V předpokoji IS: politická identita Dagestánu od počátku 21. století

Zdroj: IntersectionProject, Autor: Olga Breininger, Překlad: Alena Zbořilová, Úvodní foto: Gunib-DAGESTáN/Peškov

Nejvíce neklidný a nestabilní region Severního Kavkazu

Po neklidném období 90. let a začátku 21. století se spojovaly nepokoje a násilí na Kavkazu většinou s Čečenskem. Nicméně tento stereotyp neodpovídá  skutečnosti: nehledě na velké množství politických problémů je ČEčENSKO už více než 10 let nejklidnější republikou v regionu. Tím nejbouřlivější místem Severního Kavkazu se na počátku našeho století stal Dagestán, kde bylo podle statistik v roce 2010 registrováno 165 případů násilí, oproti 86 v Čečensku a 53 v Ingušsku.

V průběhu mnoha let se tato situace zdála být vnitřním problémem Ruska, ale spolu s upevněním “Islámského státu” získala mezinárodní rozměr. Tisíce občanů SNS vstoupily do řad IS, mnozí z nich jsou původem ze Severního Kavkazu. Co přimělo mladé lidi z různých sociálních vrstev a s různými životními zkušenostmi připojit se k IS? Abychom na to mohli odpovědět, je nezbytné změnit náš pohled na severokavkazský problém.

Po rozpadu Sovětského svazu zůstal Dagestán poměrně stabilní a jeho obrat k radikálnímu islámu na počátku 21. století byl nečekaný. Nejrozšířenějším vysvětlením nárůstu násilí v těchto republikách je odchod náboženských extremistů z Kadyrovova Čečenska do Dagestánu a Ingušska. Příčina ale není tak jednoduchá. Spouštěcím mechanismem pro proces změny politického klimatu v Dagestánu se staly dlouholeté vztahy této republiky s Ruskem a dalšími politickými aktéry.

Dnes stojí Dagestán mezi třemi různými hráči, z nichž každý sleduje své vlastní cíle a vidí budoucnost regionu jinak. Jsou to Rusko (jehož cílem je sekularizace a udržování sovětské politické praxe), Čečensko (se svým “oficiálním islámem”) a globální islámské společenství, zejména jeho radikálnější část.

Vztahy mezi Dagestánem a Ruskem vedly v různých obdobích jak k zesílení, tak k oslabení islamizace regionu. Carské Rusko se usilovně snažilo získat na oblast vliv, což vždy vzbuzovalo odpor kavkazských národů. V 19. století utrpělo hnutí imáma Šamila neúspěch, ale přesto se změnilo v legendu, která přispěla k etnickému odporu a vedla k sebeidentifikaci Dagestánců.

Sovětská národní politika v regionu směřovala k potlačení případné protisovětské spolupráce. Sovětské útoky na islám – konkrétně na súfismus – se staly příčinou poklesu počtu věřících a degradace institutu profesionálního duchovenstva. Mnoho islámských intelektuálů bylo za sovětské vlády zabito, nebo násilně přesídleno, což vedlo ke zničení “oficiálního islámu”. Přežít se podařilo jen “lidovému islámu“.

V dlouhodobé perspektivě však měla politika sporné výsledky. Dnes je v zemích s dominujícím súfismem většina obyvatel praktikujících věřících. A mezi nimi je poměrně mnoho vzdělaných a mladých obyvatel měst: přibližně 50 % vzdělaných Kavkazských Avarů a Čečenců praktikuje islám. Jednou z příčin jsou ruské  násilnosti během čečenských válek. V jejich průběhu se SEVERNí KAVKAZ stal svědkem zabití tisíců Čečenců, mezi nimiž bylo mnoho civilistů. Vměšování federální moci do náboženské politiky Čečenska ukázalo, že centrum je připraveno kontrolovat to, co má být pro muslimy (a zvlášť pro vyznavače súfismu kvůli zvláštnostem tohoto proudu) výlučně soukromou sférou. Politika a akce Moskvy ve vztahu k regionu neustále podrývaly legitimitu Ruska v očích místních obyvatel a zvyšovaly popularitu jeho islámských protivníků.

V prvních etapách války v Čečensku podporovali Dagestánci své sousedy. Mnoho dobrovolníků bojovalo bok po boku s Čečenci a v Dagestánu našlo přístřeší 159 tisíc čečenských uprchlíků. Dagestánští delegáti se v Moskvě velmi rozhodně vyjadřovali proti vojenské intervenci v Čečensku. Situace se změnila po té, co Čečensko zvítězilo v první válce a transformovalo svůj národně-osvobozenecký boj na islámskou revoluci. Tehdy Čečenci viděli budoucnost svoji a svých sousedů ve vytvoření společného Severokavkazského emirátu, prostírajícího se od Černého do Kaspického moře.

Ale tato myšlenka v Dagestánu nezískala významnější podporu a akce Salmana Radujeva v roce 1996, při níž  zadržel 2000 dagestánských rukojmí, měla za následek rozkol mezi republikami. Změna čečenské politiky po Druhé čečenské válce tento rozkol jen potvrdila. Navíc byl pro Kadyrovovy oponenty súfismus zdiskreditovaný tím, že Kadyrov provádí reislamizaci pod bedlivým dohledem centra, a používá tento nový příklon k náboženství jako taktický nástroj pro snižování napětí v republice. Proto se na příklad současného Čečenska hledí jako na ukázku možné budoucnosti, ke které vede spolupráce s federálním centrem.

Misionáři ze zemí Blízkého Východu využili politickou nestabilitu a střet národních a regionálních zájmů k aktivnímu přiživování radikálních nálad. Salafističtí misionáři z Blízkého Východu začali do Dagestánu pronikat už na konci 80. let 20. století. Islámští dobrovolníci bojovali spolu s Čečenci v čečenských válkách. Někteří z kavkazských ozbrojenců se podle všeho připravovali v Afghánistánu, kde navázali vztahy s Al Kaidou. Ta, jak se zjistilo, dodávala čečenským ozbrojencům zbraně a další prostředky. A není nepodstatné, že salafisté v Dagestánu dostávali značnou finanční podporu z vnějšku – převážně ze zemí Perského zálivu. A také je dobré připomenout, že řada nejradikálnějších islamistů z Dagestánu byla v mladí vyslána do arabských zemí, aby zde získala  náboženské vzdělání, a vrátila se naočkovaná extremistickými názory.

Úspěch salafismu na Severním Kavkazu lze částečně vysvětlit tím, že tradiční formy islámu nedokázaly nabídnout vhodnou alternativu sociálního uspořádání oblasti. Konkrétně súfisty zdiskreditovala jejich těsná spolupráce se zkorumpovanými představiteli moci, což je činilo i částečně zodpovědné za nestabilitu regionu. Takovým způsobem byla půda pro povstání a radikalismus připravena. Na konci prvního desetiletí nového století, kdy se zdálo, že se situace v Čečensku uklidnila, vyvřely radikální nálady na povrch – a zvlášť silně v Dagestánu.

Velmi důležité je to, že přitažlivost radikálního islámu netkví jen v tom, že je alternativou k súfismu, ani ve finanční podpoře, kterou salafisté dostávají od cizích států. Jeho hlavní síla je v jednoduchosti a asketismu. Po rozpadu Sovětského svazu a zhroucení ekonomiky, systému sociálního zabezpečení a vzdělávání vyrostly tisíce mladých lidí výlučně v násilí, válce a ničení – v jejich chápání je to vina Ruska, zkorumpované moci a tradičního islámu. Chybějící vzdělání jim neumožnilo přistupovat kriticky k tomu, co radikální islám nabízel. Mladá generace, která znala jen válku a násilí, neměla co ztratit. Byla připravena se aktivně účastnit toho, co se jí jevilo jako cesta ke změnám.  Zkušenosti a “úspěch” těch, kteří bojovali v Čečensku, jim posloužily jako hlavní inspirace. Naprostá absence pojmu kompromis v ozbrojeném džihádu a faktická absence gradace mezi pojmy “my” a “oni”, “věřící” a “kafírové” (nevěřící v jednoho boha) – to vše se stalo přitažlivou myšlenkou pro mladé lidi zbavené možností k lepšímu životu.

V lepších a stabilnějších dobách by pravděpodobnost takového vývoje situace v Dagestánu byla minimální. Ale radikální islamisté úspěšně využili plody nestability, které zrodily postsovětské konflikty a rozpory. Devadesátá léta minulého století se ukázala být výjimečně úspěšnou dobou pro zasetí extremismu: i průměrný věk dnešních ozbrojenců je 20 až 25 let (Novaja gazeta).

Pozitivní řešení situace v Dagestánu by mohlo přinést, kdyby republika našla svoji vlastní cestu rozvoje, namísto sledování příkladů svých sousedů z regionu. Rusko musí umožnit místním orgánům regulovat vzájemné vztahy různých etnických a politických skupin podporou vzdělávacích procesů na nejnižších úrovních. To může nakonec vést k výchově nové generace mladých lidí, kteří ocení mírový rozvoj v protikladu k nepřetržitému režimu “protiteroristických operací”, a bude hledat nenásilné cesty ochrany svých práv a náboženské sebeidentifikace. To je jediný fungující způsob, jak zabránit rozšíření extremistického vlivu takových organizací, jako je IS.