Kalendář

 

Dětství jsem prožila v socialismu. Bohužel. Naštěstí jsem se narodila skvělým rodičům. Prožila jsem krásné dětství navzdory socialismu.

Nedávno jsem si vzpomněla, že nám na dveřích toalety (dnes bych měla korektně říci koupelny) visel roční KALENDář. Normální plakát, jedna reprodukce obrazu a 365 dní se jmény a svátky. Dneska jsme zahlceni letáky, plakáty, čímkoli, ale tehdy to byl nevídaný kus papíru. Jednou za rok nám v černobílých novinách Rovnost došel tenhle barevně tištěný papír navíc.

Nikdo se jej neodvážil pomačkat nebo nesprávně přehnout, protože musí vydržet celý rok. Obřad výměny kalendáře byl skoro posvátný: tatínek držel ten nový, jedno dítě s těžkým srdcem odtrhávalo ten starý, další drželo nůžky, izolepu,…, no dětí nás bylo dost, takže před dotčenou místností bývala v tento vzácný den legrační fronta. Podávali jsme taťkovi tiše hadřík s odlakovačem i čtverečky izolepy stejně zodpovědně jako sestřičky instrumentářky zkušenému chirurgovi. Vždyť to tam bude viset až do dalšího Silvestra!

Díky kalendáři jsem již v útlém věku znala zpaměti řady jmen jdoucích po sobě. Hana Jáchym Petra Helena Ludvík, Vojtěch Jiří Marek Oto Jaroslav, bylo jich dost. Červeně byly vyznačeny státní svátky. Ty jsem znala dopodrobna, od školky jsme zdobili nástěnky i okna. Od první třídy jsem dostala dokonce funkci nástěnkáře, protože jsem už dávno znala písmenka. Spočívalo to v tom, že na každý komunistický SVáTEK jsem nafasovala sadu písmenek a symbolů, které se tam rok co rok dávaly ve stejném rozvržení, žádná odchylka nebyla přípustná.

Jeden svátek mi vždycky vrtal hlavou. Byl to státní svátek, ale volno při něm nebylo. Byl to takový trojsvátek:

28.října

Lámala jsem si často hlavu, jak se to tak mohlo přihodit, že všechny ty krásné události se staly vždycky v jeden den. Že by podzim pokročil natolik, že už lidi nenapadlo nic jiného, než udělat nějaký významný krok v dějinách? Došlo někomu, jak moc to naruší místo v kalendáři? Vždyť kvůli tomu byl říjen v kalendáři delší o 2 řádky a podivně trčel mezi těmi ubohými kratšími měsíci. Tolik červené se na to vypotřebovalo.

A ještě víc mě trápila další věc: svátky byly tři, ale na nástěnky se mohly špendlit jen dva z nich: ten, jak se zlým buržounům vzaly banky a továrny a taky ten, kdy jsme se stali federací dvou rovných států se dvěma vládami a parlamenty. Nástěnek bylo dost, volných polystyrenových písmen taky, ale ten první a nejstarší svátek se nešpendlil.

Protože jsem byla dítě zvědavé, a hlavně chtěla mít nástěnky v souladu s kalendářem, občas jsem se na to zeptala. Obvykle jsem dostala jakési mlhavé vysvětlení o konci Rakouska-Uherska a ošklivém kapitalismu, kde ubohý dělník trpěl hlady. Toť vysvětlení ve škole. Nicméně rodiče mi poměrně brzo začali vysvětlovat i jiná hlediska. Babička mezi svatými obrázky a starými novinami pečlivě uchovávala fotku nějakého pána s bradkou, brýlemi a kapitánskou čepicí. Prý nějaký MASARYK. Taky byl divný. Ve škole o něm nikdo nevěděl a navíc to jméno! Nejen, že měl rovnou tři, ale to prostřední se ani nedalo pořádně napsat, protože Q se bralo až ve třetí třídě!

Čas ubíhal a já byla i na konci školní docházky nástěnkářkou. Žádná angažovanost. Měla jsem dobré známky a bratranec se mnou mohl i něco kreslit. A hlavní motivací bylo, že nástěnkáři nemuseli o velké přestávce povinně korzovat se svačinou v ruce na chodbě plné puberťáků.  Bylo to šťastných 20 minut. Třída prázdná, učitelé nikde a já jsem v klidu svačila, i když v levé ruce jsem mívala připravenou nějakou tu hvězdu nebo hlavu Engelse. Jednou jsem místo něj pověsila Bedřicha Smetanu a nikdo si toho nevšimnul.

V roce 1988 jsme jako mazáci osmáci uprosili třídního učitele, že nástěnku uděláme podle sebe. Starou nástěnku jsme zaplnili klasickými nápisy s frázemi o budování socialismu. Magnetickou tabuli jsme věnovali roku 1918. Bratranec namaloval Českého lva, lípu, trikoloru. Nápis „Den založení samostatného čs. státu“ doplnil 3 písmeny: TGM. Pubertální spolužáci si mysleli, že je to rebelie a TGM je zkratka nějaké metalové kapely ze Západu. Takže jsme všichni  čekali na hodinu. Matematika: postarší učitelka, bývalá Sokolka, nevěřícně mžourala přes brýle a na konci hodiny se jen nenápadně zeptala, kdože dělá nástěnky. Dějepisářka při pohledu na tabuli málem vykřikla. Pak se zeptala, kdo to napsal. Zvedli jsme se s Tomem oba. Nebyla to občanská statečnost, ale puberťácká troufalost. Učitelka chtěla vědět, jestli nás někdo navedl. Začali jsme s Tomem vyprávět, že nás období první republiky zajímá a spolužákům vysvětlili ta podivná 3 písmena. Statečná byla učitelka. Skoro nedýchala, ale nechala nás mluvit: o Masarykovi, o první republice, jak prestižní stát to byl. Moc jsme toho nevěděli, ale základ stačil. Na konci hodiny nás učitelka požádala, že to zůstane mezi námi. A raději smazala TGM i trikoloru. Prý ještě není ta doba….

Proč to píšu? Nejen ze sentimentu. Spíš sleduji vývoj:

O rok později obě zmíněné učitelky byly na záběru televize z demonstrace na Václaváku někdy kolem 22. listopadu. Zajely si i přes přísný zákaz ředitele školy s „holkama ze Svazu žen“ do Prahy a před kamerou skandovaly „Masaryka na stovku“. Pamětníci určitě vědí, že v 89. roce vyšla nová stokoruna s Klementem Gottwaldem…

Za další rok jsem obě učitelky potkala při odhalování sochy Masaryka v blízkém městečku. Dějepisářka měla krátký proslov o životě a díle TGM. Ano, věděla toho víc, než já před lety…

Několik let poté se v našem městě vždycky slavil 28. říjen velmi nadšeně. Už se stal státním svátkem a bylo volno. V kalendáři se už nedělil o místo s dalšími událostmi. Koncerty na náměstí, slavnostní TE Deum v kostele, přednášky, výstavy. Věnovala jsem se hodně hudbě, takže 28. říJNA jsem s notovými deskami přebíhala z oslavy na oslavu.

A najednou to nějak uvadalo. Prvně to vypadalo, že asi organizátoři něco nestihli nebo někdo onemocněl. Začaly roky „Blbé nálady“. Nějak se lidem přestalo chtít slavit. Ani osobnost Masaryka už netáhla. Ze státního svátku byl už jen volný den. To je jedno, co se slaví, vyrazíme na kola? A o pár let později běží ankety ve zprávách, kde studenti maturanti netuší, jestli se slaví Sv. Václav nebo nějaká revoluce nebo co zase.

A Masarykovy myšlenky se používají jen když si některý populistický politik chce snadněji prorazit cestičku. A taky se dělají selfíčka s Masarykem, to zase jó.

Nevětší problém se státním svátkem je teď ten, do kterého obchoďáku vyrazíme tentokrát. A to nám ti kreténi nahoře, považte, chtějí zakázat o státních svátcích nakupovat! Co bychom jako měli dělat, snad ne slavit? Máme svobodné právo rozhodnout si, co s volným dnem!

No a statečná dějepisářka je nadšenou podporovatelkou soudruha Veleby, „protože my důchodci přece potřebujeme nějaké jistoty, za svobodu si oběd nekoupíme“.

A tak se smutně dívám do kalendáře na tento týden. Volno. Evropa nám je dobrá jen na ždímání dotací, jinak nás ta byrokratická organizace hrozně štve, hlavně s těmi kvótami, že? Naši oficiální představitelé nepokrytě lezou do análů Rusům, Číňanům a náš tatíček, pardon, báťuška ZEMAN se líbá s diktátory.

Přátelé, opravdu si srdečně přeji, abychom si hodně dalších let mohli považovat svobodného a samostatného státu. A abychom se už nikdy nemuseli bát napsat písmena TGM.