Ignorování nedostatků reforem – největší dar Kremlu
V poslední době se evropské ideály zdají být účinnější za hranicemi Evropské unie než v ní samé. Dobře to ilustruje válkou zpustošená a krizí postižená UKRAJINA – ať už na neutuchající práci aktivistů, nebo na nedávných protestech pod heslem „Požadujeme nezávislého státního zástupce, nebo na práci dobrovolníků, pomáhajících rodinám, přesídleným kvůli konfliktu na východě země. Na úrovni samospráv vypadá nový ukrajinský projekt „ve výrobě“ docela evropsky a jako schopen transformace. Alespoň ve srovnání s do sebe zahleděnou Evropskou unií, omezovanou strachem (a k vydírání strach používajícími populisty, jejichž oči vylézají navrch hlavy) a zavírající dveře uprchlíkům a Evropanům žijící mimo EU. Jiná Ukrajina, ta, která je plná laciného populismu, útoků na komunitu LGBT, řízená politickými technology a nepoctivými politiky, spojenými s Panamou, také vypadá jako Evropská unie a velká část dnešního Západu.
V současné době je ohrožen post-majdanský projekt plně funkčního demokratického státu, založeného na principu práva a rovných příležitostí pro všechny, a nejen pro oligarchy a vrcholové politiky. Tento projekt ohrožuje nejen Putinovo RUSKO či mobilizace menšinových evrofobůale také „stará“ Ukrajina, která odolává reformám a přesně v duchu Janukovyče pohrdá systémem brzd a protivah. Dalšími faktory jsou nezdravé trendy v samotné EU a slábnoucí podpora hospodářských sankcí proti Rusku jejími členy plus růst nespokojenosti na Ukrajině, které mohou vést k tomu, že odpor „staré gardy“ může znechutit dosavadní spojence a přivést k moci populisty. To povede k zahájení nového kola nestability.
Odpor systému Dodnes pokračující politická krize, která začala po rezignaci ministra hospodářství Abromavičiuse, vrhá světlo na zákulisní boje reformistů a „staré gardy“ ve vládních řadách. Záležitost Šokina představuje dobrý příklad této konfrontace, který jasně ukázal, že Porošenko a jeho kruh patří k „staré gardě“. Nechtějí realizovat žádné smysluplné reformy, jejich cílem je pouze udržet si vliv ve všech orgánech moci (od úřadu státního zástupce až po post předsedy vlády). Nejvyšší státní zástupce Viktor Šokin se již stal symbolem starého režimu a nejhorší politiků Ukrajiny. Snažil se bránit práci nového protikorupčního úřadu, jednoho z mála dosažených výsledků postmajdanské vlády. Loni v létě během korupčního skandálu s účastí představitelů státního zastupitelství Šokin nepokrytě vyvíjel nátlak na státní zástupce, zapojené do vyšetřování. Vrcholem této historky se stala Šokinova kampaň proti Protikorupčnímu centru – přední protikorupční neziskové organizaci. Tento krok vyvolal vlnu protestů a odsouzení z velvyslanectví členských států EU a velvyslanectví západních zemí na Ukrajině. Skandál vedl k rezignaci nejvyššího státního zástupce 30. března 2016. Konzistentní podpora Šokina ze strany prezidenta Petro Porošenka vyvolala hněv reformistů, občanské společnosti a západních partnerů a představuje vážný škraloup na pověsti ukrajinského prezidenta.
Kombinace byrokratického odporu a politické opozice vůči reformám technologií se již stala všeobecným trendem. Tento odpor jen potvrzuje, že „stará garda“ bojuje o přežití, které ohrožují reformy (i když omezené) soudních orgánů, policie a zpravodajských služeb.
Odpor reformátorů, nespokojenost veřejnosti a populismus Starý systém je mrazuvzdorný. A to je společenská výzva. Tento systém je prohnilý: je rozšířený na všechny úrovně vlády v podmínkách existence takových strukturálních překážek otevřenosti, jako jsou nízké platy státních zaměstnanců a pokračující politická nepředvídatelnost. Přesto reformistické kruhy i nadále aktivně odporují zneužívání síly, vyvíjejí tlak ze strany občanské společnosti a shromažďují protesty – včetně těch pod záštitou majdanu (podobně jako v případě protestů proti Šokinovi 28. března).
Reformní strana na Ukrajině doposud neexistuje. Stejně jako v případě „přechodných období“ v jiných zemích, ve všech stranách v parlamentu a ve všech oblastech Ukrajiny koexistují staré a nové síly, konformisté a reformisté, ty, které jsou spojeny s oligarchy a ty, které se zaměřují na občanskou společnost. Skuteční reformátoři představují menšinu představitelů vlády. V roce 2014 se objevili ve všech orgánech moci a pokoušejí se změnit systém zevnitř. Je však zřejmé, že to nestačí. K tomu, aby se zabránilo transformaci evromajdanu do další neúspěšné oranžové revoluce, je potřebné zesílit tlak veřejnosti a realizovat opatření na úrovni „pouliční“ politiky.
Nespokojenost veřejnosti a protivládní nálady, vyvolané všemi obtížemi, spojenými s hospodářskou krizí a válkou, jsou dnes všudypřítomné. Toto napětí hraje pouze do rukou populistických politiků, jako je například Julia Tymošenková. Někteří směrují svou nespokojenost do nešťastných debat o identitě a nacionalismu. Hloupé „zákony o paměti“ z roku 2015, týkající se Ukrajinské povstalecké armády, jsou jenom jedním z příkladů. Budování pomníků Stěpanovi Banderovi bez řádného a nezbytného smíření se s vlastní historií, hrají proti mejdanu a jeho poslání – transformaci a posílení ukrajinských schopností. Tuto politiku odmítá Polsko a může připravit Ukrajinu o nejdůležitější spojence v Evropské unii, což zase hraje do rukou kremelské propagandy.
V zemi se čím dál častěji objevuje volání po předčasných volbách, pocházející jak od netrpělivých reformátorů, tak od populistů, hladových po moci. Protikorupční program má obrovskou veřejnou podporu, ale zároveň zde existuje velké riziko, že nové volby povedou k ještě větší fragmentaci parlamentu, v němž se objeví ještě více starých i nových populistů. Takové rozložená nakonec zabije všechny reformní programy. Nové nevelké demokratické strany, jako například „DemAlians“ a „Moc lidu“, zaměřené na reformy a podporované množstvím aktivistů, se v posledních volbách dostaly do řady zákonodárných sborů, kromě jiného i na východě země. Ale pokud mluvíme o volbách na celé Ukrajině, tyto síly jsou v nevýhodě – alespoň tak dlouho, dokud neproběhne reforma volebního zákona, navrhovaná některými z nových politických sil.
Dejte si pozor na nástrahy „staré“ Ukrajiny Západ (a to zejména v Evropě), snažící se podporovat základní proces transformace na Ukrajině, čelí celé řadě nástrah. A byť se myšlenka domluvy se starou politickou třídou může jevit jako lákavá, je nezbytné pochopit, že zatímco zůstane „stará garda“ u moci, nebude existovat žádná reálná možnost provádět dalekosáhlé reformy.
Je důležité poznamenat, že rozumný cíl podporovat Ukrajinu ve vztahu k akcím Ruska zpočátku způsobil, že Západ zavíral oči nad zjevnými nedostatky ukrajinské vládnoucí elity. „Stará garda“ na Ukrajině používá „geopolitické vydírání“ a na pozadí války vyrostlé vlastenectví, aby přehlušila hlas kritiky doma i v zahraničí.
Avšak ignorování nedostatků reforem na Ukrajině je tou nejlepší pomocí ze strany Západu, kterou ovšem může získat pouze Rusko. Donbas není do značné míry pro Rusko důležitý. Rusko se však nikdy nevzdá touhy po kontrole a ovlivňování Ukrajiny jako celku. Zkorumpovaní členové vlády a úředníci, zamlžené struktury obchodních vztahů a politika oligarchů představují výchozí pozici pro Moskvu. Aby se tomuto vlivu zabránilo, jsou nezbytné tvrdé reformy, a tím i tlak proti pokusům na „staré“ Ukrajiny zabránit jejich realizaci.
Kromě toho dochází k tomu, že někteří ukrajinští představitelé a zloději rychle utrácejí své peníze v zahraničí, a dokonce používají k umlčení kritiky pochybné metody – a to se příliš neliší od postupů Kremlu v Rusku. Ochota k ústupkům korupci a zlodějským politikům zbaví legitimity akce EU na podporu Ukrajiny v očích ukrajinského obyvatelstva. Pomůže to Rusku diskreditovat politiku EU na podporu reforem v bývalém Sovětském svazu. Kremelská propaganda k tomu používá příklad chaosu v Moldavsku i nízkou kvalitu vlády ze strany moldavských „proevropských“ sil.
Západ by proto neměl spadnout do pasti vnímání Ukrajiny přes „geopolitický objektiv“. Stejně jako v Moldavsku nejsou všichni, kteří o sobě tvrdí, že jsou „proevropskými sílami“, zastánci reforem. Ve skutečnosti některé z nových demokratických sil projevily žalostně selektivní přístup k lidským právům a rovnosti, o čemž svědčí oficiální reakce na útoky proti komunitě LGBT ve Lvově.
Čtvero hlavních „co dělat“ a „co nedělat“ pro Evropu
- Posílit tlak na „spoilery“
Stará vláda Ukrajiny odmítá reformy zvlášť zavrženíhodným způsobem. Proto by měli Evropané v úzké spolupráci se Spojenými státy vyvíjet společný tlak na „spoilery“ ve vládě (zejména ve vládě) – i když to vyžaduje komplexní balancování s „partneři“. Delegace Evropské komise si získala dobrou pověst díky své práci na klíčových reformách právních předpisů (například zákon o elektronickém majetkových prohlášeních státních zaměstnanců) a vybudovala si cenná partnerství s občanskou společností za účelem dosažení požadovaných změn (například zákony o uvolnění vízového režimu). A to vše i přes neustálé sabotáže ze strany odpůrců reformy. Brusel a členské země EU musí vyjádřit velkou podporu vystoupením představitelů EU v Kyjevě a prokázat, že Evropskou unii nelze v otázkách reforem rozdělit. Skupiny zemí, podobně smýšlejících jako EU, mohou také hrát významnou roli tím, že vyšlou další signály Kyjevu a budou reagovat na neplnění programu reforem demaršemi.
Zvýšený tlak musí přijít také z nejvyšších kruhů EU a vlád klíčových zemí Unie. Nemělo by docházet k tomu, že americký viceprezident Joe Biden častěji a produktivněji mluví o Ukrajině (evropské zemi, která stojí na programu EU hodně vysoko), než vysoce postavení evropští politici.
Veřejné propagování mechanismů boje proti odpůrcům reforem přidá nezbytný význam odpovědnosti ukrajinské elity před svým národem. V koordinaci s MMF a Spojenými státy by měli Evropané vážně uvažovat o jedné z následujících možností: a) těsně provázat veškerou další podporu s plánem realizace reforem; b) snížit míru interakce s těmi představiteli ukrajinské vlády, kteří systematicky odporují změnám; c) zvážit možnost uvalení cílených sankcí (jako je zmrazení aktiv a omezení vstupu do země) na ty, kdo se podílejí na zjevných pochybeních nebo zneužívají pravomoci k zastavení reforem (a la Šokin). Takový cílený tlak nevyhnutelně povede k odporu systému, ale za současných okolností stojí toto riziko za to.
V současné době musí být dána přednost mapě reforem se zaměřením na korupci (zvláštní pozornost by měla být věnována stíhání vysoce postavených úředníků za korupci, a také vyšetření zabíjení v Kyjevě a Oděse v roce 2014), soudnictví a veřejné služby. Monitoring provádění reforem by měl být rozložen na místní a regionální úroveň, kde je dnes evropská přítomnost zanedbatelná. Za tímto účelem by Evropané měli více investovat do regionální dynamické horizontální struktury s účastí místních aktivistů, nových politických sil a protikorupčních činitelů. Evropané musí prohloubit své partnerství s institucemi, jako jsou Rada Evropy a OBSE, které již mají dostatečné odborné znalosti v oblastech, jako je korupce.
- Prodloužit režim sankcí
To nejhorší, co může EVROPA udělat pro své kolektivní zájmy, je rozdělit se v otázce její vlastní „červené linie“ v otázce sankcí vůči Kremlu – zejména když při provádění Minských dohod nedochází k žádnému znatelnému pokroku. Matoucí signály z některých zemí EU, jako je Itálie či Maďarsko, snižují možnost EU tlačit na Rusko, oslabují pozici reformátorů na Ukrajině a posilují pozici oponentů EU. Pozice EU je silná pouze tehdy, pokud je konzistentní, pokud EU dodržuje svá předchozí rozhodnutí.
- Nesoustřeďujte veškeré diplomatické úsilí na Minské dohody
Evropská politika na Ukrajině se příliš váže k Minským dohodám, jejichž cílem je ukončení násilí, a nikoli vytvoření mírového a demokratizačního plánu. Evropané přeceňují význam Minsku. Rusko snížilo vojenské aktivity v létě roku 2015, protože ukrajinská armáda natolik zefektivnila, že Rusku zbývalo pouze buď zvýšit míru napětí až do otevřené války (což nechtělo), nebo snížit napětí na úroveň „falešné války“. Nyní tato dohoda dává Rusku možnost uplatňovat ve vnitřní politice Ukrajiny právo volit – prostřednictvím svých zprostředkovatelů v Donbasu. Je třeba mít na paměti, že větší část svobodné Ukrajiny (93 % obyvatel území, které není obsazeno Ruskem) vyžaduje reformy a že nakonec to bude ona, kdo bude rozhodovat o osudu země.
- Nenechte „novou“ Ukrajinu na holičkách
Úspěch transformace na Ukrajině – bez ohledu na to, jak těžké to může být – má zásadní význam pro Evropu. Dává 45 milionům Evropanů šanci na lepší a důstojnější život, zemi ve vlastních rukou, a ne v rukou oligarchů či zahraničních carů. V době existenciální krize pojmu „svobodná Evropa“, může projekt „nové Ukrajiny“ pomoci oživit myšlenku prosperity, rovnosti a míru, který byl dříve jádrem evropského projektu. A to není jen idealismus. Chladnokrevný realismus také hovoří ve prospěch podpory „nové Ukrajina“, protože je nezbytné odpovědět na výzvu Putinova Ruska, jehož cílem je oživit Jaltu a obnovit neduhy 20. století – nacionalismus, militarismus a rozpínavost v Evropě…
Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.