V souvislosti s avizovaným vyznamenáním Michala Davida prezidentem Milošem Zemanem k 100. výročí založení 1. Republiky československé jsem se opět začetl do knihy chorvatské spisovatelky Dubravky Ugrešič Kultura lži – antipolitické eseje, která u nás vyšla v roce 1999. V kapitole „Zpěvačka a prezident“ píše následující:
V románě Kniha smíchu a zapomnění píše Milan Kundera: „Když český zpěvák pop music Karel Gott odešel v roce 1972 do ciziny, Husák byl zděšen. A hned mu psal do Frankfurtu (bylo to v srpnu 1972) osobní dopis. Cituji z něho doslova a nic si nevymýšlím: Milý Karle, my se na vás nezlobíme. Vraťte se prosím vás, zpátky, uděláme pro vás všechno, co si budete přát. My pomůžeme vám, vy pomůžete nám…“
A Dubravka Ugrešič dodává:
„Chvíli o tom, prosím, přemýšlejte. Husák nechal bez mrknutí oka odejít do emigrace lékaře, vědce, astronomy, sportovce, režiséry, kameramany, dělníky, inženýry, architekty, historiky, novináře, spisovatele, malíře, ale nemohl snést pomyšlení, že by zemi opustil Karel Gott. Protože Karel Gott reprezentoval hudbu bez paměti, tu hudbu, v níž jsou navždy pohřbeny kosti z Beethovena i Ellingtona, prach z Palestriny i ze Schönberga. Prezident zapomnění i idiot hudby patřili k sobě. Pracovali na stejném díle. My pomůžeme vám, vy pomůžete nám. Nemohli jeden bez druhého být.“
Epizoda, o níž Kundera píše, je typická a patří do společné paměti občanů bývalých východoevropských socialistických zemí. Každý z nás měl své „idioty hudby“, některé, jako Karla Gotta, jsme v rané době socialistické estrády i sdíleli (Češi ho sdílejí dodnes).
Následující epizoda, jak píše Dubravka Ugrešič, se přihodila o jednadvacet let později v malém, nezávislém a demokratickém Chorvatsku. Populární zpěvačka, která se při politických změnách a ve válečných dnech osvědčila jako vlastenka, prohlásila veřejně, že si klekne na kolena před chorvatským prezidentem a poprosí jej, aby při případném jednání se Srby nepostupoval srbské straně Prevlaku, která leží v jejích rodných Konavlích. Prezident se v oněch dnech zabýval hlavně tím, že hněvivě obviňoval chorvatské intelektuály z toho, že jsou „nepřátelé národa“ a „zrádci domoviny“ (jak příznačné pro současného českého prezidenta). Chorvatská média v těch dnech upalovala na mediální hranici „pět chorvatských čarodějnic“, které se, jak tvrdily místní sdělovací prostředky, zapojily do „světového spiknutí proti Chorvatsku“. V případě zmíněné zpěvačky si prezident pospíšil napsat jí hezký a vřelý otevřený dopis. Jen ať se nestará, on neustoupí, nic nedá, a tak dále a podobně. Odpověděl té, která si odpověď zasloužila, ženě zpívající, ženě klečící a prosící: „My pomůžeme vám, vy pomůžete nám!“
Jak mnoho společného mají tyto uvedené případy. A jak podobný je případ avizovaného vyznamenání Michala Davida.
Dr. František Koukolík ve své knize Mocenská posedlost pod pojmem celebrita uvádí: „K ovlivňování cíle se užívají celebrity, například herci a zpěváci. Lidé je mají rádi, takže si snadno pletou osobu s rolí. Neuvědomují si, že herec zahraje cokoli, za co je placen. Charakteristické bylo chování hereckých hvězd a pěveckých hvězd minulého režimu v listopadu 1989 a později.“ Nakonec, jako v případě Michala Davida, využívali tyto hvězdy ke zvyšování své popularity při svých kampaních i polistopadoví politici.
Kladu si pak otázku. Co se změnilo ohledně popové kultury v současné době oproti minulému systému? Stále jsou k vidění jak zpěváci, tak herci, kteří profitovali i tehdy, na rozdíl od jiných, kteří s režimem nechtěli kolaborovat, anebo je sám režim zakázal. Ale i to nové je z velké míry bez většího ducha. Diváci jsou až příliš zahlcováni mnohdy podprůměrnými seriály i zábavnými pořady s průměrnými i podprůměrnými výkony protagonistů v bezduchých dialozích. Nepozoruji žádné, anebo jen málo, vzepětí skutečného uměleckého osvícenství, ale spíše upevňování kulturního nevědomí zdejší společnosti, což se odráží na její kulturní, mravní a politické zaostalosti.
Jeden z prvních redaktorů FreeMagOne, Evropan, humanista. Angažuje se v akcích Kruhu přátel česko-německého porozumění, přítel Lidic.