Leden 2017 je poznamenán dvěma výročími, Charty 77 a Anticharty. Událostí, které ukázaly rozporuplnost tehdejší československé společnosti, to její „světlé“ a bohužel, i to její „tmavé“.
Je to v našem lidském založení. Aspoň u nás v Evropě je tomu tak, že jsme na jedné straně citliví na výčitky, ale na straně druhé vyčítáme druhým. Nechceme si dát příliš ubližovat, ale snadno se rozhorlujeme, když morálně odsuzujeme druhé. Nic; nás obyčejně tak nepopuzuje, jako jakýkoli náznak, že se nám dává VINA. I ten, kdo je vinen, si to nechce dát říci. A dá-li si říci, nechce si to dát říci od každého. Čím větší je citlivost na výčitky, tím větší bývá bezohlednost, s níž je člověk s to vyčítat druhým. Výmluvným dokladem je současná diskuze na sociálních sítích. Svět je až do malých všedních okolností plný obvinění – obvinění druhých, že způsobili nějaké neštěstí, a tedy plný obětních beránků, kterých je všude k ukojení našich zlých obviňovacích instinktů zapotřebí. Ale u toho, kdo je vůči výčitkám popudlivý, může pozoruhodně snadno dojít k náhlému puzení vyznat se ze své viny. Taková vyznání viny – falešná, neboť sama ještě pudová a plná chtivosti – mají tento zjevný rys, protože jsou u téhož člověka živena stejnou vůlí po moci jako jejich opak. Pozorujeme, jak si chce ten, kdo se vyznává, dodat hodnoty, jak se chce před druhými vyznamenat. Jeho vyznání viny má donutit i druhé k vyznání. V takovém vyznání je rys agresivity. Zabýváme-li se tedy filozoficky otázkami viny, je vždycky prvním požadavkem vnitřně se zabývat sebou samým.
Věty vyřčené německým filozofem Karlem Jaspersem k Němcům v roce 1945 mají stále svůj význam a nejen pro Němce, ale i pro ostatní včetně naší společnosti: „My sami jsme se od roku 1933 změnili. Mohli jsme, zbaveni důstojnosti, hledat smrt – v r. 1933, kdy byla po zrušení ústavy zdánlivě legálním postupem nastolena diktatura a kdy všichni, kdo kladli odpor, byli smeteni, zatímco velká část našeho obyvatelstva byla těmito událostmi opojena. Mohli jsme hledat smrt, když se 30. června 1934 zločiny režimu staly veřejně známými, nebo ve dnech drancování, deportací a vraždění našich židovských přátel a spoluobčanů, když v roce 1938 hořely k naší nesmazatelné hanbě v celém Německu synagogy, domy Boží. Mohli jsme hledat smrt, když režim ve válce od počátku porušoval zásadu nejvyššího našeho filozofa Kanta, který požadoval jako podmínku mezinárodního práva: „Ve válce nesmí docházet k činům, které zcela znemožňují pozdější usmíření těch, co válku vedou. Tisíce Němců hledalo nebo i našlo smrt v odporu proti režimu, většina anonymně. My, kteří jsme zůstali naživu, jsme ji nehledali. Nevyšli jsme do ulic, když byli naši židovští přátelé odváděni, a nekřičeli jsme, aby zabili i nás. Zůstali jsme raději naživu, se slabým, i když oprávněným důvodem, že naše smrt by stejně ničemu nepomohla. To, že žijeme, je naše vina. Jsme si před Bohem vědomi čehosi, co nás hluboce pokořuje. Stalo se s námi za těch dvanáct let něco, co znamená hlubokou změnu naší bytosti. Když v listopadu 1938 hořely synagogy a došlo k prvním deportacím Židů, šlo především o vinu morální a politickou. Mnozí z našich obyvatel byli sice pobouřeni, mnohých se zmocnilo zděšení, v němž bylo možné tušit přicházející zlo. Ale ještě více bylo těch, kteří pokračovali bez vyrušení ve své činnosti, ve svých stycích a zábavách, jako by se nic nestalo. To je morální vina. Ti však, kteří tomu nemohli zabránit, úplně bezmocní, pobouření, zoufalí, učinili další krok ve své proměně díky tomu, že si uvědomili metafyzickou vinu.“
Viny
KARL JASPERS mimo kriminální viny: jako zločiny proti lidskosti, deportace, vraždy, zločiny proti míru, zahájení a rozvinutí útočné války, a viny nejen jednotlivých osob, ale organizací, které je nutno posuzovat jako zločinné, NSDAP, SS, gestapo, SA, uvádí právě vinu politickou, morální a metafyzickou.
U politické viny odpovídá národ za státnost. U Němců je odpovědnost kolektivní. Politicky však jedná v moderním státě každý, přinejmenším tím, že odevzdá svůj hlas ve volbách, nebo že se volebního aktu nezúčastní. Smysl politické odpovědnosti nedovoluje nikomu, aby se jí vyhnul. Politicky aktivní osoby se obvykle dodatečně ospravedlňují, končí-li věci špatně. Ale v politické činnosti takové obhajoby neplatí.
Metafyzická vina je nedostatek absolutní solidarity s člověkem jako lidskou bytostí. Tato solidarita zůstává trvalým požadavkem i tam, kde už morálně smysluplný požadavek končí. Je porušena, přihlížím-li, jak dochází k bezpráví a zločinu. Nestačí, že dávám obezřetně život v sázku, abych tomu zabránil. Dochází-li k tomu, a jsem-li při tom, a zůstávám naživu, zatímco druhý je vražděn, pak je ve mně hlas, díky němuž si uvědomuji: „To, že žiji, je moje vina.“.
Myšlenky Karla Jasperse byly určeny Němcům, ale podle mého názoru nejen jim. V době totality, a jak to dokládá Zákon 198/1993 Sb., i u nás byly organizace v podání KSČ anebo StB, které měly kriminální vinu. Ale i společnost měla, a podle mého názoru má i nadále, politickou, morální a metafyzickou vinu. Když to vztáhnu jen na období komunistické totality, události, při nichž od roku 1945 do listopadu 1989 český národ přistoupil bez výraznějšího odporu na diktát agresora, nejenže výrazně nalomily národní sebevědomí, ale právě ona pasivita v kladení odporu, či dokonce aktivita podporující činnost agresora, způsobily nesmírný pocit viny, který byl však výrazně zatlačen do „národního nevědomí“. Činy během tohoto období jsou omlouvány historickými skutečnostmi a zdůvodňovány technickými a racionálními podmínkami. Je nesmírné obtížné připustit jakoukoli míru vlastní odpovědnosti za tyto zřejmé ústupky či otevřenou spolupráci. Jedno je však většině úvah o minulosti společné. Jen mizivá hrstka Čechů disponující ctností, obyčejnou lidskou pokorou, je ochotna si připustit vlastní míru odpovědnosti na „ostudných“ historických událostech. Většina odpovědí je typická svým individualismem a nechutí připustit, že i já jsem příslušníkem národa, který tuto vinu, ležící v emoční, nikoli racionální rovině, nese.
„Pro nás všechny – jako pro jednotlivce – však platí: nechceme se jenom tak snadno cítit nevinní, nechceme litovat sebe sami jako oběti neblahého osudu, nechceme očekávat pochvalu za utrpení, nýbrž chceme se sami sebe ptát, neúprosně si sami sobě ujasňovat: kde jsem cítil falešně, myslil falešně – chceme hledat vinu tak dalece, jak jen možno, u sebe, a ne ve věcech nebo u druhých.
Očista
Očista prostřednictvím nápravy je nevyhnutelná. Ale očista je mnohem více. Ujasnit si svou vinu znamená zároveň ujasnit si svůj nový život a jeho možnosti. Očista je cestou člověka jako lidské bytosti. Očista je spíše vnitřní pochod, který není ničím, co lze jednou provždy vyřídit, nýbrž je neustávajícím procesem, v němž se člověk stává sebou samým. Očista je věcí naší svobody. Každý stojí stále a znovu na rozcestí: jedna cesta vede k očistě, druhá do nečistoty. Každý jde osobně svou cestou. To nemůže nikdo druhý předjímat ani ukazovat. Očista je podmínkou naší politické svobody. Neboť teprve z vědomí viny vyrůstá vědomí solidarity a společné odpovědnosti, bez nichž není svoboda možná.
Politická svoboda začíná tím, že většina jednotlivců – příslušníků národa – cítí svou spoluodpovědnost za politiku svého státu, že nejsou plni žádosti a že jen nelají, ale že po sobě spíše požadují reálný pohled na věci a nedovolují si jednat z politicky nemístné víry v pozemský ráj, který se neuskutečnil jen pro zlou vůli a hloupost druhých. Že si spíše uvědomují, že politika hledá v konkrétním světě cestu právě vždy schůdnou, vedena ideálem lidství jako svobody. Zkrátka bez očisty duše není politické svobody! Jak daleko jsme dospěli s vnitřní očistou založenou na vědomí viny, se dozvídáme z našeho postoje k útokům. Bez vědomí viny zůstává naše reakce na každý útok protiútokem, jak je to v současné době dennodenně dokladováno na sociálních sítích. Jestliže jsme však prožili vnitřní otřes, pak nás vnější útok zasahuje jen povrchově. Může ještě bolet a urážlivě se nás dotýkat, ale neproniká do nitra duše. Jestliže jsme si osvojili vědomí viny, snášíme falešná nespravedlivá obvinění s klidem. Neboť pýcha a vzdor roztály. Kdo se cítí opravdu vinen, na toho působí výčitky druhých jako dětská hra. Slyšíme-li takové výčitky, cítíme spíše starostlivě, že se druhých nedotýká a že druzí nic netuší. Je-li tu atmosféra důvěry, pak připomínáme možnost viny v každém člověku. Ale nemůžeme se už pro to rozhněvat. Musíme být připraveni snášet výčitky a zkoumat je, když jsme je vyslechli. Musíme spíše útoky proti sobě hledat, než se jim vyhýbat, protože jsou pro nás kontrolou vlastního myšlení. Očista nás osvobozuje!
Zdroje: Karl Jaspers, Otázka viny – příspěvek k německé otázce; Daniel Štrobl, Nalomené národní sebevědomí
Jeden z prvních redaktorů FreeMagOne, Evropan, humanista. Angažuje se v akcích Kruhu přátel česko-německého porozumění, přítel Lidic.