Studenti fakulty tělesné kultury v Olomouci se rozhodli, že zprostředkují handicapovaným lidem nevšední zážitky. Za tímto účelem uspořádali týdenní zahraniční akci nazvanou EXPEDICE přes BARIéRY, zkráceně Expedice přes bar. O co ve skutečnosti šlo?
Celá akce byla pořádána v rámci předmětu aplikovaných pohybových aktivit fakultou tělesné kultury v Olomouci, dále pouze FTK. Účastnilo se jí několik hostů s různými druhy handicapu. Ti si mohli pod vedením pořadatelů, nebo-li studentů fakulty, vyzkoušet prožít nestandardní situace a absolvovat řadu nezapomenutelných zážitků. Letos vše probíhalo na území Rakouska, Slovinska a Itálie. Studenti se v rámci týdne jednoznačně naučili, jak jednat s vozíčkáři, neslyšícími, zrakově postiženými apod. Pro oba tábory se jednalo o týden, na který budou všichni dlouho vzpomínat, včetně mě samotného. Já sám jsem zcela zrakově handicapován a dostal jsem tu čest se této expedice zúčastnit. Jaké vše bylo z mého pohledu?
Krušné začátky
Představte si, že se skupinka osob, která nemá s handicapovanými lidmi mnoho zkušeností, rozhodne uspořádat akci přímo pro tuto skupinu osob. Některé záležitosti ohledně postižených lidí si nastuduje, zjistí si požadované informace od známých, ale to není nic proti tomu, když se s handicapovanými nakonec setká osobně. A tak není divu, že na začátku celé expedice bylo vidět, že někteří ze studentů jsou mírně nejistí. I pro ně bylo vše nové a s každou vzniklou situací si museli prostě poradit. I když ze začátku panoval obrovský zmatek a nikdo pořádně nevěděl, na čem ve skutečnosti je, jak plynul čas, začalo se vše urovnávat a nakonec se HANDICAPOVANí LIDé a studenti dokázali parádně sladit a to je prostě senzační.
Vždy na jiném místě
Na celé expedici pro mě bylo nejhorší asi cestování z místa na místo. Bydleli jsme v kempech a to mělo za následek, že jsme vždy postavili stany, ale pouze na určitou dobu. Po nějaké době došlo k jejich sbalení a cestě dál. Protože jsem měl s sebou hromadu věcí a vždy jsem musel spoléhat na druhé např. při jejich nakládání do autobusu a celkově nás bylo asi tak přes 40, panoval vždy u balení obrovský zmatek. Ze začátku jsem měl strach, že dorazím do druhého kempu bez tašky z oblečením, karimatky apod. Nakonec se ale nic z toho neztratilo a vždy jsem své věci našel. Trvalo mi dlouho, než jsem si na cestování zvykl, ale koncem týdne už mi to ani nijak nepřišlo. Věděl jsem, že se na studenty mohu plně spolehnout.
Promočen až na kost
První zastávkou bylo území Itálie, konkrétně obec Toblach. Ta se rozkládá v Jižním Tyrolsku, Autonomní provincie Bolzano. Nalézá se v Pustertalu na rozhraní Dolomit v pohoří Rieserferner v nadmořské výšce 1256 metrů nad mořem.
Když jsme dorazili, bylo pod mrakem a mírně pršelo. Nebylo to ale nic hrozného. Postavily se stany a zabydleli jsme se. Následovala první aktivita, skládající se z jízdy na kolech. Autobusem jsme vyrazili do hor na vyhlídku, kam jsme ale nakonec nedojeli kvůli nepříznivému počasí. Vystoupili jsme v polovině cesty, nasedli na kola a čekala nás cesta zpět do kempu o délce 20 km. Já jel samozřejmě na tandemu s pilotem.
A zde nastal první zvrat v mém životě. První překonání mých dosavadních bariér.
Celá cesta chvíli prudce stoupala, poté dost razantně klesala. Občas se mi stalo, především v okamžicích, když jsme zdolávali kopec, že jsem musel zastavit a chvíli si vydechnout. Slušná zátěž na první den, na kterou jsem nebyl zvyklý. A nepřidalo tomu ani počasí, protože po celou cestu hustě pršelo. Když jsme nakonec po namáhavé jízdě dorazili do kempu, byl jsem promočen až na kost. Naštěstí jsem vše přežil ve zdraví a nepoložilo mě to. V kempu byla sušička, takže se všechno promočené oblečení usušilo a druhý den se mohlo vyrazit dál.
Úchvatnou krajinou až do Lienze
Druhý den po naložení věcí do autobusu, jsme opět usedli na kola. Tentokrát jsme z Toblachu cestovali po krásně udržovaných cestách do 50 km vzdáleného okresního města v Rakousku s názvem Lienz. Tato trasa byla sice o mnoho delší než ta první, kterou jsme absolvovali v kvalitním lijáku, ale byla mnohem pohodlnější. Po celou dobu jsme putovali z kopce, takže jsme si jízdu na kolech krásně vychutnali. Navíc jsme putovali opravdu úžasnou krajinou, kde bylo čím se kochat. Doprovázela nás řeka Dráva.
Na tandemu se se mnou vystřídala řada pilotů. Všichni jsme si cestu parádně užili, občas jsme se zastavili na nějakém tom osvěžujícím nápoji či na odpočívadle na svačinu. Příjemně strávený den. Akorát mě mrzí, že jsem se nemohl kochat úchvatnými scenériemi po cestě, které podle vidících stáli fakt za to. Ale nevadí, i tak jsem si cestu užil naplno.
Záchrana expedice
V Rakousku to s počasím nevypadalo moc valně a poslední úsek cesty do Lienze se slušně rozpršelo. Bylo jasné, že pár dní se nemíní počasí umoudřit a abychom si další aktivity pořádně vychutnali, bylo nutné s tím něco udělat. Rozhodli jsme se, že změníme mírně plány a místo pobytu v Rakousku zamíříme přímo do Slovinska do dalšího kempu. Nicméně to nebylo vůbec jednoduché. Bylo potřeba zmíněný kemp kontaktovat a uvědomit je o našem dřívějším příjezdu. A tak nezbylo nic jiného, než použít internetové připojení. To měl v zahraničí skutečně málo kdo, takže nakonec všechny zachránil můj iPhone. To víte, bez techniky nikam nejezdím.
Místo abychom se ubytovali v Rakousku, zamířili jsme tedy nakonec do kempu ve Slovinsku v oblasti městečka Bovce. V Polovniku, kde jsme bydleli tři dny, jsme zjistili, že kemp provozují Češi. A když se to vezme kolem a kolem, Bovec je úchvatné místo s výraznou českou stopou, které se hodí opravdu navštívit, kdybyste někdy jeli do Slovinska.
Každý si zde vybere, co mu vyhovuje
V Bovci jsme setrvali nejdéle z celé expedice. A není divu. Je zde totiž tolik aktivit, že jsme některé z nich museli prostě jednoznačně zkusit. Nabízela se možnost turistiky, cykloturistiky, canioning, rafting, Zipline apod. Je samozřejmé, že každý z nás si zvolil jen ty aktivity, na které se cítil. Já měl jasno. Vyzkoušet si ode všeho trochu. A tak jsem se s chutí vrhl na turistiku, sjíždění řeky Soči na fakultních kánoích a samozřejmě na Zipline.
Sbohem, uvidíme se na onom světě
Tato slova mi prolétala hlavou, když jsem seděl v terénním džípu a rozhodl se spáchat největší šílenost svého života. Konkrétně skočit ze skály. Se mnou se k tomuto činu odhodlalo ještě několik dalších osob, kteří si tuto záležitost rozhodně nechtěli nechat ujít. Společně se slovinskými průvodci jsme vyjeli vysoko do hor. Zde nás navlékli do horolezecké výstroje a úzkou stezkou, která by se dala přirovnat k cestám pro kamzíky, dovedli na stanoviště té nejšílenější aktivity, kterou jste kdy viděli. Šlo samozřejmě o Zipline.
Představte si ocelové lano. To je nataženo mezi dvěma vysokými horami nad hlubokou propastí. A na tom laně letíte přivázáni na kladce a v horolezeckém sedáku vy. Fakt parádní zážitek.
Protože se jednalo o skutečně rychlou jízdu, nebylo možné, abych ji absolvoval sám. Dostal jsem tedy k ruce průvodce, který jel se mnou v tandemu. Prostě jsme se přivázali k sobě a průvodce celou naši jízdu řídil.
Je to fakt parádní pocit, když se pověsíte na lano a prostě po něm obrovskou rychlostí přelétáte několik metrů hlubokou propast. Senzační. Klidně bych letěl znovu.
Pěšky až k vodopádům
Dalším krásným zážitkem byla pěší turistika v okolí Bovce. Krásně jsme se prošli několik kilometrů, cestou se se mnou opět vystřídalo několik studentů jako průvodců, takže si všichni vyzkoušeli, jak vodit nevidomého člověka. Naším cílem cesty byly krásné vodopády, které zapůsobily i na mě svým hlasitým a okouzlujícím šuměním tekoucí vody. Závěrem jsme se zastavili v Bovci na osvěžující nápoj.
Na chvíli vodákem
Než jsme vyrazili z Bovce dál, nemohl jsem si nechat ujít sjíždění řeky Soči na kánoi. Samozřejmě ne sám, ale se zkušenými vodáky, mezi které se rozhodně počítá mistr světa Jiří Vrba. Dostal jsem neoprén a nasedl do kánoe. Nejdříve jsem se nechal jen tak vozit, ale po chvíli mi bylo půjčeno pádlo a já si zkusil pádlovat. I ty peřeje, které jsme projížděli, byly senzační. Ani jednou jsme se nepřevrátili.
Závěrem jsem si musel prostě zkusit, jak neoprén řeší vodu. Tak jsem si lehl do řeky, která měla tak 5 stupňů a zíral, jak neoprén parádně funguje.
Mírnější režim v Terstu
A protože se pomalu blížil závěr týdne a zakončení expedice, absolvovali jsme ještě jedno stěhování. Z Bovce nás čekala cesta do Itálie, konkrétně do města Terst. To se rozkládá na nejzazším území severu Jadranu na hranicích se Slovinskem. Započala zde a také skončila mnohá DOBRODRUžSTVí. Jedná se o úchvatné starobylé přístavní město, které oplývá řadou krásných míst. Rozhodně se hodí Terst navštívit a nelituji zdejšího zastavení.
Neměli jsme čas kochat se úchvatnými scenériemi nebo nějak studovat bohatou historii tohoto místa. Čekalo zde na nás ale několik nezapomenutelných zážitků.
Nejdříve ze všeho jsme se museli ubytovat v kempu, kam jsme nakonec pouze přijeli, prohlédli si jak to tam vypadá a hned jsme zamířili do námořnické školy. Alespoň mi to tak připadalo. Tam jsme pod vedením zkušených instruktorů a expertů, dostali možnost zúčastnit se dvou námořnických aktivit.
Jako pravý námořník
Strašně rád čtu různé dobrodružné knihy o výpravách po moři a podobně. O člunech nebo veslicích jsem dosud slýchal pouze na jednotlivých stránkách, ale nikdy jsem neměl možnost zakusit si něco z toho na vlastní kůži. Zajásal jsem, když se mi v Terstu nabídla možnost projížďky na motorovém člunu. Opravdu úchvatné a nyní si už dovedu pořádně představit, jak to na moři v některých situacích funguje.
Co mě ale mírně mrzí je fakt, že jsem se nedostal k veslování na veslicích. Můžou za to velké vlny, které nám neumožnili tyto lodě vytáhnout. Snad příště. Veslice jsou pro mě obrovským lákadlem a vidím to tak, že se do Itálie ještě minimálně jednou podívám. Tuto aktivitu musím prostě absolvovat. A nikde jinde než na moři to není ono.
Skutečné lahůdky
Po zážitcích na moři jsme se vydali do města. Navštívili jsme jednu parádní cukrárnu, kde jsme museli ochutnat opravdu senzační zmrzlinu. S tou v Česku nelze srovnávat. Když na to pomyslím, hned bych si dal další kopeček.
A co by to bylo za výlet do Itálie, kdybychom neochutnali pravou italskou pizzu. Též nelze srovnávat s tou naší. Spořádal jsem ji skoro sám, ani jsem nemrkl. Tak mi chutnala.
Relax u moře
Závěrem celé expedice se našla i chvilka na to se zastavit. Shromáždit si myšlenky a trochu si odpočinout. A tak není divu, že jsme pár hodin strávili na pláži u moře, kde jsme se chvíli koupali a odpočívali po náročných zážitcích celého týdne.
Stany nebyly potřeba
V Itálii bylo takové vedro, že jsme ani nestavěli stany. Spali jsme jednoduše pod širákem buď v kempu nebo přímo na pláži, což jsem si prostě musel vyzkoušet. Ty zvuky moře, které se kolem vás ozývaly. Cvrčci, cikády, kormoráni, šplouchání ryb. Bylo to úplně něco jiného, co jsem dosud nepoznal. Na tento zážitek, jako na řadu dalších, budu ještě dlouho vzpomínat.
Vše krásné musí jednou skončit
Týden utekl obrovskou rychlostí a než jsme se nadáli, nastal poslední den. Cestou autobusem zpět do ČR jsem si přehrával v hlavě vše, co se událo. Začátek byl chaotický. Studenti, ale i hosté expedice byli v některých situacích nejistí a nevěděli pořádně, co je čeká. Za ten týden jsme se ale tak parádně sehráli, že závěrečné loučení nebylo vůbec snadné. Nicméně vše krásné musí jednou skončit a osobně věřím, že to není naposled, co jsme se společně sešli a prožili nezapomenutelné okamžiky svého života. Musím uznat, že celý týden se nedal považovat za relaxační dovolenou u moře.
Každý den jednotliví účastníci expedice dosahovali svých limitů. I když jsme se mnohdy mohli dostat do vážných konfliktů, nikdy taková situace nenastala. Se vším jsme se poprali a celou expedici si parádně užili. Závěrem bylo zřejmé, že jak hosté, tak i studenti FTK, kteří vše realizovali, oplývají nadšením a spokojeností. Je opravdu úžasné zjistit, že hosté expedice nejsou považováni za pouhé objekty zkoumání v rámci předmětu aplikovaných pohybových aktivit, ale že je studenti bez problémů přijali mezi sebe a vznikla tak skvělá parta, která se jen těžko dokáže rozloučit. Kápli jsme si do noty a byl bych moc rád, aby naše nově navázaná přátelství, přetrvala ještě dlouhou dobu. Tak skvělou skupinu lidí jsem už řadu let nepotkal.
Dlouho jsem váhal, jestli se odhodlat a vyrazit do neznáma na pořádanou expedici. Nyní už vím, že by byla obrovská chyba takovou nabídku odmítnout. Těm, kteří dostanou stejnou možnost jako já, jednoznačně doporučuji po ní sáhnout všemi deseti. Prožijete týden, který vám z paměti jen tak nevymizí.
Závěrem si dovolím poděkovat všem, kteří umožnili různě handicapovaným lidem zažít tak senzační týden. Na prvním místě je samozřejmě FTK, která celou akci podpořila a pomohla studentům při realizaci. Na druhém místě jsou studenti, kteří se ničeho nezalekli a dokázali se v průběhu týdne poprat se všemi překážkami, které pro ně byly přichystány. Děkuji též všem organizátorům jednotlivých aktivit. Bety za Zipline, rafting a canioning, Giovanimu za zprostředkování jízdy na motorovém člunu na moři a Ester za možnost projet se na veslicích. Jen škoda, že byly tak velké vlny a nedostalo se na všechny. Veslice si zamlouvám, až pojedu do Itálie. 🙂
A závěrem jedno zvláštní poděkování. To si zaslouží Ivet, která se s odhodláním postavila všem mnohdy nepříjemným nástrahám, parádně mezi nimi prokličkovala a dokázala takřka nemožné. Zprostředkovala nezapomenutelné zážitky i těm účastníkům expedice, kteří mají takový druh postižení, že by se k některým činnostem běžně nedostali. Ivet se však nezastavila. Bojovala tak dlouho, dokud si i ten host s nejnáročnějším handicapem, neodnesl doživotní vzpomínku.
Nejlepší na celé expedici samozřejmě bylo odbourávání bariér mezi postiženými a zdravými lidmi. Musím uznat, že to se povedlo na jedničku a osobně mě to nesmírně těší. Takže děkuji i myšlence na realizaci expedice, protože zde dochází k propojení handicapovaných a nehandicapovaných osob. A to je podle mě důležitý bod, na který by se nemělo zapomínat.
[wc_highlight color=”blue”]Galerii fotografií z Expedice přes Bar naleznete na facebookových stránkách Expedice [/wc_highlight] [wc_spacing size=”10px”]Nevidomý nadšenec do IT, uživatel produktů Apple, prodejce kompenzačních pomůcek, milovník fantazie a RP, čtenář, cestovatel, redaktor, amatérský spisovatel.