Poslušnost se projevuje chováním, které vyžaduje autorita. Pokusy i zkušenost dokazují, že iracionálně poslušné jsou za běžných mírových okolností přibližně dvě třetiny lidí, bez ohledu na pohlaví, stupeň vzdělání nebo sociální původ. Lidé poslechnou, přestože vědí, že jejich poslušnost bude mít pro jiné lidi, ničivé, katastrofální důsledky.
A tito lidé též zvolili současného českého prezidenta, který, vědom si, že dostal přímý mandát od občanů, nebezpečně ovlivňuje myšlení voličů svými „pravidelnými spanilými jízdami“ po zemích českých, moravských a slezských. Zde, aniž by se držel nějaké, třeba zahraniční politiky státu „střílí“ od boku, bez ohledu jaké to bude mít následky. A pokud to mohu zjišťovat zde u nás na Podbořansku, i moji známí, jinak mírumilovní lidé, mu věří. Ale nejen oni. Adorace autority je dlouholetý problém v české kotlině. Když vzpomenu Masaryka, Beneše, Svobodu nebo i ve vší úctě V. Havla.
Nejen u nás se začíná prosazovat autoritativní chování vůdců. Sklony k tomu mají slovenský Fico, maďarský Orbán a nejviditelněji snad Jaroslav Kaczynski v Polsku, jehož „brutální“ politiku kritizuje i jeho bývalý spolupracovník Lech Walesa, který se obává občanské války. V listopadu jsem u nás v hospodě diskutoval se čtyřmi Rakušany, kteří do honitby v okolí Podbořan jezdí na divočáky.
Jsou to vstřícní lidé. Měli podobný pohled na politiku jako já. Kritizovali politiku v Rakousku. Po několika pivech jsem zůstal sám s jedním z nich, který byl v jeho obci zastupitelem. Když jsem mu předstřel můj názor proč se děje ve světě tolik nepravosti odvětil otázkou PROČ? S vysvětlením, že vždy jde jen o MOC.
Shodli jsme se, že současná evropská politická garnitura, až na výjimky, selhává. Jde jí především o moc. Nechápou politiku jako službu veřejnosti a proto také reagují pozdě na vývoj, který ve společnostech probíhá. A to platí i o našich politicích včetně českého prezidenta.
Nejjednodušší definice moci říká, že je možností přinutit někoho, aby udělal něco proti své vůli. Problémem je patologická moc – samoúčel, který se může projevovat syndromem mocenské pýchy. Nad to si lze představit vznik závislosti na moci, která se podobá závislosti na alkoholu.
Kombinace mocenské pýchy s mocenskou závislostí se může stát mocenskou posedlostí. Čím vyšší je míra mocenské závislosti, tím vyšší je potřeba omezit v soutěži o zdroje vliv jiných mocenských elit. Stejně jako té části populace, jejíž podíl na moci je malý. Obojí se děje díky OBLBOVáNí (chcete-li debilizaci), které podléhá většina společnosti prostřednictvím politiků ale především médií.
A zde bychom neměli zapomínat na fakt, (i když média stereotypně opakují, že jsou strážní psi demokracie) kdo tato média krmí nebo má účinný bič, jímž je například propuštění z práce při vědomí, jak vysoký podíl lidí je dnes zadlužený.
Média jsou obrovský pramen možného zisku. Jak novináři, tak majitelé médií jsou zkorumpovatelní zcela stejně jako jiní členové společnosti. A praxe dokazuje, že média nejsou arbitrem skutečnosti. Zdá se, že stále vytvářejí účinněji virtuální světy, které mají se skutečností společného jen něco a jen někdy. Vypadá to však, jakoby si společnost na virtuální světy médií (právě pod tlakem médií) zvykala.
K shora uvedenému oblbování – nejen politici, ale i média využívají k ovlivňování cíle různé celebrity. Lidé je mají rádi, takže si snadno zamění osobu s rolí. Neuvědomují si, že herec zahraje cokoli, za co je placen. Tak, jak bylo charakteristické chování hereckých a pěveckých hvězd minulého režimu v listopadu 1989 a později. Jsou stále mezi námi, opět jako vítězové. Stále platí Chléb a hry. Nenechme se oblbovat.
Jeden z prvních redaktorů FreeMagOne, Evropan, humanista. Angažuje se v akcích Kruhu přátel česko-německého porozumění, přítel Lidic.