Slovo, které v dnešní době globalizace vyvolává možná útrpný úsměv a spíše je spojováno s intelektuály, kteří jsou např. českému prezidentovi pro smích. Přesto před více jak 200 lety bylo filozofům, jako byl Immanuel KANT a řadě dalších, nasloucháno. Až ideologie 19. a 20. století klasickou filozofii, tuto „nauku o jsoucnu“ pohřbily. Myšlenky Platona, Aristotela, Sokrata, Descarta – Myslím, proto jsem“ – a mnoha jiných však platí dodnes. Již v Platonově „Státu“ se Ademaintos ptá: „Jakým stavem nazýváš oligarchii?“ Sokrates odpovídá: „Oním stavem, který spočívá v ceně majetku, který ovládají bohatí, ale chudí nemají žádnou moc.“ Jak příznačné pro dnešní dobu!
„Zákonodárné autoritě státu, jemuž se musí přirozeně přiznávat největší moudrost, se však zdá ponižující hledat poučení o zásadách chování vůči jiným státům u „poddaných/filosofů“ (viz např. český prezident). Přesto se však zdá velmi užitečné činit tak. Stát tyto filosofy nechá svobodně a veřejně mluvit o všeobecných např. maximách vedení války a sjednávání míru, a oni o tom budou mluvit sami, pokud se jim to nezakáže. Vzájemná shoda států o tomto bodu nevyžaduje žádné zvláštní vzájemné dohody, ale patří k povinnostem, které jsou kladeny všeobecným (morálně zákonodárným) lidským rozumem. Tím však není míněno, že by stát musel dávat přednost zásadám filosofů před výrokem právníka (zástupce státní moci), ale jen to, že je má „vyslechnout“. Právník, jenž si učinil symbolem „váhu práva“ a vedle toho i „meč spravedlnosti“, užívá obyčejně právě meč, a to nikoli snad proto, aby jím bránil právo před všemi cizími vlivy, ale proto, aby jej přiložil na misku vah, nechce-li klesnout. To je pro právníka, který není zároveň (i co se týče morálnosti) filosofem, největší pokušení, protože jeho úřad spočívá jen v tom, aby aplikoval dané zákony, nikoli však v tom, aby zkoumal, zda tyto zákony samy nevyžadují zlepšení. To, že budou králové filosofovat nebo že se filosofové stanou králi, nelze očekávat, ale nelze si ani přát, aby se tak stalo, neboť vlastnění moci nevyhnutelně kazí „svobodný úsudek rozumu“. Avšak to, že králové či královská společenství (která si vládnou sama podle zákonů rovnosti) nenechají třídu filosofů vymizet či umlčet, ale naopak ji nechají veřejně mluvit, je nepostradatelné pro osvětlení jejich vlastního povolání vládnout, jak píše Immanuel Kant v díle „K věčnému míru“.
Skutečnost, že lidé od počátku vzdělanosti, ba možná mnohem déle, jednají a myslí v podstatě stejně, je důležitější než neustálé měření toho, „jak jsme už přerostli včerejšek“. Tato přemíra vývojového myšlení nám brání dorozumět se s našimi předchůdci, chápat aktuálnost jejich názorů a učit se od nich. Je falešným názorem o dějinách, podle něhož jsou lidé minulých dob pro nás pouhým historickým jevem, na který jest možno se podívat shora. Nikoli, jsou to naši „soudruzi“, kteří jednají o našich starostech. „S Homérem, Platónem, se středověkými filosofy se lze dosud dorozumět, a skutečnost, že chápeme jejich výklady tj. jejich starosti a plány, že jsme s nimi zajedno, jest u samého kořene lidské vzdělanosti. Porozumění není věc nahodilá, která by snad mohla povstat z kmitání atomů anebo z boje o život, je to metafysický základ duchovního života, na němž je vystavěna historie, věda, umění, zbožnost, FILOSOFIE. Porozumění ukazuje, že člověk není na světě sám, nýbrž že mezi ním a druhými lidmi jest něco hlubšího, trvalejšího, mocnějšího než je pouhé individuum lidské“. Více než 120 let po Kantovi píše ve své knize „Dějiny filosofie-novověk“ Emanuel Rádl, že filosofie je v rozkladu, stejně jako byla v době helenistické a na konci středověku:
- Filosofie se stala pouhou profesorskou vědou, od dob positivismu, darwinismu, přírodovědeckého názoru na svět ztrácí valem vliv na veřejnost.
- Řeči o úpadku Evropy a hledání smyslu pro tento díl světa ukazují, že Evropa, vlast filosofie, je nemocna; kdyby byla zdráva, všichni by tlak jejího smyslu cítili a nikdo by se neodvážil se po něm ptát.
- Je rozvrácen vlastní základ filosofie nové doby tj. „anglický empirismus“, v němž Bacon, Hobbes, Locke a jejich vynikající následovníci spojovali dvojí zájem, „reformační a renesanční“, měli smysl pro solidárnost se společností, v níž žili – jako základ reformační zbožnosti a jako pokrok nad středověkou organizaci církevní – odtud pokusy o náboženské reformy, smysl pro politiku, gentlemanství, ale nevyhnuli se jako Hobbes se sklonem k materialismu anebo Locke k liberalistickému egoismu. Tyto dva prvky, reformační a renesanční, se udržovaly dlouho vedle sebe. Před světovou válkou (1.) však síla reformační ochabla. Anglie odhodila reformační ideály, držíc se jen např. trosek renesančního materialismu, a i když byla po staletí kulturní vůdkyní Evropy, ztratila následkem toho vůdcovství světa.
- V době uváděné E. Rádlem žila společnost v posledních dnech positivismu, jehož filosofie učila lidi brát na vědomí pouze skutečnost a odnaučila je brát odpovědnou účast na dějství. Tato filosofie nutně vede k rozkladu civilizace, která byla optimistická, podnikavá, konstruktivní.
- Stejně jako v dnešní době, i tehdy Rádl mluvil o krizi demokracie, v níž je obsažena všechna bída naší doby. Starší demokracie byla proniknuta štědrou dávkou liberalismu a nadšením pro zákon. Služba těmto zásadám nutila jednotlivce, aby podroboval sám sebe přísné kázni. Pod ochranou liberálních zásad a pod vládou zákona mohly minority všeho druhu žít a jednat. Demokracie a zákon – život společný pod zákonem – byla synonyma. Dnes jsme svědky vítězství „hyperdemokracie“, v níž masa jedná přímo mimo zákon, vynucuje si své aspirace a svá přání hmotným nátlakem.
- Mizí vědomí o solidárnosti s minulostí i se společností kolem nás. Zmizelo porozumění pro jednotu civilizace od počátku lidstva do naší doby, porozumění pro nutnost, nést odpovědnost za činy minulých dob (esej Daniela Štrobla Nalomené národní sebevědomí). I dnešní společnost se rozpadá v atomy, jako by každý jednotlivec byl sám pro sebe, jako by působení na jiné lidi a podléhání jejich vlivu bylo samou podstatou násilím. Velikou ozvěnu našlo učení, že kultura samou svou podstatou je nepřirozená, že vzdělanost je příčinou nemocí a že vyléčení lze hledat jen v osvobození člověka od společenských závazků. Tento kulturní anarchismus nutně vedl k filosofickému pesimismu.
A nakonec se E. RáDL ptá: Jak zachránit civilizaci před rozkladem? Je to zoufalá otázka naší doby (stejně jako té na počátku 21. století)? Filosofie je dnes odhozena do bláta, už není ani hodna posměchu, nerozumějí a nemají ji rádi ani ti, kteří mají „úřední povinnost“ ji pěstovat. Bez filosofie se však změní lidstvo ve zvěř a sběř. Dnešní svět to nevidí, chlubí se, jak vysoko vzlétl nad všechny doby minulé a překonal filosofii. Snad ano, ale jak ji překonal? Víra ve filosofii je víra ve vládu orlů. Filosofie nesnese být pouhým abstraktním důsledkem přírodních věd, pouhou učeností o věcech zbytečných, pouhým profesorským zájmem, filosofie je doma jedině tam, kde jí země mizí pod nohama a nebesa se otvírají.
Myšlenky Immanuela Kanta i Emanuela Rádla mne přivedly k napsání toho „traktátu“, neboť jsem přesvědčen, že filozofie, nauka o jsoucnu, by měla být opět důležitou součástí současné vzdělanosti. Samozřejmě oproštěna od všech ideologií, které se na ni za posledních 200 let nabalily. Pro mne je v této oblasti více než zajímavou osobností Dr. Jiří Přibáň, filozof a profesor státního práva na universitě v Cardiffu. Má ohromnou výhodu, že není odkázán na „filozofování“ jen v naší české kotlině, ale je ve spojení s odborným světem. Jeho poslední dva eseje, „Demokracie není schopna přežít tam, kde chybí zdravý rozum“ a „Digitální zrady vzdělanců“ jsou vyzrálým filozofickým dílem nové doby a nadějí pro českou společnost. A nakonec závěr z jedné této eseje prakticky zdůrazňuje myšlenky, které, jak je shora uvedeno o vztahu vládce a filozofů, vyslovil Immanuel Kant:
„Žijeme s vědomím toho, že rozum nemusí nutně sjednocovat, že zrovna tak dokáže i rozdělovat. Přesto je však v tomto pološerém postpravdivém světě nutné pěstovat etiku suchého myšlení. Nehrozí nám totiž soumrak Západu, ale zatemnění lidského ducha.“
Dnešní INTELEKTUáLOVé nejsou ani společenskou skupinou se zvláštním historickým posláním, ani asketickými celibátníky, strážícími univerzální platnost vědění. Jsou roztroušení všude ve společnosti a často si nerozumějí, protože mají různá povolání. Nemají společnou funkci, ale přesto by je měl spojovat buřičský étos odporu proti zatemňování mysli, i v naší době digitálního barbarství, v níž vědění již dávno ztratilo schopnost vládnout“.
Jeden z prvních redaktorů FreeMagOne, Evropan, humanista. Angažuje se v akcích Kruhu přátel česko-německého porozumění, přítel Lidic.