[wc_highlight color=”blue”]Autor: David Nott, zdroj: The Guardian [/wc_highlight]
Britský chirurg, který pracoval několik měsíců v Aleppu, vyzývá Theresu Mayovou, aby jednala tam, kde její předchůdce váhal.
Před deseti dny mi zazvonil telefon. Volal mi kolega, plastický chirurg M1 nemocnice M1 v Aleppu a chtěl po mně radu ohledně hlubokého poranění pánve. Řekl mi, že nemocnice přijala asi 20 pacientů s podezřením na útok chemickými zbraněmi s chlorem. Pohotovostní oddělení bylo přeplněno. Pro většinu z nich neměl dostatek masek a kyslíkových lahví. Kvůli nedostatku vybavení nebyl schopen dopřát dýchací přístroje vážně nemocným pacientům. Dva pacienti zemřeli na následky chloru, který se proměnil na kyselinu chlorovodíkovou a rozežral jim plíce. Byl zoufalý.
V rozhovoru jsme pokračovali i následující den. Řekl mi, že od rána od osmi až do půlnoci bylo město nepřetržitě bombardováno ruskými a syrskými vzdušnými silami. Pro nemocnici to znamenalo záplavu mrtvých a umírajících pacientů.
O týden později mi zavolal další kolega z M10 a řekl mi, že léčil Omrana, malého chlapce, jehož fotografie se dostala na snad všechny sociální média. Mám-li být upřímný, fotku jsem neviděl. Chtěl mi prostě říct, že ten chlapec přežil, že mu léčil hlubokou ránu na hlavě a že bude propuštěn domů.
Zeptal jsem se ho, jestli chce do televize a kontakt na BBC a Channel 4. Byl ochoten udělat to, avšak bez toho, že by ukázal obličej, aby na sebe neupoutal pozornost režimu. Když jsem ho viděl mluvit v televizi, měl jsem v krku knedlík. Je to ten nejlaskavější a nejhodnější člověk, s jakým jsem kdy pracoval. V Aleppu je od začátku války a jeho jediná slova, která v televizi pronesl, byla: „Prosím, pomozte nám.“
Věděl jsem přesně, kde je, a skutečně jsem si moc přál, abych tam byl s ním. Nedělá nic nesprávného, je tam pouze proto, aby pomáhal lidem, stejně jako další mí ve dne v noci pracující kolegové. Všichni jsou vyčerpaní a vystresovaní. Přesto neodcházejí, protože mají neuvěřitelně moc práce.
Fotografie toho malého chlapce musí být zlomovým bodem v této válce. Nesmíme se na ni jenom podívat a do dalšího dne ji zapomenout. Fotografie všech případů, kterými jsem se zabýval, když jsem byl v Aleppu, mám v mobilu i počítači. Tyto obrázky jsou podstatně horší než fotka Omrana. Jsou na nich mrtvé a umírající děti. Ukazoval jsem tyto fotky na přednáškách a lidé v lavicích brečeli. Proč je svět najednou tak krutý a bezcitný?
Když president Obama mluvil o překročení všech hranic poté, co bylo v roce 2013 zabito chemickými zbraněmi nedaleko Damašku 400 dětí, čekal na výsledek hlasování o zásahu v britském parlamentu. Ten výsledek byl těsný, 285 ku 272 hlasům byla vojenská akci proti syrskému režimu zamítnuta. Jsem si jistý, že kdyby Západ ukázal, že má principiální a silné vedení, syrská vojenská hierarchie by se zhroutila. George Osborne prorocky řekl: „Doufám, že tohle není okamžik, kdy se obrátíme zády ke všem světovým problémům.“ Nestává se často, že politik vyjádří skutečnost správně, ale u něj k tomu došlo.
Hned po tomto prohlášení jsem si v roce 2013 sbalil plynovou masku a strávil šest týdnů v Aleppu. Bylo to velmi umírněné město. Rebelskou část kontrolovala Svobodná syrská armáda. Měla slíbenou pomoc od Západu a očekávala humanitární dodávky a vybavení, aby mohla svrhnout Asadův režim. Většinu svého času jsem strávil výukou lékařů, jak provádět velmi obtížné chirurgické zákroky u pacientů se střelnými ranami a rozsáhlými poraněními ze střelby a po náletech syrského letectva. V průměru jsme léčili asi 12 až 14 střelných ran denně a přes skype jsme na jednotce intenzivní péče měli vynikající podporu, jak ovládat dýchací přístroje, z washingtonské JIPky.
Byl jsem pod ochranou Lékařské rady města Aleppa, která o mne pečovala, jak rodič pečuje o své dítě. V té době jsem v Aleppu byl jediným lékařem ze Západu, protože Islámský stát měl pod kontrolou západní část a dělal obrovské problémy na kontrolních stanovištích. Nebyli tam ani novináři, takže po návratu do vlasti jsem vyprávěl o hrůzách, které jsem viděl, když si odstřelovači syrského režimu pohrávali se životy žen a dětí.
Když jsem se v září 2014 do Aleppa vrátil, syrské stíhačky denně kroužily nad městem a raketami ostřelovaly každého, koho spatřily. Ještě horší však byly syrské vrtulníky, které shazovaly barelové bomby s cca 500 kg TNT na hustě obydlené oblasti. Sanitky přivážely hordy pacientů a každý den docházelo k masovým ztrátám na životech.
Všichni lidé žijící v oblastech, které nebyly pod kontrolou režimu, byli automaticky klasifikováni jako teroristé. Za teroristu jsem byl považován i já, byť jsem jako humanitární pracovník pouze operoval pacienty a zachraňoval životy. Kdyby mne zajali, byl bych uvězněn, mučen a nejpravděpodobněji zabit, stejně jako Abbas Khan, můj anglický kolega ortoped, který dobrovolně pomáhal ve stejné nemocnici. Obzvláště strašlivým obdobím byl říjen 2014, a to nejenom pro obyvatele Aleppa, ale také pro západní rukojmí včetně novinářů a humanitárních pracovníků, kterým IS usekával hlavy.
Byl jsem asi 30 mil od místa, kde postihl nejstrašnější osud Alana Henninga, který vezl do Aleppa sanitku. Pro novináře byla tato oblast příliš nebezpečná, a tudíž bylo možné udržet tu hrůzu pod pokličkou. Umožnilo to syrskému režimu, aby prováděl nejhorší zvěrstva bez zasahování zvenčí.
V září 2015 došlo na žádost sužovaného Asadova režimu k intervenci Ruska. Asadovy jednotky se rozpadaly již od začátku konfliktu a opíraly se o milice z Íránu a Hizballáhu. Rusku se zapojení do syrského konfliktu hodilo. Stalo se tak globálním hráčem a zpochybňuje monopol vlivu na Středním východě, držený po celá desetiletí Spojenými státy.
Syrský a ruský režim nedocenily dopad, který intervence bude mít na zvýšenou aktivitu opozičních bojovníků, která následně vedla k výraznému nárůstu masivních ruských a syrských náletů. Je to uzavřený kruh: čím více získá opozice, tím je mohutnější reakce. Toho jsme dnes svědky. Fotografie Omrana ztělesňuje hrůzy, které mohou být vysílány na našich televizních obrazovkách. Je výrazně lepší, než jsou spousty fotografií dětí, které z Aleppa přicházejí, ale přesto by měla zahanbit světové politiky. Doufejme, že podnítí Západ, aby konečně přestal být pasivním pozorovatelem. Tato válka je jiná, protože je to naše válka. Uprchlíci, kteří zaplavili Evropu, jsou tam proto, že jsme neudělali nic, abychom zastavili jejich utrpení. Budeme-li čekat dalších pět let, přijde o život milion lidí a k nám dorazí 20 milionů uprchlíků.
Základní otázkou je, zda Asad zůstane nebo odejde. Musí odejít. Uprchlíci, kteří opustili zemi, se nevrátí, dokud neodejde. Neexistuje žádná alternativa.
Britská vláda má novou premiérku, jež je stejně tvrdá jako Sir John Major, který vytvořil bezletovou zónu, když Saddám Hussain napadl Kurdy chemickými zbraněmi. THERESA MAYOVá musí prokázat schopnost vést. Jako první musí přijít požadavek na bezletové zóny pro syrské vrtulníky, aby se zastavilo shazování barelových bomb. Mezinárodní společenství ji musí podpořit a prosadit tento požadavek.
David Nott je v Londýně působící velšský chirurg, který pracoval více než 20 let v nejtěžších a nejnebezpečnějších oblastech světa jako Bosna, Libérie, Afghánistán, Irák a SýRIE. Nad rámec lékařské praxe také vyučuje mediky a chirurgy a podporuje je na dálku. V roce 2015 založil společně s manželkou Elly nadaci David Nott Foundation, která pomáhá chirurgům zdokonalovat jejich odborné znalosti ve válečných zónách.
[wc_highlight color=”blue”]Překlad: Robert Nerpas, foto: Aleppo children by Foreign and Commonwealth Office/commons.wikimedia.org [/wc_highlight]
Nezávislý internetový magazín se zaměřením na geopolitiku, kulturu, sociální oblasti a technologie. Jsme ve virtuálním éteru od září 2015. Spolupracujeme s nezávislými korespondenty z území Evropy, Asie a Severní Ameriky. Zajímá nás vše nové.