Jediné, po čem Benjamin Netanyahu toužil pro rok 2016, byl prezident, který by byl přátelský k jeho vládě.
Za posledních osm let se neshodli prezident Obama a izraelský premiér Netanjahu na otázkách kolem Íránu, izraelských osad a na všech dalších otázkách. Demokratická strana se mezitím ještě víc odklonila od Izraele. Jejími kandidáty v letošních volbách jsou Bernie Sanders, který loni bojkotoval projev Netanjahua v Kongresu, a Hillary Clintonová, jejíž historie trnitých vztahů s izraelským premiérem začala v polovině devadesátých let, když se její manžel utkal s prvním kabinetem Netanjahua, a pokračovala po celou dobu jejího působení ve funkci ministryně zahraničí prezidenta Obamy.
Netanjahu a jeho kolegové v jedné z nejvíce jestřábích izraelských koalic tak čekali na den, kdy Obama vyklidí Bílý dům, a doufali, že jej nahradí republikán, s nímž by je konečně spojovaly stejné názory. To by nemělo být překvapením – ankety pravidelně ukazují, že republikáni mnohem více podporují IZRAEL než demokraté a republikánští kandidáti mají tendenci zaujímat postoje k otázkám od Íránu až po Palestince, které si notují s postoji většiny izraelských voličů.
A pak se objevil Donald J. Trump.
Izrael závisí na Americe, která je aktivní na zahraničněpolitické scéně, v zahraničí. Izrael potřebuje podporu obou stran. Potřebuje stabilní a předvídatelnou americkou zahraniční politiku. Touží po kandidátech, kteří pějí na Izrael chválu tak často a tak hlasitě, jak to jen jde. Trump, který pravděpodobně získá nominaci Republikánské strany, nenabízí Izraeli nic z toho. Netanjahu má všechny důvody k obavám a zklamání nad tím, co americký politický systém v tomto volebním cykle přinesl.
V oblasti zahraniční politiky používá Trump hodně svalnatý jazyk. Říká, že „vybombarduje“ Islámský stát. Je to vítaná změna ve srovnání s Obamou, jehož vyhýbavá prohlášení o použití síly způsobila, že USA vypadají v očích nepřátel Izraele slabší. A Trumpovo odsouzení jaderné dohody s Íránem je také v souladu s postojem vlády Netanjahua. Avšak mnohá z Trumpově prohlášení o zahraniční politice naznačují jeho izolacionistické tendence. Loni v září například řekl: „Rusko se chce zbavit Islámského státu. My se chceme zbavit Islámského státu. Možná bychom měli nechat Rusko, ať to udělá. Ať se zbaví Islámského státu. Co nám je, sakra, do toho?“ Pro Izrael to představuje zásadní problém: to poslední věc, co Izrael chce, je Amerika, která odmítá vést.
Tedy, kromě případů, kdy jde o izraelsko-palestinské vztahy, protože jestli existuje případ, kdy Netanjahuova vláda nechce, aby USA nějak zasahovaly, tak je to tato otázka. Ale zrovna tady Trump najednou chce, aby se ujaly vedení. Slibuje, že zprostředkuje mírovou dohodu mezi Izraelem a Palestinci, a ujišťuje, že to udělá „jako neutrál“. Pro Izrael je však „neutrální“ kódové slovo s jediným významem: nepodporující. Ve skutečnosti Izraelci popisují Obamovu politiku jako „neutrální“, aby tak vyjádřili svou nespokojenost. Trump kopíruje postoj Obamovy administrativy i náznaky, že nedostatečný pokrok v řešení izraelsko-palestinského konfliktu má co do činění s nedostatkem úsilí ze strany Izraele, a ne s tím, že by Palestinci nebyli seriózními partnery pro mírová jednání, jak věří Netanjahu a většina republikánů.
A pak je tady, samozřejmě, Trumpova nepředvídatelnost. Zatímco předchozí prezidentští kandidáti nepodporovali vždy politiku, která by se izraelské vládě líbila, většina z nich měla celkem srozumitelný program: Obama chtěl dosáhnout dohody s Íránem, odejít z Iráku a prosadit mír mezi Izraelem a Palestinci. Ať už si Netanjahuova vláda o jeho politice myslela cokoli, a většinou se jí nelíbila, Obama se téměř vždy snažil udělat přesně to, co slíbil. Trump, na druhou stranu, je ohledně svých plánů vágní, pokud tedy nějaké má. Někdy slibuje zničit Islámský stát, jindy chce nechat tuto práci Rusku. Kritizuje dohodu s Íránem, ale na rozdíl od některých jiných republikánští kandidátů neříká, že ji „roztrhá“, když bude zvolen.
V posledních týdnech se Trump opakovaně prohlašoval za „největšího“ a „nejlepšího“ kamaráda Izraele. Když jde o vztahy mezi Izraelem a Spojenými státy, má slovo přátelství mnoho definicí. Brzy po nástupu do funkce Obama řekl, že jeho role jako „přítele Izraele spočívá do jisté míry v tom, že „zvedne zrcadlo a řekne jim pravdu“, když nebude souhlasit s jejich politikou. Není tedy divu, že v těchto dnech vypadají americký prezident a jeho izraelský protějšek často spíš jako protivníci než jako přátelé.
Izraelská vláda doufala, že nový prezident obnoví tradičnější definici přátelství – takového, které je založeno na vzájemné důvěře a podpoře. Ale v případě, že volby vyhraje Hillary Clintonová nebo DONALD TRUMP, je to nepravděpodobné. Od prezidentky Clintonová může izraelská vláda očekávat tvrdší tlak, než vyvíjela Obamova administrativa. Od prezidenta Trumpa… je možné všechno.
Obamova éra poškodila americko-izraelské spojenectví a poškodila postavení Izraele ve Washingtonu a v celém světě. Čtyři – nebo osm – dalších let hašteření by mohlo způsobit ještě trvalejší poškození zahraničněpolitického vztahu, který je pro budoucnost Izraele opravdu zásadní.
Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.