Proč se nedaří zastavit boje v Sýrii

[wc_highlight color=”blue”] Autor: Nikolaj Kožanov, Zdroj: Carnegie.ru [/wc_highlight]

Nehledě na vyjádření syrských i mezinárodních účastníků syrského konfliktu o nezbytnosti co nejrychlejšího ukončení bojů se uklidnění v Sýrii neočekává. Ani jedna ze stran není v současném stavu rozložení sil připravena boje zastavit, všichni jsou přesvědčeni, že čas hraje pro ně. Stádium, v němž se ocitl syrský KONFLIKT, je možné označit za “podivnou válku” v analogii s událostmi na německo-francouzských hranicích na počátku 2. světové války. Tehdy se však válka označovala za “podivnou” proto, že reálné bojové akce se neodehrávaly, zatímco nyní je v Sýrii vše naopak. Nehledě na vyjádření sponzorů Asadova režimu i spojenců syrské opozice, že je nezbytné dojednat mír, Damašek i jeho protivníci vytrvale pokračují ve vzájemné likvidaci.

Zastavit krveprolití nepomohl ani začátek měsíce Ramadánu. Pro ruského čtenáře, který je poněkud uveden v omyl ruskými sdělovacími prostředky, je třeba upřesnit, že hlavní boje v Sýrii se nyní neodehrávají u Rakky, kde syrská armáda a kurdská uskupení bojují proti ISIL. Co se týče těchto bojů, otázky nejsou, tady se vede válka s nepřítelem, s nímž smíření nepřichází v úvahu. S tím naštěstí souhlasí všichni účastníci konfliktu i síly, které je podporují.

Pro budoucnost SýRIE mají ale mnohem větší význam události, které se odehrávají na severu země v oblasti Aleppa. Navrácení, nebo naprostá ztráta kontroly nad bývalou ekonomickou metropolí může mít vážný vliv na postavení Damašku jak uvnitř Sýrie, tak i na mezinárodní scéně. O toto město bojuje několik sil: syrská armáda, íránští ozbrojenci, Kurdové, Fronta an-Nusrá, Ahrar aš-Šám, Džajš al-Islám.

S výjimkou an-Nusry se všichni tak či onak účastní na politickém řešení syrské krize, to jest jsou schopni usednout za jednací stůl a dohodnout pro všechny strany přijatelné příměří. Ale i Fronta an-Nusrá má konkrétní sponzory v Turecku a v zemích Zálivu, což znamená, že i s ní lze vést nepřímá jednání. Nicméně agresivní prohlášení Asada o nezbytnosti bojovat do “vítězného konce”, další vyostření situace v kurdské oblasti Šejch Maksúd a úspěšné bojové akce opozičních uskupení v oblasti Aleppa jasně ukazují, že strany konfliktu spolu jednat nechtějí.

Loudavé rozhovory

Přitom hlavní zahraniční sponzoři syrského konfliktu se i nadále aktivně setkávají a udržují přitom převážně laskavý tón. Intenzita kontaktů mezi ministrem zahraničí USA Kerrym a jeho ruským kolegou Lavrovem je široce známá díky vyjádřením mluvčí ministerstva zahraničí RF Marie Zacharovové. Nehledě na všechny těžkosti ve vztazích s monarchiemi Zálivu dokázala ruská diplomacie zorganizovat v Moskvě další kolo jednání mezi Ruskem a Radou pro spolupráci arabských států v Zálivu, jehož tématem byl syrský problém. Periodicky se zcela vážně mluví o možné návštěvě saúdského krále Salmána bin Abd al-Azíze v Moskvě. Probíhají i setkání mezi hlavními regionálními rivaly v Sýrii – Íránem a Saúdskou Arábií.

I evropské země se snaží o zachování dialogu mezi stranami konfliktu. Je však pravda, že viditelných výsledků tato snaha zatím moc nepřinesla. Reálně dosáhnout míru aspoň na části syrského území dokázala pouze jedna země – Izrael, který bez zbytečné publicity vytvořil v syrském pohraničí nárazníkovou zónu, kde nalézají útočiště a dostávají humanitární a zdravotní pomoc nejenom ozbrojenci, jak tvrdí Asadovi příznivci, ale hlavně značná část civilního obyvatelstva.

Ve sdělovacích prostředcích se periodicky objevují informace, že USA a RUSKO prý pracují na nové syrské ústavě, která by dokázala odstranit hlavní konfliktní otázky a započít proces vnitrosyrského příměří. Je možné, že to pravda je, ale práce pokračují značně pomalu. Není jasné ani to, jak se na tomto procesu podílejí sami Syřané. Podle slov některých představitelů syrské opozice je jejich účast nepatrná, což znamená, že stejně jako za starých dobrých koloniálních časů se osud zemí Blízkého východu řeší nikoliv tam, ale v západních zemích. Ale přijmou sami Syřané řešení předložené jim zvenčí? Domnívám se, že to přinese problémy – soudě podle neutichajícího krveprolití, které se nikdo nechystá zastavit.

Jaké jsou příčiny

Problém spočívá v tom, že v současné době se mír v Sýrii hlavním účastníkům konfliktu zároveň hodí i nehodí. Z jedné strany by snížení intenzity bojových akcí vytvořilo základ pro diplomatické řešení, což by bylo prospěšné pro samotnou Sýrii i pro situaci s uprchlíky v Evropě a pro bezpečnost postsovětského prostoru. Z druhé strany – za současného rozložení sil v Sýrii nechce bojové akce ukončit ani jedna strana konfliktu.

Nehledě na vítězná prohlášení moskevských propagandistů tvrdících, že Asad už už dosáhne konečného stvrzujícího vítězství nad opozicí a vyžene ISIL z Rakky, reálná situace v Sýrii není zdaleka tak jednoznačná. Damašek sice získal s příchodem Ruska převahu nad svými protivníky, ale k plnému převážení na jeho stranu to zatím nevedlo. Nedávné události v Aleppu, kde islamisté dokázali vážně ohrozit režimní síly, stejně jako vážná porážka syrské armády u Chan-Tumanu jasně ukázaly, že opoziční síly mají značný vojenský potenciál a mluvit o rychlém, naprostém vítězství nad nimi je předčasné.

Úplné ukončení bojů dnes by pro Rusko znamenalo, že nedokázalo maximálně oslabit protivníky Asada a nevytvořilo prostor pro Damašek diktovat si svoje podmínky během rozhovorů. Přičemž taková situace by neuspokojila ani další zahraniční hráče. Pro Saúdy by zastavení bojů znamenalo zachování značné přítomnosti Íránců v Sýrii. Pro ÍRáN by zachování současného stavu znamenalo, že plně nezvítězil nad prosaúdovskými uskupeními. Turecku při zastavení bojů hrozí přespříliš zesílená pozice Kurdů a pro Američany to znamená, že se v oblasti udrží obraz USA jako země, která mohla, ale nakonec se neodhodlala sehrát aktivnější roli při svržení diktátorského režimu.

Proto se všechny strany i nadále snaží změnit situaci ve svůj prospěch silou. Na vnější sponzory konfliktu absolutně netlačí čas. Myslí si, že si mohou dovolit nespěchat a čekat, dokud jim rozložení sil uvnitř Sýrie nebude vyhovovat.

Moskva je plně přesvědčena, že její strategie v Sýrii je optimální a že ji neovlivní ani změna prezidenta USA. Ruské vedení dokázalo zachránit Asadův režim před pádem, vyhnulo se úplnému zatažení do vojenského konfliktu a donutilo nejenom regionální, ale i hlavní mezinárodní hráče, aby s ním počítali. Nyní Kreml aktivně využívá úsilí Američanů nenechat se do konfliktu hluboce zatáhnout před prezidentskými volbami, Moskva přitom potichu podporuje snahy Asada o rozšíření jeho zóny kontroly v Sýrii oslabováním sil opozice.

Íránci také nemají kam spěchat. Pro ně má udržení Sýrie ve sféře svého vlivu zásadní význam. Za to jsou připraveni zaplatit jakoukoliv cenu.

Saúdská Arábie a její partneři v Perském zálivu stále neústupněji mluví o tom, že nevěří v úspěch ženevského procesu a že mají alternativní plán – zvětšit finanční a technickou podporu pro radikální uskupení v Sýrii v případě krachu rozhovorů. Takový krach by poskytl Rijádu možnost ospravedlnit před Washingtonem využití síly v Sýrii: Nebránili jsme vám v realizaci vašich mírových plánů, ale když se ukázala jejich nesplnitelnost, tak nám budete muset dovolit rešit problém jinak. V neoficiálních jednáních saúdští politici stále častěji podtrhují, že takový scénář rozvoje událostí se pro ně stává víc žádoucí.

Co dál

O budoucnosti syrského konfliktu je možné předpovídat jen jedno – krveprolití bude pokračovat, ba co víc, krutost konfliktu se bude prohlubovat. Nadměrné přesvědčení o správnosti svých strategií může přivést strany konfliktu k vážným chybám a přešlapům. Například Rusko a Asad natolik uvěřili ve svou sílu, že nehledě na rozhodující význam boje o Aleppo paralelně začali s bojem o hlavní město ISIL Rakku, byť její dobytí může mít jen psychologický efekt, ale k reálnému zlomu ve válce nepovede.

Když Damašek s Moskvou zahájily útok na Rakku, chtěly, soudě dle všeho, předběhnout USA a jím podporovaná uskupení v dobytí tohoto města. Ale výsledkem snahy současně útočit na několika frontách se stalo to, že Rusko a Asadův režim dovolily opozici zformovat u Aleppa značné rezervy sil a zasadit syrské armádě hmatatelný úder. Což vše dokazuje jen jedno: Očekávat mír v Sýrii nelze a nikdo o něj vážně ani nestojí.

[wc_highlight color=”blue”] Překlad: Alena Zbořilová, Úvodní foto: Azaz, Sýrie/By Christiaan Triebert [/wc_highlight]