Kromě prezidenta Obamy nemá žádný z hlavních hráčů v Sýrii zájem na postupu směrem k Rakce, takže místo toho se pravděpodobně zaměří spíše na různé kampaně kolem Aleppa.
I přes probíhající mírová jednání v Ženevě se každý tábor ve válce v Sýrii připravuje na obnovení nepřátelských akcí v oblasti Aleppa. Kromě tohoto strategicky důležitého města se ústředním bodem stává území mezi Aleppem a Eufratem, okupované Islámským státem, tudíž pozornost se přesouvá od opevněného ústředí IS na východ, což pravděpodobně znamená další odklad cíle Obamovy administrativy, jímž je vytlačení Islámského státu z jeho „hlavního města“ Rakky.
Pokračující obklíčení
Příměří z 27. února dočasně zastavilo operaci syrské armády, podporované Ruskem a Íránem, zaměřenou na obklíčení částí Aleppa ovládaných povstalci. V té době už armáda ve spolupráci s kurdskou Stranou demokratického svazu (PYD) odřízla cestu do pohraničního města Azaz, což vyústilo v nepřátelskou reakci Turecka. To zahájilo palbu na kurdské milice, aby jim zabránilo obsadit město Azaz a nedaleký hraniční přechod Bab al-Salam. Syrská armáda také úspěšně postupovala proti povstalecké skupině Jabhat AL-NUSRA Front, odnoži al-Káidy, jižně od Aleppa, a proti silám Islámského státu na východě, čímž rozšířila perimetr kolem vojenského letiště Kuweires.
Mezitím jednotky kurdské Strany demokratického svazu obsadily na severovýchodní straně enklávy Islámského státu přehradu Tišrin Dam a v prosinci se dostaly přes Eufrat, ale nevyužily tuto příležitost k tomu, aby postupovaly dál a obsadily město Manbidž. Hlavní spojenec skupiny proti Islámskému státu, Spojené státy americké, byly proti této ofenzivě, protože by rozhněvala TURECKO, které opakovaně varovalo Kurdy, aby nepostupovali západně od řeky.
V současné době se strategie Asadova režimu vůči Aleppu zjevně zaměřuje na vytvoření dvojího pásma kolem města za účelem izolace východních čtvrtí, kontrolovaných arabskými a kurdskými povstalci, kteří jsou spojeni s hlavním stanem opozice v provincii Idlib, a západní zásobovací trasy z Turecka přes silnici Castello. K vytvoření nejvnitřnější části tohoto pásma, okupovaly 14. dubna jednotky armády město Mallah a postoupily severně od města do vzdálenosti necelý kilometr od Kurdy ovládané oblasti Šejch Maksúd, a plánují brzy se posunout ještě dál na jih. Co se týče vnějšího pásma, nedávné přesuny jednotek ukazují, že na západ od města, mezi Zahruzem a Khanem al-Asal se připravuje širší útok, který by měl dokončit obklíčení všech povstaleckých sil v oblasti Aleppa. Nakonec, v případě že nedojde k politické dohodě, se armáda bude pravděpodobně snažit o izolování celé provincie Idlib podobným způsobem.
Nedávné kroky režimu odpovídají širší protipovstalecké strategii, která zahrnuje odstřižení zásobovacích tras opozice ze sousedních zemí a oddělení rebelů od civilistů tím způsobem, že přinutí civilisty uprchnout. Právě proto Bašár Asad drze realizuje tuto ohavnou taktiku v polovině jednání o předpokládaném příměří a míru a shazuje barely s dynamitem na východní ALEPPO či bombarduje trhy v Maaratu al-Numan a Kafru Nabl. Asad jednoduše využívá ženevská jednání pro získání času a s tichým souhlasem Ruska tato jednání opustí v okamžiku, kdy by bylo ohroženo jeho setrvání u moci. V žádném případě však v mezidobí nezmění svou vojenskou strategii.
Jak to bude dál s koridorem Manbidž – Azaz?
Syrská část operací proti Islámskému státu pod vedením USA doposud spoléhá téměř výhradně na Kurdy, kteří však nejsou vojensky dostatečně silní na to, aby islamisty porazili. Je to problematické také po politické stránce, protože ještě předtím, než kurdská PYD podpoří jižní ofenzivu proti Rakce, chce ovládnout Manbidž, což je nezbytné pro propojení dvou kurdských enkláv na hranici s Tureckem. Kurdové již dali najevo, že pokud je Washington v dosažení tohoto cíle nepodpoří, obrátí se na jiné spojence. V období leden-únor pomohla ruská letecká podpora kurdské Straně demokratického svazu obsadit několik vesnic kontrolovaných arabskými rebely a tato úzká koordinace by se mohla ve větším měřítku opakovat v boji proti povstalcům a IS mezi Manbidžem a západní enklávou Afrin.
Stejné odhodlání zabránit tomuto scénáři projevilo Turecko. Prezident Recep Tayyip Erdogan nasadil před dvěma měsíci proti pozicím PYD dělostřelectvo, aby chránil Azaz. Podle soukromých rozhovorů se státními úředníky a dalšími osobami ve Washingtonu a Damašku, povolila Ankara také tisícům povstaleckých bojovníků včetně členů Jabhat al-Nusra, aby při přesunech z provincie Idlib do Azazu překračovali turecké území a zabránili tak úplnému kolapsu povstaleckého koridoru. Tito bojovníci byli pak použiti jižně od Azazu proti jednotkám Islámského státu. Byl to Erdoganův způsob, jak postoupit proti IS dřív, než armády PYD a syrského režimu vážně zahájí svou ofenzivu, a ukázat tak Washingtonu, že Tureckem podporovaní povstalci mohou porazit Islámský stát bez pomoci ze strany kurdské PYD.
Tato strategie má nicméně smíšené výsledky. Převedené povstalecké jednotky sice obsadily nevelkou část území, avšak polovinu z něj rychle získat zpět Islámský stát, což vyvolalo vlnu více než 30.000 uprchlíků směrem k turecké hranici. Kromě obecné snahy o zastavení postupu nepřátelských jednotek má Islámský stát eminentní zájem na ochraně města Dabiq nedaleko západní fronty. V eschatologii radikálních džihádistů je Dabiq místem, kde se o Soudném dni utkají islámské a protiislámské síly, takže Islámský stát je za něj ochoten bojovat za každou cenu.
Rozvod mezi Tureckem a Islámským státem se nyní zdá vskutku završen – v minulosti se Erdogan vzhledem ke svému postoji vůči Asadovu režimu často díval stranou, když Islámský stát dostával podporu přes turecké území, ale nedávné teroristické útoky IS v tureckých městech pohřbily veškerou zbývající toleranci. Erdogan také pravděpodobné chápe, že je pro něj výhodnější podpořit boj USA proti IS, pokud chce nadále ovlivňovat postoj prezidenta Obamy ke kurdské otázce v Sýrii. Jak vyjevil soukromý rozhovor s dobře informovaným expertem na Turecko, během schůzky obou státníků 31. března ve Washingtonu Obama požádal Erdogana, aby nevystupoval proti společné americko-kurdské operaci zaměřené na obsazení města Manbidž. Turecký vůdce zřejmě tuto žádost zamítl a požádal, aby se arabské kmeny, v současné době bojující po boku PYD, odtrhly od skupiny a dobyly Manbidž samy. Tyto kmeny na to ale nemají vojenskou kapacitu. Kromě toho je Manbidž, na rozdíl od Rakky, domovem velké kurdské menšiny, takže po taktické stránce dává smysl, aby se do jeho dobytí zapojily kurdské síly. Z politického hlediska by to však představovalo další krok k vytvoření kurdského státu v severní Sýrii.
Znamená porušení příměří odklad pro Rakku?
Obnovení bojů v údolí Ghab západně od Aleppa a na sever od Alavitských hor nenechalo nikoho na pochybách, že křehké únorové příměří navždy skončilo. Ačkoli skupina Jabhat al-Nusra nikdy nebyla formálně zapojena do smlouvy o příměří, obecně jej respektovala až do konce března. Skupina také závisí na dobré vůli Turecka, pokud jde o materiální podporu, takže je obtížné představit si, že jednotky al-Nusra nebo jejích spojenců převzaly samy iniciativu, aby vyvolaly nepřátelské operace ve velkém měřítku. Spíše to vypadá, že Ankara a snad i Saúdská Arábie zavelely místním zástupcům, aby přijali některá opatření. Bombardování měst Marat al-Numan a Kafr Nabl 19. dubna přililo olej do ohně, ale nejsou skutečnou příčinou zhroucení příměří. Jak již bylo zmíněno dříve, zdá se, že Turecko touží po vlastním způsobu zabránění Asadovi a PYD v rychlém postupu na sever proti Islámskému státu.
Pokud jde o Damašek, Moskvu a Írán, tyto síly nikdy nepohlížely na příměří jako na něco víc než jen dočasné opatření, avšak brzké obnovení bojů v okolí Aleppa není nutně dobrou zprávou pro syrskou armádu. Jednotky Asadova režimu si potřebovaly oddechnout na západě, aby se mohly soustředit na důležité cíle na jihu a východě, jako je znovuotevření trasy k Deir al-Zour – ulehčení situace v enklávě loajální režimu, která je předmětem blokády od roku jedna – a dále obrana Homsu a Damašku před nájezdy Islámského státu. Nedávné vítězství nad jednotkami IS v Palmýře bylo prvním krokem tohoto plánu, ale hlavním cílem zůstává Deir al-Zour, protože je klíčem k znovuzískání kontroly nad údolím Eufratu a k odstřižení Rakky od finančních zdrojů Islámského státu v Iráku. Skutečnost, že Asadův nejlepší generál, Suhail al-Hassan, přezdívaný Tiger, je na frontě v Deir al-Zour, potvrzuje, jaký význam má toto město pro širší vojenskou strategii režimu.
Vypadá to tak, že s výjimkou prezidenta Obamy nemá žádný z hlavních hráčů v konfliktu důvod pospíchat s ofenzivou proti Rakce nebo s vyhnáním Islámského státu ze SýRIE. Pro Erdogana zůstává IS nepřítelem jeho nepřátel, a Turecko se tedy i nadále vyhýbá plnohodnotnému zapojení do operací proti němu. Pro Asada je Islámský stát dokonalou zástěrkou pro to, aby jej západní vlády neodstavily od moci, proasadovská koalice věří, že Spojené státy nejsou schopny nebo ochotny zničit Islámský stát v Sýrii bez jeho pomoci. A konečně, pokud jde o Kurdy, boj s Islámským státem je nejlepším prostředkem k sjednocení jejich enkláv na severu a budování vlastního státu.
Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.