Vrátí se Rusko k ideám svobody?

[rad-hl]  Zdroj: intersectionproject.eu, Autor: Pavel Luzin, Překlad: Alena Zbořilová  [/rad-hl]

Ideologické orientace a ideologie v zemi “putinovské většiny”

Ideologické spektrum současného Ruska je předmětem napjaté pozornosti i vážného posuzování vedení, opozice, aktivistů, expertů, zahraničních pozorovatelů a mnoha dalších osob. Avšak v pokusech vykreslit ideologický portrét Ruska zůstává mnoho bílých míst, až příliš často vyplněných odkazy k pochybnému pojmu “mentalita” či metafyzice “historického dědictví”.

Politická IDEOLOGIE jako taková je soustava názorů, postojů, ideí a hodnot, s jejíž pomocí se jedinec orientuje v politickém životě a která řídí jeho politické činy. Patří mezi ně (neo)liberalismus, (neo)konzervatismus, všechny typy socialismu, náboženské politické doktríny.

Zároveň s ideologií působí i ideologická orientace, která subjekt dominantně motivuje k politické činnosti. Je určena jeho sociálním, ekonomickým a politickým postavením a může být konzervativní (neplést s konzervatismem), reformní nebo radikální. Právě ideologická orientace je základem při volbě ideologie.

Jaký tedy je obraz současného Ruska v  ideově-politickém světle?

Ideologické orientace ruské společnosti

Začněme s tím, co přímo bije do očí – ohromující 86 procentní podporou Vladimíra Putina. Podobná psychologická mobilizace je možná pouze v podmínkách kolektivního stresu.

Základem takového stresu je strach ze změn a budoucnosti, doplněný pocitem vlastní bezbrannosti, spolu s vysokou úrovní násilí v sociálních vztazích i nepochopitelností okolního světa a místa, které v něm RUSKO zaujímá.

Tato úzkost se v letech 1998 – 2013 šířila ruskou společností, až jí konečně podlehla její zdrcující většina. Od několika milionů těch, kterých se rozpad Sovětského svazu dotkl sociálně a ekonomicky nejvíce, po desítky milionů těch, kteří se v prvních letech tohoto století svezli na ropné vlně. Ti druzí si sice užívají závratného rozporu mezi vloženou námahou a nezaslouženě vysokým růstem příjmů, ale zároveň pozorují, jak sociální nerovnost dosahuje kolosálních rozměrů, což vyostřuje úzkost a pocit bezmoci.

Neustále přítomný kolektivní stres i vzrůstající demoralizace ruské společnosti vytvořily stabilní a stále se rozšiřující základnu autoritativního režimu. Případné pochybnosti či odmítnutí politiky a činů toho, kdo se stal personifikací tohoto režimu, pak nutně vyvolají otázku – co dělat? Což stres pouze prohlubuje.

Proto u valné většiny ruských občanů dominuje konzervativní orientace – chtějí si uchránit současnou, většinou velmi skromnou, životní úroveň, chtěji stabilní, pochopitený svět, chtějí se zbavit neustálého strachu a stresu, který se ze strachu rodí. Odtud pramení ona posvátná “putinská stabilita” i hledání opory v mytologizaci sovětského nebo spíše předrevolučního období, spojené s nechutí dívat se dopředu.

Je tu však skrytá hrozba. Tato konzervativně laděná většina se radikalizuje. Strach z budoucnosti v době, kdy ruský politicko-ekonomický systém uvízl ve slepé uličce, už nic netlumí a realita je stále více nepochopitelná. Důsledkem je snaha tuto skutečnost zlomit, zničit; nejprve je ale nutné spojit ji s konkrétním nepřítelem – USA, Západem, sexuálními, etnickými, náboženskými menšinami, Ukrajinou a tak podobně, podle situace.

Radikalizuje se i druhá strana – ti, kteří nenašli své místo v současném Rusku a nemohou emigrovat. Jako varovné příklady poslouží kauza BORN (Bojová organizace ruských nacionalistů) nebo krvavé drama “primorskych partyzánů”. Když v roce 2014 počet takto frustrovaných lidí narostl, vláda nebezpečí rozpoznala a podpořila jejich odchod do bojů na Ukrajině. Pro ty, kteří přežili a vrátili se, tatáž vláda vytváří iluzi začlenění: stávají se členy nejrůznějších regionálních sněmů, mládežnických a veteránských organizací. Na Kavkaze je radikální mládež povzbuzována k odchodu do řad tzv. “Islámského státu”, ale už bez šancí na návrat.

V takové situaci je nutné zcela vážně počítat s možností série lokálních ozbrojených konfliktů. Na to stačí několik tisícovek jedinců, jejichž konzervativní postoj se promění na radikální a kteří už nevidí žádnou jinou cestu k návratu spravedlnosti než terorem a vraždami těch, v nichž si v danou chvíli personifikují nepřítele.

Nejméně stabilní skupinou jsou občané reformně orientování. Část jich emigruje nebo se radikalizuje, ale jejich řady se stále plní těmi, kteří v současné společnosti ztrácejí možnost zlepšit svůj ekonomický a sociální status. Pokušení tvrdit, že reformistů je 14 %, tu sice existuje, ale – Michaila Prochorova, jediného kandidáta s programem tržních reforem, volilo v prezidentských volbách 2012 pouze 5 % registrovaných voličů. Pro Jevgenije Rojzmana v Jekatěrinburgu hlasovalo v roce 2013 přibližně 11 % z celkového počtu registrovaných voličů. A pro Alexeje Navalného v Moskvě v roce 2014 jen 8,72 %.

Vzhledem k tomu, že většina občanů Ruska nespojuje rešení svých problémů s výsledky voleb, je možné, že počty reformistů jsou větší, ale nenacházejí svůj program, kandidáta, stranu. Nelze také zapomínat na 20 milionů občanů (18 % voličů), kteří již podnikají v podmínkách naprosto volného trhu, v podmínkách šedé ekonomiky, a kteří se zatím straní politiky – je to potenciální základna pro reformisty, ale i pro radikály.

Co se týče ruského ideologického spektra, tak prakticky všichni konzervativně orientovaní občané jsou přivrženci socialismu jako široké statní regulace ekonomiky i společenských procesů. Programy “Jednotného Ruska”, “Spravedlivého Ruska”, Komunistické strany jsou socialistické. Radikálové (s výjimkou islamistů) také tíhnou k různým variantám socialismu – národnímu socialismu, stalinismu atd. Dokonce i mezi reformisty převládají socialisté. Ty představují např. opoziční politická strana “Jabloko” nebo Michail Chodorkovskij. Liberalismus se v Rusku nachází v politickém ghettu a patrně proto je opoziční Strana národní svobody (Parnas) ukryta co nejdál od publika. (Neo)konzervatismus zatím nepřekročil ani rámec univerzitního intelektuálního cvičení.

Ideologická orientace ruského vedení

Ruská vládnoucí třída je také orientována konzervativně. Pro ni je úkol jasný – udržení stávajícího rozdělení moci, příjmů z exportu přírodních zdrojů a nemovitostí, což se odráží ve rčení “není Putin – není Rusko”. Dokonce i inovace jsou zaměřeny na plnění tohoto úkolu. Je třeba pochopit, že osoba prezidenta tu plní funkci značky – autoritativní systém i ti, kteří z něj profitují, se postarají, aby Putina “přežili”, dost možná i na jeho účet. Je tu řeč o stejné úzkosti, která je charakteristická pro demoralizovanou ruskou veřejnost.

A jsou tu i další společné znaky – vládnoucí třída následuje společnost i v radikalizaci. Odtud pramení řada zákonů, které narušují svobodu svědomí, nedotknutelnost soukromého života, které zhoršují podmínky sirotků atd. Z radikalismu vyrůstá i horoucí víra značné části ruských silových složek, že “barevné revoluce” i  “Arabské jaro” byly připraveny Západem. Důsledkem radikalismu je i agrese proti Gruzii v roce 2008 a od roku 2014 proti Ukrajině, stejně jako maniakální podpora Bašára Asada v Sýrii. Přímo testem loajality ke státní moci se stala anexe Krymu, ba co víc, odstranila i mnohé překážky na cestě k pokračující radikalizaci.

Radikalizaci podporuje a prohlubuje i boj o přežití jednotlivých politických klanů i osob, probíhající přímo před našima očima. Nikde tu není místo pro reformisty, jakýkoli pokus o zavedení pravidel hry vyvolá okamžitý odpor na všech stupních politické hierarchie.

Stejně tak je u vládnoucí vrstvy převládající ideologií socialismus – od státního korporativismu, který je blízký národnímu socialismu, až po stalinismus. To platí už jen proto, že politický systém v Rusku je založen na byrokratické regulaci ekonomiky a společenských procesů. Nejsou tu žádné stopy liberalismu, konzervatismu nebo zárodků křesťanského politického myšlení, bez ohledu na zdánlivý vliv ruské pravoslavné církve. Takový soulad mezi ideologií a ideologickou orientací vedení státu a naprosté většiny společnosti znamená jen jedno: idea svobody má zatím v Rusku jen málo šancí a je potřeba s tím počítat.

Epilog: Quo vadis?

Konzervativní ideologická orientace s tendencí k radikalizaci je v Rusku typická pro valnou vetšinu občanů, včetně představitelů státní moci. Dominantní ideologií je socialismus různých typů.

Ruský liberalismus zatím nenachází aktuální jazyk, kterým by dokázal upoutat pozornost reformistů nebo těch, kteří pod tíhou objektivních změn už dále nemohou podporovat stávající řád. Neovládá jazyk, který by byl pochopitelný radikálům, i když by se takové příklady daly najít v dějinách Velké Británie a USA v 17. a 18. století.

O konzervatismu v Rusku nemá vůbec smysl mluvit a kdyby se snad i objevila křesťanská politická doktrína, tak jedině mezi katolíky nebo protestanty. Zato přívržence radikálního islamismu už najdeme na Kavkaze nebo v Povolží.

Jestliže se smyslem politického života stává buď udržení stávajícího řádu za každou cenu, nebo jeho naprostý převrat, jestliže lze vybírat vlastně jen mezi různými variantami socialismu, pak je těch dobrých scénářů pomálu. Kolektivní úzkost vyvolává leda tak “útěk od svobody”.

Šanci na úspěch by měli jen ti politici, kteří by se dokázali stát společenskými psychoterapeuty, kteří by zformulovali pozitivní obraz budoucnosti a dokázali by jej nabídnout občanům různých ideologických orientací srozumitelným jazykem. A pouze takovými kroky se SVOBODA, její idea, může plně vrátit do ruského politického života .