Představte si, že máte neuvěřitelně drahé sportovní auto, a když s ním přijedete k parkovací službě u hotelu, vidíte tam dva kluky, kteří zuřivě soupeří o to, který z nich od vás dostane klíče a bude jej moci zaparkovat. Jeden z nich má divoký pohled a vypadá rozrušený, jako by právě vypil sedm redbullů. Vedle něj stojí člověk, jehož si sice pamatujete ze střední školy, ale navzájem jste se nenáviděli a on hledí na vaše luxusní auto s opovržením.
Teď tedy máte přibližnou představu o tom, jak se republikánské špičky ve Washingtonu tento týden cítí. Předvolební kampaň nabírá na obrátkách a vedení republikánů pomalu rezignuje na to, co vypadá jako závod o dvou běžcích, z nichž jedním je nepředvídatelný DONALD TRUMP a druhým Ted Cruz, muž tak všeobecně neoblíbený, že když si vygooglíte „nenáviděný senátor“, každý jeden link, který vám naskočí, se týká jeho (zkuste si to sami).
Již přemýšlení o tomto tématu Je bolestné, ale rozhovory s půltuctem předních republikánských stratégů a lobbistů ukazují, že pomalu se vytváří pevný konsensus o tom, kterého z těchto dvou by raději viděli s klíči od Bílého domu v rukou. Když tedy dojde na souboj Trump versus Cruz, většina tzv. establišmentu by dala přednost ďáblovi, kterého zná, než zatím nepříliš citelnému ztřeštěnci.
Pro tuto chvíli to, samozřejmě, vypadá tak, že zastavit Trumpa bude velmi těžké. A pokud jste v poslední době věnovali pozornost jeho vystoupením v debatách a v předvolebních nočních projevech, možná jste si všimli, že – mezi výčty každého jednoho průzkumu, který kdy četl, nesourodými monology o genitáliích a občanském soudnictví, oháněním se svými osobními steaky a svým vlastním tištěným časopisem (kdo o něm věděl?) – se snaží o dosažení jakéhosi sblížení s vedením strany.
Například minulé úterý po vítězství v Michiganu a Mississippi použil Trump začátek svého vítězného projevu/tiskové konference/cestovatelské revue k přednesení výzvy k jednotě strany. Podařilo se mu ze sebe dostat několik milých slov o Paulu Ryanovi, Lindsey Grahamovi a dokonce i o Mittovi Romneym, o němž řekl, že jej ve skutečnosti nezná, a to navzdory tomu, že v poslední době jej nazval „blbcem“ a „nulou“, a také „jedním z nejhloupějších a nejhorších kandidátů v historii republikánské politiky.“ (A tyto urážky vyslovil ještě před tím, než Romney požádal všechny správně smýšlející republikány, aby zavrhli jakoukoli myšlenku o Trumpovi jako kandidátovi a pohřbili jejich společný krátký flirt v temné díře potlačené paměti.)
Všechno toto sice může ještě skončit nějakým divným společným focením a, bude-li Trump nominován, panikou vyvolanými potvrzeními o loajalitě k němu na schodišti do Kapitolu, ale nenechme se mýlit: většina washingtonských republikánů chce mít s Trumpem do činění asi tolik, kolik chce mít Trump do činění s nimi.
Považují jej za nevyrovnaný a nedůvěryhodného, ideologického vetřelce, který by si stranu vypůjčil pro dosažení svých cílů, ale její konzervativní přesvědčení nesdílí. A hluboce je znepokojuje jeho autoritářství – v otázkách jako imigrace a armádní zdravotní péče o civilisty – vypadá v porovnání s ním George W. Bush Amerického sdružení pro občanské svobody.
Bývalý kongresman a později super-lobbista Vin Weber tvrdě pracuje na tom, aby tyto obavy zaplašil. „Nemyslím, že je republikánem s velkým R, a nemyslím, že je demokratem s malým D,“ říká Weber, „a obě tyto věci jsou pro mne velkým problémem.“
Většina ze stranického vedení samozřejmě pořád doufá v jakýsi manévr, který by zastavil Trumpovo tažení k nominaci. Nejnovější plán vypadá takto:
Doufejme, že Marco Rubio – který minulý týden získal přesně nulu delegátů ve čtyřech kampaních – nějakým způsobem zahájí tento týden na Floridě svůj comeback, zatímco Johnovi Kasichovi se podaří vyhrát v Ohiu (kde je, mimochodem, guvernérem). Poté je zapotřebí zbrzdit Trumpa, aby neshromáždil 1.237 delegátů, bez nichž by nedosáhl na nominaci na stranickém kongresu, čímž by dal republikánským vůdcům možnost domluvit se na preferovaném kandidátovi (pravděpodobně Kasichovi), kterého by se pak snažili dokopat k vítězství.
Není to až tak hrozný plán, až na to, že je to trochu jako kdybych já řekl, že mám brilantní plán, jak se stát miliardářem, a vše, co musím pro to udělat, je začít tím, že přijdu s nějakým druhem úžasné aplikace, kterou by si všichni Američané chtěli koupit. Naděje není strategie.
Pravděpodobnějším scénářem pro odmítnutí nominace Trumpovi dnes je, že jej Cruz předběhne, anebo že Trump skončí proto, že nesplní zásadní úkol před kongresem strany a nepojistí si do jeho konání potřebný počet delegátů. A byť washingtonské elity nejsou touto možností příliš nadšené, pomalu ji začínají akceptovat.
Důvodem, proč se washingtonským republikánům nelíbí Cruz, je to, že dokonce i podle měřítek Washingtonu, kde pořád myslíme na do očí bijící sebepropagaci tak, jak většina ostatních Američanů přemýšlí o tom, jak ráno vstát z postele, se Cruzovo vystupování jeví jako přespříliš neupřímné. Kolegové pohrdají obrazem „světějšího než všichni ostatní“, který si Cruz pěstuje od svého příchodu do Senátu před třemi lety. Řeknou vám však, že tento oportunismus dělá z Cruze stravitelnějšího kandidáta, než je Trump, a to proto, že předpokládají, že Cruzova evangelická a protivládní čistota je spíše záležitostí poltického positioningu než skutečného fanatismu. Věří, že kdyby nic jiného, Cruz je alespoň ovlivnitelný, poučitelný a čitelný, což Trump v žádném případě není, a rovněž je spolehlivějším konzervativcem.
REPUBLIKáNI předpokládají, že s Cruzem jako kandidátem mají alespoň vnější páky na to, aby si udrželi Senát. S Trumpem, jehož neukojitelná potřeba kontroverzí a zápalných výzev by mohla přemoci všechno ostatní, je tato šance podstatně menší.
Neznamená to však, že Cruz má větší šanci na výhru než Trump. Nemá, a dokonce většina ve vedení republikánů přiznává, že Trump by mohl teoreticky pozvednout přitažlivost strany na celonárodní úrovni, zatímco s Cruzem zůstane na stejné úrovni. Měl by větší šanci získat vlastní show na MSNBC, než vyhrát lidové hlasování, tedy něco, co se republikánům povedlo jen jednou za posledních 20 let.
Ale to by ještě pořád nemusela být ta nejhorší věc na světě. Horší by bylo, že pokud by Cruz získal nominaci a v listopadu by dostal výprask jako kdysi Barry Goldwater (k čemuž zřejmě dnes nemůže vzhledem k polarizaci voličů v zemi dojít, ale jistě by dopadl hůře než John McCain nebo Mitt Romney), umožnilo by to vedení republikánů pokračovat v ofenzivě vůči svým vlastním aktivisty.
Argument by pak byl přibližně takovýto: “Hele, snažili jsme se jít na to vaší cestou a nominovali jsme puristu, ale dostali jsme na frak a Clintonovi se teď hrabou pod podlahovými prkny v Lincolnově ložnici a dostávají odtud všechny tajné složky, které tam kdysi naskládali. Takže možná je na čase postavit tolerantnější stranu, která skutečně vládne.“
Jak je vidět, pro washingtonské republikány je pohled do budoucna celkem ponurý. Takže pokud váháte mezi bezohledným řidičem na jedné straně a záludným a nenáviděným na straně druhé, je možná vaším jediným realistickým cílem udržet si auto v jednom kuse.
Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.