Před čtyřmi lety (4. března 2012) Vladimír Putin opět vyhrál v prezidentských volbách. Od té doby se mu mnohé podařilo dosáhnout. Avšak vůbec ne to, co by mohlo RUSKO zachránit před krizí.
Nyní se často říká, že Rusko je rozděleno na imperátorskou většinu podporující politiku Kremlu a demokratickou menšinu, která je v opozici. Ve skutečnosti je vše složitější. Dvě proti sobě stojící části společnosti mají prostě různé názory na probíhající události a žijí vlastně ve dvou různých zemích. Nebo, přesněji řečeno, vidí před sebou dvě různá Ruska, protože jedna část obyvatelstva se dívá přes televizní obrazovku, a další prizmatem Internetu.
Rusko televizní vypadá přibližně takto: Je to stát, který na konci devadesátých let stál na hranici rozpadu, protože byl vystaven působení vnějších a vnitřních nepřátel. Oligarchové a jimi najatí liberálové se snažili rozčlenit Rusko, které by pak lehce pohltily blížící se hranice států Severoatlantické smlouvy. Což ve skutečnosti není vojensko-politické seskupení NATO, ale pouze skupina evropských států, které jsou loutkami USA.
Naštěstí se objevil Vladimír Putin a život se začal zlepšovat. Zvýšily se platy i důchody, objevila se nová pracovní místa. Byl to důsledek toho, že Putin nasadil ohlávku oligarchům. Ti přestali krást, platit liberály, což znamená, že více peněz zůstalo lidu. Rusko se zvedlo z kolen, posílilo armádu a začalo si brát to, co mu po právu patří: nejdříve severní Kavkaz, včetně Abcházie a Jižní Osetie, potom Krym. Amerika se nás vyděsila a dál kuje pikle, díky kterým není v obchodech obvyklé zboží. Cena ropy spadla díky dohodě USA s Araby (a možná také s Turky). Teď nás Amerika nechce porazit s pomocí páté kolony, ale pomocí ekonomických sankcí. S námi je ale Čína a státy BRICS a to znamená, že nejsme slabší než Amerika – jak ve vojenském, tak i v ekonomickém smyslu.
Obraz světa vytvářený Internetem je zcela jiný. Když začnete sestavovat informace z množství existujících nezávislých zdrojů, vyjasňuje se, že televizní svět není reálný, je profesionálně vykonstruovaný speciálně pro diváky, kteří se čas od času mění ve voliče.
Za prvé: Na konci devadesátých let chtělo samostatnost pouze Čečensko. Baškirii a Tatarstánu Kreml umožnil neodvádět část naftových příjmů do federální pokladny, což úplně zastavilo tamní separatizmus. V současnosti je už i Čečensko udržována ve federaci podobným způsobem. Jen s tím rozdílem, že nekonfliktní ropné republiky si ponechávaly pouze část svých výdělků, kdežto do Čečenska Moskva pumpuje peníze od republik-sponzorů. Při takové finanční podpoře Ramzan Kadyrov samozřejmě nemá separatistické choutky. Až ale Moskvě peníze dojdou…
Za druhé: Žádný krátký proces s oligarchy neproběhl. Medializované případy Berezovskij a Chodorkovskij vytvořily představu posilování státu. Nicméně téměř všechny majetky oligarchů z devadesátých let zůstaly v jejich držení a ještě se rozrostly. Mimo to se objevili noví boháči z řad lidí blízkých Putinovi, nebo sloužících v Putinově systému. Při tom ale každý oligarcha musí počítat s tím, že při prvním náznaku ze strany Kremlu musí poslat peníze na jakékoliv jeho potřeby. Podobné peněžní převody oligarchům garantují nedotknutelnost jejich majetků.
Za třetí: Životní úroveň se zlepšila ne proto, že Putin sebral peníze oligarchům, ale díky růstu ceny ropy. Mimochodem, z toho samého důvodu rostl i kapitál oligarchů. A z toho samého důvodu se nyní životní úroveň zhoršuje. Prezidentem je ten samý Putin, ale po ekonomickém zázraku nezůstala jediná stopa. Naše příjmy znehodnocuje vysoká inflace a vláda nemá žádné možnosti jak je kompenzovat v souvislosti s růstem spotřebitelských cen. Situace se bude i nadále zhoršovat, jestliže z nějakého důvodu nedojde k růstu ceny ropy.
Za čtvrté: Hranice Severoatlantické aliance se k hranicím Ruska přibližovaly díky žádostem o vstup od států, které Rusku nedůvěřovaly. Bylo to Česko, Slovensko, Maďarsko, Polsko, Litva, Lotyšsko a Estonsko. Ne však Ukrajina a Gruzie. Rusku nedůvěřovaly státy, které v minulosti zažily vpád sovětských, nebo ještě předtím, carských vojsk. Rusku důvěřovaly ty státy, které měly historicky přátelské vztahy s Ruskem. Po událostech na Krymu a v Jižní Osetii, se nálady na Ukrajině a v Gruzii náležitě mění ve prospěch Západu. A ačkoliv je nyní do NATO nepřijmou, pocitově už z nich naši protivníci jsou.
Za páté: Obvyklé zboží z obchodů nezmizelo jen kvůli sankcím, přijatým Západem proti Rusku, ale v důsledku ruských sankcí, přijatých proti Západu. Kreml čelí západnímu světu podle principu “bij vlastní, aby se cizí báli”. Protiruské sankce se omezují na opatření, která na sobě obyčejný občan nepocítí: seznam nežádoucích vysokých úředníků a politiků, kteří nemohou z Ruska cestovat do Evropy a USA, omezení poskytování úvěrů ruským společnostem, přerušení spolupráce ve vojenském byznysu…
Jaký je skutečný obraz světa na rozdíl od obrazu televizního?
Rusko v devadesátých letech bylo a i nadále zůstalo jednotným státem. V Orelské ani v Brjaňské oblasti separatismus nebyl. Čečna si žila a i nadále žije svým vlastním životem. Je federální republikou a aktivně čerpá z federálních zdrojů. Ruští obyvatelé odtud utekli a návrat neplánují. Nejen turisté, ale dokonce i pozorovatelé se bojí do Čečny “strčit nos”, protože tam nemají žádné garance bezpečnosti.
Ekonomika se vznesla na vlně drahé ropy a potom se zhroutila. Nyní je náš hospodářský systém stejně nekonkurenceschopný jako v době Putinova nástupu k moci. Životní úroveň obyvatelstva je samozřejmě vyšší, než na konci devadesátých let, ale za šestnáct let blahobytu se zvýšila u všech normálních států světa, kromě těch opravdu beznadějných. Připusťme, že se Rusko zvedlo z kolen, pak ale zase kleslo na bobek. Situace je velice nepříjemná. Jestliže se nic neudělá, Rusko si brzo sedne na zadek.
Diferenciace příjmů byla v Rusku velmi vysoká a do současnosti taková zůstala. Příčinou problémů ale nejsou oligarchové (ti jsou důsledkem), ale vysoká byrokracie, která se ve vnímání televizních diváků mění v důmyslnou “státní regulaci”. Byrokracie opravdu vše řídí, ale za pomoci úplatků a provizí. A čím více se byrokratický stát stará o lid, tím více se rozrůstá korupce.
Jediné pozitivum na všem tom negativním:
Severoatlantická aliance pro nás nebyla a není hrozbou. Ruku na srdce, chápeme to všichni. Dokonce i ti, kteří argumentují hrozbami. Protože při současném poměru sil bychom buď válku s NATO prohráli, nebo bychom společně s nimi zničili lidstvo. Oba výsledky by byly hrozné. A ten, kdo věří v realitu takové války, by se měl dávno s takovým problémem obrátit na psychiatrii.
Ale naše mozky se zatím drží, protože “hrozba NATO” je pouhou imitací, která se velice líbí většině obyvatelstva. Koneckonců, pokud NATO chce zaútočit, ale váhá, znamená to, že jsme velmi silní. Navzdory krizi, snížení životní úrovně a extrémní korupci. Pro televizního diváka to je dobrá zpráva. Přesněji řečeno, nic nového, jen iluze a imitace. “Ach, podvésti mě lze tak snadně! Já sám rád bývám podveden!…”, — jak Puškin, ve své době, přesně vystihl.
Putin je skvělý imitátor. Proto vyhrává jedny volby za druhými.
Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.