„Přísahám věrnost vlajce Spojených států amerických a republice, kterou představuje: jednomu nedělitelnému národu před Bohem, ve svobodě a spravedlnosti pro všechny.“ – přísaha Spojených států amerických!
„Sebevědomí Američanů jako vyvoleného lidu je utvářeno pohledy Martina Luthera. Neboť pro mnoho Američanů je SVOBODA nejen politickou, nýbrž také náboženskou hodnotou.“
V roce 1607 přistáli první Angličané v Novém světě, v pozdějším státě Virginia. O patnáct let později pronikli první osídlenci do Nové Anglie. Obě skupiny byly doprovázeny faráři, v prvním případě to byl anglikánský duchovní, ve druhém to, čemu současníci říkali odpadlík. Oba byli PROTESTANTI. Anglikánský farář byl navíc k tomu reprezentantem anglikánské státní církve, kterou ještě stále spojovaly základy katolické církve s novými základy protestantské víry, především v oblasti reformované teologie. Ten tzv. odpadlík, který přistál v blízkosti Plymouthu v Nové Anglii, reprezentoval proti tomu radikální variantu reformované teologie. On a jeho bratři ve víře měli krátce nato založit v Nové Anglii nové věrovyznání (vyznání), tzv. kongrecionalistickou církev. K tomu přišli o něco později první luteráni a zárodky svobodné církve Society of Friends (Společnost přátel), jejíž členové byli kvůli svému „kvákání“ přezdíváni jako „kvakeři“. Z těchto začátků se postupně vyvíjely všechny následující církve v anglických koloniích Severní Ameriky. Platí to nejenom pro svobodné církve jako mennonité a baptisté, nýbrž také pro metodisty, kteří ve druhé polovině 18. století vzešli z reformního křídla anglikánské církve v Anglii. Pokud jde o roli a význam Martina Luthera pro náboženský život v Severní Americe, jsou pak historické kořeny protestantismu zřejmé: na začátku historie stojí méně teologické pohledy než ty od Jeana Calvina. Odhlédnuto od různých teologických základních pozic, jako je učení o poslední večeři páně, je pro další vývoj důležitý rozdíl mezi Calvinem a Lutherem, který spočívá v rozdílných rolích laiků v církevních obcích. Zatímco se v průběhu prvních třiceti let v Nové Anglii prosadilo rozsáhlé sebeurčení laiků uvnitř kongregacionalistických obcí, drželi se luteráni, stejně jako anglikáni, hierarchistického pořádku v obcích. První konkrétní politické důsledky tohoto rozdílného postoje se měly ukázat během prvních obrozeneckých hnutí mezi lety 1730 a 1760 v anglických koloniích Severní Ameriky. Ti obrození se chápali jako vyvolení s kontaktem „přímo k Bohu“, uzurpovali si právo na samostatnou interpretaci Bible, tak jako nezávislé teologické pohledy, a požadovali zvláštní privilegia a nezávislý status proti neobráceným spoluobčanům.
Během americké revoluce, kdy se severoamerické kolonie odtrhly od britské mateřské země, se některé tyto tendence zostřily. Za zdůraznění stojí obzvláště dvě. Nejprve právo na sebeurčení církevních obcí, pak, především mezi kongregacionalisty Nové Anglie, zvláštní elitní vědomí, které je doprovázeno přesvědčením, že jejich obce bude jako „město na kopci“ vyzařovat na Evropu. Také se ta nábožensky fundovaná víra, že jsou něco zvláštního, přenesla během revoluční doby na velkou část revolučního obyvatelstva. Kongregacionalisté byli přesvědčeni, že nově založené Spojené státy americké se stanou pro Evropu zářným demokratickým a republikánským příkladem. Ještě Woodrow Wilson v roce 1917 zdůvodnil jako prezident Spojených států vstup USA do 1. světové války tím, že úkolem Ameriky je zasadit ty pravé demokratické a republikánské ideály tyranií a despocií formované Evropě.
Svoboda po americku
Toto zvláštní vědomí má málo co dělat s dědictvím staršího Luthera, který byl podstatně zodpovědný za to, že se knížata v protestantské Evropě mohla cítit jako zemští páni a současně jako zástupci Boha na zemi, role která je sice bez teologického významu, ale v několika málo bodech, ještě dnes v Německu vyplněna státem. Mnohem více je to zvláštní vědomí, které mladý Luther s formulacemi „svoboda Kristových lidí“, „každý je přímo k Bohu“, „kněžství všem pokřtěným“ zformoval v principy, jež jsou ještě dodnes pěstovány obzvláště ve svobodných církvích Severní Ameriky, především u kvakerů, mennonitů, baptistů a metodistů. Posilují americké sebevědomí, pocit, že jsou „vyvoleným lidem“, který dopomůže k vítězství svobody a kapitalismu na světě. Jednoznačné stopy tohoto hluboce v americké historii zakotveného přesvědčení se nachází nejen v hnutí „Tea-Party“, ale také u všech fundamentalisticky orientovaných věrovyznání, v nichž se udržely centrální myšlenky Martina Luthera. Tato představa se nachází také v myšlenkovém světě radikálních republikánů, právě tak jako v prezidentovi Donaldu Trumpovi. „America First“ je nejen pro Evropany „velkohubý“ výrok, ale dílem patří k rozdílným obsahům také k jádru existence základu amerického přesvědčení. Dnes se může toto přesvědčení chápat v heslech, svoboda, demokracie a kapitalismus, které ukazují zvláštnost USA. „Svoboda křesťanského člověka“ zahrnuje nejen náboženského člověka, nýbrž také občana s právy a povinnostmi. „Svoboda pro něho není delegovat práva a povinnosti na stát, nýbrž také převzít s tím spojené finanční povinnosti. Že to také implikuje právo vlastnit zbraň na ochranu vlastního života, je zvažováno jen na okraji. Pro mnoho amerických občanů je svoboda nejen politickou, nýbrž, myšleno dle Luthera, také náboženskou hodnotou. A člověk musí nejen ve víře žít, ale něco pro to také udělat – a také ho to stojí nějaké finanční prostředky. Když jde člověk v neděli do presbyteriánského kostela, vytáhne zde tak, jako všude jinde v USA, jednou za čas svou šekovou knížku, podepíše šek, zasune ho do připraveného „kuvertu“ a deponuje ho do přihrádky jeho sedadlem. Církve, služba Bohu, farář, charitativní angažování obcí, církevní a budovy obcí – to všechno stojí peníze a je hrazeno dary. Kdo vyrostl v reformované církvi v Evropě, toto většinou zná, ale pro německé luterány je to nové, neboť pro ně je jejich církev ještě stále financovaná církevními daněmi a jen malým dílem darů. Znamená to také, že americkému státu je v sociální a charitativní oblasti silněji odlehčeno.
Domýšlivý pohled na Evropu
Lutherovo dědictví bylo a je dobré pro USA, a to jak pro politiku, tak také pro církve. Američtí protestanti, kteří žili jak dědictvím Martina Luthera, tak Jeana Calvina, mají všezahrnující pojem svobody, nesou proto na rameni větší zodpovědnost a považují se proto za lepší lidi. Z amerického pohledu jsou Evropané od protestantské, ale také obecněji od křesťanské víry dalekosáhle vzdáleni a vnímají je proto jako horší lidi. Většina Američanů žije svou protestantskou vírou, mnozí jsou fundamentalisté, drží se toho, co stojí ve Starém zákoně. Byť to veřejně nepřiznávají, považuji vše, co je v něm obsaženo, za bezvýhradně pravdivé – právě tak, jako že černí a muslimové jsou zlí, stejně jako Židé, kteří ukřižovali Ježíše Krista. Ve světle tohoto historického pozadí se nabízí otázka, zda a jak Američané všeobecně a luteráni obzvláště zacházejí s letošním Lutherovým jubileem. Člověk, sledující webové stránky luteránské synody, představující nejinstitucionalizovanější formy luteránské církve, pak překvapeně zjišťuje, že tam o jubileu Luthera není ani zmínka. Až na nezbytné osobní informace se tam všichni koncentrují na důležité sociální otázky, k jejichž řešení chtějí přispět, a to buď formou misie v Africe, nebo charitativním programem, kterým země pomáhá lidem v nouzi. Hledáte-li urputněji, narazíte maximálně na odkazy na antisemitizmus Martina Luthera a ojedinělé teze, že také přispěl k osvobození žen ze jha mužů.
Bezstarostná zahraniční politika
Vnímal by Martin Luther dnes dobře USA s jejich neomezeným pojmem svobody a pevným přesvědčením o tom, že jsou částí „Nového Jerusalema?“ Nebo by se rozhodl pro starý svět, pro silný stát, pro to, aby občané delegovali řadu práv na něho a dali v sázku omezení jejich sebeurčení? Spojené státy hlasovaly a stále ještě hlasují pro mladého Luthera, a ne pro onoho starého reformátora, který nadával sedlákům a chválil šlechtu a krále, a tím také silný autoritářský stát. Mladý Luther nesl s entuziasmem své poselství světu bez ohledu na to, zda to svět zajímalo nebo ne. Tato bezstarostnost ovlivňuje americkou politiku také dnes a je jí lhostejně, jestli tuto zahraniční politiku svět snáší nebo ne. „America First“ má dvě strany. Ta první byla formulována Wilsonem v roce 1917 a od roku 1948 se uskutečnila ve formě Marshallova plánu, ta druhá je obsažena v politických základech radikálního konzervatizmu. V obou zůstávají viditelné protestantské základy, ideje Martina Luthera a Jeana Calvina.
Konečná verze Marshallova plánu obsahovala odstavec: „Při vědomí výhod, kterým se Spojené státy těšily díky existenci rozsáhlého domácího trhu bez vnitřních obchodních omezení, a v naději, že podobné výhody se mohou dále rozšířit do evropských zemí, politika lidu Spojených států má povzbudit tyto země přijetím Marshallovy pomoci prostřednictvím společné organizace, která má vyvíjet úsilí… a která urychleně dosáhne této ekonomické spolupráce v Evropě, což je zásadní pro trvalý mír a obnovu.“
Bývalý sovětský disident Natan Ščaranskij, který byl v polovině osmdesátých let 20. století v Berlíně vyměněn za dvojitého agenta českého původu Kochera a dnes je izraelským státním občanem, před časem prohlásil: „Tam, kde kvete antiamerikanizmus, antisemitizmus a antikapitalizmus, to se svobodu není až tak jisté.“ Svoboda jako náboženská a politická hodnota je na rozdíl od Evropy součástí amerického myšlení. Americká národní identita je na rozdíl od evropské kulturně definována dědictvím západní civilizace a politicky principy americké ústavy: svoboda, demokracie, individualismus, rovnost před zákonem, konstitucionalismus, soukromý majetek. Americké hodnoty byly vytvořeny lidmi s typickou anglosaskou kulturou. „Zvyky Američanů ze Spojených států“ jsou dle Tocquevilla „zvláštním případem, který je staví do výlučné pozice jediného z amerických národů, jenž je s to podporovat demokratické zřízení. Jejich demokratické instituce jsou produktem „praktické zkušenosti, zvyků, názorů, v podstatě ryze amerických obyčejů“. Amerika se svojí religiozitou odlišuje od většiny západních zemí. Američané jsou také převážně křesťanského vyznání, což je odlišuje od většiny nezápadních národů. Jejich religiozita je daleko častěji než příslušníky ostatních národů nutí vidět svět v intencích protikladu dobra a zla. Eroze křesťanství mezi obyvateli Západu, jak to vidíme dnes v Evropě, může být dlouhodobou hrozbou pro zdraví civilizace. Tento úpadek se projevuje nyní v největší krizi, jakou od konce 2. světové války Evropa zažila. Francouzský laicizmus a např. škodlivá sekularizace, ateizmus a lpění na nacionalizmu, ale ne s hodnotami americkými, je i důsledek naprostého vykolejení a degenerace současného národního státu, jakým je Česká republika. Když vezmeme Spojené státy, tak ty ve své 240leté existenci zažily jednu občanskou, ale velmi krutou válku. Když se podíváme na Evropu, tak kolik válek na tomto kontinentě za tuto dobu vzniklo? Z nacionalizmu evropského vzešly i dvě jeho větve, jedna hnědá nacizmu a jedna rudá komunizmu. Kam tyto ideologie, stále ještě živé, přivedly Evropu? Stát v Evropě hraje daleko větší roli než v Americe. Ovlivňuje ji nejen nacionalizmus na evropský způsob, ale také marxistická ideologie rovnostářství, odmítání individualismu, soukromého vlastnictví a náboženství jako opia lidstva, byť se tato ideologie nakonec sama stala tím opiem. A nebyl to nikdo jiný než Karel Marx, který, ač židovského původu, dal impuls k nenávisti vůči „Židům ve Wall Streetu“, která je ve světě zapouzdřena dodnes, zvláště mezi „radikálně extrémistickými levičáky“ včetně českých komunistů.
Václav Havel byl a je dodnes u Američanů ctěn proto, že pochopil, jak důležitá je TRANSCENDENTáLNOST, něco, co člověka přesahuje. Dobrým příkladem toho může být, jak je vidět ve Spojených státech s jejich myšlenkami Martina Luthera, právě náboženství. Může však být také zneužito k mocenským cílům, jak nám ukazují Putin s Erdoganem, Islámský stát, nebo Kaczynského strana PiS. Mnozí velcí vědci a vynálezci byli hluboce věřící, vědomi si toho, že vynášet své objevy jako to největší na světě by bylo projevem pýchy. Uznávali pokoru.
Je absurdní komedií, když bývalý „bolševik“, uznávající za největší lidskou hodnotu svobodu, jsa krmen dlouhodobě ideologií antiamerikanizmu, což je můj případ, po 25 letech informací, názorů, včetně protichůdných, o životě a lidu Spojených států (bez ohledu na zahraniční politiku USA) dojde k přesvědčení, že Evropa včetně České republiky potřebuje více Ameriky, a ne méně, přičemž si je vědom i toho, že i ona má své problémy jako integraci „hispáno-američanů“, ovlivněných katolictvím, a tíživé dědictví otrokářství v tzv. jižanských státech. Že dnes obývá Bílý dům ve Washingtonu radikální konzervativní republikán, nevyzpytatelný Donald Trump, je jen jednou z mnoha epizod v historii Spojených států amerických.
Jeden z prvních redaktorů FreeMagOne, Evropan, humanista. Angažuje se v akcích Kruhu přátel česko-německého porozumění, přítel Lidic.