Ruský rusofob agent Kremlu?

Propaganda Kremlu mění své oponenty doma v “rusofoby” a na Západě na “kremelské agenty”. Odpor k ruské vládě vydává za nepřátelství vůči zemi a národu. A kremelští trolové s pomocí západních lovců teorií spiknutí ocejchují každého, kdo nemá pro RUSKO jen odsudky, nálepkou “AGENT Kremlu“.

Zdroj: IntersectionProject, Autor: Olga Irisovová, Překlad: Alena Zbořilová, Úvodní foto: Kremlin/Bradjward

Agresivní rétorika propagandy Kremlu směrem k těm, kteří nesouhlasí s jeho politickou linií, vede k rozdělení aktivní části ruské kreativní třídy na ty, kdo jsou pro, a ty, kteří jsou proti. Je jasné, že ti první se cítí v Rusku podstatně pohodlněji, využívají blahosklonnost režimu a nepociťuji při tom tíhu odpovědnosti za anexi Krymu, vojenskou operaci na východě Ukrajiny a v Sýrii, ani za zchudnutí svých spoluobčanů, jež je důsledkem imperialistické politiky a ekonomické neprozíravosti Kremlu. Naopak těm novinářům, odborníkům, politologům, kteří nedokázali odvrátit zrak a otevřeně se vyjádřili o zločinnosti kremelských akcí vůči Ukrajincům i samotným Rusům, těm se nyní v Rusku nežije lehce. Nejenom že nesou tíhu kolektivní odpovědnosti za to, co se odehrálo, ale jsou nuceni žít s nálepkou “rusofobů”, aniž by měli možnost veřejně se bránit ve vlivných sdělovacích prostředcích.

Rozmach kremelské propagandy vyvolal v západních zemích stupňující se kampaně hledání agentů Kremlu, jejichž oběťmi se často stávají (ať cíleně, či ne) i lidé, kteří jsou na vnitřním ruském dvorečku považováni za “agenty Gosdepu” (ministerstva zahraničí USA – pozn. překl.). Pokud se tento “hon na čarodějnice” bude i nadále aktivně rozvíjet v současném hysterickém duchu obviňování bez důkazů a diskreditace, pak ruským oponentům Kremlu hrozí nezáviděníhodný osud – stanou se svéráznými vyvrhleli kvůli svému původu. Je jasné, že tato situace bude výhodná pro KREML.

K pochopení toho, jak kremelská propaganda diskredituje své oponenty a umlčuje jejich hlas, je nutné prozkoumat dva paradoxy; jeden je směřován na informování a oklamání ruské veřejnosti, druhý míří na Západ.

Paradox ruských “rusofobů”

Kremelská propaganda vědomě po dlouhou dobu nejenže odstřihla kritiky režimu od masového auditoria, ale také formovala ve veřejnosti pevný odpor k jejich liberálním, prozápadním názorům. S tímto cílem všechny, kteří nesouhlasili s imperiálním a autoritativním kurzem Putina, veřejně obviňovali z práce pro cizí státy, z činnosti podkopávající a škodící národním zájmům země a západní hodnoty vydávali za odporující tradici, a proto škodící Rusku. Tím se ve společenském vědomí upevňovala myšlenka, že kritika Putina je srovnatelná se zradou národa, a snaha o návrat ke svým evropským počátkům se rovná odmítnutí ruské specifiky.

Podobná rétorika zní z úst ochránců stávajícího režimu a hlásných trub jeho propagandy, přičemž ten nejsnaživější je bezesporu čečenský prezident Ramzan Kadyrov, který otevřeně prohlásil, že vůči těm, kteří stojí proti Putinovi, je “třeba přistupovat jako k nepřátelům národa, jako ke zrádcům“. Následně pak Kadyrov používá, v současném Rusku už tradiční, srovnání s vnějším nepřítelem a podtrhuje, že ruští opozičníci “hrají ve hře napsané západními speciálními službami, tancují, jak jim pískají, a bezostyšně se přitom vydávají za lidi, kteří se obávají o budoucnost země”. Kadyrov otevřeně vyhrožuje opozičníkům zúčtováním, a v případě vraždy Němcova vede krvavá stopa právě do Čečenska. Kadyrovova pozice však není nikterak marginální. Dichotomie “my – oni” je po ruské okupaci Krymu používána stále častěji.

S cílem legitimizovat tezi o nepřátelské “páté koloně” používají propagandisté několik triků.

Za prvé, v obecném diskurzu přirovnávají “kremlofóbii”, vůči Rusům neutrální, k “rusofóbii”, stejně jako lásku k zemi a národu k lásce vůči vládě. Podobné ztotožnění po léta vnucované Rusům přineslo své plody a nyní mnozí absolutně reflexivně řadí kritiky Putina do kategorie rusofobů, bez ohledu na jejich národnost. Přičemž kremelské hlásné trouby podtrhují, že zejména liberálové a ruští “západníci” jsou nejvíce náchylní k rusofóbii. To dobře ilustruje článek o rusofóbii v “Rukspertu”, prokremelské analogii Wikipedie, který sám sebe označuje za “příručku pro patrioty”. O postsovětském období poskytuje Rukspert tuto “informaci”:  “Stejně jako v období pozdní Ruské říše, byli liberálové hlavními agenty ideologie rusofóbie a sebenenávisti. Současné rusofobní mýty – to jsou liberální mýty a hlavními nositeli rusofobních ideí v současném Rusku jsou představitelé liberální inteligence a nesystémové opozice.“ Takovým způsobem se ve veřejném vědomí upevňuje falešný logický řetěz: “liberál (jako synonum pro kritika režimu, nikoli jako přívržence liberální ideologie) – rusofob”.

Za druhé, kromě upozorňování na “rusofóbii” se ruská propaganda všelijak snaží zpochybnit ruskost kritiků. Stačí vzpomenout na všeříkající označení “zahraniční agenti”, které propagandisté přilepili na neziskové organizace se zahraničním financováním. Se stejným cílem Kreml šikovně využívá v Rusku kvetoucí antisemitismus. Linii srovnávání Židů s nespokojenými, a tedy potencionálními destabilizátory režimu, je věnována v prokremelských médiích značná pozornost. Například ve filmu “13 přátel chunty” vysílaném v roce 2014 na NTV, v němž byl jako kompromitující okolnost uveden židovský původ  hrdiny reportáže, sympatizanta Ukrajiny a Majdanu. Nebo ve vyjádření “patriotické” novinářky Uljany Skojbedové v Komsomolské pravdě, kde litovala toho, že nacisté nevyrobili z kůže předků současných liberálů stínítka. Podobných příkladů je mnoho.

Ve výsledku dostává domácí posluchač kremelské propagandy následující zprávu: opozice – to jsou kosmopolité, Židi nebo lidé v žoldu cizích států, kteří nenávidí vše ruské a chtějí rozbít zemi. Jakkoli tato informační politika může vypadat hloupě, v ruské společnosti očividně nachází ohlas. Vždyť podle nedávného průzkumu centra Levada považovalo boj se “zahraničními agenty” a s “pátou kolonou Západu” za plně oprávněný 41 % Rusů. Proto se jakékoli represe proti představitelům opozice setkají se souhlasným mlčením podstatné části ruské společnosti. A většina těch, kteří podvědomě cítí absurdnost a nenormálnost ve vztahu ke kritikům Putina, dá přednost mlčení, aby se sami nedostali na seznam “rusofobů, západních agentů, páté židovské kolony, zrádců vlasti “.

Paradox protiputinovských “agentů Kremlu”

Každý z tisíců kremelských TROLů, jež zaplavili internet, denně publikuje více než sto komentářů (bývalí trolové tvrdí, že musí denně napsat minimálně 135 příspěvků) a zasévá zmatek na ruských i západních stránkách. Hlavní cíl jejich činnosti je jasný – stvořit iluzi celosvětové podpory Putinovy politiky, přehlušit alternativní názory, vyvést z míry ostatní uživatele a přimět je k odchodu do vnitřní emigrace. Nicméně to je aktuální zejména u ruského segmentu. Kreml asi sotva věří, že komentáři pochybné kvality i obsahu je možné donutit veřejnost na Západě, aby přehodnotila svůj úhel pohledu – s výjimkou, doufejme marginální, skupiny milovníků konspiračních teorií. Nabízí se, že jeden z mnoha úkolů práce propagandistického stroje Kremlu je vytvoření informačního šumu, v jehož důsledku se stane podezřelým každý Rus a všichni, kdo se o Rusku (nikoli o Kremlu!) nevyjadřují výlučně v černých tónech.

A skutečně, na příkladu Twitteru a dalších sociálních sítí vidíme, že kampaně na odhalení kremelských trolů často dostávají podobu honu na čarodějnice, a “kremelský trol” nebo “dvojitý agent FSB” se stává univerzální nadávkou. A tu se na scéně objevují noví hráči – odhalitelé “kremelských agentů”, jejichž metody spíše připomínají práci kremelských trolů – chybějící důkazy, hra s emocemi, urážky, skupinové útoky, štvanice na toho či onoho odborníka, novináře či instituci. Nedávno se obětí podobného útoku stal Intersection Project a členové jeho redakční rady, ale přibližně ve stejnou dobu byli z práce pro Kreml podobně bezdůvodně obviněni i mnozí další jak ruští, tak i západní odborníci, kteří se specializují na Rusko a přidržují se otevřeně kritické linie vůči putinskému režimu.

Vzniká otázka – kdo organizoval tuto kampaň diskreditující Putinovy kritiky v očích západního publika? Jako první se nabízí nejvíc očividná odpověď – Kreml. Andreas Umland, který byl také cílem útoků ze strany odhalovatelů “kremelských agentů”, nazval tyto praktiky postmodernistické a charakterizoval je jako “troling prostřednictvím antitrolingu”. Jinými slovy, jako odhalení “aktivního opatření” (tak se v SSSR nazývala opatření KGB k ovlivnění veřejného mínění v západních zemích – pozn.aut.). S tím je těžké nesouhlasit, ale přece jen tu je i druhý potencionální kandidát na provádění honu na čarodějnice – hysteričtí milovníci konspiračních teorií na Západě, které kremelská propaganda donutila vidět v každém ruském nebo proruském (neplést s prokremelským) odborníkovi potenciálního agenta Kremlu, a to i tehdy, když fakta mluví proti. Tato kategorie uživatelů internetu otevřeně vyjadřuje svoji nenávist vůči Putinovi a jeho propagandě, ale ve skutečnosti mu hraje na ruku očerňováním jeho oponentů.

Je nezbytné poznamenat, že veřejné odhalení osob zastupujících kremelské zájmy je bezesporu vážná a potřebná věc, ale je nutné se jí věnovat s chladnou hlavou, jinak se oběťmi “odhalení” mohou stát i ti, kterým v Rusku vypálili černé znamení “rusofobů a agentů Gosdepu”. A zatímco fenomén ruských “rusofobů” nezmizí, dokud bude fungovat putinský režim, s fenoménem protiputinovských “agentů Kremlu” je v silách Západu se popasovat…