Když se 4. června 1942 Hitlerův říšskoněmecký místodržitel, velitel SS HEYDRICH, stal v Praze obětí atentátu, zaplavila vlna teroru celý protektorát. Zprávy o tom se rozšířily ve svobodném světě. 7. června 1942 zasedala v Londýně konference třiceti funkcionářů exilového sudetoněmeckého sociálně demokratického dělnického hnutí, kteří náležitě zhodnotili situaci a vydali tuto výzvu:
„V nejvyšším rozhořčení se stavíme proti honbě na lidi, která se po atentátu na mnohonásobného vraha Heydricha rozpoutala v takzvaném protektorátu Čechy a Morava. Zatracujeme odpuzující metodu poprav nevinných rukojmí. Pranýřujeme rozšíření nacionálně socialistické krvavé pomsty na zcela nezúčastněné ženy a děti jako vrchol fašistické brutality. Vyzýváme všechny slušné sudetské Němce, aby projevili aktivní solidaritu s oběťmi nacistického teroru. V jejich vlastním zájmu je zapřísaháme, aby všemi účelnými prostředky pracovali pro urychlené svržení tyranie hákového kříže.“
Tato výzva byla vysílána do vlasti, odsouzené k mlčení. Dobré vztahy s tehdejším vedoucím německého dělnického vysílání BBC, známým labouristickým politikem Gordonem Workerem, umožnily opakované vysílání textu protestní konference v anglickém rozhlasu. Posluchači v Sudetech provolání slyšeli. Dva dny po sudetoněmeckém sociálně demokratickém protestu došlo k zločinu v Lidicích. Čtyřiadvacet hodin po příchodu hrozivé zprávy o zničení obce a vyvraždění jejich obyvatel vystoupil WENZEL JAKSCH v německém večerním programu londýnského rozhlasu. Tento sudetoněmecký politik, který byl později Benešem, stejně jako pražským komunistickým režimem, ostouzen jako nacionalista, volil tehdy nejtvrdší myslitelná slova:
„Zlatá Praha“, vyslovil první dvě slova česky, „zlatá Praha, stověžaté a kdysi životem kypící město, je dnes infernem. Plzeň, rudá Plzeň, sténá v poutech. Znám dělníky ze Škodovky, znám české horníky, znám prosté lidi tohoto přičinlivého a vzdorujícího národa. Snad proto mohu posoudit velikost zločinu, který se na nich páchá. Heydrichova smrt je pouhou zástěrkou pro uskutečnění dávno plánovaného pomstychtivého tažení proti tomuto malému, statečnému národu, který se nechce sklonit pod teroristickou nadvládou nacionálně socialistických vetřelců. Nyní přistoupily bestie v lidské podobě k vyhlazování obyvatel celých vesnic. Hornická obec Lidice u Kladna už neexistuje. Muži byli zavražděni, ženy a děti odvlečeny, domy srovnány se zemí.
Víme, že v Německu se vraždí bez ustání. V Mannheimu, Essenu, Berlíně zemřeli poctiví dělníci rukama gestapáckých vrahů. Tisíce mých nejlepších spolubojovníků ze sudetských oblastí byly v posledních třech letech dopraveny do pekla Dachau, Oranienburku a Buchenwaldu. Mnozí z nich byli umučeni k smrti. Avšak na českém národě se gestapáčtí kati dopouštějí nejhorších násilností. Trosky hornické obce Lidice jsou znamením hanby pro všechny časy. Český národ bude opět svoboden a bude soudit všechny, kdo se na jeho pronásledování podíleli. Před soudem dějin bude platit pouze míra praktické solidarity, prokázaná v protifašistickém boji. Praktická solidarita ve všech závodech Třetí říše, kde jsou pospolu dělníci nejrůznějších národnosti, musí být proto odpovědí na vlnu gestapáckého teroru, která znovu zaplavuje celý kontinent. České oběti svobody umírají i za svobodu německých antifašistů. Den se blíží – nezadržitelně! – kdy bude gestapácká mašinerie teroru rozdrcena údery protiteroru. Toho dne budou hnědí vrazi, pomocníci vrahů a mučitelé, závidět každému mrtvému bojovníku za svobodu mír jeho hrobu.“
Text dokládá, že Wenzel Jaksch ani na okamžik neváhal apelovat na vlastní lid v duchu ušlechtilého smýšlení. Byl si vědom toho, že nacistický teror vyvolá protiteror, a mnoho jeho slov znělo přímo prorocky… Jak se ukázalo, skutečnost dokonce proroctví předstihla. Slova protestu Wenzela Jaksche slyšeli jeho přátelé a schvalovali je. Výzva z konference 7. června i citovaný projev byly v plném znění otištěny v červencovém vydání listu Sozialdemokrat v Londýně v roce 1942. Do Londýna došla souhlasná vyjádření sudetoněmeckých sociálních demokratů, kteří žili v exilu v různých zemích světa. Je však příznačné, že reakce československé zahraniční vlády v Londýně na sudetoněmecká demokratická prohlášení byla opačného ladění. Beneš vždy pokládal rozhlasové projevy Wenzela Jaksche, vysílané do vlasti, za nežádoucí. Vzhledem k tomu, že v Londýně byla známa politická činnost sudetoněmeckých sociálních demokratů a v Downing Street měli špatné svědomí po mnichovské kapitulaci před Hitlerem, bylo po dlouhou dobu možné Jakschovy burcující rozhlasové projevy vysílat nezkráceně. Lidický zločin posílil Benešův vliv v Londýně. Konečně se mu podařilo uzavřít Jakschovi přístup do londýnského rozhlasu. A to právě po projevu o Lidicích.
Beneš a jeho zahraniční vláda se neusnesli na VYHNáNí sudetských Němců na základě Lidic. Beneš poprvé seznámil sudetské sociální demokraty se svými plány na odsun během posledního vzájemného rozhovoru 5. ledna 1942, tedy více jak 5 měsíců před zničením této vesnice a jejích obyvatel. Později se dozvěděli, že jeho londýnský „braintrust“ již celý rok předtím, tedy od počátku roku 1941, vypracovával plány o, jak se tehdy zdrženlivě hovořilo, „přesídlení“. Téhož označení je rovněž užito v Postupimské dohodě, dokonce se závazkem, že vyhnání milionů lidí má být provedeno „organizovaným humánním“ způsobem… Je tedy nutno konstatovat, že by k vyhnání a s tím souvisícími násilnostmi bylo došlo i bez Lidic. Bylo třeba očekávat, že vyhnání obyvatel v rozsahu, k jakému dějinách dosud nedošlo, neproběhne bez násilí. To v exilu žijící sudetští Němci pochopili. Sudetoněmečtí sociální demokraté učinili vše pro to, aby sudetské Němce informovali o hrozícím osudu. Vzhledem k tomu, že konečná fáze války se odehrávala v česko-moravském prostoru, málokdo se mohl katastrofě vyhnout. Dopadla na všechny sudetské Němce v plné tíži. Když se pominou výstřelky, které byly zaznamenány hned po skončení války v Praze, bylo možno tehdejší násilnosti hodnotit jako odezvu na nacistické zločiny a nahromaděnou nenávist vůči všemu německému. Prezident Beneš uveřejnil už v roce 1944 v Londýně „desetibodový plán“, který zajišťoval vyvlastnění a vypovězení německého obyvatelstva z obnoveného Československa. V Košickém programu československé vlády, který byl přijat 5. dubna 1945, se stanoví, že proti viníkům se bude postupovat přísně a neúprosně, přičemž „viníky“ byli až na německé antifašisty všichni, kdo se při sčítání lidu přihlásili jako Němci. V Dekretu prezidenta Beneše z 19. května 1945, který pojednává o majetkoprávních otázkách, se to výslovně konstatuje. Všechny přehmaty Čechů proti německému obyvatelstvu byly těmito programy a dekrety chráněny.
Velikost národa se projevuje v poznání vlastních chyb. Slovo chyba lze také nahradit slovem „zločin“. Jde o zločiny spáchané jménem národa určitým režimem, anebo menší částí tohoto národa, aniž by jim v tom zabránila státní moc. Podle principů Norimberského vojenského tribunálu byla všechna vyhnání etnickými čistkami, válečnými zločiny nebo zločiny proti lidskosti, což se rozhodlo právě v době, když Češi vyháněli sudetské Němce. Toto rozhodnutí potvrdilo Generální shromáždění OSN rezolucí číslo 95/1/ 11. listopadu 1946 a uzákonila Komise OSN pro lidská práva v roce 1950.“
Německý lid je náležitě seznámen se zločiny, které spáchali Němci na příslušnících jiných národů nebo na lidech vlastního národa z politických, rasových či náboženských důvodů. Tyto zločiny odsoudil a požadoval a žádá potrestání viníků. V rozhodnutí svých parlamentů se rovněž zavázal k všemožné nápravě. Vyvodil důsledky z poznání svých vlastních chyb. Ani český národ nebude ušetřen poznání vlastní viny. Přiznání této viny nebude hanbou, nýbrž dokladem jeho velikosti. Nelze natrvalo provozovat politický obchod se zločinem, který se stal v Lidicích. Stejně tak nelze Lidicemi ospravedlňovat vyhnání sudetských Němců a vše, co se v této souvislosti událo. Neboť o vyhnání, jak bylo doloženo, bylo rozhodnuto mnohem dříve, než došlo k atentátu na Heydricha a k vyhlazení této české obce. Nelze zapomenout ani na to, že Heydrich nebyl sudetský Němec, a že mezi pachateli zločinu v Lidicích rovněž nebyl jediný sudetský Němec. Karl Hermann Frank byl popraven v roce 1947 na Pankráci. Přestože jde o události, které nelze zapomenout, je nutno odpustit, protože jinak by soužití s lidmi jiných národů bylo nemožné. Smíření předpokládá vzájemnost. Výzva k vzájemnosti se týká i českého lidu. Očekáváme poznání vlastních omylů v Praze a ochotu k smíření i se sudetoněmeckou částí německého národa.
„Češi a sudetští Němci by se měli posadit k společnému stolu a sestavit zprávu o tom, co se na obou stranách stalo. Měli by zajistit spolupráci nestranných historiků a shodnout se na nestranném předsedovi komise. Češi, právě tak jako sudetští Němci, by měli z výsledků šetření vyvodit politické poučení a prosazovat je mezi vlastním lidem i před světovou veřejností.“ 66. sudetoněmecké dny v roce 2015 v Augsburgu potvrdily, že sudetoněmecká strana je k tomuto aktu připravena bez vznášení nějakých požadavků.
Jeden z prvních redaktorů FreeMagOne, Evropan, humanista. Angažuje se v akcích Kruhu přátel česko-německého porozumění, přítel Lidic.