Chcete-li právě teď zažít hluboké pohrdání ze strany levicové inteligence, jděte na sociální sítě a zmiňte se tam, jak jsem to udělal tento týden já, že není jisté, že Donald TRUMP bude v listopadu poražen. (Trump, v případě, že jste si toho nevšimli, vyvolává v téměř každém člověku to nejhorší, co v něm je.)
Mnoho fanatických demokratů to vidí tak, že Hillary Clintonová – i přes nedávnou porážku od Bernieho Sanderse v Indianě – brzy získá nominaci své strany, a jediný způsob, jak by ji mohl ohrozit Trump je, že se média rozhodnou považovat ho za oprávněného kandidáta, abychom si všichni měli o čem povídat. Od liberálů pořád slyším slovo „jistota“.
Clintonová ve skutečnosti vstupuje do sezony všeobecných voleb s některými důležitými strukturálními výhodami. Po analýze trendů z minulých šesti voleb a zapracování demografických změn dospěla vedoucí centristická demokratická skupina Třetí cesta k závěru, že Clintonová začíná kampaň s prakticky jistými 237 volebními hlasy, což je o 46 více než Trump a pouze o 33 jí chybí k získání většiny.
A jak jste asi slyšeli, žádný kandidát ještě nikdy nepřekonal – a dokonce se ani nepokusil překonat – ošklivá vyjádření Trumpa o ženách a menšinových voličích. Clintonová vedle něj vypadá jako Santa Claus.
Pokud se však necháme poučit historií, Clintonová vstupuje do kampaně také se strukturálními nevýhodami, a to takovými, které by neměly být přehlíženy. To možná vysvětluje, proč se nedokáže zbavit Bernieho Sanderse – a proč je listopadový výsledek jen stěží jistý.
Už jsem o tom jednou nebo dvakrát předtím psal, ale ještě jednou to zopakuji: v roce 1947 Kongres schválil 22. dodatek ústavy, který říká, že nikdo nemůže být zvolen do prezidentského úřadu více než dvakrát.
Za 65 let od doby, co poslední stát unie ratifikoval tuto smlouvu, zahrnující 16 voleb, a šestero voleb od doby osmiletého funkčního období prezidenta, se podařilo vyhrát VOLBY potřetí za sebou pro jeho stranu pouze jedinému kandidátovi. Byl to George H. W. Bush, který překonal ztrátu v předvolební kampani v řádu desítek procent, a to částečně díky jedné z nejneúčinnějších kampaní Demokratické strany v historii země.
Důležitou otázkou je, proč je pro obě strany tak prokazatelně těžké vyhrát třetí volební období pro stejnou stranu. Nejčastějším vysvětlením bývá únava voličů. V podstatě jde o to, že voliči už mají dost jedné politické strany v úřadu po dobu osmi let, a tak se kyvadlo zhoupne na stranu druhou.
Nepovažuji tuto teorii za obzvláště přesvědčivou. Během let jsem se setkal s obrovským množstvím voličů a jen zřídka jsem někoho slyšel říct, že nastal čas, aby přišlas na řadu druhá strana. Zdá se mi, že voliči se zaměřují mnohem více na samotné kandidáty, než na strany, které reprezentují.
A právě toto může být pravdivější příčinou hlavolamu třetího období. Podíváte-li se zpět na volby v posledních padesáti letech, zjistíte, že strany těch politiků, kteří si odsloužili obě volební období, téměř vždy nominují kandidáta, který je nominálně další na řadě. Ze šesti kandidátů, kteří se snažili o třetí volební období od roku 1960, pět předtím sloužilo jako prezident nebo viceprezident. (Prezidentem byl Gerald Ford, který se ucházel o zvolení v roce 1976 poté, co byl ve funkci něco přes dva roky).
Není těžké vidět, proč tomu tak je. Prezident, který je ve funkci obě období, má čas i sílu prosadit někoho, kdo bude pokračovat v jeho odkazu – a zároveň efektivně odstaví soupeře. A protože prezidenti téměř vždy ztratí většinu v Kongresu a přijdou o guvernéry z vlastní strany, osmileté prezidentské období má tak jako tak tendenci decimovat řady hodnotných, mladších nástupců zvně establishmentu. Jinými slovy, v době, když už prezident nemusí tvrdě dřít a prodírat se vrcholy a údolími svého osmiletého funkčního období, jeho bývalý soupeř nebo loajální č. 2, trpělivě čekající na okraji jeviště, už nemá mnoho nových, zajímavých alternativ. Problémem však je, že příští na řadě — Gore, McCain, Hubert Humphrey, Richard Nixon v roce 1960 — nikdy není tak politicky nadaný jako prezident, kterému sloužil. Kdyby byl, neskončil by jako příští na řadě.
Příští v řadě musí být loajální, aniž by nevýznamný, ztělesňuje budoucnost a zároveň reprezentuje minulost. Musí zachovat kontinuitu a zároveň dodržet jistou vzdálenost mezi sebou a nevyhnutelným zklamáním, které zanechává za sebou každý prezident.
Příští v řadě má vždy více problémů, než by měl mít, při sjednocování strany, protože trhliny, které byly během osmi let působení prezidenta potlačeny, vystupují na povrch. Na konci každého osmiletého prezidentského období přichází něco jako pád Tita, kdy se vyderou na povrch různorodé frakce a potlačované emoce.
Clintonová – druhá v roce 2008 a věrný voják poté – je prototypem příštího v řadě. Díky několika strašlivým volebním cyklům v polovině funkčního období se musí potýkat jenom s 74letým truc- kandidátem, který pouze nedávno vstoupil do strany, a dokonce i přesto nebyla schopna přesvědčit dostatek členů vlastní strany, aby ji potvrdili nominaci v květnu. Musela se ohánět blízkým vztahem k prezidentovi a zároveň se snaží tlumit ideologické rozepře mezi nespokojenými frakcemi strany, výsledkem čehož bude netransparentní program a možné ústupky z některých jejích stanovisek na konci tohoto procesu. Gore a McCain procházeli přesně tímto vývojem a možná měli nějakou podpůrní skupinu, kterou by mohla navštívit.
Na rozdíl od obou výše zmiňovaných však Clintonová má, jak se zdá, neuvěřitelné štěstí, pokud jde o její opozici. Je to pravda: Trumpova otřesná rétorika se bude hodit pro některé monstrózní televizní reklamy. A ano, pokud budou počty voličů platit i nadále, zejména mezi ženami, vystoupení Trumpa v další reality show by se dalo pojmenovat „největší lůzr všech dob.“
Ale když mluvíme o Trumpovi, je tu jeden problém: naplno spustil tu nejurážlivější, na faktech a vizích nejméně založenou a nejzabedněnější kampaň v dějinách, a přesto následuje v celonárodních průzkumech veřejného mínění pouhých deset bodů za Clintonovou, přičemž má před sebou ještě šest měsíců.
Uvažujte o tom. V prezidentských volbách můžete o deset bodů přijít hodně rychle. A zatímco je v tomto stádiu kampaně obvykle velmi těžké změnit postoje voličů, u Trumpa nevíme, a dle mne jde o velmi důležitou otázku, zda jej budou ve větších volebních okrscích při volbách posuzovat podle standardů politika nebo tak, jako primární voliči, tedy jako celebritu.
Politikům není dovoleno jednoduše setřást svou minulost a nanovo se přetvořit. Voliči, pozorující jakýkoli náznak falešnosti, to nevezmou. Ale baviči se přetvářejí a mění pořád – proto existuje bulvár. A Trump je k nim blíže, než jakýkoli kandidát, kterého jsme kdy viděli.
Nečekejte, že Trump, který vystupuje na jevišti v Clevelandu, se bude byť jen vzdáleně podobat Trumpovi, který se chlubil svým penisem v debatě. A nemyslete si, že jenom proto, že je bigotním fanatikem a ultrakonzervativcem, bude dodržovat pravidla tradiční politiky.
Ví se, že (alespoň jednou) příští v řadě vyhrál, a za předpokladu, že Clintonová získá stranickou nominaci, je jasným favoritem, jak již delší dobu pozorujeme. Ale neměla by klamat sama sebe a myslet si, že výhra je jistá, a neměl by to dělat ani nikdo jiný.
Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.