Začtěme se pozorně do krátké statě o práci politických stran po založení „Republiky československé „ v roce 1918.
POLITICKé STRANY, jakkoli početné, představovaly sice pluralitní, ale vlastně uzavřenou soustavu. To ony byly rozhodnuty zabránit jakékoli iniciativě, která by vznikla mimo ten prostor, který si předem mezi sebou rozdělily. Dokladem toho je např. změna volebního řádu, těsně před volbami v roce 1925, která měla znemožnit Straně práce vstup do parlamentu.
Zásada poměrného zastoupení, která jinak vskutku přeje minoritám, se u nás díky vázaným kandidátkám a poměrně velkým volebním krajům stala zárukou vlády stranických aparátů. Strany byly faktickými držiteli moci a vylučovaly přímější vztah mezi voličem a poslancem. Kdokoli, i agrární, průmyslový a finanční kapitál, se mohl podílet na moci jen skrze ně.
Dokonce i Hrad si mohl udržet svou problematickou pozici nad stranami jen tehdy, když stranil některým z nich či aspoň určitým vlivným skupinám v nich. Parlament byl pouhou delegací stran a fungoval jen jako politická burza, kde se ideje netvoří, neoplodňují, ale kde se toliko vypočítává jejich denní kurs.
Stranický systém by mohl být garantem demokracie, pokud by byly jednotlivé strany vskutku živými organismy, pokud by byly živnou půdou politického myšlení a iniciativy. Vnitrostranická demokracie však nebyla silnou stránkou našich stran.
V každé z nich, i v těch, co se pokládaly za pokrokové, levicové, to vypadalo jako v českém maloměstě za starých časů. Kult předáků a jejich vrchnostenské způsoby, rigidita aparátu, pasivita členstva, nedostatek odvahy k vnitřní diferenciaci, nedosti velkorysý postoj k případným konfliktům (končívaly zpravidla vyloučením nekonformního poslance nebo odštěpením takové skupiny) to všechno mohlo pominout snad jen generační změnou. K té se však ve všech stranách nikdo neměl.
Případným čtenářům se zajisté po přečtení této úvahy vybaví srovnání se současnou situací českých politických stran. Ano, nezměnily se ani po více než 90 letech. Když půjdeme až k roku 1945, prezident Beneš, který chtě nechtě, přivedl do Střední Evropy komunizmus, svým dekretem zakázal Agrární stranu (údajně z důvodů kolaborace s nacisty), která sice byla před válkou stranou stavovskou, ale také nejsilnější i počtem členů.
Zemědělci, kteří byli touto akcí rozzlobeni, pak dali hlas komunistům, kteří jim slíbili půdu, kterou jim po roce 1948 opět vzali. Tak skončil stranický život v této zemi na dlouhých více jak 40 let.
Po roce 1989, došlo opět k pluralitnímu vytváření stran, které bohužel po více jak 40 leté absenci, skoro v souladu, navázaly na negativní stránky stranické práce po založení I. Republiky československé v roce 1918.
Strany dodnes nejsou živými organizmy ani živnou půdou politického myšlení a iniciativy. V podstatě jsou brzdou skutečné demokracie, v které rozhodující silou je svobodný a odpovědný občan. Situace došla tak daleko, že politický a ekonomický establishment jsou v této zemi tak propojeny, tak vzájemně zkorumpovány, že obyčejný občan je tak zmaten, že neví, zda v této zemi vládnou parlamentním způsobem jím zvolení zástupci nebo nikomu se nezodpovídající ale po moci a chamtivosti toužící „top“ manažeři, které stvořila polistopadová doba.
Jedno francouzské přísloví říká „jen idiot nemění názor“. Podle mého názoru došlo po roce 1989 k zajímavému jevu, který dodnes ovlivňuje společnost v české kotlině. Byl to střet idejí dvou Václavů, Havla a Klause.
Jeden teoretický monetarista, druhý disident, příslušník pražské intelektuální elity, člen Charty 77, pronásledovaný komunistickým režimem. Jeden teoreticky vzdělaný konzervativní liberál, druhý, levicový liberál. VáCLAV KLAUS ovlivněný Hayekem, Friedmanem a jinými monetaristy a konzervativními vědci, striktní zastánce parlamentní demokracie a politických stran, odpůrce tzv. občanské společnosti. VáCLAV HAVEL zastánce nepolitické politiky, odpůrce stran a naopak velký příznivec tzv. občanské společnosti.
Česká společnost, která podle Masaryka vylezla počátkem 19. století z chalup, nikdy nepoznala, co je skutečná pravicová a konzervativní politika, protože ani za I. republiky, tady neexistovala opravdová konzervativní strana.
Snad jen Tomáš Baťa byl skutečný kapitalista, který měl i určité sociální ohledy. Na druhé straně, lidé vylezlí z těchto chalup, usidlující se postupně v městech a průmyslových centrech se radikalizovali a socializovali.
Pro politický život české sociální demokracie, která měla nejvyšší aspirace stát se sjednocující silou, byly rozhodující okamžiky, rok 1921, kdy radikální křídlo této strany pod vlivem Komunistické internacionály se odtrhlo a vznikla radikální KSČ a po té rok 1948, kdy komunisté prakticky českou sociální demokracii zadupali doslova do země.
Hlavní proudy českého předválečného duchovního života, levicový radikalizmus, liberalizmus, nacionalizmus a katolicizmus se seskupili ve čtyři vzájemné znepřátelené tábory a za celých dvacet let se jim nepodařilo dojít vzájemného porozumění a najít společný jazyk nebo jen zdánlivě méně, společně sdílenou, tedy samozřejmě mlčky sdílenou duchovní půdu.
Jejich pochybení spočívala vlastně především v tom, že znevažovali starosti těch ostatních, tj. příslušníků nepřátelských táborů. Lze-li tvrdit, že to byly úkoly nesplnitelné, měli bychom přijmout i důsledek takového tvrzení, že totiž vytvoření Republiky československé bylo nezodpovědným experimentem a že tento útvar nebyl dostatečně životaschopný.
Po roce 1989 politický život ovlivněný dvěma Václavy – Havlem a Klausem navázal plynule na nešvary politického života I. Republiky československé. Klausova ODS se zadrhla v roce 1997 po tzv. Sarajevském atentátu a tzv. Rudolfínském projevu. Její nemožnost sebereflexe ji přivedla do stadia současné nicoty.
Zemanovy plamenné řeči o spálené zemi a policejním státě nahnaly do náruče skomírající ČSSD mnoho nových členů včetně bývalých komunistů. Skandály a aféry se však nevyhnuly ani této straně. Žádný její vůdce se jasně nedistancoval od KSČM, jejíž předchůdkyně KSČ měla na svědomí destrukci sociálnědemokratických myšlenek. Žádný vůdce jí nevtiskl punc autentické levice evropského střihu s jasným proevropským směřováním.
Poslední strana, která zůstala na politickém kolbišti více, než 20 let je KSČM. Její existence i jako parlamentní strany, ale strany s naprostým mínusovým koaličním potenciálem a svými stabilními 13 – 15 procenty voličských preferencí, je brzdou současné politiky, ale i raritou v bývalých zemích Východního bloku.
Z hlediska světového vývoje je anachronizmem, ale její existence dokazuje, že pseudolevicovost této společnosti je stále velmi silná. Na jedné straně žádost po všeobjímajícím a starajícím se eráru a na druhé straně schopnost, při každé příležitosti mu pustit žilou.
Ani v uplynulých letech stejně jako před válkou vzájemně znepřátelené politicko-ideové proudy, 20 let nenašly porozumění a mlčky sdílenou duchovní půdu. V současné době jsou lidé velmi nespokojeni s politickou situací, přiznejme si však, že většina z nás v tom od roku 1989 žila. Věděla o nepravostech, přesto v politice zůstávali lidé, kteří za těmi nepravostmi stáli.
Ani soudy nedokázaly oddělit zrno od plev. Musíme si přiznat i my, že jsme selhali. Od listopadu 1989, žádné občanské vzepětí, jen narůstající satelitní městečka se stále dražšími auty, plné nákupní vozíky při nedělních mších v novodobých kostelech konzumních supermarketů.
Přiznejme si, že většina z nás v dobách euforie po listopadu 1989, jsme jednomu nebo druhému z Václavů fandily. Václav Havel získal pro naši zemi renomé v zahraničí, doma však tomu tak ve velké míře nebylo. I když po jeho smrti v prosinci 2011 se nemalá část české společnosti přihlásila k jeho odkazu.
Václav Klaus postupně svojí národoveckou a euroskeptickou politikou (transformaci i privatizaci ponechávám stranou) přivedl společnost české kotliny do bezvýznamnosti s puncem nespolehlivého partnera.
Jedno mají společné – jsou to příslušníci, ač každý jiného zaměření, pražské intelektuální elity, kteří nedokázali svoje vize srozumitelně vysvětlit většině této společnosti. Přesto se domnívám, že občané novodobého českého státu mají stále šanci změnit politické klima. Ona je skutečně potřeba silné občanské společnosti založené na dobrovolných spolcích, kde se budou lidé setkávat.
Současné pojetí parlamentní demokracie neodpovídá potřebám občanů. Je třeba občanskou neposlušností, stálým tlakem přinutit centrální moc k přímým volbám starostů a hejtmanů. Je nutné oslabit tuto moc a posílit obecní samosprávy. Vše, co se týká občana, se musí odehrávat co nejblíže k němu. Sníží se i byrokracie, která současnou společnost škrtí neuvěřitelným způsobem. Strany se musí stát prostředkem k vykonávání politiky jako veřejné služby a ne jako doposud, cílem. Pokud zůstane zachován současný volební systém, občané musí vzít tu zodpovědnost na sebe a preferenčními hlasy vyškrtat ty kandidáty, kteří se neosvědčili.
Bohužel volební podzimy 2012, 2013 i 2014 ukázaly, že lidé této země žijí stále v zajetí minulosti a v myšlení, že to za ně někdo udělá. Hledají nové subjekty, jako při podzimních volbách 2013 se představila hnutí Úsvit pana Okamury a nebo ANO pana Babiše, které jim to slibují.
Jistě, zvyšování daní pravicovou koalicí voliče silně popudilo a dalo se pochopit. Vytvoření koalic ČSSD a KSČM po krajských volbách 2012 však ukázalo, že nejen ODS ale i ČSSD jsou slabé a politicky nezralé. ODS svojí nesebereflexí málem zůstala stranou mimoparlamentní. Stejně tak ČSSD i přes získání největšího počtu hlasů, svým Haškovsko-Zemanovským pučem hned po volbách dokázala, že je především stranou prahnoucí po moci a ne skutečně stranou evropského stylu, plně proevropskou a skutečně státotvornou a která svým inklinováním ke KSČM popřela historické principy a zkušenosti.
Snad až nyní v roce 2015 v době největší krize Evropy od konce II. sv. války pochopila svojí zodpovědnost. Stále od roku 1929 zbolševizovaná KSČM, nevyvodila žádné konsekvence ze své tragické minulosti, aniž by i reflektovala zákon 198/1993 o Zločinnosti a protiprávnosti komunistického totalitního systému. Dosazování komunistů stalinistického ražení po krajských volbách do různých odborů krajských zastupitelstev je výsměchem a pošlapáním památky tisíce občanů této země, kteří pod komunistickým jhem trpěli.
Jsem však optimista. My sami, obyčejní občané, nebojme se katolické zbožnosti, která byla kořenem českého baroka, za nějž se vytvořila kultura staveb, které ukazujeme celému světu, včetně nádherného a dodnes obdivovaného česko-moravského folkloru.
Nebojme se ani protestanského étosu s jeho svobodou, pílí a zodpovědností. Hledejme a nacházejme pravdu, lásku, morálku a pokoru. Slova, která jsou hanlivě předhazována pravdoláskařům, ale která jsou pojmem, ověřená staletími.
Zbavme se předsudků. Buďme skutečnými vlastenci a evropskými patrioty a mějme rádi všechny lidi žijící v této zemi, staňme se tolerantními, skromnými a přejme těm druhým. Budeme šťastnější.
Jeden z prvních redaktorů FreeMagOne, Evropan, humanista. Angažuje se v akcích Kruhu přátel česko-německého porozumění, přítel Lidic.