Nebezpečí, které vychází z ruských manipulací volebních bojů na Západě, je podceňováno. Vměšování Moskvy je neakceptovatelné. Ztratila se rozhodující protizbraň. Povzdech ulehčení prošel Evropou, když byl nedávno zvolen francouzským prezidentem Emmanuel Macron. Zažehnal se odstrašující přízrak převzetí moci nacionalisticko-autoritářskou stranou Marine Le Penové. Druhá největší ekonomika eurozóny zůstává na předvídatelném kurzu. Přesto by byl pocit, že se můžeme vrátit ke klidu, chybný. Není to jen úkolem pro Macrona, který může sotva v něj kladené naděje splnit. Důvodem ke starosti také je, že se Francie – jako již předtím USA stala obětí ovlivňování voleb. Vzor byl ten samý, jako před rokem u amerických Demokratů: hackeři získali pomocí podvodných e-mailů přístup k počítačům Macronova tábora, ukořistili interní dokumenty a tyto odhalili krátce před volbami s cílem posunout favorita do špatného světla.
Útok na demokracii
V případě Francie tento kalkul tentokrát nevyšel. Zveřejnění přišlo příliš těsně před volbami, tudíž nemohlo docílit nějakých důsledků. Je to však jen slabá útěcha, neboť strůjci dezinformační kampaně tím nejsou poraženi, nýbrž si z této chyby vzali ponaučení pro jejich příští akci. Vměšování hrozí být stálým doprovodem volebních kampaní na Západě. Je to neakceptovatelné, neboť takové útoky směřují přímo do srdce demokracie. Rozdmychávají nejistotu, pohřbívají důvěru v čestnost voleb a skrývají nevypočitatelné riziko, že falešné informace fatálním způsobem ovlivní mocenské poměry v nějaké zemi. Již nyní roste nervozita, že Německo by mohlo být příštím cílem sabotérů v přípravném stadiu před spolkovými volbami v září 2017. Předpoklad pro to již byl vytvořen, neboť v posledních dvou letech pronikli hackeři úspěšně do počítačového systému spolkového sněmu a vládnoucí CDU. Kdo za těmi všemi útoky vězí, už dávno není skutečným tajemstvím. Množství indicií ukazuje na ruské vedení. Není to jen vyhodnocení amerických, britských a německých tajných služeb, ale také různých společností, zabývajících se ochranou počítačů. Útoky hackerů se sice sotva dají se stoprocentní jistotou definovat, ale metody vetřelců a stopy, které při tom zanechávají, dávají expertům plnohodnotné indicie. Dokládají závěr, že tyto a další kyber-útoky byly dílem jedné a té samé skupiny. V „branži“ je známá pod jménem APT 28, Pawn Storm and Fancy Bear, a je dílem ruské tajné služby. Funguje přibližně deset let (během kterých vytvořil generální štáb ruské armády „hybridní válku“) a od roku 2014 vystupují tyto „kyberbojovníci“ stále agresivněji. Očividně využívají státní rozpočet a příliš se nesnaží své stopy zahladit. Používají programy s ruským jazykovým nastavením, operují během pracovních hodin moskevských úřadů a při pirátských změnách dokumentů někdy dokonce zanechávají ruská jména. Zvolené cíle – úřady, strany a politiky států NATO, jakož i ruské skupiny kritické ke kremelskému režimu – ukazují na Kreml jako na objednavatele. Že by tyto útoky mohly vycházet z Číny nebo od jednotlivých osob, jak spekuluje prezident Trump, nepůsobí zrovna důvěryhodně.
Informace je zbraní
Sledování počítačů patří dlouho k záležitostem tajných služeb. Kdyby šlo jenom o samotnou špionáž, bylo by to možné trpně tolerovat. V nynější situaci však Rusko exportuje útoky hackerů, aby je následně využilo pro dezinformaci. Věrna doktríně šéfa generálního štábu Valerije Gerasimova, podle něhož vojenské prostředky v moderních konfliktech hrají jen podřadnou roli, je v této kombinaci informace přeměněna takřka ve zbraň. Byť je ruské nasazení vysoce inovativní, jen stěží může popřít své kořeny v sovětských časech. Když byl prezident PUTIN vyslán v druhé polovině 80. let jako agent KGB do Drážďan, patřily „ovlivňovací kampaně“ ke každodennímu chlebu komunistických tajných služeb. V hantýrce tajné služby tehdejší NDR bylo velmi efektivní kombinovat „skutečné, kontrolované a diskreditující“ informace s „nepravdivými, nekontrolovanými, a tudíž rovněž diskreditujícími údaji“. Tehdejší vedoucí pověstného oddělení „X“ zahraniční tajné služby Stasi Rolf Wagenbreth to formuloval ležérně: „Naši přátelé v Moskvě tomu říkají „desinformacija“, naši nepřátelé v Americe to pojmenovávají „active measures“ a já to nazývám „moje oblíbená činnost“. Desinformacija patří k Putinovým oblíbeným činnostem i dnes. Moderní komunikační prostředky nabízí prostředky, o nichž si jako mladý agent mohl nechat jen zdát. Geografické vzdálenosti jsou dnes irelevantní, online-platformy jako Wilileaks pomáhají při odhalování diskreditujících dokumentů a „robot-programy „se starají o to, že propaganda se automatizuje a rozšiřuje na sociálních sítích.“ Zaškrtit demokracii ve vlastní zemi Kremlu dnes již nestačí, chce manipulovat také v zahraničí. Zapadá to do ruského cíle oslabit Západ a opět být na světovém jevišti obávanou velmocí. Do brigád hackerů a propagandistických kanálů vložil Putin miliardy dolarů, přesto je to výhodný výdajový nástroj, v každém případě mnohem lacinější než nasazení konvenčních zbraní.
Dlouhodobý jed v Americe
Ve smyslu války von Clausewitze se přesto jedná o pokračování politiky s jinými prostředky. A jako formu vedení války by to měl uznat i Západ, když zvažuje své reakce a postupy. Jistě, ve Francii Moskva neobyčejně ztroskotala. Úvěry pro Národní frontu, přijetí Marine Le Penové Putinem v Kremlu, hackerství a trapná „bitva“ proti Macronovi – to vše bylo zbytečné. Naproti tomu se nedá popřít úspěch v USA. Trump by sice byl pravděpodobně zvolen i bez pomoci Putina, ale Moskva dosáhla svůj cíl – oslabit Ameriku zevnitř. Spor o ruské vměšování do volebního boje působí jako dlouhodobý jed, který ochromuje americkou politiku. Státoprávně pochybné odvolání šéfa FBI, který Trumpovo ruské zapletení chtěl vypátrat, bylo znamením toho, že Washington by mohl sklouznout do vlastní státní krize. V této souvislosti působí tragicky, že tradiční mocenská převaha svobodného světa bude vedena zrovna prezidentem, který nemá ani základní instinkt pro nebezpečí z Moskvy a obelhává navíc v tomto směru vlastní lid. Přesto je nutné Putinovi ukázat patřičné meze. Nestačí přitom západní kyber-obranu vyzbrojit technicky a personálně. Potřebuje také nový koncept odstrašení. Moskva musí věrohodně pocítit, že se následky další manipulační kampaně setkají s bolestivou odplatou. Koneckonců, Západ také disponuje bohatými nevojenskými prostředky. Reálné by bylo třeba pronásledování ruských hackerů, kteří mají často vazby na kriminální podsvětí, zmrazení majetku Putinova režimu na Západě atd. Diskuse o tom je nutná ještě předtím, než Putin ještě více zintenzivní své nestoudné útoky na základy západní demokracie.
Epilog?
V roce 2012 po poslední inauguraci odjel Putin na první státní návštěvu Číny. Dohodl se tam s nejvyššími představiteli, že společně půjdou proti Západu, aby oslabily jeho úlohu ve světě. Generální štáb ruské armády, jehož nejvyšším velitelem je generál Gerasimov, pracoval 10 let s vynikajícími počítačovými odborníky na přípravě hybridní války. Moskva chce ovládnout svět geomocensky a Čína ekonomicky. Anexe Východní Ukrajiny a poloostrova Krymu jsou prvním výsledkem tohoto záměru. Poté přišla válka v Sýrii, kterou Putin posílil svůj vliv na Středním Východě a způsobil zaplavení Evropy uprchlíky, neboť jeho noční můrou je jednota Evropské unie. V podstatě Putin dělá za Čínu „špinavou práci“ a čistí jí cestu do Evropy, jejímž výsledkem bude (možná) tzv. hedvábná stezka, kdy Čína už nyní skupuje přístavy v Asii, dělá si nároky na ostrovy poblíž svého území a ohrožuje vodní hospodářství sousední Indie. To vše proto, aby mohla do své země dopravovat suroviny a vyvážet výrobky. Rusko bude pro Čínu i blízkým dodavatelem surovin. Čínská komunistická strana, která je vedoucí silou „komunisticko-kapitalistické říše“, prohlásila, že chce vést Čínu ještě 100 let. Jak nedávno prohlásil Wang Siao – tung, vlivný předák Čínského střediska pro výzkum mládeže a dospívajících, který prosazuje čínský nacionalizmus, „dnešní vůdci jsou v podstatě správci země, ale po nich nastoupí dnešní studenti a Čína povýší své národní zájmy na globální úroveň, což bude mít vliv na naše bezprostřední sousedy, ale i na celý svět. Čína musí nabýt schopnost hájit tyto zájmy.“
„Rusko a Západ, především Evropa, jsou hospodářsky navzájem propojené. Kreml to řeší masivním nasazením lobbingu uvnitř západní společnosti. Avšak v protikladu k sovětským časům je Putinův Kreml nejen připraven porušovat pravidla hry, ale navíc požaduje, aby svět uznal jeho právo nově interpretovat fakta. Ruská elita bojuje zuby nehty o své přežití všemi stávajícími použitelnými prostředky – včetně, jak nyní vidíme, vnějších agresí, vydírání a nevyhlášené války. Mimo to jsou Rusové dnes v televizi „zombifikováni“ válečnou propagandou. Mají strach ze změn, na Západ se dívají nedůvěřivě. Rozpad Sovětského svazu vyvolal demokratickou euforii a naděje pro definitivní vítězství liberální demokracie. Dnes se svět znovu nachází uprostřed zvedajících se autoritativních režimů. Ve svých posledních dnech mohl Sovětský svaz těžko získat celosvětovou, natož západní podporu. Putinovu Kremlu se napříč politickým spektrem mezitím podařilo najít podporovatele na Západě, z nichž si mnozí stále ještě neuvědomují, na jakou melodii tancují. Dnešní Rusko je pokročilá bojová jednotka nového globálního autoritářství, přičemž Čína jako jeho vůdce sedí ve startovacím prostoru, aby využila svoje vlastní šance. Putin se ve skutečnosti podílí na destabilizací západního světa a zdůrazňováním jeho slabostí efektivně vykonává pro Peking špinavou práci.
Putin katapultoval vlastní zemi do krize, díky čemuž je její cesta do budoucnosti nepředvídatelná. A konec konců přivedl NATO k tomu, aby si připomnělo závazky, a liberální demokracie k tomu, aby se upamatovaly na své vlastní principy. Nyní je vše výlučně na Západu. Liberální demokracie si mohou zvolit návrat ke svým základům. Pokud ne, vyhrají usmiřovači – ti, kteří se vracejí ke staré hře „Nechte nás to dělat, jako…“ Když ji budou moci hrát, bude to znamenat zelené světlo pro mezinárodní autoritáře, signál, že Západ je slabý a jeho principy mohou být pošlapány!
Pravda Alexise de Tocqueville
Ve vší úctě k americkému lidu již Alexis de Tocqueville, tento brilantní pozorovatel Ameriky, ve své knize „Demokracie v Americe“, napsané před 160 lety, upozornil na jednu slabost Američanů, která tak trochu souvisí i se současnou situací. „Američané, kteří téměř vždycky zachovávají rozvážný postoj a chladnou tvář, se nicméně nechávají často unést daleko za hranice rozumu náhlou vášní nebo nepromyšleným názorem a stává se jim, že se s vážnou tváří dopouštějí mimořádných ztřeštěností. Tento kontrast by neměl nikoho překvapovat. Existuje jistý druh neznalosti, která vzniká z přemíry publicity veřejných informací. V despotických státech lidé téměř nedovedou jednat, protože se jim nic neříká. V demokratických zase často jednají nahodile, protože je snaha říci jim všechno. První nevědí, druzí zapomínají. Když už není obyvatel demokratického státu poháněn svými potřebami, dělá mnohdy všechno ve spěchu, spokojuje se s přibližností a nikdy se nezastavuje déle než na okamžik, aby si rozmyslel všechny své činy. Jeho zvědavost je současně nenasytná i snadno ukojitelná, protože se snaží rychle se dozvědět o mnohém, spíše než něco vědět dobře. Nemá téměř na nic čas a brzy ztrácí chuť něco důkladně zkoumat. Demokratické národy jsou tedy vážné, protože je jejich společenské a politické zřízení nutí, aby se zabývali vážnými věcmi, a jednají nerozvážně, protože každé z těchto věcí věnují pouze málo času a pozornosti. Zvyk být nepozorný musíme považovat za největší nectnost demokratického ducha.“ To je též podle mého názoru důvod, že Putin se svojí „hybridní válkou“ má stále úspěch, má jí pečlivě propracovanou. Zde musí americké tajné služby daleko více úzce spolupracovat s tajnými službami západních států, které jsou pečlivější.
Při pevné jednotě euro-atlantické civilizace nemají autokratické a archaické říše Číny a Ruska, které neskutečným způsobem dusí svůj vlastní lid, šanci převzít moc na této planetě.
Jeden z prvních redaktorů FreeMagOne, Evropan, humanista. Angažuje se v akcích Kruhu přátel česko-německého porozumění, přítel Lidic.