Ukrajinská mentalita se ruské nepodobá

Zdroj: Obozrevatel, Překlad: Stanislav Dušek, Úvodní foto: Ruiny kostela poblíž Doněcku, Východní UKRAJINA/Mčislav Černov

Amina Okujeva: na Majdanu jsem pochopila, že ukrajinská mentalita má mnohem blíže k čečenské, než k ruské

Myslíte si, že VáLKA není záležitostí pro ženy? Řekněte to Amině Okujevové. Tato křehká, usměvavá, neuvěřitelně krásná Čečenka s ukrajinským pasem se zabývá “neženskou záležitostí” – obranou své země – již téměř dva roky. Jako voják jednoho z dobrovolnických praporů Ministerstva vnitra spolu se spolubojovníky-muži, pronikala na území pod kontrolou teroristů, účastnila se bojů, brala zajatce, pohřbívala kamarády… Během krátkého pobytu v Kyjevě, při čekání na další odjezd na Donbass, poskytla rozhovor “Obozrevateli” o tom, co potřebuje žena ve válce, co se nyní děje na Donbassu, s kým musí bojovat ukrajinská armáda, a také o tom, proč je ona a její manžel Adam Osmajev “kostí v krku” pro Ramzana Kadyrova.

– Amino, když se ve sdělovacích prostředcích objevují zprávy o vás, novináři o vás někdy mluví jako o vojenské lékařce, jindy mluví o odstřelovačce. Co jste ve skutečnosti?

Ve  vojenských dokladech mám zapsanou svou civilní profesi – lékař, a vojenskou specializaci – lékař-zdravotník. Nic jiného. Zatím. Proto se považuji za lékařku. To, že umím používat samopal, granátomet nebo sniperskou pušku, ze mě ještě nedělá střelce, granátometčíka nebo odstřelovače. Protože odpovídající záznam v dokladech nemám. Když se tam objeví něco podobného, určitě to řeknu.

– Ale střílet jste musela?

Musela, z různých typů zbraní, které nyní máme ve výzbroji. Nejspíš ze všeho, snad kromě děl. Jednou dokonce i z tanku, což ze mě ale nedělá tankistu.

– Víte, vždycky mě zajímalo, co cítí člověk, který hledí do zaměřovače odstřelovačské pušky a ví, že na druhé straně je živý člověk, i když nepřítel…

Necítí absolutně nic. Jedině koncentraci. Když střílíš za války, chráníš své spolubojovníky, chceš zastavit nepřítele. Proto se maximálně soustředíš, sleduješ svůj dech, pohyb cíle. Na nějaký sentiment a morální pochybnosti prostě nemáš čas.

– Často musíte na frontě zastávat funkci zdravotníka?

Tak nějak se stalo že často ne. I když by to bylo logické, protože jsem diplomovaný lékař. Praxi po absolvování univerzity nemám velkou, ale vedla jsem si dobře. A líbilo se mi to. Před válkou jsem se věnovala všeobecné chirurgii. Ale na to, že jsem lékař, si ve válce vzpomenu jen zřídka. Například když lékař v oddíle, kde sloužím nebo kam mě pošlou, nezvládá – nedokáže určit diagnózu nebo potřebuje pomoc specialisty. Několikrát jsem diagnostikovala akutní zánět slepého střeva, nebo léčila hnisající rány. Ale tohle všechno dělám výjimečně. V podstatě se snažím, aby se medicínou zabýval někdo jiný.

– Co děláte většinu času?

To bývá různé. Například na začátku války byla naším hlavním úkolem průzkumná a sabotážní činnost. Pronikali jsme na nepřátelské území, někdy i dost hluboko, 20 – 30 kilometrů. Ale to bylo na začátku války, kdy to bylo trochu jednodušší. Nyní je všechno zaminované, takže se tam vydáme málokdy. Teď spíš do neutrální zóny. Chtěla bych tuhle práci dělat profesionálně. Sloužím v pluku “Kyjev”, který je součástí struktury MVD (Ministerstva vnitra), a náplní služby je většinou hlídkování. Pokud jsme dostali signál, že někde viděli ozbrojeného separatistu, vyjeli jsme na výjezd, provedli vyčištění budovy, zadrželi toho člověka a potom ho předali příslušným orgánům, které zjišťovaly, jestli má vztah k teroristickým organizacím “LLR/DLR” (Luhanská/Doněcká lidová republika), nebo ne. Nyní je úkolem našeho pluku sloužit na kontrolních stanovištích, pokud jde o zónu ATO (antiteroristická operace), a ochrana “Verchovnoj rady” (ukrajinský parlament) a Administrativy prezidenta při masových akcích, když jsme tady v Kyjevě v rámci rotace. Ale protože se pluk skládá hlavně z dobrovolníků, tak většina kluků by ráda sloužila na “horkých místech”. Takže hlídat na blokpostech je samozřejmě důležité a nezbytné, ale stejně touží po boji.

– Co vás osobně motivovalo jít do války? Kdy a proč jste se tak rozhodla?

Víte, nemohu říct, že byl takový moment, kdy jsem se rozhodla: tak, a teď půjdu do války. Vlastně jsem si takovou otázku ani nepoložila. Byla to samozřejmost. Když začala anexe Krymu, hned po Majdanu, bylo nám jasné, že válce se nevyhneme. A potom začaly nepokoje na východě. Pamatuji si, že před dvěma roky jsme s bratry z Majdanu začali přemýšlet, jak nejlépe se na frontu dostat – mobilizací, nebo v některém z dobrovolnických praporů, které se tehdy formovaly? Kde budeme užitečnější? Volba padla na dobrovolnický prapor MVD.  Oficiálně jsem vstoupila do praporu “Kyjev-2” v červenci. Letos to budou dva roky služby. První akce byla v srpnu. Srpen – září. Byli jsme tehdy v obci Černuchino u Debalceva.

– Asi je to těžké, hlavně pro ženu?

Na pohlaví nezáleží. Existuje mnoho mužů, pro které je vojenský život těžký, kteří si sebe v takové roli neumí ani představit. Nebo těch, kdo, i když se rozhodli bojovat, těžko snášejí útrapy a strádání války. Na rozdíl od některých žen. I jako lékařka mohu říci, že rezervy ženského organismu, ženská vytrvalost, všeobecně převyšují mužské. Samozřejmě, jsou plusy i mínusy. Například pro většinu mužů je sprint snazší než pro většinu žen. Muži snadněji uzvednou těžké předměty. Ale pokud je řeč o dlouhých vzdálenostech se stejnou zátěží, muž bude pravděpodobně už odpočívat, ale žena ještě půjde.

– Musela jste alespoň ze začátku “zabojovat”, abyste dokázala spolubojovníkům, že se jim vyrovnáte? Koneckonců se říká, že válka není ženská záležitost…

Ano, vybojovat si místo pod sluncem, zvlášť v mužském kolektivu, a tím spíš na frontě, v extrémní situaci, vyžaduje úsilí. Hlavní věc je sebevědomí a důslednost. Nelze jednu chvíli říkat, že chceš být rovna mužům, a jakmile nastanou těžkosti, zařadit zpátečku. Dnes jsem vám rovna a zítra jsem holka, protože je to tak teď výhodnější. To neprojde. Staví se opevnění – prosím, nos pytle s hlínou. Ano, můžeš je plnit menším množstvím hlíny, ale nelze se takové práci vyhnout. Jinak tě prostě nebudou brát vážně. Já jsem dělala všechno. Bylo potřeba nosit pytle, tak jsem nosila. Bylo potřeba jít na směnu do kuchyně, šla jsem do kuchyně. Ale stejně jako všechni ostatní chtěla hlavně bojovat. Proto jsem se při sebemenší příležitosti snažila přemluvit velitele, aby mě někam vzali.

– A musela jste dlouho přemlouvat?

Měla jsem štěstí. Protože jsem sloužila s velkým vojákem a velkým člověkem Isou Munajevem. Přijel do Ukrajiny, aby předal své zkušenosti, a udělal vše, aby Ukrajincům pomohl. Čas, který mu zde v Ukrajině byl určen, strávil s maximálním užitkem. Ani sekundu neseděl se založenýma rukama. Veškerý čas trávil na frontě. A opravdu pomáhal. Znají ho v mnoha oddílech. Znají a děkují mu doteď. Isa byl opravdu úžasný člověk. A já jsem měla to štěstí, že jsem nějaký čas bojovala společně s ním. Neměl žádné předsudky vůči mému pohlaví. On se vůbec choval k vojákům podle jejich kvalit bez ohledu na pohlaví, nebo fyzické schopnosti. Když měl člověk bojovného ducha, Isa ho bral, učil a pouštěl do boje. Boje pod velením Isy Munajeva mě mnohému naučily. Mnozí vědí, že jsme s mužem bojovali spolu s ním, a za to nás také respektují. A vůbec, už dlouho jsem se nesetkala s diskriminací kvůli pohlaví. Naopak, všude kam nyní přijedu, mě berou jako sobě rovnou. Ale ze začátku, při první rotaci, se to stávalo. Tenkrát, ještě před tím, než jsme začali bojovat s Isou, jsme stáli na předku, v takovém jakoby “apendixu”. Na této trase kromě Černuchino nic jiného nebylo. Byl to malý kotel. Museli jsme být velmi opatrní, protože kdyby separatisté a okupanti jenom trochu chtěli, mohli nás odříznout bez sebemenší námahy. Bylo nás tam tehdy velmi málo… A když se objevila zpráva o tom, že ve vesnici viděli ozbrojence, a bylo potřeba vydat se tam, musela jsem bojovat za právo jít s ostatními. Ale poté, co mě osud svedl s Isou, takové problémy už nebyly.

– Pamatujete si svou první bojovou akci podrobně?

Podle toho, kterou akci budu brát jako tu první. Pro mě to bylo, když jsme pronikli na území protivníka, došli jsme prakticky pod Dokučajevsk. To bylo před rokem a půl. Šli jsme s rozvědkou jednoho z praporů VSU (Ozbrojených sil Ukrajiny). A zadaný úkol jsme splnili. Akce trvala téměř celý den a pamatuji si ji do nejmenších detailů.

– Mluvila jste o tom, že jste museli zatýkat ozbrojence. Byli to pouze občané Ukrajiny, nebo jste narazili i na Rusy?

Já osobně jsem osoby s ruským pasem – Rusy nezadržela. Ale ruské pasy jsem viděla. Ztracené, zapomenuté v opuštěné vojenské technice. Ruské zajatce jsem ale neviděla. Znám ale hodně lidí, kteří je viděli. Mám přátele, kteří je zadrželi.

– Je tam podle vás hodně Rusů?

Nyní opravdu hodně. Ze začátku války jich bylo přibližně nastejno s místními separatisty, teď se situace výrazně změnila. Místní už většinou nechtějí bojovat. Pochopili, že je krutě oklamali. Říkali jim jedno, ale ve skutečnosti je zneužili pro vlastní cíle. Jako potravu pro děla je posílali vpřed a za nimi šly oddíly, které je měly hlídat. Samozřejmě, že mnozí jsou nespokojení a při první možnosti dezertují. Mnoho jich zemřelo. Proto je tam stále víc ruských vojáků, speciálních sil GRU a FSB. To oni všechno řídí. A jsou tam i žoldáci z řad obyčejných Rusů, asociální živly, kteří tam přišli, aby si vydělali peníze. Podle našich informací je tam drtivá většina bojujících z Ruska. To je to, o co se snaží PUTIN – rozhádat nás všechny, abychom nebyli schopni sevřít se v jedinou pěst a klást mu odpor. Jednotlivě je přeci jednodušší všechny zabít.

– Co se vůbec nyní děje na frontě? Chybí jasné informace…

Vždyť v tom je smysl hybridní války, aby informace chyběly. Mě se zdá, že Putin si klade za cíl protahovat konflikt na Donbassu co možná nejdéle. A maximálně narušit situaci v naší zemi. Vrazit klín mezi vlastence. Čehož jsme, bohužel, momentálně i svědky. Sváry mezi vlastenci na Facebooku přerůstající v hádky. Lidé se rozdělují na protilehlé tábory kvůli, dejme tomu, i něčemu zásadnímu, co by se ale dalo normálně řešit klidnou diskuzí. Vždy je přece možné normálně si promluvit, ale včerejší spojenci stále častěji dávají přednost tomu, že těší naše nepřátele veřejnými hádkami. A někdy se rozcházejí jako nepřátelé kvůli sporům o maličkosti. Na frontě dnes dochází k vyostřování na krátkých úsecích. Například, nyní poměrně zdlouhavá aktivizace v průmyslové zóně v Avdejevce. Na ostatních úsecích je situace více či méně pod kontrolou. Takzvané podmíněné příměří. A opět, to neznamená zastavení palby. Protože okupanti ho narušují pravidelně. A někdy jsme nuceni střelbu opětovat.

– To je zakázané? Opětovat střelbu?

Jak kdy. Byla jsem na předku, když po nás zničehonic zahájili palbu. Ne z děla, ale z AGS (automatické granátomety) nebo minometů, osmdesátek, ale věřte, není to moc příjemné. V takových případech velitel ROP (opevnění roty) nebo VOP (opevnění čety) hlásí svému přímému velitelství, že je po nás vedena střelba, a žádá o povolení palbu opětovat. A velitelství se rozhodne. Můžou dát svolení s konkrétními pokyny, jaké zbraně můžeme použít. Nebo vydají zákaz opětovat palbu a všichni se musí prostě schovat do krytu a čekat. To je u každého případu individuální. Ale oni vždy začínají první.

– Jak sami vojáci vnímají tento zákaz?

No, samozřejmě, čistě lidsky je pro vojáky těžké to akceptovat. Zvlášť, když během ostřelování někoho zasáhli, nebo, nedej Bůh, někdo z kamarádů zemřel. Je jasné, že v takové chvíli sílí potřeba odpovědět z nějaké silné zbraně. Je to přirozená lidská emoce. Ale z toho, co jsem viděla, se v podstatě vždy podřizují rozkazům. I když neochotně. Je to těžké, když po nás střílejí, a my nemůžeme reagovat. Vojáci chtějí osvobodit naší zemi co nejrychleji. Čekají na rozkaz k útoku. A možnosti pro takový útok máme. Máme dobré velitele. Máme ostřílené a dostatečně zkušené, sebejisté mužstvo, které může jít do útoku. Čekáme jen na rozkaz shora. Minimálně k tomu, abychom převzali pod kontrolu ty oblasti, které mají být podle minských dohod naše. Debalcevo například. Ale zatím ani náznak. V Debalcevo sedí okupanti, přičemž dost agresivní, kteří neustále ostřelují naše území. Samozřejmě, že to všechno nás rozčiluje. Ale chápeme, že známe jen náš konkrétní úsek fronty. Doufejme, že ve vládě vidí úplnější obraz. A nejspíš je to vše odsouhlaseno s našimi evropskými a americkými partnery. Takže zatím to má být tak.

– Vidíte znamení, že se protivník chystá k opravdovému, vážnému útoku?

To je obtížné předpovídat. Putin, a já doufám, že nikdo už nemá nejmenší pochyby, že zejména on je hlavním loutkářem války na Donbassu, není normální. Podle mého by se měl léčit na psychiatrii, neměl by vést zemi, která disponuje jadernými zbraněmi. To je čistě můj názor lékaře. Proto je velmi obtížné předvídat jeho činy. Můžeme se jenom dohadovat, na základě nějakých nepřímých důkazů. Zdálo se mi, že na všech frontách dojde k vyostření poté, co jakoby stáhli vojska ze Sýrie. Ale pak se ukázalo, že to bylo jen naoko, že ruský kontingent tam vlastně zůstal. A taky se vyjasnilo, na co potřebovali letectvo a potravu pro děla – zhoršila se situace v Náhorním Karabachu. Takže nechci předvídat. Musíme brát v úvahu alespoň počty ruského vojska v Sýrii a Karabachu. Protože jiné zdroje jsou v každém případě omezené. Byť pořad obrovské. Vyostření může nastat kdykoliv. Musíme na to být neustále připraveni.

– Vraťme se k vám. Narodila jste se v Oděse. Jak dlouho žijete v Ukrajině?

Skoro celý svůj život jsem žila buď na severním Kavkazu, nebo v Moskvě. Strašné město, na které mi zůstaly ty nejhorší vzpomínky. Do Oděsy jsem se vrátila před 13-14 lety. Tam jsem vystudovala a tam jsem i pracovala jako lékařka. V Oděse jsem se seznámila i se svým manželem Adamem (Adam Osmajev – pozn. red.). Už jsem ve městě žila nějakou dobu, když utekl do Ukrajiny před ruským režimem. Nejdřív jsme se seznámili na internetu, na jednom tématickém fóru. Když jsme pak zjistili, že žijeme ve stejném městě, tak jsme se sešli. No, a nakonec jsme se vzali. Jsme s Adamem hlavně přátelé, kteří stojí za sebou navzájem.

– Vy přeci i bojujete bok po boku?

Ano. Přinejmenším se snažíme. I když ne vždy se to povede. Já někdy mívám své úkoly. Adam se v té době zabývá svými vlastními. Ale snažíme se chodit na mise společně. Jsme tak spokojenější.

– Nerozptyluje to? Vždyť se musíte strachovat nejen za sebe, ale i za svojí druhou polovičku?

Nemyslím. Bojíš se přeci o každého vojáka, se kterým jdeš na misi. Za každého kamaráda. Tak to bývá jen ve filmech. V reálném životě, v reálné bojové akci se soustředíš na svou část úkolu – na to, abys pokryl svou část perimetru, musíš dávat pozor, provádět výpočty a palebné pokrytí… V ten moment nemyslíš na to, co tvůj kamarád, který je na úplně druhém konci a se kterým nemusíš koordinovat svojí činnost. Myslíš na toho kamaráda, který je teď tady, vedle tebe, se kterým musíš pracovat společně. Po pravdě, víc se bojím, když je Adam na akci sám. Je to těžké, když vůbec nic nevíš. U něho je to pravděpodobně stejné.

– Dlouho jste žila v Čečensku?

Moc dlouho ne. Se všemi odjezdy a příjezdy zhruba 5 let.

– Válku jste zažila?

Druhou RUSKO-čečenskou na začátku století, její aktivní fázi. Hromadné bombardování už se moc nepoužívalo (v každém případě podstatně méně než během první rusko-čečenské války), ale aktivní boje se ještě vedly. Hlavně v lesích v okolí vesnic. Neustále probíhaly čistky vesnic, lesů. Ve městech byly běžné sabotáže. Jdeš po ulici a o několik bloků dál dojte k výbuchu takové síly, že tě zasypou skla z oken… Takovou fázi jsem zažila.

– Mnozí z vašich krajanů říkají, že přijeli bojovat za Ukrajinu proto, že vítězství Ukrajinců přibližuje možnost osvobodit ČEčENSKO. I vy to tak vidíte?

Rozhodně! Pro mě je to jeden boj, jedna válka. Máme společného nepřítele. Každá říše se rozrůstala výboji a rozpadu se bránila pomocí kárných opatření na dobytých územích. Zároveň se snažila o rozšíření, aby neztratila svou moc. Stejně tak to dělá poslední říše na světě – Ruská federace. Ani Ukrajina, ani Čečensko neměly štěstí. Ukrajina na takového souseda, Čečensko muselo bojovat proti okupačnímu režimu. Proto je pro mě boj proti společnému nepříteli stejný tady i tam. Teprve tehdy, až bude zničeno centrum této říše, se ona sama rozpadne a uvolní dobytá území. Pak nebudeme mít žádné problémy. Nikdo už nebude dělat nátlak, překážet, dobývat, udržovat a tak dál…

– Považujete se za Čečenku, nebo tak trochu i za Ukrajinku?

Teď už ano. Po Majdanu se můj vztah k Ukrajině a Ukrajincům hodně změnil. Před ním jsem 11 až 12 let žila v Oděse, studovala, pracovala  a přitom o Ukrajincích skoro nic nevěděla. Myslela jsem, že jsou skoro stejní jako Rusové. Velký rozdíl jsem neviděla. Ano, v Oděse se lépe žilo než v Moskvě, to nepochybně, ale nic dalšího jsem necítila. Ale na Majdanu jsem viděla Národ. Poznala jsem ho zevnitř. Naučila jsem se jazyk. Já jsem mu rozuměla i dřív, ale teď jsem začala trochu mluvit. Sice se západoukrajinským přízvukem, protože mě učili majdanovci ze západních regionů země. Na Majdanu jsem pochopila, že ukrajinská mentalita má mnohem blíže k čečenské, kavkazské než k ruské. Pro Rusy je charakteristická úcta k carovi, servilita. Neumí si svou existenci představit bez cukru a biče. Bez toho, aniž by je někdo řídil. Ukrajinci jsou úplně jiní. Ať je osoba řídící jejich zemi jakákoli, stejně si najdou důvod. za co ho kritizovat. Taková oblíbená lidová zábava. Opravdu velmi zajímavý nár,rátit na Kavkaz, do svého domova, bychom nechtěli žít nikde jinde. Chceme zůstat v Ukrajině a pomáhat.

– Co si myslíte o vašich krajanech z Čečenska, kteří bojují na straně separatistů proti Ukrajině?

Proti Ukrajině bojují kadyrovci. To pro nás nejsou Čečenci. Chcete-li být Čečencem, nestačí mít čečenskou krev. Máme kodex cti podobný kodexu samuraje. Je to nepsaný soubor pravidel. Například nemáš právo zabít svého hosta, i kdyby to byl tvůj pokrevní nepřítel. Nebo jiné nedotknutelné pravidlo: ctít staré lidi. Nejen že na ně nelze vztáhnout ruku, ale je neodpustitelné dokonce říct jim neuctivé slovo. Snažíme se zjistit, kde se na frontě nacházejí zejména kadyrovci, a jsme připraveni bojovat v první řadě s nimi. Kadyrovci porušili vše. Jako by schválně vzali tento nepsaný kodex a porušili každý jednotlivý bod. Bijí staré lidi, zabíjejí je. Pálí domy. Podle lákají své nepřátele, aby se s nimi vypořádali… Porušili kompletní sadu pravidel vytvářených po staletí a představujících podstatu Čečence. Proto na nich není nic čečenského, kromě jazyka a příjmení. Jsou to “pěšáci Putina”, jak řekl o sobě, a sobě podobných KADYROV.

– A co můžete říct o samotném Kadyrovovi? Jak předpovídáte jeho osud?

Kadyrov je taky případ pro psychiatra. Je to člověk s velmi nízkou inteligencí. Víte, bývají nevyzrálí lidé s určitými chromozomálními abnormalitami. Jen obvykle bývají dobrosrdeční. Ale Kadyrov je i krutý. Putin ho dosadil schválně, aby udržoval Čečensko v neustálém strachu, v hrůze, aby nevznikla ani myšlenka na povstání, na obnovení odporu, boje za nezávislost. Zejména proto padla volba na Kadyrova, a ne na někoho umírněnějšího, inteligentnějšího a alespoň trochu vhodného pro roli hlavy republiky z lidského hlediska. Vždyť byli i kandidáti, kteří by nepáchali genocidu. Ale Putin potřeboval přesně takového, jako Kadyrov. Protože v Čečensku dnes lidé nemohou zvednout hlavu, nemůžou ani šeptem říct něco špatného proti Putinovi nebo Kadyrovovi – co když ho někdo uslyší a udá? Přicházejí k lidem, vystěhují je z domu a dům spálí. To v lepším případě. Můžou člověka unést. Můžou člověka umučit smrti. Takový režim ve stylu roku 1937. Osud Kadyrova, myslím, že je velmi úzce spjat s osudem Putina. Jakmile režim zeslábne, jakmile centrum říše ztratí sílu, jakmile se sníží finanční toky nebo zeslábne kontrola (nemluvě o rozpadu říše), Kadyrov možná ani nestihne ani včas utéct. Příliš mnoho lidí je na něj rozzlobeno…

– Kadyrov často veřejně zmiňuje vašeho muže i vás osobně. Čím si vysvětlujete takovou pozornost?

Překážíme jeho režimu. Velmi silně. Překážíme ani ne tak množstvím zabitých nepřátel, jako pravdou o putinsko-kadyrovském režimu. Oni se velmi bojí, že svět, zejména Evropa, se dozví pravdu. Vybudovali několik čtvrtí ve zničeném Grozném, postavili tam domy v duchu Spojených arabských emirátů. Zkulturnili několik letovisek. A když přijedou do Čečenska evropští novináři, vodí je právě do těchto míst.

– Potěmkinovy vesnice?

Přesně! Lidé se ani při nejlepší vůli neodváží na kameru nikomu nic říct. Velmi dobře vědí, co by následovalo: stoprocentně trest, přičemž velmi krutý. Ti, kteří utíkají z Čečny a odjíždějí do Evropy, se tam snaží dělat mítinky, nahlas mluví o tom, co se ve skutečnosti děje. Ale protože mají hodně příbuzných, vždy se najdou bratranci nebo vzdálenější příbuzní, na kterých si Kadyrov může vylít vztek, pálí jim domy, mučí je. Vládnou tam stalinské pořádky, podobné těm, jaké existovaly ve třicátých letech minulého století, a my to říkáme veřejně. Myslím, že na Kadyrovově seznamu lidí určených k fyzické likvidaci jsou naše jména mezi prvními.

– Přijímáte další dodatečná bezpečnostní opatření?

Samozřejmě. Doufám, že všechno bude v pořádku.

– Chápu, že obvinění vašeho manžela z plánování atentátu na Putina, je právě součástí pokusu o jeho odstranění?

Ano. Jak on, tak i já jsme veřejně vyjadřovali své názory, ještě když jsme žili v Rusku. Oba jsme se dostali na seznam “nespolehlivých”. Na Adama v Rusku začali vyvíjet tlak, proto se přesunul na Ukrajinu. Za Janukovyče ho objevili a přišli s tím plánem na atentát. Případ s plánováním atentátu na Putina. Bylo to těsně před volbami, ve kterých Putin nahradil Medveděva na postu prezidenta Ruska. Není vyloučeno, že ten “atentát” byl vymyšlen i ke zvýšení ratingu Putina. Když se vláda v Ukrajině vyměnila, případ přezkoumali, znaky trestného činu nenašli a obvinění proti mému muži stáhli.

– Kremelský trik. Vím, že se vašeho muže snažili obvinit ještě i z vraždy Němcova, že?

Kadyrovské fantazie. Ale dost průhledné. Nepochybuji, že je to práce kadyrovských oddílů, které se zabývají hlavně odstraňováním nepřátel Putina. Co se týče Němcova, to byl jediný ze všech nám známých představitelů ruské politické elity, kterého bychom rádi viděli v čele Ruska. Za kterého by se napravilo, i když ne hned, vše. Když jsme se dozvěděli o jeho smrti, bylo to pro smutné. A potom taková obvinění. Pokoušejí se nás zdiskreditovat jakýmikoli prostředky. Na facebooku často narážím na nesmyslná obvinění.

– Vidíte možnost rychlého zakončení války?

Upřímně řečeno, ne. Dva roky, to už je dostatečně dlouho. A vzhledem k tomu, co se děje nyní, šancí na rychlé ukončení moc není. Ale právě to i Putin chce. Unavit nás tím, že protahuje válečné akce. Donbas dnes je jako vřed v těle, který otravuje veškerý organismus. Takže se musíme připravit na dlouhý odpor. Ale pokud vše skončí rychleji, než si myslíme, tím lépe. Jsem si jistá, že vyhrajeme v každém případě. Otázkou je jen cena: kolik lidí za toto vítězství zaplatí životem. Zničená infrastruktura je to poslední. Hlavní věc jsou lidské životy. A ztráty v případě plnocenné války budou kolosální. Proto se v rozhovorech o současné politice držím zpátky, nekritizuji příliš bouřlivě. Protože stále doufám, že se ukrajinská politika zaměřuje na minimalizování našich ztrát. Na to, aby maximálně vyčerpala Rusko, mimo jiné i s pomocí našich západních partnerů a ekonomických sankcí. Aby nepřipustila eskalaci a už vůbec ne plnocennou válku.

– A Krym? Co bude s ním? Myslíte si, že je možné vrátit ho bez bojů?

Myslím, že Krym bude prvním územím, které se odtrhne od Ruska, protože byl připojen poslední. V případě Krymu nejsou žádné předpoklady pro to, aby byl součástí Ruska. Ani infrastrukturní, ani ekonomické, ani logistické, dopravní. Krym je s Ukrajinou spojen “pupeční šňůrou” – šíjí. A dostat tam dokonce čerstvou vodu a elektřinu z Ruska, nemluvě už o něčem jiném, je mnohem obtížnější, nevýhodnější, ekonomicky nerentabilní. Krym byl v sovětských dobách předán Ukrajině ne z něčího rozmaru, ale pouze na základě racionálních úvah. Je možné pravé ucho poškrábat levou rukou? Samozřejmě. Ale je jednodušší to udělat pravou. Není nutné pouštět se do nějakých ideologických džunglí, stačí se podívat na základní věci. Krym se velmi brzy vrátí do sestavy Ukrajiny. O tom vůbec nijak nepochybuji. Jak to bude? Bude nutná vojenská intervence? Uvidíme. Osobně si myslím, že Rusko mele z posledního a každou chvíli se začne rozpadat. A Krym odpadne první. Možná to zní příliš optimisticky, ale to je můj názor. A ten mi dává sílu.

– Hybridní válka, kterou nikdo nevyhlásil, nejspíš neskončí podepsáním smlouvy o kapitulaci, která by se stala jasným ukazatelem vítězství. Až pochopíte, že válka opravdu skončila, co uděláte jako první?

Dobrá otázka… Já nevím. Chtěla bych se setkat se všemi přáteli, se kterými jsem se potkala na všech frontách. Bylo by hezké setkat se na nějaké veliké akci, která by nás spojila. Vím, že bude složité to zorganizovat, veteráni mají sklon dávat přednost svým malým komunitám. Ale chtěla bych se s nimi sejít, třeba na Majdanu. Uvidět se, popovídat si, vzpomenout na ty, kdo už nežijí… Nevím. První myšlenka je na kamarády spolubojovníky.

– Po válce plánujete pokračovat ve vojenské službě?

Je mi to blízké. Líbí se mi takový život s armádními pravidly. Proto i v dobách míru, jestli bude možnost a normální podmínky pro profesionální vojáky, chtěla bych zůstat u armády. Teď mě přijali na Oděskou akademii pozemních sil, takže budu mít i vojenskou vysokou školu. A kdo ví, možná tak přinesu užitek společnosti. Nabídli mi novou pozici – tiskového mluvčího pluku “Kyjev” skládajícího se z několika dobrovolnických praporů Ministerstva vnitra. Myslím, že brzy to bude potvrzeno oficiálně. I když já už se představuji jako tiskový mluvčí pluku a plním nové úkoly. Doufám, že projevenou důvěru nezklamu a budu v nové funkci užitečná.