismu, zpracoval náš spolupracovník Bohumil Řeřicha. Je mrazivě pozoruhodné, jak je tato Černého esej z dob nástupu komunismu, velmi aktuální také v dnešní době.

---

Co nám sděluje velký spisovatel F. M. Dostojevský

Můžeme říci nikoli v blouznění, nýbrž téměř s jistotou, že už v blízké, ba snad v nejbližší budoucnosti  RUSKO se objeví nejsilnějším státem v Evropě. To se stane takto. V Evropě budou zničeny všechny velké státy z příčiny velmi prosté. Všechny státy budou vysíleny a provrtány neuspokojenými demokratickými snahami ohromné části svých nižších poddaných, svých proletářů a žebráků.

V Rusku nemůže se státi vůbec nic takového, náš lid je spokojen a čím dál tím více bude uspokojen, neboť všechno k tomu směřuje. Směřuje k tomu u nás všeobecná nálada, nebo lépe všeobecný souhlas. A proto zůstane jen jediný obr na pevnině – evropské Rusko. To se snad stane mnohem dříve, nežli se myslí. Budoucnost Evropy náleží Rusku.

DOSTOJEVSKý se zapřísahá svou láskou k Evropě, je to láska spasitele k spasitelově ovci: „Nikdy jste vy, pánové milovníci Evropy a západníci, nemilovali tak Evropu jako my blouzniví slavjanofilové a – jak říkáte – odvěcí nepřátelé její. Ano nám je drahá tato země, kterou si jednou pokojně podrobí vznešený křesťanský duch, jenž se zachoval na Východě. A jsouce v nebezpečí, že se s ní srazíme v nynější válce (psáno 1877), bojíme se nejvíce toho, že EVROPA nás nepochopí a že jako dříve, jako vždy, tak i nyní bude se k nám chovati pyšně a pohrdavě a vytasí na nás meč.“

Dostojevský naprosto ale nevylučuje, že Rusko bude musit svůj dar míru vnutit světu zbraní. Každý velký národ musí být mravním imperialistou: „Každý veliký národ věří a musí věřiti, že v něm jedině spočívá spása světa, že žije proto, aby stál v čele národů, aby je  všechny se sebou spojil v jednotu a je vedl ve svorném duchu ke konečnému cíli, který je jim všem předurčen.“

Dostojevský v Deníku spisovatele spojuje principiální trojici ruské říše – pravoslaví, autokracii a nacionalismus. Dostojevský praví: „Ruský lid, je lid boží, neboť má privilegium pravého učení Kristova. Ruský lid tkví úplně v pravoslaví. To je vše, co má, avšak více ani nepotřebuje, neboť jeho pravověrnost je také vše. Kdo té nerozumí, ten také nebude nikterak rozuměti našemu lidu, ba ten nebude moci ruský lid milovati. Stát promění se v církev, neboť církev jest vpravdě říší a jest určena vládnouti, a nakonec musí přijíti jako říše celé země. V tomto poslání dal si ruský lid pozemského vůdce a představitele – ortodoxního cara. My Rusové máme ovšem dvě strašné síly, které vyváží všechny ostatní síly v celém světě. Je to ucelenost a duševní nerozlučnost milionů našeho národa a nejtěsnější sjednocení s jeho carem. Car je našemu lidu otcem a lid chová se k němu jako dítě.“

V tom je obsažena myšlenka neobyčejně hluboká, původní. Car není lidu vnější mocí, není mocí nějakého vítěze, nýbrž jest mocí všenárodní, nesjednocující, po níž lid sám touží, kterou ve svém srdci vypěstoval, pro niž se chvěl, neboť jenom od ní očekával svůj východ z Egypta. Lidu je car vlastním ztělesněním, inkarnací jeho myšlenky, jeho nadějí a jeho víry.

„Poměr ruského lidu k carovi je prapůvodní rys, který náš lid odlišuje od všech jiných národů Evropy a celého světa. V této myšlence tkví taková síla, že bude přirozeně působit na celý náš dějinný vývoj. Ano, přesně vzato nemáme v Rusku vůbec jiné síly, aby nás udržovala a řídila, než toto organické, živé spojení lidu s jeho carem, a jen u ní vzniká u nás všechno.“

Bezprostředním úkolem meče ruského cara je chrániti pravoslavnou víru a všechny národy, které jí vyznávají od úplné záhuby. Zároveň i všechen ruský  lid úplně schválil toto nové určení Ruska a cara svého v budoucích osudech celého východního světa. Samo sebou se rozumí, že i národové východní viděli v carovi ruském nejen osvoboditele, nýbrž i budoucího cara svého.

Zde se ovšem křižáctví ruské střetne s Evropou: střetne a již se střetá v dvojí podobě, totiž s Evropou samou, jakožto kulturním principem rozdílným a státní rezonou evropských mocností a s Evropou představovanou poevropštělou inteligencí Východu, a to jak u národů, které mají být vysvobozeny, také u Rusů samých. Co se týče této inteligence, Dostojevský má pro ni jen opovržení: „jsou to zrádci úmyslní či neúmyslní.“

Představitel druhé vlny panslavismu N. J. Danilevskij ve svém díle Rusko a Evropa

V přítomné době je Evropa právě jevištěm zápasu mezi kulturním typem románsko-germánským a slovanským. Rusko musí bojovat s Evropou, to je zároveň jeho osud a poslání. A v tomto boji musí vyplňovat osobité formy své kultury, pravoslaví především. Takový je zákon života. Musí Evropu potřít v sobě – proto se musí chovat k Polákům, jak se k nim chová, neboť katoličtí rusofobští poláci jsou Evropa v srdci Slávie. Se stejným zaujetím odmítá Danilevský Čecha Palackého a jeho názor austroslovanský.

A Rusko  ovšem musí potřít Evropu i v Evropě: musí jít vyrvat Turecko, neboť se musí usadit v Cařihradě. A musí rozbít říši rakouskou. Politickým jeho cílem musí být slovanská federace řízená Ruskem (jež by obsahovala i Cařihrad s částí Malé Asie, Řecko včetně Kréty, Maďarsko a Rumunsko) v níž by neruští Slované požívali autonomie kromě Poláků, kteří dvakrát zhřešili proti Rusku. O tento celek se politicky opře slovanská kultura, jež vystřídá románsko-germánskou a bude na světě posledním a prozatím definitivním z devíti kulturních typů původu národního, ale moci univerzální. Jiné cesty k ní kromě vítězství nad Evropou není.

Shrnutí

Jak aktuální jsou tyto myšlenky, 150 let staré nám ukazuje dnes Putinovou Rusko. Panrusismus, založený na autokracii, pravoslaví a nacionalizmu dnes ovládá tento národ. Rusko nadále trpí svým mesianismem, který spočívá v té jediné pravé víře, že ono je spasitelem světa. Rusko se vrací ve spirále do minulosti, kde hledá spásu a lék na své neduhy. Jak podobné je to i s militantním nacionalistickým islamizmem, který též záchranu hledá v minulosti. Snad platí dvakrát nelze vstoupit do téže řeky. Celý demokratický Západ však stojí před ohromnou výzvou, zda dokáže ubránit svoje hodnoty na kterých je postavena euroatlantická civilizace anebo bude zašlapán do země.