NAKBA – Palestinci si pod tímto pojmem představují katastrofu, kdy jich bylo po arabsko-židovské válce po vyhlášení a uznání státu IZRAEL v roce 1948 „vyhnáno“ 750 tisíc.
K nedávnému květnovému 70. výročí založení státu Izrael otevřely Spojené státy americké své vyslanectví v Jeruzalémě. Při protestech Palestinců, které krok USA vyvolal, bylo mnoho mrtvých. Židovsko-arabská válka postihla také Židy v Arábii, jen jejich role oběti byla „odložena“. Spisovatelka Sarah Stricker, která žije již 8 let v Tel Avivu, sděluje své dojmy a názory právě na tyto události.
Den Nakba, tedy den katastrofy (arabsky Nakba), která poznamenala po založení státu Izrael před 70 lety celý arabský svět, je připomínán prostřednictvím četných demonstrací a protestních pochodů také v Německu. 700 000 Palestinců ztratilo během první arabsko-izraelské války své domovy. Byli mezi nimi mnozí, kteří žili již generace na před Brity, Osmany, Řeky a Římany ovládaném území. Pro jejich mnohé potomky je tato ztráta traumatem do dneška, traumatem tak velikým, že v den výročí založení státu Izrael, ještě více rozjitřeného přesunem amerického velvyslanectví do Jeruzaléma, se jich 50 000 zúčastnilo krvavých násilností u hranic pásma Gazy a nejméně 59 lidí během nich přišlo o život. Již šest týdnů předtím byly pod heslem „Pochod za návrat“ zahájeny protesty, během nichž byly nejenom házeny granáty na izraelské území, ale protestující také opakovaně zapálili svou vlastní infrastrukturu včetně jediného vedení, které zásobuje několik nemocnic a jiná civilní zařízení s benzinem, naftou a plynem. Cíl protestů byl jasný: návrat na území, které Palestinci ztratili během války hned poté, co byl založen stát Izrael.
Židovský stát byl pro Araby nesnesitelný
Je nutné přiznat, že tuto válku začala arabská strana, neboť založení státu Izrael nemuselo být ve skutečnosti žádnou katastrofou. Izrael svým vyhlášením nezávislosti 14. května 1948 neudělal nic jiného, než že realizoval část plánu Spojených národů na vytvoření židovského, ale také arabského státu. Arabové mohli svobodně udělat totéž. Místo toho se u nich představa, že mezi více než tuctem arabských států bude existovat stát židovský, stala natolik nesnesitelnou, že Egypt, Sýrie, Jordánsko, Libanon a Irák napadly několik hodin starý Izrael ještě v noci na 15. května. S cílem spravedlivého posouzení situace je nezbytné také zmínit, že část palestinského vedení vyzvala Palestince, aby opustili zemi a vrátili se poté, až bude válka po pár týdnech a bez lidských obětí mezi nimi vyhrána.
O tom, že šlo o vyhnání, není pochyb. Nesporné je i to, že Palestinci zakusili velké utrpení a bezesporu trpí dodnes. Proto tak mnoho z nich, zdá se, věří, že jedinou cestou ukončení tohoto utrpení je získání celé země pro sebe. Proto jsou mladí Palestinci připraveni trávit měsíce hloubením teroristického tunelu, zatímco domy nad nimi se propadají do sebe. Má to souvislost také s tím, že v pásmu Gazy vládnoucí Hamas raději vydává miliony za rakety, než aby peníze určené pro obyvatelstvo vložil do obnovy. Má to co do činění i s tím, že mezi těmi, kteří se hodiny pokouší prorazit hranice, jsou 17, 18 a 19letí, kteří to, co nazývají domovem, sami nikdy neviděli. Má to co do činění rovněž s tím, že „návrat“ v jejich skandování neznamená koexistenci, ale „Smrt Židům“. A v neposlední řadě to má co do činění s tím, že mnohé arabské rodiny neváhají uprostřed bojů přivést k hraničnímu plotu své vlastní děti. Je jich tak moc, že jim věnoval plamenný projev sám palestinský prezident Mahmud Abbas a vyzval je, aby s tím skončili, protože nechce, aby byly zmrzačeny celé příští generace Palestinců.
Jen stěží soucit pro židovské uprchlíky
Lidé v Koblenci, Kolíně, Berlíně a Bonnu, kteří v solidaritě s protestujícími v pásmu Gazy vyšli v květnu 2018 do ulic, považují Donaldem Trumpem realizovaný přesun amerického velvyslanectví z Tel Avivu do Jeruzaléma za legitimizaci násilných excesů ze strany Izraele. A to i přesto, že o přesunu rozhodl kongres již v roce 1995 a Bill Clinton, George Bush a Barack Obama jeho realizaci pouze odsouvali. Lze tedy očekávat, že demonstrace při příležitosti Dne Nakba budou rok od roku větší. Neustále totiž přibývá těch, kteří požadují právo návratu pro Palestince. Soucitem se však neplýtvá pro druhou skupinu uprchlíků – pro Židy z arabských zemí a Persie. Moc se o tom nemluví a neví, ale zatímco ztratilo domov oněch 700.000 Palestinců, musel minimálně stejný počet Židů uprchnout z arabských zemí a dnešního Íránu. Ještě na konci druhé světové války tam žilo okolo milionu Židů, většina v relativním míru s jejich muslimskými a křesťanskými sousedy. Jako příklad může posloužit Egypt, kde židovská historie sahá až do dob faraonů. S vyhlášením nezávislosti Izraele se to vše ze dne na den změnilo.
Historie vyhnání Židů
Židé se najednou stali podezřelými jako izraelští špioni, jejich domy byly prohledávány, kdo se bránil, byl odvezen do internačního tábora. Mezi červnem a listopadem 1948 explodovala v židovské části Káhiry řada bomb, 70 osob zemřelo, 200 bylo zraněno. V roce 1956 využila egyptská vláda suezské krize jako záminku k tomu, aby vypověděla téměř 25.000 Židů a zkonfiskovala jim majetek. 23. listopadu 1956 schválil ministr pro náboženské záležitosti zákon, který byl čten v mešitách po celém Egyptě a prohlašoval Židy za nepřátele státu. Životní podmínky se postupně zhoršovaly, Židé byli šikanováni, týráni a tlačeni k vycestování. Dospělo to tak daleko, že vládě už vytěsňování Židů nestačilo. V první den šestidenní války v roce 1967 zatkly egyptské bezpečnostní síly všechny židovské muže mezi 16 a 80 lety a postavili je a jejich rodiny před volbu: buď okamžitě opustí zemi, nebo půjdou na nestanovenou dobu do vězení. Uprchlíci si většinou směli vzít jen jediný kufr a museli podepsat prohlášení, v kterém majetek „darovali“ egyptské vládě. V Egyptě žilo od založení státu Izrael 80.000 Židů. Dnes zde žije pět žen, které se vdaly za muslimy.
V Iráku vyhlásila vláda v roce 1948 sionismus jako kapitální zločin. Židům bylo odebráno státní občanství, jejich konta zmražena a židovské obchody bojkotovány. V roce 1951 se 123.000 z nich přestěhovalo do Izraele. Po šestidenní válce byli Židé propouštěni z veřejných úřadů, jejich povolení k obchodování anulováno, nesměli používat telefon, mnohým z nich bylo na neurčitý čas nařízeno domácí vězení a byli nepřetržitě sledováni. Koncem roku 1968 došlo k monstrprocesům proti údajným izraelským kolaborantům, které vedly nakonec k devíti rozsudkům smrti. Poté, co rozhlas vyzval posluchače, aby si „přišli vychutnat svátek“, se na bagdádské náměstí Svobody dostavil milion zvědavých diváků, aby se účastnili veřejné popravy. Poté uprchla většina zbylých iráckých Židů. V Libanonu byla zabavena židovská zařízení, jejich majitelé vyvlastněni a místo toho v nich ubytováni Palestinci. V roce 1950 explodovala bomba v židovské škole „Alliance Israélité Universelle“ v Bejrútu.
V Sýrii se ihned po vyhlášení nezávislého státu Izrael zformovala lůza, která zničila 2.500 let starou židovskou obec v Allepu, zmasakrovala 75 Židů a vypálila deset synagog, pět škol, jeden sirotčinec, mládežnický klub a 150 domů. Také v jemenském Adenu vedlo oznámení o dělení Palestiny k prvnímu pogromu, při kterém bylo zavražděno 82 Židů. Další masakry následovaly, někdy na základě masově šířených nepravdivých informací, třeba o vraždě dvou muslimských děvčat, načež Izrael provedl pod krycím jménem Létající koberec bezpříkladnou záchrannou akci, při níž ze země odletělo 49.000 Židů.
V letech po založení státu Izrael přišlo do země cca 850.000 židů z arabských zemí a Iránu, ve většině případů bez možnosti vzít si s sebou svůj majetek. Také oni ztratili vlast. Také jim byla uloupena část identity. Také oni už nemohli nikdy zpátky. Nechci nikoho vyzývat k demonstracím kvůli jeho právu na návrat. Nemělo by to smysl, protože jednak je většina jmenovaných zemí pro Židy vysloveně nebezpečná, a jednak se uprchlí Židé na rozdíl od množství Palestinců, kteří se ve třetí generaci považují za uprchlíky, považují dnes za občany Izraele, a ne za uprchlíky ze svých rodných zemí. Tím spíše to dělají jejich děti a vnuci, protože jejich předci se v době útěku s novou situací vyrovnali, začali od začátku a svoji energii vložili do rozvoje místa, v němž dnes žijí.
Ne, nejde o návrat.
Ale nemělo by jít také o jejich práva?
Proč nikdo nedemonstruje za odškodnění jejich ztráty?
Proč nikdo nemluví o vyvlastněných a obsazených domech v Egyptě?
Proč neexistuje petice, vyzývající iráckou vládu ke kompenzacím?
Proč se nikdo nezasazuje o zajištění židovského dědictví v arabském světě?
Epilog
V poslední době se v Evropě i na Středním východě opět zvedá vlna antisemitismu, v níž se angažují i nevládní organizace podporované EU. Všem je trnem v oku „násilí“ vůči Palestincům. Izraelcům jde skutečně o existenci jejich státu, neboť jak Iránu, tak jím podporovanému palestinskému hnutí Hamas a hnutí Hizballáh nepokrytě jde o zničení státu Izrael.
Před časem byla v jedné berlínské škole napadena žákyně druhé třídy s napůl židovským původem spolužačkou, protože nevěří v Alláha. Další spolužák jí řekl, že si za to zaslouží být bita a zabita. Další spolužačka mluvila o upálení.
„Nenávist, která začíná u Židů, nikdy neskončí u Židů. U antisemitismu jde o Židy až v druhé řadě. Jde především o neschopnost skupiny převzít zodpovědnost za vlastní chyby a vytvářet si budoucnost vlastním úsilím. Žádná společnost, která podporuje antisemitismus, se nikdy nedostala ke svobodě, úctě k lidským právům nebo k náboženské svobodě. Každá společnost, v níž převládá nenávist a touha po zničení nepřítele, nakonec zničí sama sebe,“ uvedl 27. září 2016 v projevu v Evropském parlamentu Jonathan Sacks, bývalý britský velkorabín.
Jeden z prvních redaktorů FreeMagOne, Evropan, humanista. Angažuje se v akcích Kruhu přátel česko-německého porozumění, přítel Lidic.