Pronajímali nás, prodávali, dávali darem (18+)

Zdroj: NovajaGazeta, Překlad: Alena Zbořilová

Zpravodajové “Novoj gazety” vyhledali bývalou vězeňkyni a sexuální otrokyni “Islámského státu”, která nyní žije v jedné z evropských zemí v programu pro ochranu svědků. Měla dost odvahy vyprávět světu svůj příběh.

Nadia Murad Basee Taha

• 21 let, jezídka, pochází z vesnice Kočo (severní IRáK, Kurdistán)
• 16. prosince vystoupila Nadie před Radou bezpečnosti OSN, kde vypravovala o genocidě jezídů, kterou provádí Daeš (tzv. Islámský stát)
• Na počátku roku 2016 ji irácká vláda navrhla na Nobelovu cenu míru

---

– Naše vesnice se jmenuje Kočo. Žilo tam přibližně 1700 lidí.

Vesnice je asi 30 kilometrů od města Sindžár, je to nejvzdálenější jezídská vesnice, dál už jsou jenom muslimská sídla. Jezídé, jak v Sindžáru, tak u nás ve vesnici, žijí velmi prostě. Žili jsme nezávisle na státu. Celá vesnice se zabývala zemědělstvím, chovem dobytka. I moje rodina. Pěstovali jsme pšenici, ječmen. Celá moje rodina žila ve vesnici. Otec zemřel v roce 2003. Žila jsem s bratry, sestrami a matkou. Měla jsem osm bratrů a dvě sestry.

V Kočo jsme měli jen jednu školu, všichni jsme tam chodili. Se spolužáky jsme byli velcí kamarádi. Hodně jsme se bavili o své budoucnosti; jakým člověkem se kdo stane a jakou bude mít profesi. Já měla velmi ráda historii, chtěla jsem se stát učitelkou. Učila jsem se 6 let v základní škole, pak 3 roky na střední a potom jsem dalších 5 let chodila na vyšší střední. Už mi zbýval jen šestý, poslední rok, pak už jsem mohla studovat na universitě. Ale na počátku šestého školního roku začala VáLKA a Daeš (IS) obsadil naši vesnici.

V mojí vesnici byli všichni obyvatelé Jezídové. Naše náboženství je prastaré. Víra je základem našich životů. U nás se nemůže dívka vdát za kohokoli, ale jen za jezída. Nemůžeme se provdat za muslima nebo křesťana. Ale stejně jako muslimové nebo kresťané věříme v Boha. Také máme svátky podobné novoročním, třídenní půst v prosinci, máme své modlitby a chrámy. Náš hlavní chrám je v Lalíši, svatá místa jsou také v Sindžáru, kam jsme chodili. Daeš je asi zničil. V naší rodině nemáme nikoho, kdo slouží v chrámu, žádné svaté. Ale v Lalíši je nejvyšší rada svatých lidí, která řídí naši společnost podle všech náboženských pravidel.

Jezídové – kurdská etnicko-náboženská skupina, hovořící jedním z kurdských dialektů. Jejich náboženstvím je jezídismus, který je blízký zoroastrismu, obsahuje i prvky křesťanství, islámu a judaismu. Žijí zejména na severu Iráku, na jihovýchodě Turecka, v Sýrii a v Evropě. Podle různých zdrojů je na planetě od 1 do 1,5 milionu jezídů. Kompaktní jezídské osídlení je hlavně kolem Ain Sifni, Sindžáru, Dohuku a Mosulu. Podle předválečných odhadů žilo v Iráku přibližně 700 tisíc jezídů.

O Daeš jsem poprvé slyšela v červnu, když obsadili Mosul. V televizi zrovna vysílali zprávy a já jsem je zahlédla jen tak mimochodem. Nemysleli jsme si, že přijdou i k nám, nevěnovali jsme tomu pozornost. Pamatuji si, že se muži radili, jak postupovat, kdyby nás napadli. Ale ani jsme nepomysleli na to, že necháme své domovy napospas a utečeme. V Sindžáru byli kurdští představitelé, kurdští ozbrojenci, a ti tvrdili, že nás Daeš nechá na pokoji. Představitelé Iráku i Kurdistánu říkali: “Neodcházejte, nikdo na vás nezaútočí, chráníme vás.” Věřili jsme jim, spoléhali jsme na jejich ochranu. Ale nesdělili nám, že Daeš už zlikvidoval jezídy v jiných oblastech. Věděli jsme, že když Daeš obsadil Mosul a Bachdidu, tak místním šiítům a křesťanům řekli: “Máte dva dny, abyste opustili město.” – a nechali je být. Když Daeš dobyl Tal Afar a okolní šiítské vesnice, říkali: “Odejděte, nechte doma všechen majetek a odejděte.” Mysleli jsme, že se i k nám zachovají stejně. Ale vlastně jsme vůbec nevěřili, že by se k nám dostali. Ani jsme nezamykali dveře svých domovů.

Video zdroj: novayagazeta

Třetího srpna 2014 dobyl Daeš Sindžár i okolní jezídské vesnice. Od časného rána někteří jezídové prchali do hor, aby se zachránili. Ozbrojenci začali střílet. Ten den zahynulo tři tisíce lidí – muži, ženy, děti. Vím to od rodin, které utekly do kurdistánských měst, věděli, kdo nepřežil. Když jsme sečetli jejich údaje, vyšlo nám tři tisíce. Po osvobození Sindžáru bylo objeveno 16 masových hrobů. Ozbrojenci zakázali lidem opouštět města a vesnice. Ten den odvezli mnoho žen a dívek.

3. srpna se nám vesnici opustit nepodařilo. K nám ozbrojenci Daeš přišli přímo z nejbližší vesnice, protože ta naše byla blízko muslimských sídel. Vzali naši vesnici pod kontrolu a zakázali nám vesnici opustit. Hrozili zbraněmi, postavili kontrolní stanoviště. Pak prohledávali domy a zabavovali zbraně. Všichni jsme od 3. do 15 srpna zůstali ve svých domech.

14.srpna, byl to čtvrtek, přijel do vesnice jejich emír. Říkali mu Abu Hamza Al-Chatuní. V každé jezídské vesnici je muhtár – předák. Emír našemu předákovi oznámil: “Máte tři dny. Buď přijmete islám, nebo vás zabijeme.”

Tři dny ale nepočkali. Následujícího dne, 15.srpna, přijel emír znovu. Měl s sebou přibližně 2000 ozbrojenců. Někdy mezi půl jedenáctou a jedenáctou dopoledne – byl to pátek – vyhlásili, že všichni obyvatelé vesnice – ženy, děti i muži – se mají shromáždit u naší školy. Všechny – 1700 lidí – zahnali do školy. Ve škole nám řekli: “Ženy a děti do patra, muži zůstanou v přízemí.”

Byla jsem nahoře, ale letmo jsem viděla, co se odehrává v přízemí. Mužům byly zabaveny prsteny, peníze, mobilní telefony, peneženky – všechno, co u sebe měli. Pak ozbrojenci vyšli nahoru a sebrali všechno i ženám a dětem. Daešovci měli plnovous jen na bradě, ne kníry, někteří byli dlouhovlasí, někteří ostříhaní na krátko, všichni měli dlouhé hábity – džalab. Jejich emír zespoda kříčel: “Kdo chce přijmout islám, vyjděte ven, ostatní zůstanou ve škole.” Ale nikdo z nás přestoupit na islám nechtěl. Nikdo ze školy nevyšel.

Poté naložili všechny muže do dodávek – všech 700 – a odvezli je kousek od vesnice, jen 200 metrů. Běželi jsme k oknům a viděli, jak je postříleli. To jsem viděla na vlastní oči.

Mezi muži bylo šest mých bratrů. Tři bratranci z otcovy strany, dva z matčiny. A mnoho dalších příbuzných. Moji bratři – pět vlastních a jeden nevlastní z otcovy strany. Nechci je jmenovat. Bolí to stále.

Když skoncovali s muži, přišli za námi: “Sejděte dolů do přízemí”. Zeptali se: “Kdo chce přijmout islám, zvedne ruku.” Ale nikdo se nepřihlásil. I nás naložili do dodávek a vezli nás směrem k Sindžáru. Nevěděly jsme, kam nás vezou a co s námi udělají.

Nás všechny – děti, ženy, stařeny – v dodávkách odvezli do sousední vesnice Solah, nedaleko Sindžáru, tam nás zavedli do dvoupodlažní školy. Bylo 8 hodin večer. Byli tam jen obyvatelé naší vesnice, s lidmi z ostatních vesnic už se vypořádali nedlouho předtím. Ještě předtím nám ale sebrali šátky, které jsme nosili na hlavách, a bundy, aby nám bylo dobře vidět do obličeje. Ve škole nás začali posílat na různé strany. Rozdělili nás na čtyři skupiny – vdané, starší, děti a my, mladé dívky.

Třídili nás muži mladí, staří i středního věku. Ptali se, která je vdaná a která ne. Starší 40 let oddělovali, těhotné též.

Nás mladých dívek bylo 150, od 9 do 25 let. Odvedli nás do parčíku. 80 starých žen vyvedli ze školy a zabili. Všechny byly z naší vesnice. Byla mezi nimi i moje matka.

V 11 hodin večer přijely autobusy. Dokud jsme na ně čekaly, ozbrojenci nám předčítali Korán. Všechny nás posadili do dvou autobusů, doprovázelo nás deset automobilů. Kolona jela s vypnutými světly, aby ji neviděla letadla a nestala se cílem bombardování. Jen první auto mělo rozsvícené reflektory, ostatní auta ne.

Vezli nás ze Solahu směrem k Mosulu. V každém autobusu byl jeden ozbrojenec. Náš průvodce se jmenoval Abú Batat. Každou dívku v autobusem si zblízka prohlédl, svítil si na její obličej mobilem. Postupoval popořadě, obtěžoval každou, osahával nám prsa, svým plnovousem se otíral o naše obličeje. A tak to pokračovalo a pokračovalo. Před několika hodinami zabili naše muže a matky a my jsme netušily, k čemu jim jsme a co s námi udělají. Seděla jsem u uličky, dotkl se mé hrudi a já začala křičet, pak začaly kříčet a naříkat všechny dívky v autobuse. Řidič autobusu zastavil. Přišli ozbrojenci z doprovodných automobilů a ptali se, co se stalo. Říkaly jsme, že nás obtěžuje a osahává. Jeden ozbrojenec odpověděl: “Ale právě proto jsme vás zajali, proto jste tady.” Namířil na nás zbraň a řekl: “Nesmíte mluvit, pohnout se a rozhlížet se, dokud nedorazíme do Mosulu.” A po celou tu dobu jsme nemohly promluvit, ani se pohnout.

Přivezli nás do Mosulu, k hlavnímu štábu Daeš. Velká dvoupodlažní budova se sklepem. A v půl třetí v noci nás tam zavedli. Už tam byly ženy i děti – jezídové, které zajali 3. srpna. Sedla jsem si vedle jedné ženy a zeptala se jí: “Přivezli vás dřív. Co se s vámi dělo, co vám udělali, kolik vás je?” Pamatuji si, že měla dvě děti. Odpověděla mi: “3. srpna nás zajali a přivezli sem. Je nás tu 400 žen a dětí – jezídové. Každý den po obědě nebo večer si sem přijdou vybrat dívky, které se jim libí. Doteď si ještě nevybrali žádnou z nás starších nebo s dětmi. Ale dnes nebo zítra si určitě vyberou i některou z nás!”

Zůstaly jsme tam do rána. V 10 ráno oznámili, že nás rozdělí na dvě skupiny. Jedna zůstane v Mosulu, druhá odjede do Sýrie. Vybrali 63 dívek a ty se se rozhodli nechat na místě. Já jsem se ocitla mezi nimi. Zbývající poslali do Sýrie. Do Sýrie odvezli dvě moje sestry.

Odvedli nás do jiné budovy, také dvoupodlažní. V přízemí byli ozbrojenci, dívky poslali do patra. Z celé mojí rodiny se mnou zůstaly jen 3 moje neteře, dívky 15, 16 a 17 let. Dvě z nich byly sestry – dcery jednoho z mých bratrů, třetí byla dcera dalšího mého bratra. Zůstaly jsme tam dva dny, do 18. srpna. Okna byla zatažená černými závěsy, neměly jsme tušení, jestli je den, nebo noc. Jen když nám přinášeli jídlo, ptaly jsme se, kolik je hodin.

Večer 18. srpna …

… se přibližně 100 ozbrojenců vydalo nahoru do patra. Stoupli si doprostřed pokoje a začali si prohlížet a vybírat dívky. Byly jsme ztuhlé děsem. Mnohé dívky omdlely, některé strachy zvracely, někdo křičel, a oni si vybírali. Já i moje neteře jsme se skrčily na zemi, objímaly jsme se navzájem, nevěděly jsme, co dělat, a tak jsme křičely taky.

Do pokoje vešel jeden obrovský človek, byl jako skříň, jako pět lidí v jednom, celý v černém a namířil si to k mně a mým neteřím. Dívky se mě chytaly, křičely jsme hrůzou. Postavil se před nás a řekl mi: “Vstávej!” Ani jsem se nepohnula a mlčela jsem, strčil do mě nohou a opakoval: “Ty, vstávej!” Odpověděla jsem: “Nevstanu, půjdu s někým jiným, bojím se tě.” V tu chvíli přistoupil jiný ozbrojenec a řekl: “Jsi povinna jít s tím, kdo si tě vybere. Když k vám někdo přistoupí, tak vy vstanete a následujete ho, to je příkaz.”

Odvedl mě do přízemí, kde zapisovali, s kým která dívka odchází. Měli tam seznam všech dívek a ty, které si někdo vzal, vyškrtávali. Zírala jsem do podlahy, nic z okolí jsem nevnímala. A mezitím, co hledali moje jméno, aby mě vyškrtli, jsem zahlédla čísi nohy. Někdo přistoupil, někdo menší. Padla jsem mu k nohám, objala jsem ty nohy a aniž jsem mu vůbec pohlédla do tváře, jsem mu řekla: “Prosím, vem si mě, kam jen chceš, jen mě zbav tohoto muže, já se ho bojím.” A tento mladý muž řekl arabsky tomu obrovi: “Chci tuto dívku, beru si ji pro sebe.”

Ten mladý muž se jmenoval Hadží Salman a byl to polní velitel z Mosulu. Vzal mě s sebou do svého štábu, měl šestičlennou ochranku a řidiče. Jeden z nich dostal za úkol učit mě Korán.

Hadží Salman mě odvedl do místnosti, sedl si vedle a žádal mě, abych přestoupila k islámu. Odpověděla jsem mu: “Jestli mě nebudete nutit, abych s vámi spala, tak islám přijmu.” Na to řekl: “Ne, stejně budeš naší ženou, proto jsem tě vybral.” “Pak tedy k islámu nepřestoupím.” Hadží Salman řekl: “Vy, jezídové, jste kafir – nevěřící. Musíte uvěřit.” “A moji bratři, mí příbuzní?” “Byli nevěřící, zabil jsem je. A vás odevzdáme muslimům z Daeše a přestanete být nevěřícími. Osvobodili jsme vás od kafirů, abyste přijaly islám.”

Svlékl se. Nařídil mi, abych se svlékla. Řekla jsem: “Víš, jsem nemocná. Když zabíjeli naše muže, začaly mi měsíčky. Moc mě to bolí a nechci se svlékat, já nemůžu přijmout muže.” Donutil mě svléknout se. Nechala jsem si jen kalhotky. “Sundej si je. Chci si ověřit, jestli máš opravdu měsíčky.” Když zjistil, že mluvím pravdu, nechal mě na pokoji a této noci mě neznásilnil.

Následující ráno mi řekl: “Teď odjedu, ale večer se vrátím a budu s tebou spát, a je mi jedno, jestli budeš mit menstruaci, nebo ne.”

Kolem šesté večer ke mně zašel jeho řidič. Přinesl kosmetiku, šaty a řekl mi: “Hadží Salman ti vzkazuje, aby ses umyla, namalovala, oblékla šaty a připravila. Hned přijde.”

Pochopila jsem, že není žádné východisko. Všechno jsem splnila: osprchovala se, namalovala, oblékla a sedla si na postel. Když vešel do pokoje, přistoupil ke mně. Svlékl se a řekl, abych se také svlékla.

Udělala jsem to. A on mě znásilnil. Do té doby jsem byla panna. V předsíni této místnosti, byla jeho ochranka, řidič a další ozbrojenci. Celou dobu jsem křičela, prosila o pomoc, ale nikdo neodpověděl, nepomohl, bylo jim to jedno.

Druhý den mě oblékli do černých šatů. Odvezli mě k islámskému soudu v Mosulu, k soudu Daeše. Když jsme tam přijeli, viděla jsem tisícovku dívek, takových jako já, s pokrývkami hlavy, v černých oděvech, a vedle každé stál ozbrojenec. Vedli nás k soudci, kadimu, jmenoval se Husein. Kadi četl Korán nad našimi hlavami, nutil nás pronést slova, kterými se přistupuje k islámu. Pak každou dívku vyfotili, fotografii přilepili na zeď a pod ní napsali telefonní číslo. To byl telefon člověka, kterému děvče zrovna patří. Pod mojí fotografii napsali číslo a jméno Hadží Salmana. To dělají proto, aby si ozbrojenci, kteří k soudu přicházejí, mohli ty fotografie prohlédnout. A pokud se jim některá dívka zalíbí, tak mohou rovnou zavolat a dívku si pronajmout. Za pronájem se platilo penězi, věcmi, podle dohody. Mohli si ná pronajmout, koupit, dostat darem.

Když jsme se od soudu vrátili, řekl mi: “Ať tě ani nenapadne utíkat. To by pro tebe dopadlo velmi špatně. Provedu ti něco hrozného.” A já odpověděla: “ Nedokážu utéct – ty jsi přece Daeš. Vím, že jsem bezmocná.”

Uplynul týden, co jsem byla u něj. Chodilo k němu hodně hostů… snažila jsem se přetrpět. Ale život mezi ozbrojenci Daeše byl příliš těžký. Musela jsem utéct, za každou cenu, vždyť i když mě zabijí, bude to pro mě lepší. A tak jsem se o útěk pokusila.

Uvnitř budovy nebylo možné se svobodně pohybovat mezi patry, tak jsem se rozhodla se o to pokusit. Kolem osmé večer jsem sešla z patra do přízemí. Tam byla nízká terasa, ze které vedly schody dolů, do zahrady. Už jsem sešla schodiště, když mě chytl jeden člen ochranky.

Když mě chytil, odvedl mě zpátky do pokoje. Přišel Hadží Salman a začal mě bít, uhodil mě snad desetkrát a pak řekl: “Rychle se svlékni.” Většinou to bylo tak, že se svlékl první a pak to nařídil mě… Ale teď mi přikázal se svléknout. Ten Hadží Salman je velmi špatný človek, ještě nikdy jsem neviděla nikoho tak nelítostného.

Ze strachu jsem se úplně svlékla, nahá jsem se skrčila v rohu, přikázal mi, abych přišla k posteli, tak jsem si sedla na její okraj. Ode dveří mi řekl: “Co jsem ti říkal? Jestli zkusíš utéct, nedopadneš dobře.” Odešel. Do pokoje vešlo jeho šest ochránců.

Zavřeli dveře. Ještě teď to všechno vidím před očima. Pamatuji si, že mě tři znásilnili a pak jsem ztratila vědomí a nevím, kolik jich ještě bylo. Když jsem druhý den v 8 hodin ráno otevřela oči, v místnosti nikdo nebyl.

Po této události jsem zůstala tři dny ležet. Měla jsem velké bolesti a nedokázala jsem vstát. Nikdo ke mně nechodil. Jen občas mi někdo z ochranky přinesl jídlo. Čtvrtý den jsem vstala, umyla si vlasy, osprchovala jsem se. Následujícího dne mi řekli: “Připrav se, oblékni si své černé šaty.” Vstala jsem a oblékla se do černého. Jak se ukázalo, objevili se dva muži z města Bachdida, také z Daeše. A ti mi řekli, že si mě koupili, ať se obléknu, že si mě odvezou.

Odvezli mě do Bachdidy. Vešla jsem do velké místnosti a tam jsem na zemi uviděla ženské šaty. Mnoho šatů. Ti ozbrojenci mi řekli, že přede mnou už tu věznili a znásilnili 11 žen.

U těch dvou mužů jsem byla dva týdny. Za dva týdny k nim přijeli dva muži a s nimi čtyři dívky ve stejných černých hábitech jako já. Nevím, odkud je přivezli. Nedovolili nám spolu mluvit. Vzali si mě a nechali tam ty dívky. Výměna. Ti dva sloužili u kontrolního stanoviště a tam mě vzali s sebou. U nich jsem zůstala 10 dní. Znásilňovali mě. Pak dorazil řidič Daeše z Mosulu a vzal si mě s sebou.

U něj jsem byla dvě noce a tři dny. Třetí noc mi řekl: “Půjdu ti sehnat nějaké hezké oblečení. Umyj se a pak se oblékneš. Musíš vypadat dobře. Přijdou se na tebe podívat kupci.”

Bylo tak 11 večer, když odešel pro to oblečení. V domě byl jen on a já, takže když odešel, zůstala jsem tam sama.

Vyšla jsem z budovy. Myslela jsem na to, jestli mě znova chytnou, nebo ne, nevěděla jsem, jestli se dokážu zachránit. Vyšla jsem, dala jsem se na útěk, tiše jsem prošla kolem starých domů a zaklepala na dveře jednoho z nich. Na ulici nebylo žádné světlo. Kdosi otevřel a já hned vešla dovnitř, aniž bych věděla, jestli jsou to ozbrojenci, nebo obyčejní lidé, muž, žena, nic nebylo jasné, jen jsem se chtěla schovat.

Ještě bylo léto, bylo velké vedro. Světlo nebylo. Rozeznala jsem, že v domě je žena a děti. Řekla jsem, že jsem jezídka, vypověděla svůj příběh a prosila o pomoc s útěkem. Muž té ženy řekl: “Dnes tu přespíš, zítra uvidíme.”

Šest mých bratrů bylo zabito, z toho pět bylo vlastních, ale ještě tři bratři pracují v Kurdistánu, věděla jsem, že jeden z nich je v uprchlickém táboře, a vzpomněla si na jeho telefonní číslo. Následující ráno jsem muže a ženu požádala: “Pomozte mi. Můj bratr žije v uprchlickém táboře v Kurdistánu. Půjčte mi mobil, abych mu mohla zavolat. Dám vám, cokoli chcete, jen mi pomozte se odsud dostat.”

Půjčili mi mobil. Bratrovi jsem se dovolala a požádala ho, aby jim převedl peníze, aby mi pomohli. A ti lidé mi řekli, že mi dají doklady, černý oděv, seženou taxi a zachrání mě.

Ti lidé byli neuvěřitelně dobří, moc mi chtěli pomoci, ale byli velmi chudí. Bratr jim převedl peníze a opravdu; dali mi doklady té ženy – muslimky, černý nikáb a zavolali taxi. Bratr mi řekl, že se musím dostat do Kirkúku.

Před odjezdem mě muž vyfotografoval v nikábu a poslal foto mému bratrovi přes Viber. Napsal mu, že mě hledají, ale že zariskuje a pokusí se mě odvézt. Muž jel se mnou; byla jsem v nikábu, byly mi vidět jen oči, nikdo nic neprověřoval, dívali se jen do dokladů.

Jak jsme jeli, viděli jsme moji fotku na každém kontrolním stanovišti. Byla to ta fotka ze soudu, bez nikábu. Pod ní stálo: “Uprchlá jezídka, pokud ji někdo objeví, je třeba ji předat do štábu.” Projeli jsme tři kontrolní stanoviště. Když jsme dorazili do Kirkúku na kontrolní stanoviště kurdských ozbrojenců, byl tam už můj bratr. A tak jsem se dostala ke svému bratrovi.

Pamatujete, jak jsem vyprávěla o tom obrovi, který si mě chtěl zabrat pro sebe? Když si mě nakonec vzal Hadží Salman, on si vybral moji neteř. Žila v Mosulu sedm měsíců, několikrát jí přeprodali, ale pak se jí podařilo odtamtud utéct. Tak jako já utekla do jiného domu a tam jí, za velké peníze, pomohli utéct z Mosulu do Kirkúku. Teď už je dva týdny v Německu. Ale o dalších neteřích do teď nic nevím. Nemám vůbec žádné informace.

Moje dvě sestry, které skončily v Sýrii, si prošly tím samým. Mnohokrát je koupili a prodali, a pak za ně někdo z příbuzenstva zaplatil velké výkupné. Jedna je nyní v Německu, druhá v táboře v Kurdistánu.

Muži, kteří nás prodávali a kupovali, k nám byli bezcitní. Nepotkala jsem mezi nimi ani jednoho dobrého člověka. Moc je těšilo, že takhle zacházejí právě s námi, jezídy. Chovali se špatně i ke křesťanům, k šiítům, ke všem menšinám, ale k jezídům se chovali zvlášť odporně. Ženy prodávali a znásilňovali, muže zabíjeli. Nikdo z naší vesnice, ani ženy, ani muži, ani děti, nebyl ušetřen násilí nebo smrti.

Přibližně 3400 jezídů – ženy, děti, starší ženy a mladé dívky – zmizelo. Už více než 16 měsíců o nich nejsou žádné zprávy. Někdo říká, že je zabili, že mnozí spáchali sebevraždu. Nikdo nezná jejich osud. Nikdo je nehledá, nikdo o nich nemluví. Celý svět teď vidí, co je Daeš zač, co dělá. Ale přesto teď, v této chvíli, prodávají a znásilňují ženy a dívky. Ale svědomí lidstva se neprobudilo a není nikoho, kdo by tyto ženy osvobodil.