Na podzim 2014, kdy ministři zdravotnictví a zdravotničtí úředníci a experti bojovali proti propuknutí eboly v západní Africe, sledoval Emilio Ferrara jinou, mnohem více všudypřítomnou pandemii. Nákaza vstupovala do těla přes oko a „zajala“ buňky sítnice, aby se dostala do mozku. Tam se přes neuronové sítě zavrtala do nejhlubších, nejstarších oblastí mozku, za hranice vědomí, kde způsobil zmatek ve vegetativním nervovém systému, řídícím tělesné funkce, jako je dýchání, srdeční tep a trávení.
Infekce se šířila rychle, přeskakovala z jedné osoby na druhou, na tisíce po celém světě, to vše během několika minut. Oběti cítily její účinky ještě předtím, než je mohly rozpoznat: zpocené dlaně, dušnost, zrychlení srdečního tepu a hladiny cukru v krvi, svalové kontrakce, které připomínaly rány do břicha. Vědci nazývají tuto konstelaci symptomů odpověď na STRES. Říkejme ji jednoduše STRACH.
V prvních dnech zděšení z eboly se Ferrara, dnes počítačový vědec na University of Southern California, začal věnovat průzkumu toho, co bylo na twitteru napsáno o této emoci, a analýze emocionálního cítění pisatelů. Věděl, že EMOCE velmi snadno přecházejí z člověka na člověka, a to i prostřednictvím sociálních médií, kdy dochází k jevu, jenž je známý jako emocionální nákaza. Ale panika ohledně viru se šířila rychleji, než očekával.
Poté, 30. září, zaznamenal nebývalý příval dat proudících do jeho systému. Nalogoval se na twitter, aby se pokusil identifikovat viníka. A tam to bylo:
@CNN: #BREAKING: Potvrzen první diagnostikovaný případ eboly v USA.
Ebola dorazila do Spojených států. Pacient, 42letý Thomas Eric Duncan, deset dní předtím přiletěl do Texasu z Libérie. A tak, jak smrtící virus koloval Duncanovou krví, sledoval Ferrara koloběh strachu na internetu.
@DarnFacts: #Ebola se šíří podstatně rychleji a snadněji, než bychom dle vlády a CDC (Centra přenosných chorob) měli vědět; smrkání, kašlání, zvracení – všechny produkují tekutiny, které rozšiřují virus.
@arrrnesa_xx: představte si, že ebola zachvátí celou zemi a zabije množství lidí.
Během pár dnů se rozpoutala hysterie.
@FoxNews: Dr. Gil Mobley o ebole: „Tyto shluky se blíží… a my jsme žalostně nepřipraveni.“
@AlexVanscoy_: Jsme mrtvi, ebola nás všechny zabije.
Během měsíce se, dle průzkumu Gallupova ústavu, ebola umístila na třetím místě v žebříčku obav Američanů o své zdraví, předběhly ji jenom vysoké ceny za zdravotní péči a dostup k ní. Přesto, že Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí potvrdilo pouze čtyři případy, více než jeden ze šesti Američanů byl přesvědčen, že ebola je největším národním zdravotnickým problémem.
ŠířENí STRACHU funguje ne proto, že bychom byli obzvláště naivní, ale proto, že stres je mimořádně nakažlivý.
Jak se mohlo stát, že se toto nesprávné chápání situace tak rychle rozšířilo? Ferrara vidí přijatelné vysvětlení v datech. Zjistil, že „strachem prosycené“ tweety byly retweetovány v průměru dvakrát rychleji než neutrální posty nebo posty, přinášející jiné emoce, jako například štěstí. „Strach se šíří šířeji a rychleji než jiné typy informací,“ říká.
Jeho zjištění (dosud nepublikovaná) potvrdila to, o čem měli mnozí sociální psychologové již dlouho podezření: že ze strachu vycházející stres je základem pro vznik masové hysterie. Když slyšíme nebo čteme o hrozbě, že vakcíny způsobují autismus, že imigrace plodí terorismus, nebo že exploze v Bílém domě zranila Obamu, naše tělo na to reaguje, jako by to byla skutečnost, a to ještě předtím, než naše mysl vyhodnotí pravdivost této hrozby. A protože se cítíme ohroženi, s větší pravděpodobností věříme, že skutečně jsme a chceme naše obavy sdílet s ostatními.
Jinými slovy, šíření strachu funguje ne proto, že bychom byli obzvláště naivní, ale proto, že stres je mimořádně nakažlivý.
Výraz empatie pochází z německého einfühlung, což znamená „vcítění se“. Filozofové v 18. a 19. století používali tento termín, aby popsali naši schopnost přijímat estetické potěšení z neživých věcí. Až počátkem 20. století se začalo o empatii mluvit jako o společenské síle. Německý profesor Theodor Lipps definoval v roce 1905 empatii jako „vnitřní napodobování zkušenosti jiného člověka.“ Tvrdil, že stejně, jak nám empatie umožňuje rozpoznat lidské vlastnosti v západu slunce nebo na obraze, umožňuje nám také rozpoznat se navzájem jako smýšlející bytosti.
O století později našli vědci pro toto „vnitřní napodobování“ biologické důkazy ve formě zrcadlových neuronů, které stejně reagují, když zvíře plní úkol a když vidí jiné zvíře, plnící stejný úkol. Studie činnosti mozku pak ne nepodobně ukázaly, že když jsme svědky toho, jak někdo projevuje emoce jako například smutek či znechucení, tento zážitek aktivuje některé ze stejných oblastí mozku, jako když máme ty též emoce v nás samých. Vědci předpokládají, že právě tento „zrcadlový systém“ nám umožňuje pochopit akce a pocity druhých, a to díky tomu, že se v našem neuronovém kódu evokuje jejich psychický stav, nebo alespoň některá jeho verze.
„Znamená to, že v lidské interakci dochází k obousměrnému toku informací,“ říká Marco Iacoboni, profesor psychiatrie a biobehaviorálních věd na losangeleské University of California. „Způsob, jakým se vciťujeme do jiných, jak zachycujeme pocity ostatních lidí – i ty, které zahrnují stres – spočívá v zrcadlení, kdy naše tělo reaguje na ostatní“.
Nejčastěji sdílené příběhy a články Timesů měly tendenci navozovat „vysoce vzrušující“ emoce jako hrůza, hněv a úzkost.
Pojem „nákaza stresem“ nebo „empatický stres“ sahá až do roku 1980, kdy vědci, studující sociální sítě, zjistili, že lidé, kteří prostě byli vystaveni problémům jiných, se také cítili stresováni. Při zkoumání vlivu izraelsko-libanonské války v roce 1982 výzkumníky například překvapilo zjištění, že lidé, kteří přežili a měli více sociální podpory, se nejvíce trápili. Po jistém nátlaku účastníci připustili, že většina jejich sociálních interakcí se týkala výměny informací o válce, z nichž téměř všechny byly stresující. Soucit, jak se zdá, jen rozdmýchal utrpení.
Ale stres není jen psychologický, je také fyziologický. Když jsme ve stresu, v našich tělech obíhají hormony, které spouští kaskádu reakcí známých jako stresové reakce: zvyšují se naše tepové frekvence a hladina cukru v krvi, zostřují se smysly, mobilizuje se imunitní systém, zpomalují se méně podstatné procesy jako trávení a růst. A vědci si položili otázku: Je-li stres opravdu nakažlivý, neměli by se přenášet také tyto fyzické příznaky?
Výzkum vedený Veronikou Engertovou, sociální neuroložkou německého Institutu Maxe Plancka, naznačuje, že tomu tak skutečně je. Studie, které v roce 2014 provedla s kolegy, se zúčastnilo více než 150 párů cizinců a zamilovaných dvojic. Zatímco jedna osoba procházela stresujícím testem, zahrnujícím fiktivní pracovní pohovor a grilování „behaviorálním analytikem“, druhá sledovala průběh testování jednocestným zrcadlem nebo na videu. Jak se předpokládalo, téměř všechny z testovaných osob vykazovaly známky stresu, což se projevovalo zvýšením stresového hormonu kortisolu ve slinách. Nicméně je pozoruhodné, že u každého čtvrtého pozorovatele se také projevilo zvýšení hladiny kortisolu pouze proto, že viděl svého partnera pod tlakem.
Nervové procesy, stojící za tímto reflexem, mohou sloužit jako vysvětlení, proč je stres ve srovnání s jinými emocemi tak nakažlivý. Jiné pocity – jako radost a smutek – vznikají převážně jako výsledek aktivity vnějších vrstev mozku, neokortexu, domény rozumu a vědomého myšlení. Stresová reakce však vzniká u jádra mozku, v amygdale mandlového tvaru. Tato evolučně starobylá struktura je odpovědná za impulzivní chování – v případě nouze amygdala ovládne mozkové obvody, které vás nabudí k akci, v podstatě jakoby „unese“ ovládání racionální mysli. Operace je tak rychlá, že tělo reaguje na vnímané ohrožení – nebo vnímané ohrožení někoho jiného – ještě předtím, než si člověk plně uvědomí, co se děje.
V letech 2001 a 2002 vytvořil výrobce luxusních vozů BMW sérii krátkých filmů pro web pod názvem Auto, v nichž uváděl své vozy v trýznivých scénách jako rychlé honičky, přestřelky, únosy, loupeže. Jako součást marketingové taktiky tyto filmy vzdorovaly běžnému principu reklamy, který říká, že produkty by měly být uváděny v pozitivním světle. Kampaň však zaznamenala obrovský úspěch. Během čtyř měsíců film shlédlo více než 11 milionů diváků a prodeje BMW vzrostly o 12,5 %.
Podle Jonaha Bergera a Katherine Milkmanové, výzkumníků z Wharton School of Business Pensylvánské univerzity, nebylo to jenom tím, že by automobilka měla štěstí. Společnost spíše narazila na recept na viralitu. Ve studii v roce 2012 analyzovali Berger a Milkmanová 7.000 článků New York Times s cílem zjistit, proč čtenáři sdílí některé články víc než ostatní. Zjistili, že stejně jako filmy BMW, nejčastěji sdílené příběhy a články Timesů měly tendenci navozovat „vysoce vzrušující“ emoce jako hrůza, hněv a úzkost. „Zatímco by někdo mohl být znepokojen tím, že negativní emoce poškodí značku, naše výsledky naznačují, že by naopak měly být přínosem, protože úzkost vyvolává vzrušení,“ píší.
Je-li negativní emoce zachycena a dopravena nad určitou hranici, může být rozšířena po celém světě.
Z evolučního hlediska dává nákaza stresem smysl. Jako společenské bytosti mohli naši předkové získat výhodu přežití tím, že se naučili rozpoznat, kdy jiní cítí ohrožení, a rychle reagovat. Impulzivní reakce na stres jiné osoby připravuje naše tělo na boj nebo na útěk, zatímco se naše myšlení snaží přijít na příčinu neštěstí a rozhodnout, co s ním dělat. Například v moment, kdy jsme schopni identifikovat útočícího lva, jsou již naše nohy připraveny utíkat.
Na internetu se však strach a úzkost mohou šířit rychleji a rozsáhleji, než kdykoli předtím. Podle Pew Research Center mají lidé, kteří používají sociální média, tendenci více si uvědomovat stresující události v životě jiných. A čím více si je uvědomují, tím stresovaněji se cítí. „Řekněme, že si pročítáte zprávy a všichni lidé píší o střílení,“ vysvětluje Ferrara. „I když s ním nepřijdete do styku přímo, v latentní formě, tyto informace mají vliv na vaši vnitřní pohodu, mohou vyvolat negativní emoce a reakce.“
Pravděpodobné také je, že budete tuto negativitu sdílet s ostatními. V kontroverzní studii z roku 2014 experti z Facebooku a Cornell University manipulovali s RSS kanály více než 600.000 uživatelů. Lidé, kteří si přečetli méně negativních příspěvků, sdíleli více pozitivního obsahu, zatímco lidé, kteří viděli méně pozitivních příspěvků, více sdíleli negativní obsah. Další studie sledovala dopady počasí na kolektivní skleslost. V deštivých dnech zasílali uživatelé Facebooku více negativních informací než jejich kolegové v oblastech s příjemným počasím. „Odhadujeme, že deštivý den v New Yorku přímo vyvolá dalších 1500 negativní příspěvků od uživatelů v New Yorku a pouze cca 700 negativních příspěvků od jejich přátel v jiných lokalitách,“ uvádějí tvůrci výzkumu.
„Emoce je jazyk,“ říká Greg Norman, profesor psychologie na University of Chicago. „Není zdaleka tak jednoznačný jako angličtina, protože je daleko jemnější, ale má značný vliv. Je-li negativní emoce zachycena a dopravena nad určitou hranici, může být rozšířena po celém světě.”
Ferrara má obavy z důsledků takového rozšířené nákazy. Říká, že nabalování strachu prostřednictvím digitálních médií rychlostí sněhové koule pravděpodobně vysvětluje, proč politiku ovládají špinavé kampaně, proč šeptanda na twitteru může přivést je krachu trh s akciemi, proč se videa Islámského státu se stínáním hlav staly úspěšnou propagandou. Poukazuje na studie, které naznačují, že stres šířený trdlováním a internetovou šikanou mohou zvýšit počty sebevražd a depresí.
Má tato epidemie protijed? Možná ano. Ferrara v současné době vyvíjí algoritmy, založené na tweetech o ebole a podobných údajích, které by měly pomoci veřejné správě komunikovat informace o neštěstích tak, aby bylo co nejpravděpodobnější, že spustí kaskádu strachu. Říká, že důležitý je jak jazyk, tak načasování a podrobnosti zprávy. Zasazuje se také o vývoj technologií pro online detekci obtěžování.
Stres je však natolik rozšířený a pronikavý, že je velmi nepravděpodobné, že bychom mu mohli někdy doopravdy uniknout. Jako společenské bytosti nemáme nikdy naše úzkosti jen sami pro sebe. A vždy budou existovat lidé, politici, trollové, dokonce i naši vlastní přátelé, kteří nás budou dráždit falešnými nebo přehnanými hrozbami. Když je na obzoru další globální krize, jedinou pandemií, na kterou se můžeme spolehnout, je strach.
Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.
Komentáře nejsou povoleny.