Velkorozměrový život Muhammada Aliho

Zdroj: The New Yorker, Autor: David Remnick, Překlad: Robert Nerpas 

Ztrátu neseme velmi těžce, i když mnoho let víme, že k ní dojde. MUHAMMAD ALI, který zemřel nedávno ve Phoenixu ve věku sedmdesát čtyři let, byl nejvíce fantaskní americkou postavou své doby, člověkem takových fyzických schopností, politického vzdoru, celosvětové slávy a naprosté originality, že by si ho nebyl schopný vymyslet a uvést do života žádný romanopisec. Narodil se jako Cassius Clay v Louisville v Kentucky. Byl to hubený, bystrý kluk, syn písmomalíře a uklízečky, který se učil boxovat ve věku dvanácti let, aby se pomstil za pokoření, které utrpěl, když mu ukradli červené kolo za 60 dolarů, s jehož ztrátou se nemohl smířit. Nakonec se stal pravděpodobně nejslavnější osobou naší planety, špičkovým sportovcem, záhadnou směsí síly, improvizace a rychlosti, symbolem rasové hrdosti, bojovníkem, akolytou, kazatelem, separatistou a integracionistou, komikem, hercem, tanečníkem, motýlem i včelou, a postavou nesmírné odvahy.

Na začátku své kariéry, když proklamoval svou oddanost sektě Nation of Islam Eliáše Mohameda, zbavil se svého „otrockého jména“ a radši přišel o titul těžké váhy, než by bojoval ve Vietnamu, Byl Ali hanoben i obdivován. Nenáviděly jej miliony, protože ohrožoval smysl rasového pořádku a působil jako destabilizační faktor na mnoho Američanů tím, že se odmítal zařadit do škatulky. Po mnoho let byl pro mnoho Američanů radikální postavou. Mnozí jej dlouhá léta odmítali oslovit jeho novým jménem. „Je mi líto Claye a hnusí se mi to, co reprezentuje,“ napsal publicista Jimmy Cannon. Dokonce i nejrespektovanější sportovní publicista Red Smith přirovnával Aliho k „nemytým punkerům,“ kteří se odvážili protestovat proti válce. Ale v posledních desetiletích, kdy si Parkinsonova nemoc začala vybírat svou daň na jeho pohybech a řeči, a jak se měnily postoje lidí v USA, se Ali stal ohniskem téměř univerzální lásky. Lidé, kteří se ním setkali na charitativních večeřích, na letištích a sportovních akcích, k němu přistupovali jako k papeži Františkovi či dalajlamovi.

Cassius Clay žil ve skromném domě na Grand Avenue, v relativně příjemné ulici s ostatními černými rodinami, a ne v chudé čtvrti jihozápadního Louisville. Rodina patřila ke střední třídě, avšak k „černé střední třídě, černé jižanské střední třídě, což není zdaleka totéž jako bílá střední třída,“ řekla mi Toni Morrison. Jako editorka v nakladatelství Random House pracovala na Aliho autobiografii „The Greatest.” Jméno dostal po kentuckém abolicionistovi a vojenském veliteli z devatenáctého století, který zdědil čtyřicet otroků a propustil je na svobodu.

Louisville, kde Cassius vyrůstal ve 40. a 50. letech minulého století, bylo městem amerického apartheidu. Ne tak zlovolným jako Jackson nebo Mobile, ale dostatečně zlým. V kinech, jako například Savoy, seděli bílí v přízemí a černoši na balkóně. Většina ostatních divadel byla pouze pro bílé a stejně tak obchody v centru města. Byly tam školy pro bílé, kluby pro bílé, podniky pro bílé. Černý spisovatel z Louisville Blyden Jackson, kterému bylo v době Cassiova dětství kolem čtyřicítky, napsal: „Na mé straně závoje bylo všechno černé: domovy, lidi, kostely, školy, parky pro černochy a černými policajty… V Americe byla dvě města Louisville, v Americe byly dvě Ameriky.“ Cassius v dětství viděl, jak jeho matce odmítli po těžkém dnu čištění podlah a toalet pro bílé rodiny podat sklenku vody. Takovéto scény byly na denním pořádku.

Cassius otec byl muž zmařených snů. Nevěřil bílým, měl pocit, že kvůli nim se nemohl stát malířem pláten a zůstal písmomalířem. Příliš mnoho pil a, jak řekl Cassiův přítel, byl příčinou bolesti v rodině. Svou zlost si vybíjel na Cassiově matce Odesse. Ta první poznala Cassiovu výřečnost a rychlost jeho levé ruky. „Byl vždy strašně ukecaný,“ vzpomínala. „Když byl ještě malé dítě, tak moc se snažil mluvit, až koktal. A lidé se mu smáli a on mluvil ještě rychleji. Nechápu, jak někdo může mluvit tak rychle, jako blesk. A nikdy klidně neposeděl. Když mu bylo půl roku, ležel se mnou v posteli a protáhl si tělíčko, jak to miminka dělají. Měl mrňavé svalnaté ručičky a při protahování mne praštil do úst, až se jí uvolnil přední zub a po něm vedlejší, takže jsem si je oba musela nechat vytrhnout. Takže vždycky říkám, že jeho první knockout patřil mým ústům.“

Jako sportovec i jako umělec se Clay učil od mnoha zdrojů a napodoboval je: věčné nespokojenosti a remcání od profesionálního zápasníka „Gorgeous“ George Wagnera, práci nohou a stylu boxování od Sugar Raye Robinsona. Ale žádná veřejně známá osobnost jej neovlivnila tak hluboce, jako Emmett Till, kluk z Chicaga, který byl zavražděn během návštěvy u příbuzných v mississippském Money za to, že se údajně „nepřístojně choval. Šlo o to, že 14letý Till oslovil bílou pokladní jako „baby.“ O několik dní později se u domu příbuzných objevili bílí muži, vytáhli jej z postele, střelili do hlavy, přivázali jej ostnatým drátem k obřímu ventilátoru ze skladu bavlny a mrtvolu hodili do řeky Tallahatchie. Hrůza, že Cassius zažíval při pohledu na fotky Tillova brutálně zmučeného obličeje na stránkách časopisu Life jej přesvědčili o mezích jeho možností jako černého dítěte na americkém jihu. „Na ulicích nebylo co dělat,“ řekl novináři. „Kluci házeli kameny a celé noci stáli pod lampami, obíhali putyky, kouřili, zpíjeli se a nic nedělali.“

Na střední škole měl tak mizerné známky, že musel opakovat ročník. Na to, aby si vybudoval kariéru v profesionálním fotbale nebo basketbale potřeboval vysokou školu, a cítil, že na tu se nedostane. Jedinou možností byl BOX. Snil o něm ve třídě, o přestávkách trénoval pohyby rukou na chodbách. K prvnímu skutečnému tréninku se dostal v tělocvičně místního policisty Joe Martina a již jako teenager předvedl neobvyklý talent. Dodržoval neuvěřitelnou disciplínu. A již tehdy si byl velmi jistý sám sebou. Byl Největší již předtím, než vkročil do ringu. Během školních shromáždění jej přátelský ředitel představoval jako „budoucího světového šampiona v těžké váze! Tento kluk jednou vydělá miliony dolarů!“ Ve třídě bojoval s čtením učební látky, ale přitom byl inteligentní a absorboval znalosti jinými způsoby. Jako nadějný bojovník vyhrál všechny kola Zlaté rukavice a jeho mentor Wilson to lakonicky komentoval slovy: „Pravdou je, že jedinou věcí, kterou bude muset Cassius číst, bude jeho daňové přiznání, a v tom jsem mu ochoten pomáhat.“

Neoslovil však komentátory boxu, a to ani v době, kdy se stal olympijským šampionem. Dokonce nejlepší komentátor boxu A. J. Liebling byl znechucen stylem uvolněných končetin mladého boxera. Clayovo odmítání prostřídávat si údery s protivníkem v tradičním mužném stylu, jeho tančení, kroužení kolem protivníka, bleskové popichující údery od boku, to vše tak nějak nebylo správné… Clay si Lieblinga nezískal ani po přesvědčivé výhře nad polským protivníkem na olympijských hrách v Římě v roce 1960, ani poté, co se stal profesionálním boxerem. Psal o něm jako o „panu domýšlivém velkohubém básníkovi, jiní komentátoři mu říkali Gaseous Cassius, přehřátý Cassius. Pete Hamill o něm v New York Post napsal, že „Cassius Clay je mladý muž s hromadou šarmu, jehož nebezpečí spočívá v tom, že bude smrtelně nudný.“

Historie zaznamená, že sportovní kariéra a americký způsob života Cassia Claye měly později od nudy skutečně daleko. Muhammad Ali byl synonymem pro nekonečné vzrušení a provokace, a to vše v období vrcholícího boje za lidská práva, ukončení války ve Vietnamu a Černé síly. Život Aliho v letech 1964 až 1980 byl jako hurikán, jaký nikdo nemohl pochopit, plný množství triumfů a krizí, ukončení kariéry a falešných ukončení kariéry, comebacků a komických výbuchů zlosti, soudních procesů a tragických scén.

Jedinou běžnou věcí v boxerské kariéře Muhammada Aliho bylo to, že v ní vytrval příliš dlouho a vyšel z ní poškozený. Vše ostatní bylo nadrozměrné: divoké vítězství v roce 1964, výhra titulu nad Sonny Listonem („Jsem král světa!“ zakřičel na reportéry v ringu), přátelství (a nepřátelství) s Malcolmem X, přilnutí k Nation of Islam, série skvělých bojů v polovině 60. let, pak odvod do armády, přijetí potenciálního uvěznění, odebrání titulu, roky v exilu. Ali nemůže být považován za politického vůdce nebo myslitele, jeho politický význam spočívá v tom, že představuje symbol odmítnutí, černé hrdosti. A k jeho důležitosti coby symbolu, a to zejména pro mladé lidi, jimž hrozí odvod do armády nebo protestní pochody v ulicích, přispívala jeho sláva, které se nevyrovnaly ani rockové hvězdy tehdejší doby. Když Ali poprvé porazil Joe Fraziera v Madison Square Garden v březnu 1971, jako fotograf časopisu Life byl v ringu Frank Sinatra. Když byl Ali v Zairu, aby bojoval s Georgem Foremanem a porazil jej, jela tam za ním polovina PEN klubu a spisovatel Norman Mailer popsal s maximální přesností finální K.O. ve svém díle Boj.

Aliho sportovní výsledky byly tak úžasné také proto, že v soubojích neustále riskoval hrozivé fyzické poškození těla. Během třetího zápasu s Joe Frazierem v Manile oba muži téměř zničili jeden druhého. Ali poté přiznal, že „nikdy nebyl tak blízko smrti.“ A Frazier, který Aliho nesnášel, protože si z něj střílel, přezdíval mu gorila a strýček Tom, po zápasu uvedl: „Zasazoval jsem mu rány, které by srovnaly se zemí barák.“ Ali po svém vítězství přiznal, že tento třetí zápas oba dva změnil. „Joe a já jsme odjížděli do Manily jako šampioni a vrátili jsme se jako staří muži.“, řekl.

Ali nebyl slepý k pokrytectví a brutalitě „hry,“ která byla jeho profesním životem. Zdrojem jeho slávy byl sport, ve kterém byla rasa často ošklivým prvkem, soutěž, v níž se jeden člověk snaží porazit a dovést do bezvědomí jiného, jeho cílem je způsobit tomu druhému dočasné poškození mozku (knockout). Ali z této hry sklízel miliony dolarů, avšak občas byl rozpolcený nad odpornou podívanou, kdy jeden muž bojuje proti druhému, zejména když je jeden z nich černý. Užíval si plodů této hry a bohatství, které mu přinesla, ale také znal historii a příběhy tohoto sportu – John Sullivan, který odmítal bojovat proti černému soupeři, a Jim Jeffries, který sdělil celému světu, že od boxu odejde, „když už nebudou k dispozici žádní bílí boxeři.“ Dobře věděl, jak se Jack Dempsey vyhýbal černým soupeřům poté, co získal titul. Ali viděl, jak bojovníky před ním sponzorovala, řídila a využívala mafie. Vzpomněl si na dětství, jak mu manipulátoři Joa Louise dali soubor pravidel, jak si neznepřátelit bílou Ameriku.

„Stojí kolem a říkají: Dobrý zápas, chlapče, jseš dobrej, jde ti to,“ řekl Ali v roce 1970. „Na boxery se nedívají jako na lidi s mozkem. Nekoukají se na ně jako na podnikatele, na lidské bytosti, na inteligentní lidi. Boxeři jsou jen surovci, které jsou tady na to, aby bavili bohaté bílé lidi. Aby jeden druhého zmlátili, rozbili si navzájem nosy, předváděli se davu jako dvě malé opice, zabíjeli se pro dav. A polovina davu je bílá. Jsme jako dva otroci v ringu. Páníčci zde mají dva velké staré černé otroky, kteří bojují a páníčci si vsázejí – můj otrok porazí tvého otroka. Přesně to vidím, když spolu zápasí dva černoši.“ Skoro to vypadalo, jako kdyby Ali naznačoval, že jsme všichni spoluviníky v něčem pokleslém a pochybném.

Který moderní sportovec, natož na úrovni Aliho, kdy mluvil s takovou politickou komplexností, nejednoznačností nebo zápalem?

Když jsem připravoval knihu i Alim, setkal jsem se s mnoha jeho soupeři z ringu. Floyd Patterson zcela evidentně trpěl demencí v důsledku úrazů v ringu, nedal téměř dohromady dvě kloudné věty. Sonny Liston, další Aliho rival, zemřel už před léty a měl návyk na heroin. Ali žil s manželkou na farmě v Berrien Springs v Michiganu. Trpěl Parkinsonovou chorobou a jen těžko by jeden uvěřil, že se akumulace ran a úderů, které za celý život nasbíral (od Fraziera, Earnieho Shaverse, Kena Nortona, Larryho Holmese), na tomto jeho stavu aspoň částečně neprojevila. Odmítl však jakoukoli známku lítosti. Dívali jsme se na záznam jeho zápasu s Listonem a Ali nemohl neobdivovat své mladé já: „Taková krása!“ Více než generaci po jeho odchodu z aktivního života a nyní, po jeho smrti, zná Aliho a jeho příběh celý svět. Kolik lidí dnes zná jméno jeho současného nástupce, světového šampiona v těžké váze? Příběh Muhammada Aliho bude žít déle než sport, do něhož se pustil před 62 lety v Louisville, aby se pomstil za krádež milovaného kola.

A poslední věc: v Greek Theatre v Berkeley dnes zpíval Paul Simon svůj hit The Boxer. Před závěrečným veršem udělal pauzu a řekl publiku: „Je mi líto, že vám musím oznámit, že právě skonal Muhammad Ali.“

Úvodní foto: World Economic Forum swiss-image.ch/Photo by Andy Mettler