Trochu mimo pozornost u nás proběhlo Čínské investiční fórum (China Investment Forum), které je s velkou pravděpodobností předehrou k dalším kolům čínských investic u nás. První již proběhlé kolo bylo spíš legráckou s nejasným smyslem (pivovar, fotbalový klub), zdá se, že spíše šlo o získání vlivu u pár důležitých lidí.
Hlavní otázka je, jak máme čínské INVESTICE hodnotit – přínos nebo hrozba? – a jak se k nim stavět: přijímat nebo odmítat?
ČíNA investuje všude po světě a příliš si nevybírá: investuje v rozvíjející se Africe, obvykle kvůli zdrojům, investuje v USA, v západní a severní Evropě, v Rusku. Investice jsou různorodé: někdy jsou to čistě obchodní, privátní akvizice bez strategického smyslu (např. koupě počítačové divize od IBM firmou Lenovo), jindy – a to docela často – v tom je vidět strategický, “čínský” záměr, do kterého patří i budování tzv. Silk Beltu neboli nové hedvábné stezky. To se dotýká i nás.
Kdo přichází s penězi, je vítán: tak zní základní pravidlo volného trhu v každé části světa. Čínští investoři nejsou vyháněni od břehů Ameriky ani ze západní Evropy, zachází se s nimi jako s každým jiným investorem. Ve světě nepanuje obava z čínských investic, respektive k nim není o nic větší nedůvěra než k investicím firmy z jakékoli jiné země.
Jsou zde ale dva faktory. První je ještě relativně nedůležité: jde o to, že pokud se “blíží” nějaký investor, nechává to vlády států víceméně v klidu, a to z prostého důvodu. Jedná se zkrátka o vztah privátní, podnikatelské sféry – jedna firma chce koupit druhou, jedna firma chce tady vybudovat nějakou fabriku, co má být? Vlády se do toho nijak nepletou a není to jejich úkolem: po nich se jen chce, aby vytvořily pravidla hry pro investice (kvalitní zákony a vynucení jejich dodržování).
Jenomže u nás je to jinak. China Investment Forum (název je anglický a čínský – o tom, že by byl třeba paralelně i český ani slovo) se odehrává na Pražském hradě, na místě, které je jednak sídlem či centrem, jednak staletým symbolem státnosti a svrchovanosti. Dovedeme si představit, že by se takováto konference konala, ehm… v Bílém domě nebo v Buckinghamském paláci? Samozřejmě nikdy a ani omylem. Do stejného pytle patří i to, že na konferenci okamžitě přispěchal a projev přednesl předseda vlády a ministr zahraničí – dobře, to je v pořádku, pokud by byl přítomen i čínský šéf exekutivy a ministr zahraničí, v takovém případě protokol velí setkání na stejné úrovni. Jenomže za čínskou stranu tam byl jen jakýsi tajemník sekretariátu ÚV KSČ; tedy ještě něco méně než čínská paní Nagyová-Nečasová, která byla aspoň v exekutivě, tohle je partajní sekretář. Dodejme ještě, že to není nějaká “čínská” státní či národní konference – je to prostě jen obchodní meeting pro pár firem od nich a od nás.
Představme si, co by se stalo, kdyby se podobná obchodní konference konala někde v západní Evropě. Byla by uspořádána třeba někde v Hamburku v konferenčním hotelu na kraji města, sjelo by se tam tisíc byznysmenů, kteří by kuli svoje byznysové pikle a zdravici by jim možná poslal e-mailem starosta Hamburku, protože je to přesně ta úroveň zdvořilosti, která se od hostitele očekává. Jinak nic.
Tato přehluboká úklona, pro kterou se vtírá i daleko drsnější příměr o lezení někam, by byla ještě docela tragikomická a svědčící o tom, že neznáme míru ani v jednom, ani v druhém směru – že na jedné straně dovede náš ministr s portfejí, avšak bez inteligence kádrovat německou kancléřku, na druhé premiér a ministr zahraničí nevynechají příležitost hluboce se poklonit druhořadému aparátčíkovi čínské komunistické strany, přičemž zleva tomu všemu hlasitě tleská Tvrdík.
Jenomže je zde druhý a podstatně nebezpečnější faktor, kterým se vracíme k tomu podstatnému, a to k čínským investicím. Jakkoli vlády i těch nejmocnějších států světa “vítají” ve svých zemích čínské investice, dávají si sakramentsky pozor na to, aby se Číňanům (ale ostatně i nikomu jinému) neprodalo to, co je pro danou zemi strategické, důležité například pro její bezpečnost – přičemž bezpečnost nemusí být jen vojenská, ale též surovinová, potravinová, informatická a zejména energetická.
A právě zde vidím riziko. Čínský investor CEFC, kterého i premiér Sobotka ve svém projevu výslovně jmenoval (což je mimochodem další věc, ve které by předseda vlády měl být zdrženlivý – může samozřejmě obecně “přivítat čínské investice”, ale to je tak všechno), na svých stránkách výslovně zmiňuje zájem o energetiku a dokonce i explicitně uvádí jméno Energeticko-průmyslového holdingu (EPH), což je přední český hráč v oblasti teplárenství, přepravy i využití zemního plynu, těžař a mimo jiné též druhý největší výrobce elektřiny u nás.
CEFC navíc není jen “obyčejná” soukromá firma, ale s nemalou pravděpodobností přímo plní zadání z nejvyšších míst v otázce budování základny energetických potřeb – pro Čínu, nikoli pro Česko, pokud je to potřeba dodat. (CEFC má například ve svém oficiálním statementu větu “we seek to serve the national industrial interest”, tedy zhruba “usilujeme o to, abychom sloužili NÁRODNÍM zájmům“, což je, řekl bych, převelice čínské). Lze tedy mít obavy, že při takové “vřelosti vztahů” lze dojít k tomu, že čínské soukromě-státní firmě u nás bude povoleno si koupit cokoli na co ukáže prstem.
Opět si lze představit, co by se stalo, kdyby čínský investor s podobným apetytem přišel do nějaké země od nás na Západ. Chcete koupit hotel? Ale prosímpěkně, bezevšeho, hotelů máme jako much. Chcete koupit fotbalový mančaft? No, trošku to zamrzí, ale budiž. Chcete koupit pivovar? S radostí, však postavíme jiný. Chcete koupit síť našich jaderných elektráren? Ale hošánci milí, co jste po tak dalekém letu dočista spadli na hlavičku?
Na otázku, zda je nutné se bát čínských investic, lze tedy odpovědět, že nikoli. Ovšem s dovětkem, že o to více je potřeba se obávat kroků vlastní vlády.
Podnikatel a investor v oblasti médií a Internetu, spoluzakladatel společností Computer Press, Vltava.cz, Fayn Telecommunications či Skypicker.com; aktivní publicista.