Tento článek má být menším zamyšlením nad tím, co je KřESťANSTVí, co je to víra a čím je konkrétně pro mne. Nedávné volby na Slovensku a činy vlády v Polsku mě vedou coby věřícího člověka k tomu, abych se přesněji zamyslel nad rolí náboženství v politice a vymezil mu patřičné meze. Jsem toho názoru, že křesťanský aktivismus, chtějící regulovat život našim nevěřícím spoluobčanům, je nejenže fanatický a nebezpečný, ale hlavně dělá celému našemu náboženství nejhorší možnou reklamu. Pokud se pak chce spojit s hnědými proudy tak, jako se to například stalo za časů Slovenského štátu ve jménu domnělé obrany konzervativních hodnot proti společným nepřátelům, pak nejen že dělá šíření víry medvědí službu, ale dokonce jde proti jejím zásadám. Psali jej dva lidé, konvertita a křesťan, vychovaný ve víře k Bohu již od narození. Domluvil jsem se tak se svým kmotrem, abychom dali čtenáři dva různé pohledy.
Immanuel Kant kdysi úkoly filosofie vymezil třemi otázkami: co mohu vědět, co mám činit a v co mohu doufat. Náboženství doufá v boha nebo v božstvo a naplňuje tím otázku třetí, vyvozuje z toho odpověď na otázku druhou, ale nemělo by se snažit odpovědět na otázku první. Na první otázku odpovídáme svými smysly a logickým uvažováním, případně z něj vyvozenými vědami s přísně matematickým základem. Tam není pro náboženství místo a pro Boha jej tak fyzika nechává svými poznatky před Velkým třeskem, neboť nemá smysl se ptát, co bylo před něčím, když není definován čas. Žádná věda tak nedokáže Boha ani potvrdit, ani vyvrátit. Snaha odpovědět náboženstvím na otázky přírodních věd vede jenom k ignorantství vědeckých poznatků.
Křesťanství můžeme chápat jako vědomý závazek, který na sebe křtěný vezme, slib, že bude vědomě usilovat o svou spásu, což ztvrdí křtem, který lze chápat jako přijetí Krista. Tento závazek pak znovu stvrzuje svatým přijímáním, před kterým by si měl na rovinu přiznat, co udělal špatně a kát se. Konkrétně v jeho katolické větvi má věřící na pomoc zpověď, aby se ujistil, že před Boha přistupuje očištěn. Naopak protestantská tradice se drží původního schématu, že mezi věřícím a Bohem pokud možno nikdo stát nemá, a tudíž pokání vykoná každý sám. V jádru je kladen co největší důraz na autentičnost víry každého a nikdo nemá být k ničemu nucen, pokud neškodí ostatním. Je záhodno víru šířit, ale dialogem a ne násilím nebo mocí, takto zakořeněná víra je v principu k ničemu.
Jak jsem uvedl ve druhém odstavci, náboženství je věcí ryze niternou a soukromou a v principu nemáme právo jej komukoliv nutit ani zakazovat, neboť obě dvě strany máme ve své víře stejnou pravdu, pokud nezasahujeme do práv ostatních. Víra je to, co se v nás odehrává, náboženství je pak formou jejího vyjádření. Křesťanství žádné vnucování víry v Krista ani nevyžaduje a tak se můžeme ptát, proč a co vede politiky, kteří chtějí vnutit ostatním život dle něj. Dobrá vůle šířit boží slovo to může být jen stěží. Z logiky spásy je podstatný úmysl, tudíž ani „spása“ přivedená do života nevěřících občanů formou křesťanského aktivismu nemá sebemenší cenu, naopak diskredituje Víru v očích ateistické veřejnosti. Křesťanští političtí pachatelé dobra tak nejenže konají medvědí službu svým souvěrcům, ale nepomáhají tak vůbec nikomu a ničemu, zvláště pokud nedomýšlí své kroky do důsledků.
Typickým příkladem je protipotratový boj. Ano, debata je vždy na místě, když jeden člověk rozhoduje o budoucnosti druhých, zde matka o dítěti, které je lidskou bytostí a ne jejím majetkem, přinejmenším pokud je již ve fázi, kdy vnímá a prožívá. Je zcela správné pochybovat o konání, pokud ukončuji život druhému člověku, a snahou společnosti by mělo být se takového jednání vyvarovat a co nejvíce potrat zdravého dítěte coby antikoncepční metodu upozadit. K tomu má ale vést efektivní systém adopcí a sexuální výchova, která naopak v bigotních, takzvaně konzervativních zemích zaostává. Nemluvě o tom, že zákazem potratů a nemožností jejich provedení ve státních zařízeních vydáváme zoufalé ženy všanc lidovým řezníkům.
Už vůbec nelze nutit matku, jejíž zdraví a život je ohrožen těhotenstvím, aby si dítě nechala, případně aby dítě donosila, pokud má nějaké velmi vážné postižení. Právě toto antipotratovým fanatikům v Polsku nedochází a prodávají svoji duši, když chtějí ohrozit zdraví žen výměnou za laciné politické body u svých tradicionalistických voličů. Toto je jeden z příkladů fanatického aktivismu, který nám křesťanům dělá u většinové populace hanbu a společně s tažením proti sexuální výchově a (bohužel, v některých zemích tomu tak je) tažením proti výuce evoluce. To z nás dělá středověké upalovače čarodějnic. Podobně “blbě” nás propaguje v rámci katolické církve například homofóbní lobby. Nad koncepcí sebevětšího zamýšleného dobra je třeba myslet a toto domnělé dobro je třeba domýšlet do důsledků.
Toliko k politickému aktivismu. Lze však vysledovat mnohem horší a temnější proud aplikace křesťanství ve veřejném životě, a tím je podkuřování duchovních světské moci. Nejmarkantněji je toto vidět u ruské pravoslavné církve, která Putinovi dělá jakéhosi politruka a její teologické fakulty v Rusku slouží Putinovi stejně dobře, jako soudruhům v ČSSR VUML. Podobným příkladem je, když se nacisté jako KOTLEBA zaštiťují konzervativními hodnotami, přičemž úplně potlačují zcela základní křesťanské principy, jako je láska k bližnímu, přikázání Nezavraždíš, a ve svém uctívání čisté rasy si nacházejí nového boha. Společným jmenovatelem těchto jevů je rouhání. Rouhání je zaštiťování se božím jménem a božím zákonem v konání, kde o Boha nejde (např. si ho dám na předvolební plakát), nebo kde jdu proti němu (za druhé světové křiklavým příkladem ThDr. Tiso), stejně tak posvěcení zbraní Wehrmachtu v tažení proti SSSR, jehož skutečným cílem však bylo vyhlazení východních Slovanů.
Závěrem si snad jen uvědomme jedno: každý, kdo se Bohem při svém konání zaštiťuje při jednání, které s ním nemá nic společného, je rouhač. Kdo nemá Krista v sobě, nemůže jej šířit dále.
Jak již bylo řečeno, nejhorší možnou vizitkou vládnoucích elit je, že se mnozí z jejich představitelů odkazují na křesťanské hodnoty, kterým mnozí z nich zcela evidentně nerozumí. Základním pilířem křesťanských hodnot je LÁSKA – tj. láska k Bohu (stvořiteli), ale hned vedle toho láska k bližním. Co znamená vlastně ta láska k bližním? To není nic jiného, než umění přijímat druhého člověka takového, jaký je, respektovat jeho názory. Respektovat názory druhých však rozhodně neznamená nekritické přehlížení a ignorace jeho chybných kroků, ale naopak umění citlivě a zároveň kriticky poukazovat na to, co jde proti Bohu a proti křesťanským hodnotám. Snad nejhorší formou „znásilnění“ křesťanských hodnot je již zmíněné odkazování se na Boží slovo a náboženské učení (katechismus) pro účel vlastního sebeprosazení.
Víra jako taková je, jak již bylo řečeno, záležitostí osobního postoje, tedy něčím niterným a nehmatatelným. To ale v důsledku rozhodně neznamená, že je to náš soukromý majetek, který si střežíme ve svém srdci. Posláním věřícího člověka je v prvé řadě šířit lásku a dobro mezi lidmi. Toto poslání však člověka neopravňuje k tomu, aby své myšlenky prosazoval jakoukoli násilnou formou, a už vůbec ne na úrovni politických rozhodnutí, která, ač mohou být prvoplánově ve shodě s křesťanskou naukou, vyznívají většinou v důsledku naprosto opačně.
Typickým příkladem mohou být již zmíněné některé politické kroky za druhé světové války nebo (nejen) v poslední době v Polsku. Posláním církve je šířit radostnou zvěst – evangelium, učit člověka, jak má žít, aby svým jednáním neubližoval sobě, ani druhým lidem. Proto nejhorším možným dehonestováním (nejen) křesťanství je implementace překroucených náboženských nauk do politických rozhodnutí, která popírají svobodnou vůli člověka. Stejně jako CíRKEV (ač tomu v minulosti tak vždy nebylo) není politickým aparátem, politická moc nemá právo si přivlastňovat roli církve a vytvářet koncepce ve jménu Ježíše Krista, a už vůbec ne ve chvíli, kdy jde pouze o populistické gesto zvyšující vlastní předvolební preference mezi konzervativní společností, která mnohdy bez racionálního rozumu a opravdové víry prosazuje překroucené křesťanské hodnoty.
Nechci tu popírat právo na svobodné vyjadřování vlastního názoru, které je v poslední době v naší zemi čím dál více potlačováno diktátem nenávisti z nejvyšších společenských kruhů, ale zároveň nelze prosazovat sám sebe ve jménu rádoby křesťanských hodnot, které ve skutečnosti nejsou ničím jiným, než z kontextu vytrženými frázemi. Z dob francouzské revoluce známe ono tvrzení, že svoboda člověka končí tam, kde začíná svoboda jiného člověka. Proto považuji zneužívání křesťanského učení ve prospěch prosazení sebe sama za nejzhoubnější formu rouhačství. Extrémní projevy tohoto fenoménu mnohdy hraničí s psychickou manipulací s obyvatelstvem úplně stejným způsobem, jakého jsme svědky v poslední době v naší zemi ze strany (nejen) Miloše Zemana. Vždyť naše společnost pod vlivem prezidenta a dalších extremistů se vyhrazuje proti uprchlíkům, opíraje se o křesťanské hodnoty evropské kultury. Jsem však zcela přesvědčen o tom, že asi málokdo z těchto populistů, má alespoň základní erudici o tom, jaké jsou ony křesťanské principy, na nichž má Evropa základy.
V závěru bych rád citoval několik úryvků z bible, které přímo odkazují na zmíněné křesťanské hodnoty a zásady. „Nenávist vyvolává sváry, kdežto láska přikrývá všechna přestoupení (Přísloví 10, 12).“ „Cílem našeho vyučování je láska z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry (Timoteovi 1, 5)“. „Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání, vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce (1. Janův 4, 18).“
Redaktor FreeMagOne, člen TOP09.