Silně vyschlé kanály v jihoiráckých bažinách Eufratu a Tigrisu. Bezmála všechny státy na Blízkém a Středním Východě trpí nedostatkem vody. Dlouholetá sucha patří k faktorům, které spustily občanskou válku v Sýrii. Boj o vodu by mohl vést v příští vlně ke krvavým konfliktům.
Byl to princ Charles, kdo svým brilantním postřehem vzbudil pozornost: „Existují dosti dobré důkazy pro to, že jedním z hlavních důvodů dnešního hororu v Sýrii bylo sucho, které trvalo pět až šest let,“ řekl britský následník trůnu v projevu k ochraně klimatu. Tato přírodní katastrofa dohnala v letech 2005-2010 více než 1,5 milionu zemědělců k úpadku. Donutila je vzdát se jejich hospodářství. Pole vyschla, zvířata uhynula, stovky tisíc rodin především na severovýchodě země ztratily svojí existenci a musely se stáhnout do slumů na okrajích Damašku, Aleppa, Daraa a Homsu, kde pak vypukla revolta proti baasistickému režimu prezidenta Asáda. „Neschopnost vlády reagovat na toto sucho silně rozdmýchala toto povstání,“ hodnotí situaci syrský ekonom a publicista Samir Aita. Místo pomoci snížil prezident Asád subvence na potraviny a pohonné hmoty, což nouzi uprchlíků ve vlastní zemi ještě zhoršilo.
SýRIE je jenom jedním z příkladů. Téměř všechny státy na Blízkém a Středním východě trpí vzrůstajícím nedostatkem vody, který by mohl spustit příští vlnu krvavých konfliktů. Badatelé americké NASA, kteří zkoumali růst skupin stromů v Severní Africe, Libanonu, Jordánsku, Sýrii a Turecku, konstatovali, že jde o nejhorší sucho v této oblasti za posledních 500 let. Íránský prezident Hassan Rouhani označil nouzi o vodu jako největší nebezpečí pro budoucnost jeho země. Chronické sucho vládne v Íránu, stejně jako v Sýrii, již několik let a zatím nic nenasvědčuje tomu, že by se tato hrozivá situace změnila k lepšímu. ÍRáN v posledních letech spotřeboval dvě třetiny všech vodních rezerv na své zemědělství. Aby dosáhli na životně důležitou vodu, musí zemědělci vrtat stále hlouběji. V Isfahánu stojí slavný Khajou, most přes řeku Zayande, symbol města, již roky na suchu, protože VODA řeky musela být vodovodem rozdělena pro obyvatele pouštního města Yazd.
Iránu a Saudské Arábii hrozí útěk před klimatem
Bývalý íránský ministr zemědělství Isa Kalantari varoval před tím, že více než polovina provincií země by se mohla v příštích 15 letech stát neobyvatelnou a miliony obyvatel uprchlíky kvůli klimatu. Podobně hrozivá je situace také u hlavního nepřítele Íránu, v Saudské Arábii. Studie Univerzity krále Fajsala v Al-Asha předpokládá, že během deseti let budou spotřebovány prakticky všechny základní zdroje vody země. Metropole Jemenu Sana´a by se dokonce mohla stát prvním hlavním městem v arabském světě, které se časem zcela vylidní.
Nedostatek vody hrozí také Egyptu
Nedostatek vody je příčinou mnoha ať už stávajících, nebo potenciálních, sporů o velké toky v regionu – EUFRAT a TIGRIS, Jordán a Karun, Bílý a Modrý Nil. O Eufrat a Tigris se přou TURECKO, Sýrie a IRáK. Nil rozděluje Etiopii a EGYPT, Jordán pak IZRAEL a Jordánsko, Karun zase Írán a Irák. V celém Orientu chybí závazné dohody, které by využívání těchto přes hranice tekoucích vodních toků upravovaly. Jak prohlásil odborník NASA Jay Famiglietti, místo toho jednají všechny země na vlastní pěst. Eufrat a Tigris patří k nejhojněji přehrazeným tokům planety. Samotný 2 700 km dlouhý Eufrat má v Iráku a Turecku 16 hrází, mezi nimi gigantickou Atatürkovu přehradu, jejíž plocha je jeden a půl krát větší než Bodamské jezero. Nejmladším tureckým projektem na Tigrisu je sporná přehrada Ilisu, která bude spuštěna do provozu koncem roku 2016 a odvede okolo 40 % protékajícího objemu vody. Na polích Sýrie a Iráku tak bude chybět ještě více vody. Pro citlivý ekosystém jihoiráckých bažin by se nová bariéra na Tigrisu stala jejich koncem. „Záměr Turecka odvést dodatečnou vodu by mohl tento region přivést do ještě většího neklidu,“ usuzuje Adel Darwish, spoluautor knihy Války o vodu – nadcházející konflikty na Středním Východě“. Turecko zjevně věří, že mu tento krok může nyní beztrestně projít, zatímco ostatní státy jsou pohlceny bojem proti Islámskému státu.
Podobně napjatá situace je také mezi Etiopií a Egyptem, a to od té doby, co země na výspě Afriky staví svou „velkou etiopskou renesanční hráz“ na horním toku Modrého Nilu. Jejž plocha může přijmout celé roční množství vody slavného veletoku. Nervózní nedůvěra ovlivňuje vztahy obou sousedů. Nedávný návrh Egypta zvýšit počet propustí ze dvou na čtyři, aby se kapacita průtoku zdvojnásobila, ETIOPIE razantně odmítla. Addis Abeba nemá žádný zájem na zredukování prestižního projektu a už vůbec si nechce nechat vnutit zastavení stavby za 4,8 miliardy dolarů. Polovina obrovské konstrukce již stojí, na podzim 2017 má být hráz slavnostně otevřena. Dle odborníků na životní prostředí v Káhiře jde o existenci celého Egypta, protože pro naplnění tak obrovského rezervoáru musí Etiopie nejméně na pět let redukovat tok Modrého Nilu. Expert na Nil Alla al-Zawahri odhaduje, že v tomto časovém období bude Egyptu ročně chybět minimálně 15 až 20 miliard kubíků vody, což představuje téměř třetinu dnešního vodního podílu země. Následky budou nedozírné. Zatím ještě nikdo nechce otevřeně mluvit o vojenské intervenci. Servítky si nebral pouze etiopský ministr pro zavodňování Hossam al-Moghazi: „O budoucnosti našeho zásobování vodou budeme rozhodovat výhradně my sami.“
Jeden z prvních redaktorů FreeMagOne, Evropan, humanista. Angažuje se v akcích Kruhu přátel česko-německého porozumění, přítel Lidic.