Tento nadpis jistě může vyvolat nesouhlas, odpor. I. REPUBLIKA čESKOSLOVENSKá nebyla vytvořena na základě politickém, proto dodnes nejsme skutečný politický národ, ale na národě, mase jako jediné přírodní síle, a jazyku. A to přesto, že se naši buditelé shlédli v německém filozofovi Herderovi, který vzýval Slovany. Československý stát nepovstal vývojem kmenového uvědomění, vývojem rodiny v klan, klanu v kmen, kmene v uvědomělý kmen státně organizovaný, nýbrž ze zahraničního politického snažení Masaryka, Beneše a Štefánika. Byl násilným státním útvarem, protože jeho hranice nekopírovaly hranice etnografické (jazykové). Československý Němec nebyl členem československého národa a nebyl ani připuštěn – stejně jako ostatní národnosti mimo Slovenska – k vytvoření první ústavy. Preambule této ústavy proto zněla: „My, národ československý, chtějíce upevnit dokonalou jednotu národa…“, na rozdíl od americké ústavy, ze které československá ústava opisovala: „My, lid Spojených států, abychom vytvořili dokonalejší jednotu…“ Tento rozdíl nás jako balvan na noze provází až dodnes, kdy je zřetelně cítit v současném odmítání uprchlíků, snahy mnohých opustit EU, včetně příklonu k Putinovi pod vlivem hybridní války, aniž by si připustili, že Rusko se stále chová jako expanzionista, který naši zemi od 21. srpna 1968 bezprecedentně okupoval. Jednu z hlavních příčin je možné vidět v tom, že právě v této krizi se společnost obrací do 19. století k národu, jazyku jako přírodní síle, odmítá svobodu jednotlivce a jeho zodpovědnost. V podstatě je to „integrální nacionalizmus“, jak ho formuloval autorský kolektiv PODIVEN ve své knize „Češi v dějinách nové doby 1848-1939“. Nejen Češi, ale i Slováci a kupodivu také Srbové si pojetí národního státu dodnes pěstují.
Vojenský psycholog DANIEL ŠTROBL ve své eseji v Lidových novinách z roku 2007 vyslovuje zajímavý názor ohledně tehdejší protiamerické nálady. „Čeští občané jsou jistě lidé individuálně více či méně sebevědomí, tak jako v jiných zemí, avšak události, které započaly mnichovskou dohodou, výrazně nalomily společný pocit sebevědomí českého národa jako celku. V této souvislosti je možné aplikovat na náš národ pojmy a učení viktimologie, která se zabývá psychologií oběti. Český národ byl totiž v minulých šedesáti letech postaven do role oběti mnohokrát. Připustíme-li že sklon Čechů spíše se s agresorem „dohodnout“, než proti němu aktivně vystoupit, pak je zřejmé, že se v této rovině může vytvořit až tzv. STOCKHOLMSKý SYNDROM, který popisuje sklon obětí omlouvat svého trýznitele, či se s ním dokonce identifikovat“. Tento názor je právě evidentní v této době ohledně příklonu mnoha Čechů včetně politiků k Putinovu Rusku. Události, při nichž český národ přistoupil bez výraznějšího odporu na diktát agresora, nalomily NáRODNí SEBEVěDOMí, ale právě ona pasivita v kladení odporu, či dokonce aktivita podporující činnost agresora, způsobily nesmírný pocit viny, který však byl výrazně zatlačen do „národního nevědomí“. Kapitulace v roce 1938, respektive 1939, účast desítek tisíc Pražanů na Heydrichově tryzně na Václavském náměstí v červenci 1942, „vyhnání“ českých Němců, neschopnost postavit se v letech 1945-1948 bolševizaci země, aktivní či pasivní forma souhlasu se zločiny komunistického režimu v padesátých letech, nedostatek rozhodnosti při napadení Československa Varšavským paktem v roce 1968 a konečně větší či menší míra kolaborace s okupanty v letech 1968-1969. Všechny tyto činy jsou omlouvány historickými skutečnostmi, zdůvodňovány technickými a racionálními podmínkami dané situace. Při bližším zkoumání se však jeví jinak. Je proto nesmírně obtížné připustit jakoukoli míru vlastní odpovědnosti za tyto zřejmé ústupky či otevřenou spolupráci s tím či oním nepřítelem, a Češi na podobné snahy reagují různě. Jednou z variant, jak vidíme dnes, je i tichá sympatie s bývalým SSSR a sentimentální vzpomínky na minulý režim. Shora uvedené události vytvořily u českého národa velmi opatrný a spíše vágní vztah k vyšším hodnotám. Není to udivující, neboť sklon ke kompromisu i za cenu otevřené kolaborace s nepřítelem, potlačování základních hodnot, na kterých byla naše společnost postavena, společně s tichým uzavřením se do vlastního osamělého, ale bezpečného světa, se našemu národu v praktické rovině mnohokrát vyplatil. Český národ je v podstatě konzervativní, a tak je nejen pravděpodobné, ale i v současné době zřetelné, že si chce svůj způsob života uchovat. Právě jistá pohodlnost, lhostejnost a vágní pojetí celospolečenských hodnot nahrávají zejména neokomunistickým či jinak levicově orientovaným hnutím, jejichž hlavním cílem však je a bude moc a manipulace se společností. K rostoucí popularitě neokomunistického či jinak levicového směru přispívá i sentimentální vztah části lidí k období diktatury. Česká společnost neprošla v průběhu 90. let minulého století procesem očištění, který by byl srovnatelný s německou poválečnou denacifikací. Nebylo zcela jasně a srozumitelně řečeno, že minulý režim byl nelegální a zločinný. A co je důležité, demokratický svět se dodnes na rozdíl od nacizmu nedistancoval analogicky od komunizmu. Dal mu tak chtě nechtě nálepku legality. A právě tyto důvody stojí za relativně vysokou mírou odmítání západoevropské a americké demokracie.
Jedno má však většině úvah o minulosti společné. „Jen mizivá hrstka Čechů je ochotna připustit si vlastní míru odpovědnosti na ostudných historických událostech. Většina odpovědí je typická svým individualismem a nechutí připustit, že i já jsem příslušníkem národa, který tuto vinu (ležící v emoční, nikoli racionální rovině) nese. Tím se pochopitelně prohlubuje individualismus české společnosti, neschopnost podílet se na společných hodnotách, neboť jakékoli úvahy o nich musí narazit i na společnou odpovědnost za minulost. Není tedy správné tvrzení, že například komunisté popravili či uvěznili české piloty, bojující během světové války v řadách RAF. Pravda je taková, že k jejich faktické či symbolické likvidaci vedl tichý souhlas českého národa. Není náhoda, že proces normalizace v 70. letech minulého století proběhl tak hladce a že i řada nekomunistů byla ochotna přihlížet odstraňování těch, kteří byli připraveni proti této zvůli bojovat, či se dokonce na jejich odstraňování podílet. Na základě této analýzy morálního stavu české společnosti a vnitřních mechanizmů, které v ní fungují, není možné očekávat, že by americká armáda, která nám přinesla v roce 1945 znovu demokracii, či samy Spojené státy, jež během 40 let podporovaly svobodu naší země, byly vnímány určitou částí naší společnosti jinak než s nedůvěrou. „Argumenty Ruska, ať už budou znít vůči suverenitě naší země jakkoli nebezpečně, budou ještě dlouhou dobu nacházet u řady Čechů pozorné posluchače.“
Nezbývá než upozornit, že nejsme pupkem světa a musíme hledět nejméně za tři kopce dál. To, že jsme mohli určité historické okamžiky řešit i jinak, z nás nedělá méněcenný národ. Můžeme si tyto situace připustit a třeba se i za ně vnitřně zastydět. To nás neoslabí, naopak, přiznání viny či spoluviny osvobozuje.
Jeden z prvních redaktorů FreeMagOne, Evropan, humanista. Angažuje se v akcích Kruhu přátel česko-německého porozumění, přítel Lidic.