Jaký byl uplynulý rok 2015? Pro mne osobně velmi dramatický. Na jeho začátku, 7. ledna, byl spáchán teroristický útok na satirický časopis Charlie Hebdo v Paříži. Umírali tam nevinní lidé. Prakticky v závěru roku, z 13. na 14. listopadu ve stejném městě došlo na několika místech opět k teroristickým útokům. Z nich nejtragičtější byl útok v pařížské koncertní hale Bataclan.
Evropu zasáhla bezprecedentní vlna uprchlíků. Ti prchali ze svých zemí, především ze Sýrie a z Iráku, postižených válkou. V beznaději, že se něco zlepší. Ruský prezident Putin, který ve své touze po moci, postavil svět do situace, na kterou nebyla především Evropa připravena, v druhé polovině roku, místo aby zasahoval proti IS, bombardoval skupiny, které bojovaly proti syrskému diktátorovi Asadovi.
Tím se počet uprchlíků ještě více zvýšil. Putin dosáhl toho, že již dříve vyvolaným konfliktem na Ukrajině i nyní rozpolcoval jednotnost EU, což je v podstatě jeho hlavním cílem.
Spojené státy přestaly hrát roli četníka na Středním Východě, čehož Putin využil. A právě tato situace se stala klíčovou pro další soužití států EU.
Tzv. kvóty, které odmítaly bývalé komunistické země, nahlodaly nebezpečně vztahy uvnitř EU. Pro mne jako občana země, která zažila nacistickou a komunistickou totalitu, bylo naprostým zklamáním vytvoření vlny odporu a v podstatě rasismu, v Maďarsku, na Slovensku a nakonec i v Polsku. Především však v České republice. To vše proti lidem hledajícím pomoc v nouzi.
Neskutečná nenávist se šířila a nakonec i nadále šíří proti muslimům. Je příznačné, že všechny jmenované země byly doposud homogenními společnostmi, nemajíc zkušenosti s většími počty cizinců ve své zemi – na rozdíl od Německa. Opět se zvedly hlavy saně nacionalizmu, který byl příčinou dvou ničivých válek vzešlých z Evropy. Nejhorší však bylo, že ve jmenovaných zemích byli hnací silou sami politici, kteří místo aby sjednocovali, tak štvali lidi proti sobě. Dokazoval to bezprecedentním způsobem český prezident MILOš ZEMAN.
Pro mne jako člověka, který se dožil svobody a demokracie, byl rok 2015 ve vnímání a myšlení nejhorším rokem od listopadu 1989. Pokud vezmu jen Evropu a okolní svět, došlo evidentně nejen k zvýšení násilí jako takovému, ale neskutečně narostlo verbální násilí.
V jednotlivých zemích Evropy stáli proti sobě občané jednoho státu a jednoho jazyka. Vzrostla nenávist, zášť, všeobecně zlo. A to v době, kdy se Evropa neměla, včetně naší země, nikdy v historii materiálně lépe. Pravdou však je, že propast mezi bohatými a chudými, chceme-li mezi vítězi a poraženými se zvětšila.
Ukázalo se, že jen materiálno nestačí naplnit spokojenost člověka, který na druhé straně nesmírně trpí duchovně. Lidem chybí láska, soucit, porozumění. Sám ze své zkušenosti poznávám jak nejen dětem, ale i dospělým chybí obyčejná chvála.
Každý z nás na této planetě je jedinečný. Po každé když jsem i neznámému člověku vyjádřil pochvalu, otevřel se a dal se mnou naprosto přátelsky do řeči. Je to moje poznání nejen doma, ale i v cizině.
Bohužel elita včetně té politické, nejen v naší zemi, naprosto selhává. Odtrhla od člověka. Když dělá reformy, tak se neobouvá do bot chudých. Nepředvídá, reaguje opožděně na neskutečně rychle se měnící situaci ve společnosti. Vykonávání politiky se nestalo pro ni službou veřejnosti, ale především starostí abych byl zvolen, abych se držel stranické linie a měl kontakty.
Proto obyčejný občan již neví, zda mu vládnou politici anebo byznysmeni. Vzorem je český oligarcha, ministr financí Andrej Babiš. Strany, v podstatě v celé Evropě (výjimky jistě existují) se nestaly nástrojem k vykonávání politiky, ale cílem. Slovo demokracie ztrácí svůj význam. V kurzu je opět vláda lidu. Volič vhodí do urny hlas, ale ve volebním období nemá možnost špatně pracujícího politika nijak odvolat. Vše už se odehrává jen ve stranických, parlamentních a senátních kuloárech. O detailech se občan mnohdy nikdy nedozví.
Strany žijí ve skleněném zvonu, kde je sice smrádeček, ale teploučko. Tam se odehrává rozhodující politika. Ne ve vládě, v parlamentu anebo v senátu. Naprosto markantním příkladem byla přímá volba českého prezidenta, který svým konáním by již v jiné demokratické zemi byl donucen odstoupit. Občané však nemají páky ho odvolat či ani nechtějí.
Politici. Podle, před řadou let uveřejněného průzkumu, devadesát devět Evropanů věří v demokracii. Jsou-li však podrobeni důkladnému křížovému výslechu, brzy vyjde najevo, že chtějí osobní svobodu, ale demokracii příliš nedůvěřují. Nevěří ani v zákon většiny či v rovnost, ani politickým stranám a nejméně ze všeho politikům. To před výzvami, před kterými stojí Evropa, EU, není potěšitelné zjištění.
Občané však nemohou očekávat při stávajících volebních systémech, že politici by sami sobě v dohledné době podtrhli židli svého džobu. Všude v Evropě (včetně České republiky) se začínají zespoda vytvářet občanské spolky. Ve Francii, ve Španělsku, v Itálii a v jiných zemí občané komun i regionů požadují subsidiaritu, větší pravomoc, větší autonomii, menší závislost na centrech. A právě vytváření spolků, té tolik odsuzované občanské společnosti, mezi hraniční regionální spolupráce, autonomní regiony, jsou základem kvalitnější a životaschopnější EU, která pro mne jako Evropana českého původu nemá alternativu.
Jeden z prvních redaktorů FreeMagOne, Evropan, humanista. Angažuje se v akcích Kruhu přátel česko-německého porozumění, přítel Lidic.