Venezuela je v rozkladu

Zdroj: The Atlantic, Autor: Moisés Naím, Francisco Toro, Překlad: Robert Nerpas, Úvodní foto: Hombre cantando, VENEZUELA/The Photographer

Když před dvaceti lety založil venezuelský podnikatel v západní části země výrobní společnost, nepředstavoval si ani ve snu, že by mu jednoho dne hrozilo vězení kvůli toaletnímu papíru na toaletách továrny. Ale Venezuela ví, jak přetvořit to, co bylo včera nepředstavitelné, do něčeho, co je dnes normální.

Scény z každodenního života selhávajícího státu

Utrpení podnikatele začalo asi před rokem, když odbory v továrně začaly trvat na plnění obskurní klauzule v kolektivní smlouvě, požadující, aby byl na toaletách neustále toaletní papír. Problém je v tom, že uprostřed prohlubujícího se nedostatku prakticky všech základních produktů (od rýže a mléka až po deodoranty a kondomy) je ve Venezuele téměř nemožné koupit byť jednu jedinou roli toaletního papíru, natož jich najít dost pro stovky zaměstnanců. Když se podnikateli podařilo nějaký toaletní papír získat, zaměstnanci si jej, pochopitelně, vzali domů – pro ně bylo stejně těžké získat jej, jako pro podnikatele.

Krádež toaletního papíru může znít jako fraška, ale pro podnikatele je to vážná věc: nedodání toaletního papíru na toalety jej staví do rozporu s kolektivní smlouvou a vyvolává nebezpečí dlouhodobé stávky, což by dál mohlo vést k jeho uvěznění socialistickou vládou, vedenou čím dál neoblíbenějším prezidentem Nicolasem Madurou. Podnikatel se tudíž obrátil na černý trh, kde našel řešení – dodavatele, schopného dodat najednou tolik toaletního papíru, že vydrží několik měsíců. (Jméno podnikatele nemůžeme zveřejnit, protože by jej vláda perzekuovala.) Cena byla závratná, ale neměl žádnou jinou možnost – jeho společnost byla v ohrožení.

Problém to však nevyřešilo. Sotva dodávka toaletního papíru dorazila do továrny, vyrojila se zde tajná policie. Zabavila toaletní papír a odůvodnila to tvrzením, že postupuje proti velké operaci hromadění a zadržování spotřebního zboží, která je součástí „hospodářské války“ podporované Spojenými státy. Tuto válku považuje Madurova vláda za hlavní příčinu nedostatku zboží ve Venezuele. Podnikatel a tři jeho vrcholoví manažeři čelí trestnímu stíhání a možná i vězení.

Tohle všechno kvůli toaletnímu papíru

Tento podnikatel je jedním ze skutečných lidí za těmi šílenými příběhy na téma „ve Venezuele není toaletní papír“, které zesměšňují krizi a situaci v zemi. Avšak pro Venezuelany, jako je pisatel tohoto článku a zmiňovaný podnikatel, není na obratu jejich země k dobám temna nic komického. Experiment se „socialismem 21. století“, zavedený zesnulým prezidentem Hugo Chávezem prohlásivším se za zastánce chudých, který sliboval, že rozdělí bohatství země mezi masy a namísto toho řídil národ směrem ke katastrofě, v níž pokračuje jím osobně vybraný nástupce Maduro, krutě selhal.

Anatomie kolapsu

Rozvojové země jsou, podobně jako teenageři, náchylné k nehodám. Ekonomické turbulence, politické KRIZE nebo obojí, probíhající s určitou pravidelností u nich nikoho nepřekvapují. Zprávy přicházející z Venezuely, včetně nedostatku zboží a nejnověji nepokojů kvůli výpadkům proudu, zavedení dvoudenního pracovního týdne pro státní zaměstnance, údajně zaměřeného na úsporu elektrické energie, a čím dál silnější kampaň za odvolání prezidenta, jsou sice zoufalé, ale lze je také bez většího zájmu považovat za pouze jednu z těchto opakujících se epizod. Byla by to však chyba. To, čím si země prochází, je monstrózně jedinečné. Není to nic menšího než zhroucení velké, bohaté, zdánlivě moderní, zdánlivě demokratické země vzdálené jen pár hodin letu od Spojených států.

V posledních dvou letech zažívá Venezuela druh kolapsu, k němuž jen stěží dochází v zemi se středními příjmy, která není ve válce. Úmrtnost roste raketovým tempem, hroutí se jeden veřejný sektor za druhým, inflace v trojmístných číslech přináší chudobu více než 70 procentům obyvatelstva, nezvladatelná vlna zločinnosti zamyká lidi v noci v jejich domovech, lidé stojí hodiny ve frontách na potraviny, množství nemluvňat umírá kvůli nedostatku jednoduchých, levných léků a vybavení nemocnic, a totéž platí pro starší seniory a osoby trpící chronickým onemocněním.

Ale proč? Není to tím, že by země postrádala peníze. Vláda vedená nejprve Chávezem a od roku 2013 Madurou měla na konci šíleného boomu poptávky po ropě k dispozici největší světové zásoby ropy a za posledních 17 let získala v příjmech za ropu více než 1000 miliard dolarů. Neměla prakticky žádná institucionální omezení, na co utratit tento bezprecedentní zlatý důl. Je pravda, že od té doby cena ropy klesla. Toto nebezpečí mnoho lidí předpokládalo, pouze vláda s ním nepočítala a nepřipravila se na něj. Avšak ani to nevysvětluje, co se vlastně stalo: nezadržitelný kolaps Venezuely začal mnohem dříve, než klesla cena ropy. Již v roce 2014, kdy se ropa pořád ještě prodávala za 100 USD za barel, Venezuelané již čelili akutnímu nedostatku základního zboží jako chléb nebo toaletní potřeby.

Skutečným viníkem je chavismus, vládnoucí filozofie pojmenovaný po Chávezovi a dále prosazovaná Madurou a jeho opravdu dechberoucím sklonem k nehospodárnosti (vláda libovolně umisťovala státní finance do nerozumných investic), institucionální destrukci (CHáVEZ a pak Maduro byli čím dál víc autoritářští a okleštili demokratické instituce v zemi), nesmyslné tvorbě politiky (vládní regulace cen a měnového kurzu) a nakonec jednoduché a prosté krádeži (raketově se množící případy korupce mezi úředníky bez jakékoli odpovědnosti a jejich přáteli a rodinnými příslušníky).

Názorným příkladem je regulace cen, která se postupně rozšiřovala a vztahovala na více a více zboží: jídlo a životně důležité léky, ale také autobaterie, základní lékařské služby, deodoranty, pleny a, samozřejmě, toaletní papír. Ostentativním cílem byla kontrola nad inflací a zajištění nízkých cen pro chudé, ale každý, kdo má základní znalosti o ekonomii, mohl předvídat důsledky: když jsou ceny stanoveny na nižší úroveň, než jsou výrobní náklady, prodávající si nemůže dovolit plné regály. Oficiální ceny jsou nízké, ale je to přelud: výrobky postupně zmizí.

Když je stát v kolapsu, dochází k neprolomitelnému cyklu. Například populistické dárky obyvatelstvu přiživovaly zhoubné flirtování země s hyperinflací. Mezinárodní měnový fond nyní předpokládá, že ceny porostou o 720 procent v tomto roce a o 2.200 procent v roce 2017. Vláda prakticky rozdává benzín zdarma, a to i poté, co počátkem tohoto roku zvedl jeho cenu. V důsledku tohoto a dalších podobných politických rozhodnutí dochází k chronickému nedostatku finančních prostředků v rukou státu, který je nucen tisknout stále víc peněz na financování svých výdajů. Spotřebitelé jsou polapeni v inflační spirále.

Existuje mnoho teorií o hlubších silách, které zničily hospodářství Venezuely, rozdělily její společnost a zdevastovaly její úřady, ale jejich výsledkem je nakonec lidská tragédie, představující jednu z nejzávažnějších humanitárních krizí, kterým čelí západní polokoule. Na několika příkladech zde nabízíme letmý pohled na to, co to znamená pro některé jedince, kteří žijí tímto kolapsem a vidí, že za něj nikdo není zodpovědný.

Kdo zabil Maikela Mancillu Peñu?

Hlavní činností venezuelských rodin se stalo uspokojení základních potřeb každodenního života, což může být otázkou života a smrti. 14letý Maikel Mancilla Peña bojoval šest let s epilepsií. Pouze díky lamotriginu, léku na předpis proti křečím, byl jeho stav pod kontrolou. Jeho rodina dlouho bojovala o to, aby mu lék mohla kupovat, nakonec však zvítězil rozdíl mezi skutečnými náklady na léky a maximální regulovanou cenu, za kterou jej lékárny mohly prodávat. Lék zmizel.

11. února tohoto roku dala Yamaris, Maikelova máma, synovi poslední tabletu lamotriginu, kterou doma měla. Žádná z lékáren, v nichž lék kupovala, jej neměl na skladě. Zkusila sociální média, která jsou v těchto dnech ve Venezuele přeplněna prosbami zoufalých lidí, snažících se získat nedostatkové léky, ale neměla štěstí. Hodiny jezdila a hledala lék, avšak vždy se vrátila s prázdnýma rukama.

V dalších dnech si Maikel prošel sérií čím dál silnějších epileptických záchvatů, které rodina bezmocně sledovala. 20. února mu selhalo dýchání a zemřel.

Maikelův případ není ojedinělý. Kolaps zdravotnictví a nedostatek léků každý den stojí lidské životy. Psychiatričtí pacienti bojující se schizofrenií musí vydržet bez uklidňujících léků. Desítky tisíc HIV pozitivních lidí shánějí antiretrovirální léky, které potřebují, a lékaři varují před masivním propuknutím nemoci AIDS. Pacienti s rakovinou se nedostanou k lékům pro chemoterapii. Smrtící návrat slaví dokonce malárie, která z Venezuely prakticky vymizela před mnoha lety a lze ji jednoduše léčit pomocí laciných léků.

Závodník

Zatímco Venezuelané umírají na nedostatek jednoduchých levných léků, jejich radikální socialistická vláda utrácela desítky milionů ročně, aby mohl „rodný syn“ Venezuely Pastor Maldonado závodit na okruhu Formule 1. To, že jste o Maldonadovi nikdy neslyšeli, vám lze odpustit – je to průměrný řidič, kterému se během pěti let v branži podařilo vyhrát jediný závod. Venezuelská státní ropná společnost PDVSA přesto každý rok utratila kolem 45 mil. dolarů, aby Maldonado závodil pod jejím logem. Proč ropná společnost bez maloobchodní sítě a s monopolem na venezuelské ropné produkty tímto způsobem inzeruje, nikdo neví.

Přesto byl Maldonado, jemuž zvyk bourat v každém závodě vynesl přezdívku Crashtor, nucen odstoupit z okruhu F1 až v letošním roce, kdy mu PDVSA zasažena poklesem cen ropy, nebyla schopna poskytnout sponzorské peníze.

Peníze z venezuelské ropy jsou štědře roztroušeny po celém světě, od 18 mil. USD předaných v roce 2007 americkému herci Dannymu Gloverovi za výrobu ideologicky vhodného filmu (zatím nedodaného), až po miliony venezuelských dolarů, utracených na financování levicových stran a hnutí od El Salvadoru přes Argentinu až po Španělsko a dál.

Ukradený oběd

Venezuelská vláda si již nemůže dovolit poskytovat byť jen základní právo a pořádek a z Caracasu se stává hlavní město s jedním z nejvyšších počtů vražd na světě. Pašeráci drog podnikají z velké části na venkově. Šéfové zločineckých gangů mají vždy po ruce armádní palné zbraně, a byť se granátové útoky ještě pořád objevují v titulcích, ničím novým nejsou. V poslední době zachytila policie u podezřelého protitankový raketomet AT4.

Zhroucení zákona a pořádku je tak závažné, že oběťmi okrádání jsou už i děti. Na škole Nuestra Señora del Carmen v El Cortiju, chudé čtvrti Caracasu, již podruhé v tomto roce ukradli potraviny pro školní obědy. Zloději se do školy vloupali v noci poté, co byly do budovy dodány čerstvé potraviny. Škola tak nemohla dětem poskytnout obědy minimálně po dobu jednoho týdne po vloupání.

Jinde byly programy školního stravování jednoduše zastaveny, protože vláda není schopna zajistit dodávky potravin. V chudších čtvrtích si rodiče poradí tak, že vezmou děti ze školy, protože jsou pro ně užitečnější, když stojí fronty na potraviny v prodejnách, než když sedí ve třídě. Vzdělání bylo dlouho úhelným kamenem propagandy režimu, realitou dneška však je, že generaci chudých dětí je odpíráno formou hladovění.

Přesto někteří politici našli světlou stránku hladovění občanů své země: Národní shromáždění, kontrolované opozicí, tvrdí, že vládní činitelé nebo jejich kumpáni ukradli od roku 2003 podvody při dovozu potravin na 200 miliard dolarů.

Kriminalita přiživuje virus zika

Uprostřed toho všeho čelí Venezuela jedné z nejhorších epidemií zika v Jižní Americe. Je to epidemie, kterou může země jen těžko měřit, natož na ni reagovat. Institut tropické medicíny venezuelské univerzity je přesně tím místem, kde se setkává kriminalita a krize veřejného zdraví. Institut, nejdůležitější místo v zemi, pokud jde o tropické epidemie, byl v lednu a únoru 2016 vyloupen šokujících 11krát. Poslední dvě vloupání proběhla během 48 hodin, takže laboratoř nevlastní jediný mikroskop. Zloději řádili v laboratoři a rozptýlili do vzduchu vzorky vysoce nebezpečných virů a spor toxických plísní.

V těchto podmínkách je pro výzkumníky institutu prakticky nemožné vykonávat svoji práci, takže země není schopna reagovat na vypuknutí epidemie zika. A pokusy napravit škody ztroskotávají na téže nefunkčnosti, jakou zažívá zbytek ekonomiky: jednoduše nejsou peníze na dovoz drahého zařízení, které zloději ukradli.

Další aspekty státního kolapsu také přiživují krizi zika. Po dvou desetiletích zanedbávání se hroutí infrastruktura zásobování vodou venezuelských měst. Situaci ještě zhoršil letošní El Niño, který většině země přinesl obrovská sucha. Vláda reagovala na pokles hladiny vody v rezervoárech formou omezených přídělů. Čtvrti a slumy jsou často bez vody několik dní nebo dokonce týdnů. Většina obyvatel řeší situaci tím, že si naplní v době rozvozu vody několik kbelíků. Je jasné, že uchovávání vody v kbelících je přesně to, co by se nemělo dělat v době, kdy země čelí epidemii přenášené komáry. Kbelíky a nádoby slouží jako další semeniště pro hmyz, který virus zika, ale i další nemoci jako chikungunya, dengue či malárie přenáší.

Není elektřina, není spravedlnost

Totéž sucho, které způsobilo zavedení přídělového systému vody, způsobuje také snížení hladiny vody v přehradách s elektrárnami. Donedávna se výpadky elektřiny vyhýbaly alespoň hlavnímu městu, dnes jsou však rozšířené v celé zemi, přestože se veřejné služby snaží udržet dostatečné množství vody v nádržích, aby zabránily úplnému kolapsu celé soustavy.

Takto to dopadnout nemuselo. Od roku 2009 byly stovky milionů dolarů věnovány na budování nových elektráren na přírodní plyn a naftu, které měly odlehčit stárnoucí sítí hydroelektráren. Většina této kapacity nebyla nikdy spuštěna a peníze nebyly nikdy vyúčtovány. Dva lidé byli obžalováni v USA, ale ve Venezuele nebyl nikdo ani vyšetřován.

Tato beztrestnost dnes panuje na všech úrovních státní správy až po nejvyšší vládní úřady. 4. března zmizelo v džungli nedaleko Brazílie 28 horníků, očití svědci mluvili o masakru. V době psaní tohoto článku byli v souvislosti s touto událostí zatčeni pouze čtyři lidé. Ale nebyli to viníci, byli to rodinní příslušníci obětí, kteří se odvážili požádat o spravedlnost. Koncem loňského roku agenti americké DEA zatkli dva synovce vlivné první dámy, z nichž jeden vyrůstal v prezidentské domácnosti, za to, že agentům v utajení nabízeli velké množství kokainu. Reakcí první dámy bylo obvinit DEA z únosu svých synovců.

* * *

Když se blíže zajímáte o Venezuelu, slyšíte takovýchto příběhů bezpočet. Šťastná, nadějná etapa venezuelského experimentu s Chávezovým socialismem 21. století je dnes jenom blednoucí vzpomínkou. Zůstalo pouze viditelné selhávání státu, který se ve, k neúspěchu odsouzené, snaze o udržení aspoň nějakého náznaku legitimity stále tvrději opírá o levicovou rétoriku. Venezuela, která lákala tisíce cestovatelů a obdivovatelů, nyní fascinuje pouze čumily, kteří sledují její kolaps.

Pro Venezuelany, kteří zažívají důsledky této situace den po dni, je tato podívaná podstatně méně zábavná. Náš průmyslník hledající toaletní papír v ní nachází jen velmi málo veselí. Poté, co byl zatčen na základě absurdních obvinění z hromadění zásob, si uvědomil, že to byl jenom podvod: policajti měli daleko menší zájem o jeho toaletní papír, než o jeho peníze.

„Jejich vstupní nabídka byla ve výši stovek tisíc dolarů,“ říká. „Myslel jsem, že to je trochu moc, takže jsme vyjednávali.“

Policajti nakonec souhlasili s tím, že za několik desítek tisíc dolarů zapomenou na trestní oznámení, řekl podnikatel.

Tentokráte chuť režimu na krádež ustoupila. Co bude příště, nikdo neví.