[wc_highlight color=”blue”] Autor: Pavel Kazarin, Zdroj: IntersectionProject [/wc_highlight]
Už týden se v Kyjevě mluví o procesí organizovaném Ukrajinskou pravoslavnou církví Moskevského patriarchy (UPC MP). Procesí věřících mělo dorazit do Kyjeva 27. července. Podle slov organizátorů je hlavní myšlenkou akce “modlitba za mír na Ukrajině”, toto vysvětlení však vzbuzuje u veřejnosti i bezpečnostních orgánů nedůvěru.
Problém je v tom, že UPC MP během posledních let zaujímá značně ambivalentní postoje. Zdržuje se jakýchkoliv komentářů k anexi Krymu a k válce v Donbasu. Navíc metropolita Onufrij, hlava církve, v minulém roce odmítl vstát ve chvíli, kdy v ukrajinském parlamentu předčítali jména vojáků vyznamenaných titulem Hrdina Ukrajiny. To vše – stejně jako formální podřízenost UPC MP Ruské pravoslavné církvi – se stalo příčinou diskuse o tom, co a kdo je v současnosti prodlouženou rukou kremelské politiky v Ukrajině.
Měkká a tvrdá síla
Od roku 1991 až do roku 2013 RUSKO ovlivňovalo ukrajinskou politiku tradičními metodami: k nátlaku využívalo cenu plynu, zavádělo embarga na dovoz řady ukrajinských produktů, zavíralo a otevíralo hranice pro vzájemný obchod. V důsledku toho byl Kyjev nucen podřizovat politiku své ekonomice. Každý z premiérů pravidelně létal na jednání do Kremlu a snažil se získat ústupky.
Navíc Moskva podporovala ty ukrajinské politické strany, které opakovaně využívaly prosovětské nostalgie. Sociální demokraté, komunisté, Strana regionů – Moskva rozložila riziko a “živila” různé politiky. Ale všichni měli jedno společné: ve svých programech podporovali myšlenku eurasijské integrace, vstup Ukrajiny do Celní unie a do Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti a agitovali proti sbližování Kyjeva s NATO a EU.
To vše ale bylo po anexi Krymu a vpádu na DONBAS nemožné. Veřejný proruský diskurz na Ukrajině byl zkompromitován. Idea eurasijské integrace se v podmínkách ruské agrese proti Ukrajině stala nemyslitelnou. Poprvé od roku 1991 počet stoupenců vstupu Ukrajiny do NATO (46 %) převýšil počet odpůrců (38 %).
Moskva přišla o všechny předchozí možnosti vlivu, ale to neznamená, že se Kreml vzdal snahy ukrajinskou politiku ovlivňovat. Změnil pouze metody.
Minské různočtení
Dnes válka na Donbasu přešla do únavné fáze vzájemného vyčerpávání – žádné rozsáhlé bojové akce, jen každodenní ostřelování podél frontové linie. Každý den ukrajinské sdělovací prostředky zveřejňují nové seznamy padlých vojáků a důstojníků. Přitom Minské dohody samy o sobě mír přinést nemohou: vytvářely se pro krátkodobé příměří, ne pro dlouhodobý mír, nejsou v nich stanoveny přesné lhůty pro splnění bodů, ani zodpovědnost za jejich porušení. Navíc, na pořadí plnění těchto dohod přímo závisí to, kdo vyjde z války jako vítěz.
Moskva trvá na tom, že nejprve musí Kyjev vyhlásit amnestii pro ozbrojence, následně uspořádat volby na okupovaném území (kterých se mohou účastnit amnestovaní ozbrojenci) a teprve pak bude Kreml připraven jednat o předání kontroly nad rusko-ukrajinskou hranicí v oblasti. To ale znamená plnou legalizaci proruských ozbrojenců. Moskva chce donutit Kyjev, aby okupované území “živil”, ale politický vliv v Doněcku a Luhansku by zůstal Kremlu. UKRAJINA by se stala zemí zcela rozpolcenou vnitřními rozpory.
Kyjev je ale toho názoru, že nejprve má být předána kontrola hranice ukrajinské armádě, což by znemožnilo zásobování ozbrojenců zbraněmi a střelivem, a teprve pak mohou být uspořádány volby v Donbasu (a to podle ukrajinských zákonů a s účastí ukrajinských politických stran).
V takové situaci není žádný kompromis možný. V sázce je to, kdo bude vítězem tohoto konfliktu – Kyjev, či Moskva.
Užiteční idioti
Jediná šance Moskvy na vítězství v současné válce – je docílit vnitřního rozkolísání Ukrajiny. Ekonomická krize a devalvace hřivny vedly ke zhoršení životní úrovně obyvatel, což plodí nespokojenost ve společnosti. Chudoba – je to nejpříhodnější prostředí pro populismus: dnes je na Ukrajině mnoho politiků, kteří zneužívají touhu lidí po okamžitých změnách k lepšímu. Problém je jen v tom, že jejich recepty nefungují.
Dnes je ukrajinská makroekonomická stabilita kriticky závislá na finanční podpoře ze Západu. Přitom MMF je ochoten poskytnout úvěry jen pod podmínkou plnění programu opatření, z nichž jeden bod spočíval ve stanovení tržních cen v oblasti komunálního hospodářství. Poté, co současný ukrajinský kabinet tento požadavek splnil, řada ukrajinských politiků přišla s požadavkem na snížení tarifů. Ale o následcích, které takový krok nutně přinese – jako například ukončení zahraničních úvěrů pro ukrajinskou ekonomiku, se vůbec nezmiňují.
Kromě toho nemálo populistů využívá i Minské dohody a jejich nefunkčnost. Navrhují je vypovědět a začít s ofenzívou na pozice separatistů. Fakt, že v takovém případě dostane Moskva možnost obvinit Ukrajinu z porušení dohod a požadovat zrušení protiruských sankcí, je zjevně nevzrušuje. Žádný blitzkrieg proti ruské armádě se nemůže podařit, ale rozhodně se tak podaří přesvědčit celý svět o zásadní nedůvěryhodnosti Kyjeva.
Třetí způsob nátlaku Moskvy na Kyjev – to je zesílení těch hlasů, které požadují abstraktní mír. A zde je důležitý jeden detail. Vzhledem k tomu, že Rusko vystupuje v roli agresora, každý protiválečný pochod v Moskvě probíhá pod neoficiálním heslem “přestaňte válčit s Ukrajinou”. Pak se každý analogický mítink v Kyjevě stane neoficiální výzvou “přestaňte bránit Ukrajinu”.
Konec konců, mír ve válce nikdy není abstraktní – vždy je dosažen jen díky ústupkům. Pokud to jsou oboustranné ústupky, vzniká kompromis. Pokud jsou jednostranné – je takový mír kapitulací.
Sázka na hloupost
Proruský diskurz na Ukrajině se dnes zásadně změnil. Ti politici, kteří naplňují prokremelskou agendu, nemusí mluvit o sbližování Kyjeva s Moskvou. Namísto toho jim úplně stačí nabízet jednoduchá řešení složitých problémů. Které – pokud se uvedou v život – mají potenciál Ukrajinu zničit.
Například mohou navrhovat kroky, které naruší důvěru západních partnerů k Ukrajině. Mohou kritizovat Minské dohody a požadovat okamžitou vojenskou ofenzívu na pozice separatistů. Či trvat na co nejrychlejších předčasných volbách – vždyť podle výsledků sociologických průzkumů se v příštím parlamentu objeví nemálo populistů a bývalých spolustraníků ex-prezidenta Viktora Janukoviče. Nebo mohou trvat na tom, že “Ukrajina potřebuje mír za každou cenu”. Protože to bude znamenat vytvoření společenské poptávky po kapitulaci.
Zvláštnost situace je v tom, že zdaleka ne každý, kdo se v této agendě angažuje, pracuje v žoldu Moskvy. Kremlu teď stačí vsadit na takzvané “užitečné idioty”. Řeč je o těch ukrajinských politicích a veřejných činitelích, kteří jsou z hlouposti, či kvůli svým politickým ambicím ochotni vyměnit budoucnost Ukrajiny za vlastní kariéru. Mohou být upřímně proukrajinští a neméně upřímně být přesvědčeni o účinnosti svých receptů.
Ale tyto recepty pohřbí ukrajinský stát ještě rychleji než ruské zbraně.
[wc_highlight color=”blue”] Zkrácený překlad: Alena Zbořilová, Úvodní foto: Euromajdan v Kyjevě/Evgenij Feldman [/wc_highlight]
[wc_spacing size=”10px”]
Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.