Cílem útoku svoboda projevu

[wc_highlight color=”blue”]Zdroj: The Economist[/wc_highlight]

Omezování svobody projevu je čím dál silnější. Je na čase zabojovat

V jistém smyslu zažíváme zlatý věk pro svobodu projevu. Váš smartphone vás během několika sekund spojí s novinami z druhého konce světa. Každý den je zveřejněna více než miliarda tweetů, postů na facebooku a aktualizací blogů. Každý, kdo má přístup k internetu, může být vydavatelem, a každý, kdo se dostane na Wikipedii vstupuje do digitálního útočiště, kde vládne první dodatek americké ústavy. Pozorovatelé nicméně hlásí, že mluvit otevřeně je dnes mnohem nebezpečnější, a mají pravdu. Jak ukazuje naše zpráva, omezení svobody slova je čím dál striktnější. A to bez ohledu na to, že bez soutěže myšlenek a výměny názorů se svět stává vystrašenější a nevědomější.

Útok na svobodu projevu je veden třemi směry. Za prvé, REPRESE ze strany vlád se zvýšila. Několik zemí se vrátilo ke kontrole projevu z dob studené války nebo zavedlo nové. Po rozpadu Sovětského svazu si Rusko užilo svobodu slova pro každého občana a z ní vyplývající bouřlivé diskuse o věcech veřejných. Za vlády Vladimíra Putina se cenzura opět zpřísnila. Všechny hlavní televizní zpravodajské kanály jsou nyní ovládány buď státem, nebo přítelíčky Putina. Novináři, kteří zadávají nepříjemné otázky, jsou často posíláni do pracovních táborů, a několik z nich bylo zavražděno.

Čínský vůdce Si Ťin-pching zaútočil na svobodný tisk ihned poté, co se v roce 2012 dostal k moci, zpřísnil cenzuru sociálních médií, nechal zatknout stovky disidentů a nahradí liberální diskuzi na vysokých školách extra porcí marxismu. Na Středním východě mohli lidé po svržení despotů během arabského jara poprvé za mnohé generace svobodně promluvit. Vydrželo to třeba v Tunisku, ale Sýrie a Libye jsou pro novináře mnohem nebezpečnější, než byly před revolucemi. A v Egyptě vládne člověk, který s vážnou tváří říká: „Neposlouchejte nikoho jiného než mne.“

Slova, hole a kameny

Za druhé, prosazovat cenzuru formou atentátů začala znepokojující řada aktérů působících mimo státní struktury. K častým vraždám, jimž předchází mučení, dochází v řadách mexických novinářů, vyšetřujících trestné činnost nebo korupci. Džihádisté masakrují ty, o nichž si myslí, že urazili jejich víru. Když spisovatelé nebo umělci řeknou něco, co by mohlo být považováno za neuctivé vůči islámu, riskují své životy. V Bangladéši rozsekali přímo na ulici sekulární bloggery. Francouzští karikaturisté byli vystříleni svých kancelářích. Džihádisté ubližují muslimům víc, než ostatním, v neposlední řadě proto, že je pro ně nemyslitelné, aby vedli upřímnou diskusi o tom, jak má vypadat jejich společnost.

Za třetí, ve světě se rozšířila myšlenka, že lidé a skupiny mají právo na to, aby je nikdo nikdy neurazil. Může to znít neškodné. Zdvořilost je přeci ctnost. Ale pokud mám právo na to, aby mne nikdo neurazil, znamená to, že někdo musí hlídat, co o mně říkáte nebo co říkáte o věcech, jež jsou mi drahé, jako například o mé etnické skupině, náboženství, nebo dokonce politickém přesvědčení. Vzhledem k tomu, urážka je subjektivní, moc policie je obrovská a svévolná.

Nicméně, mnozí američtí a evropští student se domnívají, že někdo by tuto moc měl mít. Někteří se uchylují do absolutismu politiky identity a argumentují, že muži nemají právo mluvit o feminismu a bílí o otroctví. Jiní nepovolili vzdělaným a světově známým osobnostem jako Condoleezza Riceová a Ayaan Hirsi Ali vystoupení na akademické půdě.

Starost o oběti diskriminace je chvályhodná. A studentské protesty jsou často samy o sobě aktem svobody projevu. Ale univerzita je místem, kde by se studenti měli naučit myslet. Že pokud jsou nepříjemné myšlenky tabu, pokud se jim budeme vyhýbat, nebudeme nikdy schopni vytyčit si poslání a splnit ho.

Nepohodlná pravda

NETOLERANCE mezi západní liberály má také zcela nezamýšlené důsledky. Dokonce i krutovládci vědí, že zakázat upovídaným, ale nenásilným disidentům mluvit, se míjí účinkem. Téměř všechny země mají zákony, chránící svobodu projevu. Takže autoritáři si vždy hledají slušně a solidně znějící výmluvy, proč je pošlapat. Národní bezpečnost je jednou z nich. Rusko nedávno odsoudilo bloggera Vadima Tiumenceva k pěti letům vězení za propagaci „extremismu“ poté, co kritizoval ruskou politiku na Ukrajině. Další záminkou jsou „projevy nenávisti“. Čína posílá do vězení bojovníky za nezávislost Tibetu za „podněcování k etnické nenávisti“. Saúdská Arábie bičuje ty, co se rouhají. Indové mohou být uvězněn až na tři roky za podporu „disharmonie na základě náboženského vyznání, rasy,… kasty,… nebo z jakéhokoli jiného důvodu.“

Ohrožení svobody projevu na západních univerzitách se velmi odlišuje od toho, kterému čelí ateisté v Afghánistánu či demokraté v Číně. Ale když se progresivní myslitelé shodují, že nevhodná slova by měla být cenzurována, pomáhají autoritářským režimům ospravedlnit jejich vlastní, mnohem přísnější omezení a intolerantním náboženským skupinám jejich násilí. Když bojovníci za lidská práva protestují proti tomu, co se děje v zemích s represivními režimy, mohou despotové poukázat na to, že liberální demokracie jako Francie a Španělsko také kriminalizují ty, kteří „oslavují“ nebo „brání“ terorismus, a že mnohé západní země považují za zločin urážku náboženství nebo podněcování k rasově motivované nenávisti.

Jedním z mocných mužů, který rád obviňuje Západ z pokrytectví, je turecký prezident Recep Tayyip Erdogan. Doma netoleruje žádnou urážku své osoby, víry nebo politiky. Od zahraničí požaduje stejný přístup – a našel jej v Německu. V březnu recitoval německý komik satirickou báseň, v níž Erdogan „píchá kozy a utiskuje menšiny.“ Erdogan využil starý, dávno zapomenutý německý zákon proti urážkám zahraničních hlav států. Kancléřka Angela Merkelová nechala kupodivu trestné stíhání běžet. Ještě úžasnější je, že podobné zákony má ještě pořád devět dalších evropských zemí a 13 zakazuje urážky své vlastní hlavy státu.

Průzkumy veřejného mínění ukazují, že podpora svobody projevu je v celé řadě zemí vlažná a podmíněná dalšími faktory. Když se lidem nelíbí nějaké vyjádření, očekávají, že vláda nebo nějaký jiný orgán jeho tvůrce umlčí. Skupina islámských zemí lobuje za to, aby byla urážka náboženství prohlášená za zločin dle mezinárodního práva. Má všechny důvody myslet si, že uspěje.

Určitě tudíž stojí za to zdůraznit, proč je svoboda projevu základem všech svobod. Svoboda projevu je nejlepší obranou proti špatné vládě. Politici, kteří chybují (to znamená, že všichni) by měli být podrobeni otevřené kritice. Ti, kdo ji uslyší, mohou na ni reagovat. Ti, kteří ji umlčí, možná nikdy nezjistí, jak a kde jejich politika selhala. Jako řekl nositel Nobelovy ceny Amartya Sen, žádná demokracie se svobodným tiskem ještě nikdy nezemřela na úbytě.

Ve všech oblastech života třídí diskuse dobré nápady od těch špatných. Věda se nemůže rozvíjet, pokud zůstáváme pouze u starých jistot. Tabu je nepřítelem porozumění. Když si čínská vláda u ekonomů objedná optimistické předpovědi, zajistí si tím, že její vlastní politická rozhodnutí budou špatná. Když si fakulty sociálních nauk najmou pouze levicové profesory, jejich výzkum bude brán méně vážně.

Zákon by měl uznat právo na svobodu projevu jako téměř absolutní. Výjimky by měly být vzácné. Dětské pornografie by měla být zakázána, protože její produkce trápí děti. Státy musí zachovat některé věci v tajnosti: svoboda projevu neznamená právo zveřejnit kódy jaderných spouštěčů. Ale ve většině oblastí, kde aktivisté volají po nucené zdvořilosti (nebo ještě horší, úctě), bychom jim měli vzdorovat.

Zákony o rouhání jsou anachronismem. Náboženství by mělo být otevřeno debatě. Zákony proti nenávistným projevům jsou vysoce neobjektivní a široce zneužívány. Zákaz slov nebo argumentů, které jedna skupina považuje za urážlivé, nevede k sociální harmonii. Naopak, dává každému motivaci k tomu, aby se urazil – fakt, který oportunističtí politici s podporou na etnickém základě rádi využívají.

Zakázáno by mělo být podněcování k násilí. Mělo by však být úzce specifikováno a omezeno na případy, kdy je cílem vystupujícího vyprovokovat k páchání násilí ty, kteří s ním souhlasí a když je pravděpodobné, že jeho slova budou mít okamžitý účinek. Patří sem výzvy „Pojďme zabíjet Židy“ k rozzlobenému davu před synagogou. Pravděpodobně sem nepatří hláška „Přál bych si smrt všech Židů“ poloopilého majitele obskurní stránky na facebooku. A určitě sem nepatří to, když někdo řekne něco urážlivého o skupině, jejíž členové pak vyvolají nepokoje. Měli by reagovat slovy nebo ignorací toho hlupáka, který je urazil.

V nestabilních a na etnickou otázku citlivých zemích, jako je například Rwanda a Burundi, se slova, která podněcují násilí, liší od těch samých slov, přednesených ve stabilní demokracii. Ale principy zůstávají stejné. Policie by se měla zabývat vážným a bezprostředním ohrožením a nezatýkat každého fanatika s notebookem nebo megafonem. (Vlády Rwandy a Burundi, bohužel, žádnou takovou zdrženlivost nevykazují.)

Areopagitica online

Facebook, twitter a další digitální obři by jako soukromé organizace měly mít možnost rozhodnout, co umožní zveřejnit na svých platformách. Podle stejné logiky by měla mít soukromá univerzita právo prosadit limity projevu u svých studentů. Pokud se vám nelíbí pravidla křesťanské akademie namířená proti klení, pornografii a vyjadřování nevíry v Boha, můžete jít někam jinam. Nicméně, každá veřejná vysoká škola, a každá škola, jejíž cílem je, aby její studenti intelektuálně rostli, by se měla zaměřit na to, aby je vystavila náročným a kontroverzním idejím a nápadům. Svět mimo školu je bude urážet často, musí se tedy naučit bránit cestou pokojných protestů, rétoriky a rozumu.

Toto jsou pravidla, dobrá pro všechny. Nikdy se nepokoušejte umlčet názory, s nimiž nesouhlasíte. Odpovídejte na nesouhlasná slova přesvědčivějšími slovy. Vyhrajte spor bez toho, že byste se uchylovali k násilí. A pěstujte si hroší kůži.

[wc_highlight color=”blue”]Překlad: Robert Nerpas, Úvodní foto: Svoboda/Nina Paley[/wc_highlight]