Česko na rozcestí

Je jednoznačným faktem, že za poslední 2 až 3 roky došlo v české společnosti ke změně. Je to změna buď pečlivě režírovaná zpoza jeviště, nebo jen vypluly na povrch dlouho ukryté historické a osobní mindráky. Ty se kterými jejich nositelé neměli odvahu v havlovské éře konfrontovat své sousedy a spoluobčany.

Těžko říci, jestli tím katalyzátorem nynějšího stavu bylo zvolení Miloše Zemana prezidentem ČR. Možná spíše způsob vedení volební kampaně jím samotným i jeho týmem, kdy bylo povoleno úplně vše, včetně soudně prokázaných lží. Nebo ve společnosti eskalovala frustrace s politikou typu “malá domů”, či prázdné hašteření politických subjektů. Každopádně načasování jevu blbé nálady, jež se nyní kvapem taví do nálady hnědé, odpovídá zhruba prezidentskému předvolebnímu období.

Naše společnost, která si dosud hověla usazena v unijně-evropském bezpečnostně-finančním polštáři, byla a je v krátké době vystavena tlaku, na nějž neumí reagovat. Nejprve, jak už bylo výše zmíněno, byla atakována do té doby nevídaně neurvalým buranstvím ekipy Miloše Zemana, pro níž byla lež, urážka a výmysl běžným pracovním nástrojem. Tady selhaly elity poprvé. Kromě jeho přímého odpůrce se nikdo proti Zemanovu vedení boje důrazně nevymezil, a to jak z poražených kandidátů, tak z ostatních politických stran. Ba ani z médií nebyl slyšet rozhodný hlas, že toto tedy opravdu NE.

Navíc vyhrocený způsob vedení kampaně Zemanem a jeho normalizačně-sovětskými kamarády či sponzory akcentoval i mezi voliči obou táborů, kdy ta sprostější část voličů a webových diskutérů pomalu poznávala, že co je dovoleno nahoře, může se i dole. A tak se postupně rozlezly po sociálních sítích pomluvy typu: “pedofilní homosexuální zrůda Havel”, “pochcanej šišlající sudeťák Khárl”, případně “naši žoldáci na misích NATO”.

Takovéto duševní patoky se jistě na webech objevovaly i v minulosti, nicméně v tak hojné míře se dostaly na světlo světa až po poznání, že se to beztrestně smí. Rubikon určitých nastavených společenských norem byl překročen pořadovým krokem za zvuků ruských válečných pochodů.

A jsme rázem u druhého vlivu na český veřejnoprávní prostor. Je jím Vladimír PUTIN.

Ruskému expanzionismu s drahou ropou a vládou FSB znovu narostla křídla, a to tak, že jimi vrhá stín od Prahy po Damašek. Pravda, nyní již poněkud křečovitě, o to však usilovněji. Naše země je vystavena koncentrovanému útoku ruských tajných služeb a ruské lživé propagandě, které mají jediný cíl: vrátit střední Evropu do područí země, kde lidská práva, demokracie a svoboda jsou nejfrekventovanější slova, jejichž význam ovšem vládce fakticky vůbec neuznává.

V současné době je Česká republika vystavena neustálému tlaku proruské kliky v tuzemské politice (o jejích členech nemůže být pochyb), ať už pro jejich průhlednou naivitu nebo úpornost, s níž propagují současný ruský zmar. Protože se stále pohybujeme v intencích politické korektnosti a aplikaci demokracie na nedemokratické postupy tohoto protivníka, jsme proti nim, jako zastánci západního způsobu života a jeho hodnot, bezzubí.

Tento útok trvá už od časů snahy o vybudování amerického radaru v Brdech a od těch dob se změnila jen intenzita proruských útoků. Zesílila. V současné době už sledujeme nepřetržitý tok lží ruské propagandy z úst pánů Zemana, Klause, Ransdorfa, Foldyny, Veleby, Haška, Škromacha, Hájka, Davida, Jandáka, Humla a dalších takřka každodenně ze všech možných medií. Navíc se k nim přeneseně přidávají proruští xenofobní řešitelé migrační krize jako Okamura, Volfová, či Robejšek.

Zásadním problémem zde nejsou jejich lži, ale prozatimní neschopnost společnosti se jim bránit. Podle mého soudu lze lehce ospravedlnit, pokud výše uvedení proputinovští bardi nebudou dostávat v mediích ani o slovo více, než je nutné k výkonu jejich politických funkcí. Je to taková samožerská zvrácenost chtít například od Michala Haška při jeho 50-funkční vytíženosti ještě i vyjádření k situaci například na Ukrajině, nebo veřejně (jen) komentovat Humlovo sdílení proruských hoaxů. S takovými lidmi se prostě nemluví.

Navíc nás Putin a jeho tuzemská i ljubljanská suita vystavují řízenému útoku přes proruské weby i mainstreamová media, jež obsah ruské propagandy nevědomky (doufám) přejímají. Tento útok probíhal v několika vlnách. V první z nich, ještě v dobách ceny ropy přes 100 USD za barel a druhého nejrychlejšího růstu ekonomiky RF na světě, nás tyto síly zkoušely zlomit tím, že pokud necháme naše politiky změnit kurz země směrem na východ, povede se nám lépe než nyní, kdy jsme levnou montovnou dekadentního západu. A tak i v dobách, kdy se nám žije nejlépe v historii. Navíc s naší nedávnou zkušeností trpkého konce reálného socialismu. Byli jsme přesvědčování o pevnosti rublu, neomylnosti Putinovy ekonomické vize a mj. i o nutnosti nechat dostavět Temelín ruskými firmami, čímž bychom se stali na Rusku závislými na věčné časy a nikdy jinak.

S tím však u nás, běžných voličů vědomých si již zmíněného průběhu socialistického experimentu, a hlavně v zemi, která poznala v roce 1968 temná zákoutí ruské melancholické duše, nemohl Putin pochodit. Byl to špatný odhad. A navíc se vzápětí něco stalo. Ruská nepřemožitelná mašina se zadrhla. Ekonomika postavená na vývozu nerostných surovin nebyla s to, při prudkém poklesu jejich cen, nastartovat se jiným způsobem. A Putin hledal pro svých 140 milionů věrných viníka těchto náhlých obtíží. Ukrajinu.

Všeobecně známá fakta nebudu opakovat. Jen v souvislostí s ní podotýkám, že nastala další fáze útoku ruské propagandy směrem k nám. Rusko nám zkusilo vysvětlit, že ničí sousední zemi v zájmu světového míru, nicméně tak nějak zapomnělo, že souběžnou neustálou kritiku a výpady vůči NATO si asi budeme brát osobně. Navíc tehdy nebylo ještě zřejmé, že jeho pokus rozložit Ukrajinu skončí fiaskem a zda se po dobytí Kyjeva nepohne dál na západ… Výsledkem bylo, že největší část obyvatel ČR cítila v té době podle průzkumů veřejného mínění Rusko jako největší nebezpečí pro světový mír, čehož zákonitým důsledkem bylo fiasko proruské propagandy a jejích hlásných trub v souvislosti s průjezdem konvoje zbraní NATO Českou republikou.

V následující fázi útoku na naši svobodu a demokracii nás však zasáhl Putin přímo na solar. Na uprchlickou vlnu tuzemská společnost vnitřně přichystaná není, ba naopak, vytváří z ní, ač zatím zde fyzicky neexistující, tisícihlavou příšeru, která střídavě znásilňuje a uřezává hlavy nebo kamenuje nevěrné ženy. Podpora všech morálních politických kreatur, která se živí na iracionálních obavách veřejnosti, je ze všech proruských serverů a spolků přímo hmatatelná, stejně tak jako mnohokrát opakovaná imigrantská lež z úst všech proputinovských kolaborantů, které tato země má.

Naštěstí se nyní po několika paralytických týdnech zdá, že stupňovaná rétorika těchto hnědých tváří vyburcovala, spolu s vidinou překreslení politické mapy, většinu lidsky seriozních a zodpovědných politiků k odmítavé reakci a prozatím alespoň verbální podpory pomoci uprchlíkům a k odkázání na nutnost reálných a racionálních řešení problému. Naposled tak ve svém prohlášení pro Aktuálně.cz učinila ministryně Marksová Tominová.
Navíc je třeba zmínit i aktuální Putinovo masivní angažmá v Sýrii, kdy masovým zabíjením civilního obyvatelstva patrně cíleně posiluje uprchlickou vlnu a posiluje tím tak snahy svých věrných v EU o její destabilizaci a nejednotnost.

Aby útoků na naši demokracii nebylo málo, dalšího z jejích nepřátel si pěstujeme a hýčkáme my sami. Andreje Babiše vlastnícího většinu zemědělské výroby v ČR a velkou část mediálního mainstreamu. Navíc jako nejmocnější politik s ostrými lokty (rozuměj: neštítí se ničeho), pracuje i na tom, aby mu podléhaly veškeré kontrolní mechanismy v zemi. To vše navíc s jeho temnou minulostí a za našeho nečinného přihlížení. Pokud se mu toto podaří, bude už opravdu, slovy klasika, čas sedlat.

Nejhorším a průnikovým aspektem všech těchto útoků je však bohužel to, že jsou v podstatě čitelné. Veřejnost, politické strany, media i bezpečnostní složky o nich ví a nikomu to, zdá se, nevadí natolik, aby mu stálo za to si s nimi komplikovat život. Ba naopak. Minimálně u uprchlické vlny by veřejnost klidně tolerovala omezení svých práv a svobod, jen proto, aby se eliminovali z jejího pohledu potencionálně nebezpeční imigranti, stejně jako jejich tuzemští podporovatelé.

Tento trend je navíc živen i nezodpovědnými politiky, zmíněnými proputinovskými figurkami nebo populisty, kteří by si moc rádi vyzkoušeli, jaké to je stát na stupni pro vítěze. Za všechny můžeme jmenovat ministra vnitra Chovance.

V rámci tohoto trendu dochází už k takovému selhání demokratických obranných mechanismů, jako je například státní podpora některých proputinosvských kolaborantských spolků, existence militarizované proruské domobrany, porušování mnoha legislativně daných práv běženců zadržených v ČR (již existuje šest osvobozujících nálezů soudu pro neoprávněné zadržování), opakující se šikana názorových odpůrců proputinovského křídla (naposledy 17.11. na Albertově), tolerance neonacistických projevů – verbálních i vyhrožování a výzvy na sociálních sítích, causa šibenice atd., atd…

Je naprosto zásadní chybou, že za všechny tyto protidemokratické výstřelky nepřichází trestněprávní postihy, ono mlčení právě dodává posléze legitimitu hnědnoucímu davu a posouvá celou mainstreamovou společnost, resp. její projevy, mimo obvyklou demokratickou výseč směrem na východ, případně k totalitě.

Ostatně pro příklady nemusíme chodit daleko. Maďaři už 15. září rádi posvětili Orbánovi omezení svých osobních svobod v podobě restriktivního balíčku zákonů a Slováci si teď nechali bez problémů takto změnit ústavu. Oba národy skočily na protimuslimskou rétoriku a například nyní, kdy Fico oznámil, že nechá sledovat všechny muslimy v zemi, toto prošlo Slovenskem bez povšimnutí, jako průvan z tatranských štítů.

Takto začíná demontáž demokracie. Teď bude následovat pozvolné utahování šroubů. V době, kdy se po uprchlících slehne převážně německá zem, budou názoroví oponenti vládnoucími oligarchistickými klikami drženi (pomocí dalších zákonných omezení) na velmi těsném obojku. Pokud rovnou nebudou korzovat na dvorku v Leopoldově.

K tomuto procesu se právě pro strnulou nehybnost všech, kteří cítí, že je to špatně, zvolna schyluje i u nás. Zatímco většina obyčejných lidí šílí z představy desítek tisíc džihádistů okupujících Labskou nížinu nebo řeší naprosto banální spor mezi matkou a norskou sociálkou, zvolna přichází kremelský mráz, který už však nemá brutální podobu tankového pásu, nýbrž našeho vlastního odrazu z pokřiveného zrcadla morálních hodnot konzumní postkomunistické společnosti. Společnosti která nasedla na evropskou kobylu jaksi mimochodem a nyní na ní cestuje směrem k bezpečnosti a prosperitě, aniž by se chystala za tuto jízdu jakkoliv zaplatit. A tak možná právě proto nakonec zaplatíme úplně vším co máme a ještě s úroky.

Je zvláštní, že toto nebezpečí si přece jen uvědomuje podle průzkumů minimálně třetina společnosti, avšak zatím není schopna a ochotna se této hrozbě aktivně postavit. Jak si mám vysvětlit, že na Den otevřených dveří Dopravního podniku dorazí v Praze v součtu sto tisíc lidí a na Albertov, kde mohli vyjádřit nesouhlas se stavem ve společnosti, s konáním prezidenta a jeho proputinovské kliky, dorazí sotva desetina tohoto počtu?

Co se ještě musí stát, aby lidé pochopili, že svoboda opravdu v budoucnu zadarmo nebude? Jsem si jist, že pokud by proti totalitním praktikám stálo těchto lidí kdekoliv na náměstí v Praze sto tisíc, naši volení zástupci by ihned pochopili, odkud vítr fouká, a začali by nedemokratickou politiku zvolna zatlačovat do defenzivy. Takto mám z nich spíše pocit, že se jim přes slabý mandát, který jim právě my (ne)dáváme, příliš nechce pouštět do bitvy s předem neodhadnutelným výsledkem.

Je opravdu potřeba dát jim vědět písemnou formou, na osobních setkáních, že nám na věcech veřejných záleží a není nám jedno, jak se budou v příštích časech vyvíjet. Bude nevyhnutelné nutit je do osobní aktivity našim trvalým zájmem, vytvářet neustálý tlak na jejich činnost. Vždyť jsou to naši zástupci, pracující za naše peníze.

Připadá mi krajně nezodpovědné, jednou za pět let je zvolit a potom nechat většinu z nich celé volební období pasivně propolitikařit v rámci osobních a stranických zájmů. Pokud nebudou cítit tlak ze zdola, nebudou nuceni převzít zodpovědnost za svou, pro demokracii smrtící, pasivitu. Už si za čtvrtstoletí zvykli, že jejich přímá aktivita směrem k nám končí v den voleb a pak mají zase čtyři roky od voliče pokoj. Pokud tohle nezměníme, se zlou se potážeme. Těch několik málo poslanců a senátorů, kteří proti procesu rozkladu morálky a demokracie cíleně pracují, bohužel na změnu současného stavu stačit nebude.

Chceme-li i v budoucnu žít v demokratické zemi, která bude i nadále členem EU a NATO, je nejvyšší čas vystoupit z kruhů své pohodlnosti a dát důrazně najevo (i přes osobní diskomfort), že nám tyto hodnoty za to stojí a že jsme ochotni za ně bojovat. Jiná cesta totiž není. Patrně nadchází doba zásadního ideového střetu o budoucí geopolitické směřování naší země a bude třeba, abychom byli rozhodní a důslední. Abychom neudělali stejnou chybu, jako naši předchůdci v roce 1989, neboť tento blížící se střet je v podstatě jen důsledkem neproběhnuvší dekomunizace společnosti po Sametové revoluci.

Naši protivníci jsou již dnes opět titíž. Už nestačí být jen slušní, musíme být i stateční.