To je název nové strany pana Robejška. Jeho používání ve svém předvolebním klipu, soustředěném na národ a národní zájmy, odhlédnuto od rétoriky, která mi připomíná přednášky ve VUMLu, je nebezpečně demagogické a především nahrává zájmům Putinova Ruska. Je to totiž Putin, kdo chce rozbít minimálně bývalé členy komunistického bloku na národní státy, aby je opět ovládal. Pan ROBEJšEK říká, že bychom se měli bránit sami! A já se ptám, kolik by nás ta obrana stála. Opět bychom měli jako dříve Československo desetitisíce vojáků? A kolik by stály celkové výdaje na bezpečnost než těch 2 % požadovaných NATO? Pan Robejšek opět mluví o hranicích a především o tom, že vláda musí zajistit bezpečnost a blahobyt společnosti, ale na čí úkor ? Již francouzský publicista a kritik vlády Ludvíka XIV. Charles-Irénée Castel, abbé de Saint-Pierre, ve svém „Projektu Věčného míru“ (Projet de Paix perpétuelle) navrhoval v roce 1713, tedy před 304 lety, Evropskou unii s ústřední vládou, která by se pravidelně obměňovala, s mírovým soudem a společnou armádou. Koncem 18. století se tímto problémem zabýval i Immanuel Kant ve své rozpravě „K věčnému míru“ (Zu ewigen Frieden). Bohužel 19. století vstoupilo do stínu nacionalistických názorů, z nichž vznikl panslavismus a pangermanismus, postupně přetavené v hnědou větev nacionalizmu, nacizmus, a rudou – bolševizmus. Zdá se, že idea národních států, národů jako jediné přírodní síly stavící masu nad jednotlivce, jak nám ho představují pánové Wilders, Orbán, Kaczynski, Marie Le Penová, Putin, Erdogan (ti k tomu ještě zneužívají náboženskou víru) a neposlední řadě pánové Robejšek s panem Klausem, kteří zapomínají, že to byly národní státy, které byly rozbuškou jak pro 1., tak i pro 2. světovou válku, se stala opět vějičkou k řešení všech problémů, které současnou civilizaci pronásledují. Ono se stačí podívat do obličeje pana Robejška a naslouchat jeho rétorice, která v podstatě lidi straší a nedává jim optimizmus. Neboť strach je stále největší hnací silou českého národa.
A jak pravil v zakladatel Panevropy hrabě Coudenhove –Kalergi:
„Evropané jsou spojeni týmž životním stylem, týmž způsobem života a sociálním rozčleněním, stejnými názory na morálku a rodinu, stejnými mravy a zvyky, stejným způsobem odívání, dokonce módy podléhají týmž změnám. Stejně tak umělecké směry v malířství, literatuře a hudbě jsou v Evropě internacionální, romantika a naturalismus, impresionismus a expresionismus. A právě tak společné jsou problémy vnitřní politiky a hospodářského života. Západní kulturní jednota nám dává právo mluvit o evropském národě, jež je jazykově rozčleněn v různé skupiny. Podaří-li se tomuto panevropskému kulturnímu cítění prosadit se, bude každý dobrý Němec, Francouz, Polák a Ital také dobrým Evropanem. Tito Evropané románského, germánského a slovanského jazyka budou nositeli evropské kultury světové, jež vykonala velké věci ve všech oborech lidského bytí a je povolána k vykonávání velkých věcí i v budoucnosti.
REALISMUS vznikl jako reakce na liberální teorie, jeho teze byly poprvé vyhlášeny v roce 1939, kdy Edward H. Carr vydává knihu Dvacetiletá krize. Historicky se jedná o nejvlivnější paradigma disciplíny mezinárodní vztahů – dominuje až do 70. let 20. století, poté ztrácí svou bezvýhradnou pozici, ale přesto je pořád považován za nejvýznamnější teoretickou školu. Nicméně se nejedná o jednolitý koncept, ale spíše o skupinu přístupů a trendů.
Klíčová otázka realismu je formulována následujícím způsobem: Jak porozumět politice mezi národy v mezinárodním systému?
Vývoj realismu může být rozdělen do následujících etap:
Filozofické směry, vlivy a tradice před rokem 1939 (Machiavelli, Hobbes atd.)
Období klasického realismu 1939-1979 (Carr, Morgenthau, Kennan, Kissinger atd.)
Období po roce 1979: Neo-realismus (Waltz), Neo-klasický realismus (Wendt)
Realismus klade důraz na anarchii v mezinárodním systému, kdy je tato anarchie pokládána za hlavní příčinu konfliktů a válek. Klíčovým principem pak je „lidská přirozenost“: lidé nejsou přirozeně ani dobří, ani zlí, vždy záleží na konkrétní situaci. Toto tvrzení je v opozici proti tezím liberalismu založených na argumentech, že všichni lidé jsou od přírody dobří, ale jejich charakter kazí neblahé vlivy vnějšího světa. Realismus dále připomíná, že všechny státy mají své národní zájmy, nicméně dostupné zdroje jsou omezené, proto tedy nevyhnutelně dochází ke konfliktům.
Realistická škola tvrdí, že morálka je velice individuální a rozhodně ji není možné aplikovat na státní úrovni. To je i důvodem, proč neexistuje universální světová morálka. Životním zájmem každého státu je zajistit si svou vlastní existenci (přežití), státy jsou v tomto kontextu považovány za racionální aktéry. Národní stát je považován za jednolitého aktéra – jeho zahraniční politika je reakcí na podněty zvenku a ne zevnitř (stát je tedy chápán jako blackbox).
Realismu vychází ze tří hlavních principů:
Etatismus (statism): Stát je jediným legitimním reprezentantem lidí, kteří žijí na konkrétním území – je jedinou institucí, která může zajistit jejich přežití. Je tedy nejdůležitějším aktérem mezinárodních vztahů, přičemž důraz je kladen na státní suverenitu (koncept ne-intervence).
Přežití (survival): Přežití je nejdůležitějším zájmem všech států. Za účelem zajištění své existence mohou státy využít všechny strategie zahraniční politiky, včetně těch, které by jinak byly považovány za nemorální.
Svépomoc (self-help): Všechny státy prosazují své vlastní zájmy, proto mezi nimi dochází k častým konfliktům. Stát se proto může spoléhat pouze sám na sebe.
Za zakladatele realismu je považován profesionální historik Edward Hallet Carr. Pracoval pro britské ministerstvo zahraničí, měl tedy velmi dobrou příležitost zabývat se aktuálními otázkami mezinárodních vztahů. Přišel s tvrzením, že Německo nezůstane v poníženém postavení, kam bylo uvrženo po konci 1. světové války, příliš dlouho.Carr je obvykle označován za duchovního otce realismu – přinesl kritiku stávajícího systému, ale nevytvořil novou teorii.
Carrovou nejznámější publikací je kniha Dvacetiletá krize 1919-1939: Úvod do studia mezinárodních vztahů. V této knize byl poprvé použit termín realismus v kontextu disciplíny mezinárodních vztahů.
Carr odmítnul klíčové principy liberalismu:
Etika a politika nejsou vzájemně kompatibilní.
Zájmy jednotlivých států jsou natolik rozdílné, že konsensus mezi nimi není možný – vždycky bude existovat někdo, kdo bude chtít status quo změnit.
Kolektivní bezpečnost – válka může být v některých případech tím nejefektivnějším řešením. Pokud válku jako jeden z nástrojů zahraniční politiky eliminujeme, tak současně omezujeme možnosti diplomacie (chybí finální nátlakový prostředek).
Tím, kdo vytvořil realismus jako opravdový teoretický koncept, byl Hans Morgenthau (1904-1980). Vytvořil teorii, která byla zamýšlená jako strategie pro postup a vytváření zahraniční politiky pro USA v bipolárním světě probíhající studené války – důraz kladen na politiku síly. Podle Morgenthaua všichni lidé mají tři základní instinkty: žít, rozmnožovat se, vládnout, nicméně dostupné zdroje jsou omezené, a proto nevyhnutelně dochází ke konfliktu. Morgenthau vysvětluje realismus ve své slavné knize Politika mezi národy: Boj o sílu a míru.
Morgenthau ve svém díle definuje šest hlavních principů realismu:
Politický realismus věří, že politika, stejně jako společnost obecně, je ovládána objektivními zákony, které mají svůj původ v lidské přirozenosti. Pokud chceme společnost zlepšit, je nutné nejdříve pochopit tyto zákony, podle kterých společnost funguje.
Hlavním vodítkem, které pomáhá politickému realismu najít cestu prostředím mezinárodní politiky, je koncept zájmů definovaný mocí […] Stanovuje politiku jako autonomní sféru a odlišuje ji od jiných sfér jako ekonomika, etika nebo náboženství.
Realismus tvrdí, že koncept zájmů definovaných mocí je objektivní kategorie, která je universálně platná. To ale nicméně neznamená, že by tento koncept byl neměnný.
Politický realismus si je vědom morálního významu politických činů. Je si také vědom nevyhnutelného napětí mezi morálkou a požadavky kladenými na úspěšnou politickou akci […] Zatímco jednotlivci mají morální právo se obětovat kvůli morálním principům, stát nemá právo obětovat svobodu dosažení úspěchů svých politických činů tím, že kvůli morálním principům ohrozí přežití státu.
Politický realismus se odmítá identifikovat s morálními aspiracemi konkrétního národa jako s univerzálními zásadami.
Rozdíl, který existuje mezi politickým realismem a dalšími směry, je zřetelný a skutečný.
Realističtí myslitelé stejně jako příslušníci ostatních teoretických škol museli reagovat na změny ve světě, které přišly zejména v 70. letech. Výsledkem byl vznik neorealismu – některé základní teze zůstaly stejné, jiné byly pozměněny. Stále byl nicméně kladen důraz na státocentrický přístup a anarchii v mezinárodních vztazích.
Za nejznámějšího představitele neorealismu je považován Kenneth Walz (1924-2013). Ústřední teze neorealismu (strukturálního realismu) popsal v knize TheTheory of International Politics (1979). Podle Walze se státy se mění, a stejně tak se mění i mezinárodní systém. Co zůstává neměnné, je válka. Stát si nikdy nemůže být jistý záměry dalších států (bezpečnostní dilema). Cílem totiž není pouze přežít, ale také expandovat. Státy mohou být velmi různorodé, ale pro všechny platí, že mohou spoléhat výhradně samy na sebe. Státy vždycky porovnávají schopnosti a zdroje, které mají. Při analýze mezinárodního systému je velmi důležité zaměřit se na strukturu, nicméně i individuální jednotky jsou velmi důležité.
Pokud vezmeme v potaz toto zdůvodnění, tak nebezpečím pro svět není, jak se stále tvrdí, liberalismus (nebo strašením neoliberalismem), ale právě tento realismus, kterým se řídí mocnosti jako jsou USA, Čína a Rusko a snaží se o to Británie, Francie a dokonce některé evropské menší státy založené na nacionalizmu, prosazujíce své tzv. „národní státy“. Neměli bychom na druhé straně však zapomenout na idealismus Immanuela Kanta, který je protikladem realismu. Jistě je nemožné mít svět ideální, ale snahou civilizací by mělo být, aby byl ideálnější.
Jeden z prvních redaktorů FreeMagOne, Evropan, humanista. Angažuje se v akcích Kruhu přátel česko-německého porozumění, přítel Lidic.