[wc_highlight color=”blue”]Autor: Anonym, zdroj: The Guardian [/wc_highlight]
„Musíte mít radost, že se Corbyn stal šéfem partaje“, říkají mi mnozí lidé, když jim řeknu, že pracuji pro odborovou organizací. Odpovídám jim, že jsem, a že doufám, že bude vůdcem labouristů hodně dlouho. Nejvíce mne na tom baví to, že používají jeho příjmení, a ne „Jeremy“ jako moji mladší kolegové, jako by si s ním tykali.
Levičákem jsem od doby, co jsem začal chápat politiku, a potěšilo mne, když jsem dostal práci v odborové organizaci, konkrétně na oddělení členské základny. Byla to pro mne šance připojit se k svaté věci, podporovat práva pracujících, přispět svým malým dílem k tomu, aby se LABOURISTé dostali opět k moci, a jíst hummus a chléb pitta s inteligentním zaměstnanci, kteří mi budou rozjasňovat život svými hluboce promyšlenými politickými teoriemi.
Skutečnost je poněkud odlišná. Projevuje se zde příliš mnoho názorů, objevuje se příliš mnoho diskusí, avšak nemáme dostatek těch, kdo by byl schopen činit rozhodnutí – ale myslím, že to je pro vás podstata socialismu. Slabé vedení znamená, že pociťujeme naprostý nedostatek souladu mezi pracovníky: každý, zdá se, spíše pracuje na svém vlastním mrňavém projektu, než bychom dělali něco společně jako tým. Sotva jsou některé nápady či ideje realizovány, už jsou odloženy stranou – často v ten samý den. S naší rozpadající se členskou základnou, která ztrácí množství členů každý měsíc, se nikdo nebaví. Silné osobnosti si mohou jít svou vlastní cestou, a docela často v jejich vlastní pracovní době.
Typický den se skládá z přípravy hrnku kávy, zaslání odpovědí na e-maily členů, (ne)slušné odbytí telefonátů prodejců a marketingových firem, odpovídání „nemám ponětí“, když se mě ostatní zaměstnanci ptají, co mají dělat, a brouzdání na internetu, když čekám, než mi můj manažer nechá dokončit nějakou práci. Říci, že jsem nedostatečně využit, by bylo slabé slovo.
Zůstanu však tady dlouho, protože výhody – jak byste očekávali od odborové organizace – jsou neuvěřitelné. Krátká pracovní doba (a nikoho by ani nenapadlo dělat přesčasy), dostatečně dlouhá dovolená, velmi dobrý plat (zejména s ohledem na množství práce, kterou odvádím), vynikající důchod a možnost vybrat si taký kurz, jaký chci.
Abyste nemysleli, tyto výhody mají také svoje nevýhody, třeba tu, že nikdo nemá pocit, že by musel odejít ještě před důchodem nebo bez toho, že by mu byl nabídnut fantastický balík kompenzací za nadbytečnost. Ale ani ten někdy nefunguje. Lidé si uvědomují, že jsou na tak dobrém místě, že kompenzaci za odchod kvůli nadbytečnosti odmítnou a zůstanou tady. Víc, než že otevřou poštu, po zbytek svého pracovního života nedělají, přičemž samozřejmě berou stejný plat.
Výsledkem je, že máme stárnoucí pracovní síly s žádnými novými nápady. Aktivisté jsou počítačoví analfabeti, raději si e-maily tisknou, než aby na ně elektronicky odpovídali. Jednou se mi vysmáli, když jsem navrhl, abychom se namísto likvidace deštných pralesů spíše snažili o bezpapírovou kancelář. „Máme příliš mnoho starých členů. Rádi vyplňují formuláře,“ bylo mi řečeno.
Mají pravdu. Máme příliš mnoho starých členů. Přes všechny naše řeči o rozmanitosti a různorodosti naší členské základy, poboček a výboru bychom mohli všechny charakterizovat třemi slovy: omšelá, mužská a zatuchlá. Vidět na pobočce, schůzi nebo výboru ženu je vzácné. Nemluvě o mladím člověku či někom z etnické menšiny.
Plýtvání členskými příspěvky našich členů je skandální. Organizace každoroční konference zabere tolik času a stojí malé jmění, všichni tak skupinu starých, a to vše proto, aby skupina haštěřivých staříků z jednotlivých poboček mohla strávit pár nocí daleko od domova v přímořském městečku a zdarma zdolat velké množství chlastu.
Moji kolegové jsou stále na různých kurzech mimo kancelář, takže je sotva vidím. Vypadá to, že aspoň jednou měsíčně musíme absolvovat alespoň jeden kurz o „úspěšné týmové práci“, na němž se časem vytvořená dobrosrdečnost vypaří v ten moment, jak se otevřou dveře do školící místnosti. Vytvářejí se kliky a povýšení je nemožné, pokud nejste v té správné.
Ti, kdo zastupují členy z průmyslových odvětví, jsou často nejhrubější a nejvíce sexističtí. Často jsou také velmi pichlaví. Slyšel jsem slovo č….k používat tak často, že už jej beru jen jako podstatné jméno, a ne jako nadávku.
Když se mne potenciální člen zeptá, proč by měl k nám vstoupit, dostane se mu ode mne obvyklého proslovu, ale ve skutečnosti si myslím: „Vstupte k našemu soupeři, bude to pro vás levnější a bude se o vás starat mnohem více než my.“
Vítu v hnutí jsem přesto ještě úplně neztratil. Vím, že existují i lepší ODBORY a, abych byl spravedlivý, je zde i několik málo zaměstnanců, kteří pro členy tvrdě pracují. Mají vynikající znalost pracovního práva a jsou zkušení a houževnatí vyjednavači, kteří se pečlivě starají o občany, které zastupují.
Jestli zde budou za několik let moje odbory, aby hrdě držely červenou vlajku, není jisté. Ale doufám, že soudruh Corbyn bude.
[wc_highlight color=”blue”]Překlad: Robert Nerpas, foto: A rally of the trade union UNISON in Oxford by Kaihsu/commons.wikimedia.org [/wc_highlight]
Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.