Proč ve mně Trump vyvolává strach o mou rodinu

[wc_highlight color=”blue”] Autor: Aziz Ansari, Zdroj: The New York Times [/wc_highlight]

„Nechoď nikam poblíž mešity,“ řekl jsem své matce. „Modlete se doma, dobře?“

„Nepůjdeme,“ odpověděla.

Jsem synem muslimských imigrantů. Po hrozném útoku ve floridském Orlandu jsem si uvědomil, jak strašné je upozorňovat amerického občana, aby si dával pozor na to, k jakému bohu se modlí.

Být muslimem Američanem je již tak docela velkou zátěží. Když lidí v naší kultuře řeknou „MUSLIM“, nepředstaví si obvykle nositelku Nobelovy ceny míru Malalu Jusafzai, Karíma Abdul-Jabbara nebo kluka, který odešel z klučičí skupiny One Direction. Představí si hrůzu vzbuzující postavu ze seriálu Homeland nebo nějakého netvora z televizních novin.

Prezidentský kandidát Donald J. Trump a další jemu podobní dnes chrlí projevy plné nenávisti, předsudky dosahují nové úrovně. Je to děsivé a ovlivňuje to život lidí, jak pracují, jak se modlí. Proto mám strach o svou rodinu. A navíc to nemá žádnou logiku.

V USA je přibližně 3,3 mil. amerických muslimů. Po útoku v Orlandu informoval deník Times, že FBI prošetřuje 1.000 potenciálních „domácích násilnických teroristů“, z nichž většina je pravděpodobně nějakým způsobem napojená na Islámský stát. Pokud je každý na seznamu Americkým muslimem, jde o 0,03 % z celkového počtu amerických muslimů. Když toto číslo zaokrouhlíte, vyjde vám nula. Drtivá většina amerických muslimů má s netvorem z Orlanda společného asi tolik, jako jakýkoli běloch nebo běloška s některým z bílých teroristů, kteří střílí v kinech, školách nebo potratových klinikách.

Zeptal jsem své mladé, asi dvacetileté kamarádky muslimského věrovyznání, jak se cítila po útoku. „Cítím se opravdu hrozně, mám pocit, že si lidí myslí, že mám víc společného s tím idiotským psychopatem než s nevinnými lidmi, které zabil,“ řekla. „Už je mi skutečně špatně z toho, že musím pokaždé, když se někde objeví střelec tmavší pleti, vysvětlovat, že nejsem teroristka.“

Já sám nejsem věřící, ale po těchto útocích každý, kdo vypadá, že by mohl být muslimem, chápe pocity, které popsala moje kamarádka. Když máte ten zvláštní pocit, že musíte dokazovat i to, že pociťujete smutek a strach jako každý jiný.

Chápu, že pokud jde o tyto problémy, jsem na tom líp než většina, a to díky, že jsem dosti známý jako herec. Když se na mne někdo na ulici divně podívá, je to obvykle proto, že si chce se mnou udělat selfie, než proto, že by si myslel, že jsem terorista. Ale také si pamatuji, jak se člověk může při takových setkáních cítit. Několik měsíců po útocích 11. Září jsem kráčel domů z Newyorské univerzity, kde jsem tehdy studoval. Procházel sem ulici a z okna projíždějícího auta mi z ničeho nic začal nadávat člověk a zařval na mne: „teroristo!“ Abych byl spravedlivý, uznávám, že jak se měnilo světlo na semaforu, přebíhal jsem ulicí příliš rychle, ale přesto si nejsem jistý, že mu to dávalo právo srovnávat mne s pachateli jedné z nejstrašnějších událostí v dějinách lidstva.

Jedovatá a nenávistí přesycená rétorika Donalda Trumpa není tak daleko od nadávání cizím chodcům z auta. Říká, že lidé v komunitě amerických muslimů „vědí, kdo jsou ti špatní“, čímž naznačuje, že miliony nevinných lidí jsou jaksi spoluviníky těchto hrozných útoků. Nejen že zde jde o nesmyslnou tvrdohlavost, ale navíc to nepřispívá k řešení skutečného problému teroristických útoků. Dle logiky Trumpa by nejlepším způsobem ochrany americké ekonomiky po obrovské finanční krizi v letech 2007-08 bylo, že by zakázal, aby v jejím rámci podnikali bílí muži.

Podle zpráv neziskové organizace investigativní žurnalistiky Mother Jones došlo v naší zemi od 9/11 k 49 případům masového střílení a více než polovinu z nich spáchali běloši. Pochybuji, že někdy uslyšíme pana Trumpa, jak pronáší projev a žádá bělochy, aby řekli polici, „kdo jsou ti špatní“, nebo aby požadoval omezení svobod bělochů.

Jeden ze způsobů, jak snížit riziko terorismu, je jasný: zamezte přístup psychicky labilních lidí, těch, kteří se dopustili násilných trestních činů a těch, kdo jsou na seznamu FBI ke zbraním, které používají profesionální vojáci. Bohužel, ani nekonečná sezení a projevy v Kongresu nepřinutí naše zákonodárce, aby nestranili Národní asociaci pro zbraně. Osoby podezřelé z terorismu si mohou koupit útočné pušky, ale my můžeme na letiště pouze s miniaturní lahvičkou šamponu. Pokud budeme pořád používat argument, že „oni si tak jako tak najdou nějaký jiný způsob“, používejme jej i na letišti, abychom si nemuseli pořád zouvat boty.

Xenofobní rétorika byla zásadní pro Trumpovu kampaň již dlouho před útokem v Orlandu. Je to člověk, který nastartoval svou soutěž o prezidentský úřad tím, že nazval Mexičany „násilníky“, kteří „dovážejí do této země drogy“. Nesčetněkrát prohlásil, že muslimové v New Jersey 11. září 2001 jásali v ulicích. Tato lež byla mnohokrát vyvrácena, ale on si za ní pořád stojí. Nevím, co dělal v tento den každý americký muslim, ale mohu vám říci, co dělala moje rodina. Studoval jsem na New York University a bydlel jsem v blízkosti World Trade Center. Když budovu zasáhlo druhé letadlo, mluvil jsem s matkou, která mi volala a trvala na tom, abych odešel z budovy kolejí.

Strašný zvuk nárazu druhého letadla do věže mám navždy zapsán v paměti. Má kolej byla dost blízko WTC a při nárazu se celá otřásla. Bál jsem se o život stejně jako mí kolegové studenti a rázoval jsem po ulicích Manhattanu, zachvácených panikou. Moje rodina, která se nemohla dovolat na můj mobil, byla šílená strachy o mne. Nikdo nejásal. Panoval tam jenom smutek, hrůza a strach.

V reakci na útok v Orlandu zveřejnil Trump tweet s těmito slovy: „Oceňuji vaše gratulace.“ Zdá se, že v ten den byl jediný, kdo po útoku slavil.

Aziz Ansari  je herec, spisovatel a režisér, tvůrce seriálu Master of None na Netflix.

[wc_highlight color=”blue”] Překlad: Robert Nerpas, Úvodní foto: Make Everything Great Again Street Art Mural/wikimedia commons[/wc_highlight]