Byla-li hybridní válka pro bolševiky prostředkem k expanzi, tak pro stávající režim se transformovala do způsobu politického přežití.
Termín hybridní válka nebo proxy-válka se začal v mezinárodním politickém žargonu široce používat po té, co RUSKO anektovalo Krym a staré sociálně-ekonomické rozpory v Doněcké a Luhanské oblastech Ukrajiny využilo k plnohodnotné válce.
Podstata hybridní války
Podstata HYBRIDNí VáLKY spočívá v tom, že jedna strana konfliktu pracuje proti orgánům moci a armádě strany druhé prostřednictvím vzbouřených občanů této druhé strany a/nebo ozbrojených band. Neoficiálně povstalce zásobuje zbraněmi, dobrovolníky a vojenskými experty. Na jejich straně mohou tajně bojovat celá vojenská uskupení agresorského státu. Jménem povstalců se vytvářejí alternativní orgány státní moci, které jsou ve skutečnosti plně pod kontrolou agresora a jsou tak jeho proxy-silou. Jinými slovy, mezinárodní konflikt se maskuje jako vnitropolitický, občanský konflikt.
Na expertní úrovni je rozpoznání hybridní války dostatečně snadné. Podstatně hůře se to daří politickým institucím států zainteresovaných na řešení konfliktu a mezinárodním organizacím. Ty prostě v situaci hybridní války neumí pracovat a navíc jim to často principy jejich práce ani nedovolují. Problém je v tom, že řešení přijímaná v rámci politických institucí jsou založená na zdokumentovaných faktech, jejichž sběr vyžaduje čas. Proto instituce prostě nestačí včas reagovat na probíhající události. Tuto fundamentální slabinu umělo od února 2014 Rusko využít. Ale nestalo se to zdaleka poprvé.
V parafrázi Carla von Clausewitze je hybridni válka – další prostředek pokračování politiky. Současné Rusko tento prostředek zdědilo po bolševicích. Sama geneze bolševického režimu v Rusku je spojena s tím, co dnes nazýváme hybridní válkou. Současně ale nelze říci, že by to bylo výlučně ruské know-how. Je důležité pochopit, že politická strana, která stála v základech tohoto režimu, začínala v ilegalitě a tuto svou zkušenost velmi dobře využila. Fungovala jako politický stroj zaměřený na získání moci jak v Rusku, tak i za jeho hranicemi.
Evoluce hybridní války
Všechno začalo převratem v Rusku, který provedli BOLšEVICI na podzim roku 1917 a využili k tomu vojenskou posádku Petrohradu, jež se rekrutovala ze sociálně slabých vrstev. S její pomocí se jim podařilo uchvátit moc v tehdejším hlavním městě Ruska. Pak následovala krvavá občanská válka, při níž komunisté využili metodu hybridního konfliktu například pro uchopení moci v Ázerbájdžánu a Ukrajině. Další pokus o hybridní válku proběhl během útoku na Polsko v létě roku 1920, kdy byl bolševiky vytvořen Prozatímní revoluční výbor Polska. V tom samém roce vytvořili bolševici celý proxy-stát – Dálněvýchodní republiku, což jim umožnilo převzít moc v provinciích na východ od Bajkalu.
Pro rozšíření moci a vlivu za hranice Ruska, a to včetně skryté agrese, byla bolševiky vytvořena Kominterna. Ta posloužila jako krytí pro boj Rudé armády ve Španělsku a také pro sovětskou vojenskou podporu čínských komunistů. Jednotlivé elementy hybridní války používala Moskva při podpoře radikálních indických nacionalistů, během okupace a anexe Východního Polska na podzim roku 1939, ve válce s Finskem v letech 1939 – 1940 i v době záboru Lotyšska, Litvy a Estonska v roce 1940.
Po druhé světové válce pokračoval Sovětský svaz v používání tohoto nástroje v Číně a Koreji. Dokonce se uskutečnil i pokus o komunistický převrat v Indonésii. Nicméně expanze bolševiků postupně končila neúspěchy. Namísto uchvácení moci za hranicemi své zóny vlivu přešli bolševici k nákupu spojenců a k financování komunistických hnutí. Sovětská armáda byla využívána k záchraně už existujících politických režimů, například v Severním Vietnamu nebo Afghánistánu. Hybridní válka už nebyla potřebná, ale vyšší důstojníci armády i KGB její základy stále studovali.
Renesance hybridní války nastala na počátku 90. let, kdy Rusko začalo bojovat o záchranu svého vlivu v postsovětském prostoru. Konflikty v Abcházii, Jižní Osetii a Podněstří, neúspěšný pokus o svrhnutí Džochara Dudajeva v Čečensku na podzim 1994, Rusko-gruzínská válka v roce 2008 – všude jsme mohli sledovat projevy tohoto typu války a jejích součástí. Je zajímavé, že tato renesance získala specifickou ideologicko-politickou náplň.
Hybridní válka a ruská moc
V postsovětském Rusku začal establishment armády a zvláštních služeb projevovat zvýšený zájem o práce Jevgenije Messnera, bývalého carského důstojníka, který bojoval v ruské občanské válce proti bolševikům, emigroval a následně stihl bojovat i v armádě hitlerovské. Závěr svého života strávil Messner v Argentině, kde se pokusil v sérii prací popsat fenomén hybridních válek, přičemž je charakterizoval jako válku prostřednictvím povstání.
Zájem důstojníků z hlavního města souvisel s jejich obratem k radikálnímu nacionalismu, šovinismu a uctívání imperátorské vojenské historie, na pozadí demoralizace v armádě po rozpadu SSSR. Jestli je vůbec možné mluvit v Rusku o Výmarském syndromu, pak v armádě a zvláštních službách byl rozšířen nejvíce.
V důsledku krachu ekonomické a politické modernizace Ruska v letech 1990 až 2000, kvůli vysokému počtu bývalých pracovníků KGB/FSB přímo v mocenských strukturách i vzhledem k vojenským tragédiím v Čečensku, dospěla ruská státní moc k dvěma paranoidním představám.
První představa spočívá v tom, že pokračuje nepřátelství mezi Ruskem a Západem a že právě ono je příčinou všech neúspěchů. Hybridní válka se v podmínkách tohoto nepřátelství stává optimálním způsobem záchrany vlivu v postsovětském prostoru a jeho prostřednictvím – moci uvnitř země. Tím se současný ruský přístup k hybridní válce odlišuje od bolševického přístupu. Tehdy byla hybridní válka prostředkem k expanzi, dnes je prostředkem k politickému přežití.
Druhá představa: Západ nepřátelský k Rusku sám proti němu používá metody hybridní války. Ruské vedení připisuje Západu zorganizování “barevných revolucí” v Gruzii, Ukrajině a Kirgyzii, svržení Muammara Kadaffího v Libyi, a někdy dokonce i celé Arabské jaro. V rétorické rovině se to takto formulovalo v různých mocenských patrech až po náčelníka generálního štábu už v době prezidentství Dmitrije Medvěděva. Podle těchto názorů nebyla dokonce ani masová vystoupení ruské opozice v roce 2011 ničím jiným než projevy hybridní války Ameriky a Evropy proti Kremlu.
Oficiální formulování takových názorů a změna hybridní války z metody na politickou doktrínu přišly s třetím prezidentským obdobím Vladimíra Putina a jsou spojeny s krizí ruského politického systému. Občanské protesty uvnitř země a zemích sousedních jsou nyní Kremlem přijímány jako vnější vojenská hrozba, což našlo i svůj odraz v ruské vojenské doktríně obnovené v roce 2015.
Tento vývoj také znamenal, že agresivní vnější politika Ruska se v postsovětském prostoru stala nejenom možnou, ale i žádoucí. A hybridní válka je pro provádění takové politiky prioritní.
Proč k tomu došlo? Protože Rusko v důsledku krize politického systému ztratilo schopnost hrát podle pravidel zavedených v mezinárodních vztazích, nedokázalo zůstat atraktivním pro postsovětské státy, a tím spíše nedokázalo realizovat ohlašované globální ambice.
Slabina hybridní války
Popsaný stav věcí samozřejmě neznamenal, že se ruské vedení zcela odtrhlo od reality. Válka s Gruzií v roce 2008 ukázala, že armáda, nehledě na svou početnost a množství zbraní, je velmi špatně organizována a na současnou válku nepřipravená. Proto v Rusku začala rozsáhlá vojenská reforma, jejíž výsledky byly demonstrovány v roce 2014.
Jenže k ukončení hybridní války a k dosažení vytyčených politických cílů je dříve nebo později třeba, aby agresor vyslal na cizí území oficiálně regulérní vojenské útvary, buď pod záminkou pomoci nebo jako mírovou misi. Důvod je jednoduchý: samotné proxy-síly jsou jen velmi zřídka schopny zvítězit. Ostatně, jejich samostatnost je v přímém rozporu se záměry agresora.
Také je tu problém s délkou trvání hybridní války. Čím je delší, tím menší má agresor šance na vítězství. Ruské dějiny ukazují, že průměrná doba života proxy-sil je od několika měsíců do půldruhého roku. Pak proběhne buď jejich politický rozklad, nebo se stanou na agresorovi nezávislé. Pokud stát, který hybridní válku začal, nepřevede konflikt do oficiální roviny, nezačne konat otevřeně, pak vytčené politické cíle zůstanou nedosažitelné.
Nicméně, po oficiálním vstupu vojsk a transformaci hybridní války v otevřenou operaci nesmí agresor konflikt příliš prodlužovat, chce-li své politické zisky upevnit. Otevřená fáze musí být krátká, jinak riskuje, že porušení mezinárodních pravidel bude odhaleno, a že oběť agrese sebere síly k odporu. Protahování konfliktu vede k jeho eskalaci a zbytečným nákladům pro agresora. Přesně to se stalo v průběhu sovětsko-finské války v letech 1939 až 1940.
To znamená, že právě čas je největší slabinou hybridní války. A právě tato slabina vedla k tomu, že Rusko se svou, od roku 2014 vedenou, hybridní válkou proti Ukrajině ocitlo v pasti.
Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.
Komentáře nejsou povoleny.