„My, lid Spojených států, abychom vytvořili dokonalejší unii, nastolili spravedlnost, zajistili vnitřní klid, postarali se o společnou obranu, podporovali obecnou prosperitu a zajistili požehnání svobody pro sebe i pro svoje potomstvo, ustanovujeme a zřizujeme tuto ústavu pro Spojené státy americké.“
V úvodu ústavy 1. Republiky československé se praví: „My národ československý (ne lid jako v americké ústavě) prohlašujeme, že chceme usilovati, aby tato ústava i všechny zákony naší země byly prováděny v duchu našich dějin, chtějíce dokonalou jednotu národa. Zde tedy nejde o „lid“, nýbrž o „národ československý“, což je podstatný rozdíl. A tento „podstatný rozdíl“ si vlečeme až do dnešní doby. ÚSTAVA nebyla vytvořena lidem, tj. delegovanými zástupci lidu, nýbrž „jednomyslnou vůlí národa“, absolutisticky. Přeci jak může být lid jediným zdrojem moci? Byl to národ „československý“ – uměle shora vytvořený. Německé a maďarské obyvatelstvo bylo přemožené válkou a zákony se mu diktovaly. „Svoboda, svoboda! Třistaletá pouta zlomena,“ volalo se v ulicích v prvních dnech po světové válce. Třistaletá pouta národa, svoboda národa… co je tento národ? Přírodní síla? Národní dědictví? Dědictví předků. „Budiž, ale co svoboda tvá, ty nadšenče, co svoboda bližního – na tu jsi nevzpomněl?“ A proto stále ten rozdíl mezi zeměmi v EU. Anglosaské země se drží pojetí smluvního, tzn. smlouvu mezi státem a svobodným občanem. Na východ od Rýna jde už o organické pojetí na základě národa, masy jako jediné přírodní síly, jazyka, krve, kultury, půdy. Dle prezidenta Zemana: „Tato země je naše!“ Organické pojetí je mocnější a mocnější, ve státech střední Evropy povědomou ženoucí silou politickou. Stát a individuum jsou jedno a totéž, Ideologie sovětského Ruska je na organické teorii vystavěna a v současné době prožívá renesanci. A Orient jiného pojetí nezná. Stát a individuum jsou jedno a totéž. Všechno stojí na faktu, že není jediné „svobody“ než dané státem. „Národ je organismus, jenž má vyšší životní účel a akční prostředky, než oddělení či spojení jednotlivci!“ Scestné bylo již učení Karla Marxe podporovat centralizmus proti snahám autonomistickým, neboť autonomie znamená výjimku z jednotné organizace státu.
Hájit autonomii je princip liberalistický. Původ, rasa, kmenové příslušenství nejsou sice bez významu, ale nejsou rozhodující, hlavní je vůle tvořit státní společenství (a to je největší problém české společnosti, že dosud nevytvořila v podstatě politický lid (občana), „political citizen“.
Mnoho Evropanů věří, že kořeny Ameriky tkví v Evropě. Latinsko-americký historik German Arciniegas nás však poučil, že opak je pravdou: kořeny Evropy tkví v Americe. Tato polokoule, nikoli Evropa, vynalezla demokracii postavenou na ústavní vládě a listině práv a svobod. Tato polokoule, nikoli Evropa, vyvinula ekonomický rozvoj založený na tvořivosti, objevitelství, vynalézavosti a nejširším možném rozložení soukromého majetku. Byla to tato polokoule, jež naučila Evropu nejsvobodnější formě politické ekonomie, kterou lidská historie poznala, což znamená kombinaci demokracie a kapitalismu, jež dala většině lidem v západní Evropě jejich čtyřicet let nejsvobodnějších a nejúspěšnějších let. Podle Arciniega je západní polokoule – tato polokoule svobody – polokoulí průkopnickou.
Francouzský aristokrat Alexis de Tocqueville, brilantní pozorovatel Ameriky, zjistil, že lidé v Americe poznali nové potřeby a cíle, dobrovolně vytvářeli výbory nebo jiné neformální organizace, aby jich docílili. Zaznamenal, že to, čeho se lidé dožadovali ve Francii na vládě a v Anglii požadovali na aristokracii, v Americe byli schopni dosáhnout sami prostřednictvím svých vlastních sdružení, která dobrovolně vytvářeli. Tímto způsobem budovali univerzity, muzea a galerie, posílali misionáře k protinožcům, sbírali peníze na postižené, budovali veřejné památníky, krmili a šatili oběti přírodních katastrof a podobně. Tato nová forma společenského života – nikdy ne úplně všeobjímající, aby vytvořila plně konstituované společenství, ale jdoucí daleko nad zájmy jednotlivců – vyzývala k nové „schopnosti organizovat se“. Objasnil tím, že tato nová schopnost organizovat se je matkou všech ostatních schopností, na jejichž rozvoji závisí pokrok všeho ostatního. „Mezi zákony, které řídí lidskou společnost, je jeden, který, zdá se mi, je přesnější a jasnější než ostatní. Pokud mají lidé zůstat civilizovaní, nebo pokud se jimi mají stát, umění vytvářet organizace (jak říkal Václav Havel „OBčANSKá SPOLEčNOST“) se musí rozvinout a zdokonalit stejnou rychlostí, jako se bude rozšiřovat princip rovnoprávnosti lidí.“
Proč organizace? Protože respekt pro jednotlivce jako osobu obsahuje respekt ke způsobu sdružování, volenému na základě reflexe potřeb a za účelem dosažení společných zájmů. Aby se lidem dala možnost „vymanit se z pouhé masy nebo davu“, je svobodné a vědomé vytváření takových organizací nepostradatelné. V důležitém smyslu (nejen historickém, jak se to stalo ve Spojených státech) takovéto svobodné utvářené organizace mají „přednost před státem“. Mají přednost filozoficky i prakticky: filozoficky proto, že zakořeňují společenskou přirozenost jednotlivce jako osoby účastnící se uvědoměle a dobrovolně na životě společnosti, a odrážejí určité společenské potřeby jednotlivce. Prakticky proto, že lidé mají potřebu přímé účasti na veřejných záležitostech a potřebují ochranu ve společnosti před „všemocným státem“. Tocqueville má pravdu: princip sdružování je skutečně první zákonitostí demokracie. Bez životně důležitých zprostředkujících institucí, zprostředkovatelů mezi bezbranným jednotlivcem a státem, nemá demokracie společenskou sílu. Je prázdným prostorem, v němž je pouhý dav manipulován demagogií. Síla lidí, odlišná od pouhého davu, tkví v jeho schopnosti tvořit dobrovolně různé samosprávné organizace se společenskými účely. V tomto případě je společenský život lidí bohatý, různorodý a silný již předtím, než vyvstane otázka národního státu.
Tocquevilla následovala Hannah Arendtová, která si všimla důležitého rozdílu mezi lidmi a davem. Dav reaguje na vášně, vyvolané např. „demagogem“. Dav je shluk jednotlivců, přivedených k akcím ne svou autonomní schopností volit na základě úvahy, ale chaotickými vášněmi, vyvolanými jakýmkoli právě se objevivším podnětem. Na rozdíl od davu představuje „lid“ shromáždění mnoha malých uvědomělých shromáždění, každé se svým vlastním uvědomělým svazkem a souhlasem. Národ je velké společenství mnoha malých společenství, mezi nimiž převládá rozumnost. Arendtová tím vypozorovala ústřední rozdíl mezi společenskými podmínkami v Evropě (zvláště ve Francii). V Americe byl podle ní národ, ve Francii masy či davy. Lidé v Severní Americe, jak si již všiml Tocqueville, se nejprve zorganizovali ve vesnicích a jiných místních společenstvích, teprve pak v městech, pak v okresech, ve státech a teprve po 150 letech ustavili národní, federální vládu. V této době už nebyli ani masou ani davem, ale lidem – a po přijetí Deklarace v roce 1776 svrchovaným lidem.
Z uvedených myšlenek Alexise de Tocqueville a Hannah Arendtové vyplývá, že pravdu měl Václav Havel, když zdůrazňoval vytvoření občanské společnosti, a ne Václav Klaus, který stále lpí na stranickém principu politiky. Strany jsou však jen nástrojem k jejímu vykonávání (bohužel u nás se staly cílem k získání moci, vlivu a peněz), pro demokracii je důležitější občanská společnost. Bohužel česká společnost, místo aby šla ve šlépějích toho, na čem byly postaveny Spojené státy, se dodnes obrací ke stranám a ke státu, místo toho, aby se svou občanskou angažovaností stala jeho tvůrcem. Pokud to vztáhnu na myšlenky Hannah Arendtové, tak naše společnost není ani skutečným národem ani státem, ale spíše kmenem, který stále stojí na organickém způsobu, národě (jako mase), půdě (opět “Tato země je naše” prezidenta Zemana), krvi – být Čechem znamená narodit se v Česku, mít češtinu za mateřský jazyk a mít české rodiče, být Čechem volbou se vymyká chápání naprosté většiny Čechů, vždyť libozvučnou českou řeč nesál s mateřským mlékem, a ctít kulturní ikony jako jsou Karel Gott, Chinaski, Kabáti, Michal David a řada dalších, kteří získávali úspěch ještě za totality. A to nemluvě o dalších pěveckých a hereckých celebritách, které mají lidé rádi, takže si snadnou spletou osobu s rolí. Neuvědomují si, že herec zahraje cokoli, za co je placen… „Masový“ člověk je podle Ladislava Hejdánka velmi moderní fenomén a najdeme jej ve všech vrstvách, tedy také mezi tzv. „vzdělanci“. Davová duše se stala skutečností, je to duše nepokojná, při vší průměrnosti a podprůměrnosti vzpurná a náchylná k excesům. Tím se stává vítaným materiálem pro nejrůznější demagogy a zakomplexované ambiciózní „pseudovůdce“, kteří mají schopnost oslovit „masového člověka“ v tom, co nejasně cítí nebo tuší, co si matně přeje a co naproti tomu velmi konkrétně (a obvykle zcela mylně a jen zástupně) nenávidí. K současnému českému nacionalizmu lze říci jen jedno: „To, že řada politiků a především značná část občanů jedná tak, že se z národa stává jakýsi idol, super-totem, posvátné jsoucno, jakási nadlidská nadindividuální „osoba“, to je scestné a nepřípustné – a také hluboce nebezpečné, vedoucí ke katastrofám.
Uvedené myšlenky Hannah Arendtové a Ladislava Hejdánka odpovídají současnému stavu české společnosti, která, když vezmeme její adoraci demagogů, zakomplexovaných ambiciózních pseudovůdců typu Miloše Zemana a Andreje Babiše, anebo paranoidní strach z uprchlíků, se skutečně chová až na výjimky, potvrzující pravidlo, jako masa, dav. Naštěstí se nezadržitelně probouzí paprsek toho nového, probouzející se občanské společnosti nejen na sociálních sítích, ale i cestou různých shromáždění a demonstrací k vytvoření skutečného „political citizen“, politického občana, lidu.
Jeden z prvních redaktorů FreeMagOne, Evropan, humanista. Angažuje se v akcích Kruhu přátel česko-německého porozumění, přítel Lidic.