Jak to David Cameron pohnojil

[wc_highlight color=”blue”] Autoři: Tom McTague, Alex Spence, Edward-Isaac Dovere, Zdroj: Politico [/wc_highlight]

Pozadí neúspěšné kampaně za setrvání Británie v Evropské unii

Jeremym  Corbynem nehnul nikdo a nic. Ani Barack Obama nepřesvědčil šéfa Labouristické strany, aby pomohl Davidu Cameronovi v boji proti brexitu.

Necelý měsíc před historickým referendem o EU měl tým, který dal dohromady DAVID CAMERON, aby udržel Británii v Evropské unii, starosti s váhajícími labouristickými voliči a byl zklamán vlažnou podporou za strany vůdce labouristů. Operativci kampaně za setrvání připravili plán, jak přesvědčit  Corbyna, aby se ukázal na veřejnosti s premiérem a učinil tak veřejné gesto o jednotném postoji obou stran. Průzkumy mínění hlásaly, že toto gesto by mělo výrazný vliv na voliče labouristů.

Dle zdroje, blízkého kampani za setrvání, vedoucí činitelé kampaně „prosili“ Corbyna, aby se zúčastnil vystoupení za setrvání po boku premiéra. Bez ohledu na to, co bylo v sázce, však Corbyn nechtěl mít s vůdcem konzervativců nic společného. Poprosit o změnu názoru byl ke Corbynovi vyslán i Gordon Brown, labouristický premiér, kterého porazil ve volbách v roce 2010 Cameron. Corbyn svůj názor nezměnil. Vysoce postavení politici v táboře za setrvání, Cameronův důvěrník a šéf komunikace Craig Oliver a guru kampaně prezidenta Obamy Jim Messine, zuřili.

Labouristé odmítali spolupracovat dokonce i na té nejnižší stranické úrovni. Strana odmítla sdílet své seznamy registrovaných voličů, protože se obávala, že KONZERVATIVCI by jí zcizili informace, důležité pro příští všeobecné volby. „Naše data jsou naše data“, sdělil její vysoce postavený představitel.

Stratégové kampaně za setrvání se v zoufalství obrátili na Bílý dům, aby přímo zasáhl. Chtěli, aby se Obama během dubnové návštěvy Londýna setkal s Corbynem setkal a přednesl mu silné argumenty ve prospěch setrvání Spojeného království v EU. Neobtěžujte se, řekli jim labouristé. Nikdo nechtěl přemlouvat svého šéfa, aby sdílel veřejnou platformu s Cameronem. Nápad padl ještě předtím, než byl představen Bílému domu. Dle zdroje z kampaně za setrvání uvedl na napjatém setkání tři týdny před referendem Corbynův poradce: „Nemůžeme každý týden stát a křičet na sebe v parlamentu a pak si s vámi stoupnout na tribunu.“

Cameronův tým začal panikařit. Donedávna pohodlný náskok, jednou dokonce o 10 procentních bodů, se začal snižovat. Tábor za setrvání postavil svou kampaň na střídmém poselství, založeném na ekonomických rizicích odchodu z EU. V posledním měsíci kampaně bylo toto poselství najednou přehlušeno zahořklým sporem o migraci.

Neúspěšné námluvy s Corbynem byly jedním z řady problémů ostříleného Cameronova politického týmu, která vyvrcholila čtvrteční ohromující porážkou v referendu a poslala premiéra do předčasného důchodu z veřejného života.

Více než dvě desítky rozhovorů s vedoucími představiteli kampaně za setrvání a kampaně za ODCHOD, vysoce postavenými činiteli Downing Street a zdroji mezi konzervativci a labouristy během několika měsíců celkem výstižně ukazují na úsilí kampaně za setrvání, která chybně pochopila náladu veřejnosti a nebyla schopna překonat četné překážky.

Stratégové kampaně za setrvání, zoceleni těsnými výsledky referenda o nezávislosti Skotska v roce 2014 a loňských všeobecných voleb, se rozhodli postupovat dle scénáře těchto kampaní a zaměřili se především na ekonomickou bezpečnost. Toto ovšem selhalo. Hloubka hněvu veřejnosti nad přívalem pracovních sil z dalších zemí EU a, co je podstatnější, odmítnutí politických a podnikatelských elit, bylo podstatně významnější, než se očekávalo. Varování kampaně před ekonomickými škodami neobstálo. Série propracovaných akcí, z nichž nejextravagantnější byla návštěva Obamy, se neodrazila na smýšlení britských voličů. Zběhnutí prominentů z Cameronova vnitřního kruhu na stranu kampaně za odchod, zejména Borise Johnsona a Michaela Goveho způsobilo, že z kampaně za odchod se ze skupiny lůzy stala motivovaná a efektivní opozice. Tisk byl, jak se očekávalo, nepřátelský a euroskeptický. Ke konci Cameron osaměl, konzervativci se hádali mezi sebou a Corbyn si držel odstup.

DOHODA S BRUSELEM „PROPADLA“

Dlužno říci, že Cameron si je na vině sám.

Již v lednu 2013 se premiér zavázal, že uspořádá referendum o setrvání v EU či odchodu z ní. Pro tento slib se rozhodl ve snaze o sjednocení svých konzervativců, odvrácení výzev ze strany populistické partaje UKIP a upozadění labouristů, kteří nechtěli připustit hlasování o Evropské unii. Když triumfálně vyhrál v loňských parlamentních volbách a stal se prvním vůdcem konzervativců po 23 letech, který získal většinu ve sněmovně, jeho sliby se mu nevyplatily. Voliči po něm chtěli, aby sjednal novou dohodu s Bruselem, zahrnující britské podmínky členství, a před koncem roku 2017 uspořádal hlasování.

Jeho požadavky byly na druhé straně kanálu La Manche přijímány viditelně chladně. Vedoucí představitelé EU včetně německé kancléřky Angely Merkelové mu sice chtěli pomoct udržet zemi v EU, ale sami byli vytíženi řešením problému obrovské vlny přistěhovalců a otřesů v důsledku řecké dluhové krize. 27 zemí EU se zdráhalo vytvářet samostatná pravidla pro Velkou Británii. Zejména Merkelová se postarala o sestřelení Cameronova úsilí o vybojování výjimky z pravidla o volném pohybu občanů EU žít a pracovat kdekoli v Unii pro Velkou Británii.

Premiér se rozhodl jít na kompromis. Jeho poradci hodně chtěli uzavřít dohodu s Bruselem a uspořádat referendum spíš dříve, než později. Zastávali názor, že zpoždění s sebou nese vyšší rizika. Mnoho významných osobností mezi přívrženci setrvání Cameronovi řeklo, že další rok negativní publicity o kontinentu „by totálně zničil“ jeho šance na výhru v referendu.

Brusel ze svého postoje neustoupil. Zato ustoupil Cameron, konkrétně od svého požadavku, aby noví přistěhovalci z EU mohli získat výhody na úrovni občanů země až po čtyřech letech. Nahradil jej vágnějším požadavkem na to, aby EU konala v otázce snížení imigrace. Británie a EU v únoru uzavřely dohodu.

Dle jednoho z poradců Cameron předpokládal, že za daných okolností je pro něj tato dohoda příznivá. Ne tak už britský tisk a zastánci odchodu z EU. „Propadla, ale splnit očekávání bylo takřka nemožné,“ uvedl jeden z poradců blízkých Downing Street 10. „Cameron myslel, že dosáhl dobré dohody, ale pro jeho protivníky nebyla žádná dohoda dost dobrá.

Downing Street neměla na výběr, dohodu musela veřejnosti „prodat“ tak jako tak. Pár hodin po Cameronově návratu z Bruselu zahájila kampaň za setrvání mediální útok, který udal tón všemu, co se dělo v následujících čtyřech měsících.

 ‘PROJEKT STRACH’

Kampaň za setrvání The Stronger In vedl Oliver, bývalý redaktor BBC a vedoucí Cameronova komunikačního týmu, a Will Straw, vysoce vážený odborník na politiku labouristů a syn Jacka Strawa, bývalého ministra zahraničí labouristické vlády. Dalšími členy týmu byli Ryan Coetzee a James McGrory, dvojice v bitvách zocelených bývalých poradců Liberálních demokratů, a další. Byla to hvězdná sestava westminsterských zasvěcenců. Pracovali dlouho, začínali ve čtvrt na sedm ráno prvním konferenčním hovorem a končili v 22.20 večer, když se dohodli na tématech pro diskusi v ranních zpravodajských programech.

Kampaň před referendem kopírovala scénář předvolební kampaně v roce 2015 a neúprosně se zaměřila na několik zpráv, důležitých pro běžný každodenní život obyvatel země. V loňských všeobecných volbách konzervativci nemilosrdně stavěli na pochybnostech o schopnosti tehdejšího vůdce labouristů Eda Milibanda vést zemi jako předseda vlády, obavách o ekonomických vizích labouristů a na nervozitě o potenciálním převzetí moci Skotskou národní stranou v koalici s Milibandem. Tentokráte se kampaň za setrvání zaměřila na ekonomiku a zdůrazňování rizik po odchodu země z EU. Chtěli vmanévrovat přívržence odchodu, aby se věnovali pouze imigraci a tudíž ze soutěže vyšli jako negativní, xenofobní a rozdělující. „Chtěli jsme, aby od samého počátku našimi vlastními tématy byla ekonomika, podnikání a skutečnost, že budete-li hlasovat pro servání, budete se mít líp,“ uvedl jeden z představitelů kampaně. „Tato témata jsme chtěli „vlastnit“ velmi brzy, ihned v začátcích. A myslím, že to byl úspěšný postup, protože naši protivníci byli jaksi přinuceni podporovat jiný druh kampaně, té, kterou v podstatě vlastní vůdce UKIP Nigel Farage. Ten je velmi, velmi soustředěný na imigraci, velmi, velmi se zaměřuje na izolaci Británie od světa. No, je to silný argument a má svůj vliv, ale nemyslím, že by to bylo zrovna to, co by lidé, kteří původně vedli kampaň za odchod z EU, zrovna chtěli.“

Když Cameron vystřelil ze startovací pistole, zastánci setrvání použili několik vymazlených poselství: Británie bude v EU „silnější, bezpečnější, a bude se mít lépe“ a odchod by byl „skok do tmy“. Obě byla pečlivě otestována ve focusových skupinách.

V souladu s tezí guru australských kampaní Crosbyho, že „prase nelze krmit až v den prodeje,“ vystartovala kampaň najednou na televizních a rozhlasových kanálech, v tisku a v sociálních médiích. V jejím centru stál Cameron. Bez ohledu na to, že byl často obviňován ze samolibosti, premiér nehodlal tento boj ztratit tím, že by se nesnažil.  Tvrdě pracoval.

Cameron dokonce povolal na pomoc Obamu. Varování amerického prezidenta před odchodem z EU se však minula účinkem. Jeho dubnová intervence sice přiměla více mladých lidí k tomu, aby se zaregistrovali jako voliči, avšak Obamova neomalená poznámka, že pokud by Británie opustila EU, byla by „na konci řady“ při sjednávání obchodní dohody s USA, iritovala mnoho britských voličů.

 „Nemyslím si, že bychom si někdy mysleli, že tohle bude ten zlatý kalich,“ uvedl zdroj blízký Downing Street, ale připustil, že aktéři kampaně byli zklamáni, že jim Obamovo zapojení nepomohlo.

ET TU, BORIS?

A pak přišel 21. únor a to, co nejbližší poradci Camerona popsali jako „zradu“ Borise Johnsona, Cameronova bývalého spolužáka z Oxfordu a Etonu.

Rozhodnutí bývalého starosty Londýna, nyní hlavního uchazeče o Cameronův úřad, o tom, že váhou své osobnosti podpoří zastánce odchodu, patří dle vysoce postaveného představitele Downing Street 10 k nejvýznamnějším momentům kampaně.

Johnson, nejoblíbenější politik Velké Británie, skutečná celebrita, neúnavně cestoval v červeném autobuse po celé zemi a jeho nadšení a osobnost „bez jakékoli pomoci změnili to, co bylo skupinou o nic se nezajímajících podivínů, v „hlavní proud síly“. Pro kampaň za odchod byl „nepostradatelný“, uvádí zdroj z kampaně za odchod. Jeho závěrečný projev v debatě BBC TV dva dny před čtvrtečním referendem, v níž prohlásil 23. červen za britský „Den nezávislosti“, byl jedním z nejsilnějších okamžiků kampaně, uvedl zdroj. „Pevně věřím, že toto mohlo být jedním z nejvýznamnějších důvodů, proč jsme včera v noci vyhráli,“ dodal. „Byl uvěřitelný, byl vášnivý, předal každému divákovi velmi jasné poselství: zde je důvod, proč byste měli hlasovat pro nás,“ pokračuje představitel kampaně pro odchod. „Byla to inspirace před samotným koncem. Toto jsou všechny kritické komponenty toho, jak motivovat voliče k tomu, aby šli k volebním urnám, aby hlasovali pro vás.“ Na rozdíl od nás, pokračuje, politici kampaně za setrvání byli „temní, brali to osobně, pro ně referendum nebylo o obyvatelích Británie, a myslím, že jim to strašně uškodilo.

Pro Camerona bylo Johnsonovo zapojení do soutěže velmi bolestivou osobní zradou. Pro Camerona to představuje obrovské zklamání a bere to jako zradu od Borise, je to velmi osobní,“ uvedl zdroj blízký premiérovi. Několik měsíců, až do dne vyhlášení výsledků referenda, dvojice, která si předtím pravidelně posílala textové zprávy, spolu nepromluvila.

Cameron mohl vidět, že k tomuto kroku dojde. „Boris vždy udělá to, co zajistí Borisovi co nejvíce pozornosti,“ řekl poradcům na Downing Street předtím, než Johnson vydal své prohlášení. Camerona „potěšilo“, když novinový článek, v němž Johnson psal o prezidentu Obamovi a označil jej za „částečného Keňana“, vyvolal sporné reakce.

Poté Cameron přišel o dalšího politického spojence a blízkého osobního přítele, Michaela Goveho, ministra spravedlnosti. Gove byl kmotrem Cameronova syna Ivana, přátelily se také jejich manželky a děti. „Domníval se, že Michael je na jeho straně,“ řekl bývalý poradce Downing Street. Gove se místo toho připojil ke kampani za BREXIT dva dny před Johnsonem, a to po několika měsících trýznivého vnitřního boje mezi jeho loajalitou vůči premiérovi a vyhraněně euroskeptickým přesvědčením. S Johnsonem tvořili silnou dvojku.

SELHÁNÍ POSELSTVÍ

V zahořklé bitvě prohlášení a sloganů bylo Cameronovo heslo „silnější, bezpečnější a lepší“ méně zapamatovatelné než heslo „Získejte zpět kontrolu“ kampaně za odchod.

Premiérův úřad podcenil hloubku hněvu veřejnosti kvůli porušení Cameronova slibu omezit příliv přistěhovalců z kontinentální Evropy. Cameron neměl přesvědčivý argument, kterým by čelil tomuto rozčarování. Byl „překvapen a ohromen“ tím, jak kampaň za odchod dovedla využít nespokojenost Britů s tím, jak velký počet občanů EU přijelo žít a pracovat v Británii.

Počátek čtyřtýdenního období, kdy byla státním zaměstnancům a vládním institucím v souladu se zákonem zakázána účast v politických kampaních, zastihlo zastánce setrvání v situaci, kdy přišli o výhodu domácího pole – státní správa již nemohla vydávat informační materiály a sdělení na podporu setrvání země v EU. Živé televizní debaty daly předním zastáncům odchodu stejný vysílací čas a možnost prezentace před miliony diváků.

Hlavní prezentovaná témata kampaně za odchod včetně tvrzení o tom, že Turecko je už těsně před vstupem do EU a že Británie každý týden „posílá“ 350 milionů do Bruselu, byla velice sporná, ale získala si pozornost voličů. Zároveň pouze jeden z pěti dotazovaných v dubnu věřil tvrzení zastánců setrvání, že pokud Spojené království odejde z EU, britské domácnosti přijdou v průměru o 4.300 liber.

Kampaň za odchod začala agresivně protlačovat otázku migrace. Obrovskou podporu získala koncem května, kdy Úřad pro národní statistiku zveřejnil, že migrace v roce 2015 dosáhla výše 333.000 osob. Cameronův slib z roku 2010, že počet migrantů sníží na „desítky tisíc“, se mu vrátil jako bumerang a strašil jej čím dál víc v nejhorším možném okamžiku. Migrace převzala ústřední roli v diskusi a místo aby zastánce odchodu izolovala, představovala pro ně bezkonkurenční podporu.

Zdroje blízké kampani za odchod tvrdí, že k nárůstu odporu nevedlo jenom zaměření na migraci. Zastánci odchodu se snažili využít obavy voličů a přetvořit je v pro ně pozitivní argumenty: získáme-li od Bruselu zpět kontrolu nad naší zemí, skončí volný pohyb přes hranice a zmírní se tlak na nemocnice a školy. Cílem bylo uklidnit voliče, že je správné volit v prospěch brexitu. Politici pro odchod byli dobře vytrénováni a drželi se scénáře. V jednom hodinu trvajícím televizním vystoupení použil Gove frázi „vzít si zpět kontrolu“ 23krát.

Zastáncům setrvání se nepodařilo „prosadit poselství, že lidé se budou mít lépe, pokud Británie zůstane v Evropské unii,“ uvedl poradce kampaně za odchod. „Poukazovali prostě na to, že odchod je špatný. Mezi těmito dvěma věcmi je velký rozdíl.“

Její pokusy o vyvrácení stížnosti zastánců odchodu na 350 milionů liber týdně pro Brusel akorát přispěly k tomu, že mnoho voličů si zafixovalo v mysli, že britský příspěvek do Bruselu je hodně vysoký. „Problém je, že když jsem volič, který sedí doma a sleduje tuto diskusi, řeknu si: je mi jedno, jestli to je 350 milionů nebo 170 milionů, je to jednoduše sakra hodně peněz, které odcházejí do EU, aby se jimi platilo za věci, za které platit nechci.“

Zastánci setrvání se zklamáním sledovali, jak v průzkumech veřejného mínění rostou preference zastánců odchodu. „Říkali, že to tak nebude, ale celá jejich zasraná kampaň je postavená na imigraci,“ řekl jeden z nich. Pořád si však nemysleli, že převaha zastánců odchodu potrvá. „Nemůžu tomu uvěřit, že lidé budou skutečně volit, aby se měli hůř, protože se jim nelíbí Poláci, kteří žijí v sousedním domě,“ komentoval bývalý Cameronův poradce nárůst preferencí zastánců brexitu. Ale v druhém červnovém týdnu vedli zastánci odchodu ve všech zveřejněných průzkumech. A úřad vlády se začal potit.

LABOURISTÉ ODCHÁZEJÍ

Na poradě o vedení kampaně někteří poradci navrhují, aby se „změnila rétorika“ kampaně a přestalo se hrozit ekonomickými důsledky odchodu. Downing Street návrh zamítá: to vše jsme už zažili. Ignorujte průzkumy veřejného mínění a politology, ujišťují kolegy. Naše strategie je správná. Kyvadlo se přesune na naši stranu. Zklidněte se.

Potřebovali však zásah ze strany labouristů. Vnitřní průzkum zjistil pouhých pár týdnů před referendem, že pětina voličů labouristů neznala postoj své strany k referendu. A také to, že mají velké obavy z imigrace. Bylo nezbytné oslovit nad rámec své prověřené voličské základny starší, bílé anglické voliče, z nichž mnozí v minulosti volili labouristy. Mnozí z nich nechtěli podpořit premiéra, kterého neměli rádi, nevolili jej a jehož politika přispěla k tomu, že se jim vedlo hůře.

Jiní prominentní labourističtí politici včetně bývalých předsedů vlád Tonyho Blaira a Gordona Browna měli zájem konzervativcům pomoci, ale Corbyn pomoc svému rivalovi odmítl. Obecně se věřilo, že i když souhlasil s tím, že veřejně podpoří setrvání země v EU, nebude to od srdce. Vůdce labouristů, socialista staré školy, v minulosti napadl EU jako nedemokratické spiknutí korporací, které ohrožuje práva pracujících. Nikdy nechtěl zachránit Camerona v referendu, které vůdce konzervativců sám vyvolal. Corbyn věřil, že ochota labouristů pomoci Cameronovi zachránit Unii v průběhu skotské kampaně za nezávislost v roce 2014 přispěla k propadu strany ve Skotsku o rok později ve všeobecných volbách. Dle významných osobností kampaně za setrvání vedl šéf labouristů vyzývavě svou vlastní kampaň – polovičatě a neefektivně. (Tradiční bašty labouristů v severní Anglii a Walesu stály během referenda silně proti EU).

ŠOKUJÍCÍ VRAŽDA

Jediný moment v kampani, kdy Corbyn souhlasil, že si stoupne vedle premiéra, bylo vzdání pocty labouristické poslankyni Jo Coxové den po její vraždě 16. června. Teprve tehdy úřad vlády „náhodou“ uveřejnil společnou fotografii Camerona a Corbyna, kterou tak potřeboval.

Vražda zastavila kampaň v momentě, kdy se zdálo, že brexit nabírá na obrátkách. Někteří věřili, že smrt Coxové změní průběh celého referenda. Avšak přestože všechny šokovala, na konečný výsledek měla malý vliv.

Po 48hodinové přestávce v nepřátelských akcích agitace pokračovala v neděli. Jen několik dní před referendem se zdálo, že tábor setrvání opět vede, byť jen těsně. Soutěž byla natolik vyrovnaná, že přívrženci obou stran byli připraveni na všechno od velmi těsné prohry po překvapivě pohodlné vítězství. Zasvěcenci v Downing Street 10 soukromě přiznávali, že by mohli prohrát.

V sídle kampaně za setrvání panovalo tiché sebevědomí. Pramenilo také z přesvědčení, že voliči labouristů „se vrátí domů“ a podpoří EU, jak si to přálo vedení strany. V poslední ráno kampaně navštívil štáb Tony Blair a povzbuzoval přítomné. Když se otevřely dveře volebních místností, všichni tvrdili, že věří ve vítězství, které zajistí setrvání Británie v Unii.

Za 24 hodin oznámil Cameron svou rezignaci.

[wc_highlight color=”blue”] Překlad: Robert Nerpas, Úvodní foto: Vote Leave and Vote Remain Posters in Pimlico, London/ Philip Stevens/commons.wikimedia.org[/wc_highlight]