Putinismus a jeho oběti

Zdroj: RightsInRussia, Autor: Sarah Hurts, Překlad: Lenka Benešová

Reakce na nedávné interview s obhájcem lidských práv v Rusku – Andrejem Jurovem.

Přečetla jsem si rozhovor s Andrejem Jurovem, který byl nedávno publikován, a zjistila jsem, že nemohu nereagovat. Politickou situaci a oblast lidských práv v Rusku sleduji velmi pozorně již téměř tři roky, od března 2013, kdy jsem RUSKO naposled navštívila. A můj názor na věc je značně odlišný od názoru pana Jurova.

Pan Jurov říká: “Tvrdit, že v Rusku vládne strašlivý režim, který ničí své občany dnem i nocí, by byla lež. Nepopírám, že se situace v mnoha ohledech zhoršila, ale na druhou stranu lze pozorovat i nějaká zlepšení. Například vězeňský systém je nyní mnohem transparentnější. Obhájci lidských práv jsou dnes běžně vpouštěni za zdi věznic, což by před 10-ti lety bylo nemyslitelné. A množství případů policejní brutality se v některých regionech také snížilo, díky většímu dohledu veřejnosti – občanských aktivistů a bojovníků za lidská práva. Situace je stále velmi složitá, ale není pravda, že nelze dělat nic.

Začnu tím, že v Rusku bezpochyby vládne strašlivý režim, který ničí své občany dnem i nocí. A nikoliv jen své vlastní občany, ale také tisíce občanů Ukrajiny a Sýrie. Let MH17 byl taktéž sestřelen ruským raketovým systémem BUK, dodaným Putinem. Kterou zemi se Putin rozhodne bombardovat příště ve své nekonečné snaze zopakovat Druhou světovou válku a demonstrovat tak vojenskou nadvládu Ruska? Nedávno Putin řekl: “Doufám, že nebude zapotřebí nasadit proti ISIS jaderné zbraně.”

Mnoho pozorovatelů se obává, že pokud cena ropy půjde hodně dolů, Putin by mohl nasazení jaderných zbraní proti ISIS „potřebovat“. Neustále poukazuje na sílu ruského jaderného arzenálu a zdá se, že se nemůže dočkat, až ho použije. Už provádí zkoušky odpalování řízených střel z lodi v Kaspickém moři a z ponorky v moři Středozemním. Před pár týdny, po sestřelení ruského SU-24 Tureckem se twitterem šířil hashtag #WorldWarIII (Třetí světová válka – pozn.). A místo, aby pomohl napětí snížit, ho Putin dále vystupňoval nepřátelskou rétorikou a zákazem všeho, co pochází z Turecka. Nemám dost prostoru na to, abych mohla podrobně popsat všechny animosity v Putinově agresivní zahraniční politice, ale ráda bych popsala některé z jeho domácích represí. A aby se předešlo možným nepříjemným důsledkům, které z nich vyplývají, Státní duma právě schválila zákon, podle kterého smí Rusko ignorovat rozsudky mezinárodních soudů.

V policejní vazbě nebo ve vězení umírá v Rusku tolik lidí, že tento jev získal označení “Ruská Ebola”

Co se podmínek ve vězení týká, v Dumě se právě schvaluje “zákon sadistů”, podle kterého může dozorce ve vězení použít násilí proti vězni, kdykoliv má pocit, že je to zapotřebí. Faktem je, že to dělají dávno, i bez zákona.

Sergej Magnitskij byl v ruském vězení ubit k smrti v roce 2009. Teprve po své smrti byl souzen za daňové úniky a shledán vinným. V policejní vazbě nebo ve vězení umírá v Rusku tolik lidí, že tento jev získal označení “Ruská Ebola”. Pětiměsíční tádžický chlapeček Umarali Nazarov zemřel v říjnu poté, co ho státní Petrohradská policie odebrala jeho rodičům. Podle webové stránky Ruská Ebola, která monitoruje takovéto případy, je k 30. listopadu zatím za rok 2015 evidováno 189 úmrtí v policejní vazbě.

Za jeden z neotřesnějších případů lze považovat případ šestnáctiletého ukrajinského chlapce Vitalije P., který byl ubit k smrti ve vězení v Krasnodarské oblasti 25. listopadu. Vězeňští dozorci na něj křičeli nadávky kvůli jeho ukrajinskému původu, stoupali mu na krk a skákali na hlavu. V září zas po surovém bití na policejní stanici v Dubně, v Moskevské oblasti zemřel dobře známý 57-letý bubeník Sergej Pestov.

Vězni se v Rusku běžně ztrácejí na několik měsíců, když jsou transportováni z vazební věznice do vězeňských táborů nebo při převozu mezi těmito tábory. Leonid Razvozžajev je ruský opoziční aktivista, který byl unesen z Kyjeva v roce 2012. V roce 2014 by odsouzen na 4 a půl roku za organizování protestu na Bolotném náměstí. V roce 2015 se ztratil někde v zákrutách vězeňského systému a nakonec byl znovu objeven na cestě do Irkutska a stěžoval si na srdeční problémy. Později jsme mohli Razvozžajeva vidět v televizi, jak kritizuje opozici a obviňuje ji z plánů na “barevnou revoluci”. Jeho vystoupení však vzbudilo v opozičním táboře spíše sympatie než hněv, protože každý ví, jaký silný nátlak na vězně umí FSB vytvořit. Někdo to dokonce komentoval tak, že mu Razvozžajevovo vystoupení připomínalo rukojmí na videu ISIS.

Juri Sološenko je 73 letý Ukrajinec, který byl odsouzen k šesti letům vězení v Rusku za “špionáž”. Své známé, která ho navštívila ve vězení, řekl, že má velký strach, že zemře během převozu do tábora. Ta se ho snažila uklidnit, že to bude cesta jako každá jiná. Oba přitom věděli, že to není pravda.

Jevgenij Vitiško je ekologický aktivista, který byl odsouzen ke třem letům vězení, když se stal pro režim nebezpečným v době Olympiády v Soči. Podle Amnesty International se Vitiško byl ve vězeňském táboře obviněn z několika porušení vězeňského řádu, včetně “podání oblečení vězni, kterému byla zima; sezení na posteli v nepovoleném čase; skladování jídla na nepovoleném místě; přijímání korespondence od právníka bez vědomí vedení věznice”; nebo dokonce “nedbalý přístup k plení rajčat”. Soud udělil Vitiškovi v listopadu milost, ale dosud nebyl propuštěn, a nyní již tři týdny drží hladovku a jeho stav se údajně zhoršuje.

OLEG NAVALNYJ byl v prosinci roku 2014 odsouzen ke 3 a půl letům vězení na základě vykonstruovaných obvinění ze zpronevěry, fakticky za to, že je bratrem bojovníka proti korupci v Rusku a vůdce opozice, Alexeje Navalného. V nápravném zařízení, kam byl umístěn, byl Oleg Navalnyj opakovaně dán do několikadenní samovazby za údajné porušení vězeňského řádu.

Krymský filmový režisér Oleh Sencov byl v květnu 2014 unesen ze svého bytu příslušníky FSB. Deník Variety uvedl, že Sencov byl “surově zbit, dušen pomocí igelitového sáčku do bezvědomí, svlečen z kalhot a spodního prádla a bylo mu vyhrožováno znásilněním obuškem, pokud nedozná vinu.” Dokladem pro obvinění z terorismu přitom byl pouze jeho aktivní odpor proti ruské okupaci. Sencov byl převezen do Ruska a souzen společně s ukrajinským aktivistou Alexandrem Kolčenkem. Sencov byl odsouzen k dvaceti letům vězení a Kolčenko k deseti. Po celou dobu trvání soudu zůstali oba obvinění neoblomní. Sencov u soudu řekl: “Vždycky jsem byl a stále jsem ukrajinským občanem… nejsem nevolník, nemůžu být převeden na jiného majitele jako pozemek.” Na rozsudek oba odsouzení zareagovali zpěvem ukrajinské hymny.

Umělec Petr Pavlenskij, známý svou pouliční performancí “Hřebík”, při které si přibil genitálie k dlažbě na Rudém náměstí v Moskvě, je ve vězení a čeká na soudní proces za svůj čin “Hořící dveře Lubljanky”. Pavlenskij šokoval soud hned při prvním stání svojí žádostí o překvalifikování svého případu z vandalismu na terorismus, ze solidarity se Sencovem a Kolčenkem. Protože soud jeho žádosti nevyhověl, Pavlenskij oznámil, že u soudu nebude vypovídat. Jeho právnička, Olga Čavdarová pak před soudem pronesla silný projev o historii aktivismu v umění, ale na soudce tím nijak nezapůsobila.

Pavlenskij byl rovněž předvolán k soudu v Petrohradě ve věci jeho performance “Svoboda” na podporu ukrajinské revoluce, při které pálil pneumatiky. Jeho převoz do Petrohradu k hlavnímu líčení byl sice oznámen, ale k soudu se nedostavil a jeho současný pobyt není znám. Podle jeho právničky Olgy Čavdarové je možné, že byl umístěn do psychiatrické léčebny v Moskvě.

Ukrajinci Nikolaj Karpyjuk a Stanislav Klych jsou souzeni v Čečensku, kde byli obviněni z účasti na bojích po boku čečenských rebelů ve válce proti Rusku v roce 1990. Oba muži uvedli pro deník The Moscow Times, že na nich bylo ve vyšetřovací vazbě pácháno násilí a popřeli své výpovědi, které byly vynuceny mučením. Právník Stanislava Klycha uvedl, že jeho klient byl po svém zatčení mučen elektrickými šoky, věšen za pouta a umístěn do samovazby na tak dlouho, dokud nepředložil “fantastické důkazy”. Právník Nikolaje Karpyjuka zase deníku The Moscow Times řekl, že jeho klient byl po zatčení intenzivně mučen čtyři noci elektrickými šoky do paží, nohou a genitálií, a byl držen v kovové kleci o velikosti metr krát metr. Karpyjuk také uvedl, že mu bylo vyhrožováno, že jeho manželka a devítiletý syn budou uneseni a zneužiti, pokud se nepřizná ke své účasti na bojích v Čečensku.

Nyní zpět k Jurovovi, který říká: “Je evidentní, že s dodržováním základních lidských práv máme v Rusku kolosální problém, ale to trvá už dlouhá léta. Situace se rok od roku zhoršuje, ale také můžeme vidět i pozitivní vývoj.”

Už dlouho je zřejmé, že v Rusku neexistuje reálný soudní systém.

Tento rok začal vraždou Borise Němcova před Kremlem 27. února. Začal vlastně už předtím, když opoziční aktivista Marek Galperin byl odsouzen k 38 dennímu vězení za to, že držel v ruce ceduli s nápisem „Je suis Charlie“. Později pak významný představitel opozice Vladimír Kara-Murza téměř nepřežil záhadnou otravu, kvůli které strávil mnoho měsíců v nemocnici.

Svízelný proces s ukrajinskou vojenskou pilotkou Naďou Savčenkovou je již téměř u konce. Savčenková byla zajata separatisty na východní Ukrajině 18. června 2014, hodinu před tím, než byli zabiti dva ruští novináři při minometném útoku na povstalecké kontrolní stanoviště. Savčenková byla předána ruským úřadům, vyslýchána ve voroněžském hotelu a nyní je souzena pro vraždu těchto novinářů soudem Rostovské oblasti. Zároveň je obviněna za nelegální překročení ruské hranice. Před začátkem soudního procesu držela měsíce hladovku. Verdikt v jejím případu se očekává do konce tohoto roku a málokdo pochybuje o tom, že nebude shledána vinnou a odsouzena k 20 letům vězení.

Již dlouho je zřejmé, že v Rusku neexistuje skutečný soudní systém. Tento stav je skvěle vylíčen ve filmu Leviatan. Film obsahuje i scénu, ve které soudce nesouvisle mumlá vlastní verdikt. A to se přesně odehrává v jakékoli soudní síni v Rusku, soudci absolutně necítí povinnost sdělovat obviněným důvody svých rozhodnutí. Hrstka statečných právníků v Rusku, kteří se snaží hájit obviněné v politických kauzách, si nedělá žádné iluze o spravedlnosti soudu, snaží se tedy alespoň přitáhnout ke svým případům co nejvíc pozornosti, aby se celá země i svět dozvěděly, co se v Rusku děje.

Skupina právníků Nadi Savčenkové, Mark Fejgin, Ilya Novikov a Nikolaj Polozov, zpopularizovali případ na sociálních sítích a nyní živě tvítují přímo ze soudní síně každý den hlavního líčení. Mark Fejgin vysvětlil, že Twitter má pro ně klíčový význam, protože ani on, ani ostatní kolegové nemají přístup do mainstreamových ruských médií.

Ivan Pavlov je další právník, který se zabývá vysoce sledovanými případy. Jeho manželka, američanka Jennifer Gaspar, byla v loňském roce deportována z Ruska, jako součást vyvíjení tlaku na Pavlova. Pavlov však pokračoval ve své práci a dál obhajoval Světlanu Davydovovou, matku sedmi dětí, která byla obviněna z vlastizrady a vězněna v moskevské věznici Lefortovo. Paní Davydovová telefonovala na ukrajinskou ambasádu a varovala je, že vojenská základna poblíž jejího bytu je prázdná. Sdělila, že má obavy, že vojáci byli nasazeni na Ukrajině. Byla pak nečekaně propuštěna a obvinění bylo staženo. Na jejím propuštění nemá podíl jen usilí právníka Pavlova, ale také skutečnost, že kdyby byla odsouzena za vlastizradu, bylo by to zároveň přiznání, že ruské jednotky na Ukrajině působí.

V letošním roce bylo za vlastizradu odsouzeno a uvězněno několik dalších lidí, kteří byli obžalováni za jednání jako například „předávání informací CIA“. Případy vlastizrady jsou však důkladně utajovány, takže je často nemožné zjistit přesně, jakou historku úřady na obviněné navlékly.

Centrum pro lidská práva Memorial (označováno režimem Vladimíra Putina za “cizího agenta”) – také upozorňuje, že ruské zákony zaměřené na extremismus, se začínají používat čím dál častěji a v širším kontextu. V říjnu tohoto roku byla zatčena ředitelka knihovny ukrajinské literatury v Moskvě, Natalia Šarinovová, a to na základě podezření z podněcování k nenávisti. Vyšetřovací orgány tvrdily, že některé z ukrajinských knih v knihovně jsou antiruské. Natalia Šarinovová ovšem tvrdí, že inkriminované knihy byly podstrčeny policejními důstojníky a že nemají razítko knihovny. Před soudem se objevila v kleci, byla umístěna do domácího vězení a nyní čeká na zahájení soudu.

Alexander Byvšev býval učitelem němčiny v malém městečku Kromy, než byl usvědčen z extremismu kvůli jeho “pro-ukrajinským” básním. Bylo mu zakázáno učit na dva roky a dále byl odsouzen k 300 hodinám veřejně prospěšných prací. Byl přidán do ruského seznamu “teroristů a extrémistů”, jeho bankovní účet byl zmrazen a úřady mu zabavily notebook. Příznivci se mu složili na nový notebook a on dále zveřejňuje své básně a videa prostřednictvím sítí Facebook a Youtube.

Jekatěrina Volokženinovová je matka samoživitelka z Jekatěrinburgu. Kvůli sdílení pro-ukrajinského materiálu na svém profilu na sociální síti je také zařazena na seznam “teroristů a extrémistů” a je souzena za “podněcování k nenávisti”. Tento typ případů je nyní tak častý, že zdaleka nelze vyjmenovat všechny.

Desítky lidí, pokojně demonstrujících na Bolotném náměstí 6. května 2012, si vysloužily trest odnětí svobody za údajnou účast či organizování masových nepokojů, i když to byla policie, která zaútočila na ně, nikoliv naopak. Někteří z demonstrujících, zatčení při této akci, jsou stále ještě ve vězení. Ale to stále ještě není vše. Ivan Nepomnijaščik, byl v domácím vězení od počátku letošního roku, kvůli obvinění ze zbití policisty deštníkem během protestu. Nyní je jeho případ u soudu.

Anarchista Dmitrij Buchenkov byl zatčen v prosinci v Moskvě a obviněn z účasti na “masové výtržnosti” v roce 2012. Byl uvězněn a čeká na zahájení procesu. Právník Dmitrije Buchenkova tvrdí, že jeho klient byl v den protestu v Nižném Novgorodu.

Mezitím, byl na finských hranicích při zpáteční cestě z Německa zcela nahodile zatčen muž z Petrohradu, Sergej Achmetov. Byl obviněn ze zranění policisty při demonstraci na podporu Alexeje Navalného v Moskvě v roce 2013. Achmetov tvrdí, že byl v Moskvě naposledy v roce 2011, přesto byl poslán do vězení a čeká na proces.

Policie nyní často ignoruje skutečnost, že demonstrace jednotlivce je legální forma protestu a tyto lidi zatýká.

Už nějaký čas je jedinou povolenou formou protestu, bez nutnosti získat dopředu povolení od úřadů, osamocený protest – tzv. demonstrace jednotlivce. Mnoho aktivistů, zejména v Moskvě, tento způsob protestu pravidelně využívala k vyjádření svých názorů. Policie však nyní často ignoruje skutečnost, že demonstrace jednotlivce je legální forma protestu a zatýká i tyto lidi.

Nové ustanovení ruského trestního zákoníku, paragraf 212.1 ukládá trest až 5 let nepodmíněně za opakovanou účast na nepovolených protestech. Podle tohoto ustanovení zákona byli zatím obviněni čtyři lidé: Ildar Dadin, VLADIMíR IONOV, Irina Kalmykovová a MARK GALPERIN. Ildar Dadin byl 7. prosince odsouzen na tři roky vězení. Jedno z z jeho údajných provinění byl osamocený protest, při další příležitosti sám nedemonstroval, ale ptal se policistů, z jakého důvodu zadrželi jiné demonstrující. V dalším případě se účastnil společně s několika dalšími lidmi pochodu s transparentem a světlicí.

Dadin byl po zadržení policií zbit v policejní dodávce a fotografován potřísněný krví. Dokonce měl zakrvácenou košili na sobě i při jednom ze svých vystoupení u soudu. V jiném případě strávil noc v policejní cele s rukama a nohama svázanými páskou, takže se nemohl hýbat. Dadin se účastnil ukrajinského Majdanu, což vyvolalo na straně ruských úřadů mimořádnou nevoli. U soudních přelíčení měl na sobě také tričko s obrázkem “Nebeské setniny”, lidí, kteří zemřeli během ukrajinské revoluce (nepokojích v Kyjevě v r. 2014 – pozn.), nebo tričko s obrázkem Tarase Bulby. Byl držen v domácím vězení téměř rok před zahájením soudního procesu. Před svým odsouzením Dadin prohlásil, že je připraven položit svůj život za svobodu v Rusku, a také, že ho “Putinovi fašisté” nikdy nedostanou na kolena. Opakovaně během řízení před soudem upozorňoval na porušování Ústavy ruskou vládou, a chování soudkyně ve své kauze označil za nezákonné.  To soudkyni rozhněvalo, a tak ho poslala do vězení na tři roky namísto dvou, jak bylo žádáno ze strany žalobce. Dadinovi stoupenci v soudní síni proti takovému postupu protestovali, vyjadřovali hlasitě nesouhlas i vztek a někteří si dokonce lehli na zem, avšak byli soudními zřízenci vytaženi ven.

Vladimir Ijonov, je 76 letý muž, který protestuje výhradně formou osamoceného a tichého stání s nápaditými transparenty s prohlášeními ve stylu: “My máme Putina – mozku nám netřeba“, nebo “Putin je pro nás vše – až na Kadyrova“. V říjnu během svého osamoceného protestu byl Ijonov napaden pro-Putinským aktivistou, který mu polil obličej zelenou chemikálií. Útok byl zachycen na videu a přesto, že útočník byl identifikován, není stíhán.

Ijonův soud je již téměř u konce a datum závěrečného stání již bylo stanoveno, avšak Ijonov byl hospitalizován se srdečními potížemi. Státní zástupce pro něj žádal podmíněný trest, který by ale zahrnoval také zákaz protestů (pozn. redakce FMO: v den publikování článku se již nacházel Vladimír Ijonov na území Ukrajiny, kam uprchl před represemi Putinova režimu).

Irina Kalmykovová v roce 2014 často protestovala na podporu Ukrajiny, společně se svou přítelkyní Jekatěrinou Maldonovovou. Na vchodě do domu, ve kterém Maldonová v Moskvě bydlí se objevily pro-ukrajinské nápisy, které, jak Maldonová věří, jsou dílem ruských úřadů, aby tak mohli získat proti ní důkazy.

Maldonová, tak jako mnoho jiných aktivistů, uprchla ze země a zpočátku strávila nějaký čas na Ukrajině, než se odstěhovala do Německa. Soud s Kalmykovovou kvůli jejím protestům je nyní v běhu. Při jedné příležitosti totiž Kalmykovová stála před moskevskou věznicí, ve které byla držena Savčenková, s nápisem “Happy birthday Naďa“. Za to byla zadržena.

Mark Galperin byl na začátku tohoto roku odsouzen, jak již bylo uvedeno, k 38 dnům vězení. Byl obviněn podle paragrafu 212.1, avšak jeho soudní proces ještě nebyl zahájen. Galperin často vyzývá k mírové změně vlády a povzbuzuje lidi, aby vyšli do ulic a protestovali.

Nemyslím si, že přítomnost Andreje Jurova jako bojovníka za lidská práva může být pro obyvatele Krymu a další, kteří se stali obětmi ruského flagrantního porušování zákonů, přínosem.

Na závěr, Jurov říká: “Za další překážku považuji fakt, že UKRAJINA zavedla nebezpečný zákon, který znemožňuje přicestovat na KRYM přes ruské území. V zájmu Krymu by Ukrajina měla tento zákon zrušit, aby obhájci lidských práv mohli svobodně cestovat a dělat svou práci.”

Nemyslím si, že by měl Jurov radit Ukrajině, jaké zákony by měla zrušit. Krym je ilegálně připojené a okupované území, cestovat tam by neměl nikdo. Jurov má pravdu, když říká, že obyvatelé Krymu “jsou obětmi vážného ponižování a porušování práv”. To je velmi velké téma samo o sobě, takže se nebudu ani pokoušet to na tomto místě podrobněji rozebírat. Aktivisté podporující Ukrajinu byli uvězněni, Krymští Tataři zakusili zvláště kruté represe vezmeme-li v úvahu jejich dřívější masové deportace nařízené Stalinem. Vedle pronásledování a dokonce vražd krymsko-tatarských aktivistů, byla také ukončena činnost krymsko-tatarských médií a televize ATR TV byla nucena přesídlit do Kyjeva.

Nemyslím si, že přítomnost Andreje Jurova jako bojovníka za lidská práva může být pro obyvatele Krymu a další, kteří se stali obětmi ruského flagrantního porušování zákonů, přínosem. Momentálně nejsou v Rusku vůbec žádná práva. Dalším krokem je vrátit se k trestu smrti, kterýžto záměr již oznámil předseda Vyšetřovacího výboru úřadu generálního prokurátora, Alexander Bastrykin. Generální prokurátor RF, Jurij Čajka, na kterého ukázal Alexej Navalnyj kvůli spojení rodiny Čajků s organizovaným zločinem – toto vyšetřování (prováděné Navalného protikorupčním fondem – pozn.) bylo prostě ignorováno.

Putin a celá jeho kohorta jsou banda zločinců a měli by být souzeni v Haagu a ne se účastnit mezinárodních summitů a konferencí.