Očekávání severoafrických států, v nichž mají vzniknout ZáCHYTNé TáBORY, nebere Evropa do úvahy.
S heslem „Evropa, která chrání“ převzalo Rakousko 1. července 2018 předsednictví Rady Evropy a vyhlásilo jako jeden z hlavních bodů svého působení potírání nelegální IMIGRACE a posílení vnějších hranic EU. Otázka migrace stála také ve středu zájmu vrcholného jednání EU koncem června 2018. Po dlouhých vyjednáváních se členské státy sjednotily na zřízení záchytných táborů mimo EU, takže uprchlíkům má být zabráněno dosáhnout Evropy přes Středozemní moře. Mají být umístěni do těchto táborů, kde budou registrováni a kde také bude prověřen jejich status. V konečném prohlášení vrcholného zasedání se kromě toho nachází ještě nejasná právní formulace, z níž lze odvodit, že v táborech nebude možné žádat o asyl. Na této debatě je ale především zajímavé, že vůbec nebere do úvahy postoje, chování popřípadě očekávání severoafrických států, v nichž mají záchytné tábory vzniknout. Celá problematika je projednávána pouze z pohledu přání a potřeb Evropy. Shoda na summitu EU nejenom že ignoruje skutečnost, že postižené státy by nemusely se zřízením táborů souhlasit, ale dokonce jim odpírá suverenitu v rozhodování o zřízení těchto táborů na teritoriu jejich vlastních zemí.
Egypt, Tunisko, Alžírsko, Maroko a Libye přitom opakovaně striktně odmítly záchytné tábory na svých teritoriích. Předseda egyptského parlamentu Ali Abdel Aal i ministr zahraničí Sameh Šukrí prohlásili, že zřízením přijímacích táborů by došlo k porušení egyptského práva. Souhlas k zřízení táborů nedosáhl ani italský ministr vnitra Matteo Salvini během své nedávné návštěvy v Libyi. A předseda tuniské vlády Jusúf Šáhid záchytné tábory také odmítl. K tomu přišlo odmítnutí z Mali a Sudánu. Africké státy jednoduše nechtějí hrát roli evropského hraničního četníka, ani to, aby jejich země byly čekárnami pro další cesty do Evropy.
Trvání pobytu v táborech je nejasné
Další nejasnou otázkou je, jak dlouho budou muset lidé v záchytných táborech čekat. Jak rád cituje rakouský kancléř Kurz, jsou v nich často i více let v lidsky nedůstojných podmínkách. Návrat těchto lidí do jejich vlasti je mimořádně obtížný, mnozí uprchli z politických důvodů. Strach z budoucnosti, z toho, že zůstanou samotní v těchto táborech bez podpory ze strany EU je velký, a také oprávněný. Slíbená podpora byla nezřídka nedodržena. Za povšimnutí stojí, že členské státy nevěnují již bez toho komplexní politickým, hospodářským a sociálním podmínkám téměř žádnou pozornost. Stejně jako skutečnosti, že se jedná o region, který i bez toho musí bojovat s různými výzvami. Mnoho států regionu je relativně nestabilních, jsou poznamenány slabým hospodářským růstem, nedostatkem pracovních míst, obzvláště nezaměstnaností mladých a důsledky změny klimatu.
K tomu přibývá ozbrojených konfliktů. Příkladem toho je Libye, kde se zhroutila centrální moc a země je formována konflikty mezi rivalizujícími milicemi. Záchytné tábory by mohly s ohledem na tuto situaci představovat další zátěž. Zachycování uprchlíků s navazujícími restriktivními podmínkami a bezperspektivností by mohlo vést k tomu, že se obyvatelé táborů budou kriminalizovat nebo se připojí k radikálním skupinám, a tím budou nadále působit na destabilizaci regionu. Kromě toho jde až na Tunisko o autoritářské režimy, které dodržování lidských práv jednoduše ignorují. EU sice předpokládá zapojení Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) a Mezinárodní organizace pro migraci (IOM), je však otázka, nakolik by byly jejich aktivity v záchytných táborech na těchto územích efektivní. Zřízení takových center by dále vyhrotilo nestabilitu v těchto místech, ale především posílilo autoritářské režimy, a tudíž vyvolalo další vlny migrace a uvolnilo více prostoru pro vykořisťování a obchod s lidmi.
Jako pozitivní příklad je dnes často uváděna spolupráce s Libyí a výcvik libyjské pobřežní stráže. Přitom právě v posledních měsících vyšly na veřejnost četné zprávy o mučení, obchodu s lidskými orgány nebo zneužívání a trhů s otroky. Nezřídka jsou do nich zapleteny státní speciální jednotky. Podobné zprávy přichází z Alžírska a Maroka. Kdyby Evropa chtěla se státy regionu ohledně správy uprchlíků skutečně spolupracovat, musela by postupovat citlivě, což zahrnuje především přihlédnutí k evropské koloniální minulosti v regionu. Otázka migrační správy a evropské bezpečnosti na hranicích by v popředí stát neměla. Je celkem možné, že větší tlak a peníze by některé státy přiměly zřídit záchytné tábory, ovšem za jakou cenu? Taková dohoda bude stále politicky motivovaná a může být v každé době použita jako prostředek nátlaku. Možná se zredukují skutečně počty uprchlíků, ale tábory v tomto regionu vytvoří četné nové problémy, které dříve nebo později Evropskou unii doženou. Vlády severní Afriky pochopily, že téma uprchlíků je slabým místem Evropy, a používají jej znova a znova jako prostředek nátlaku. Evropská unie by se jednoduše stala závislou na většině autoritářských vládců regionu.
Nutná změna trendu
Změna trendu v migrační a azylové politice je víc než nutná. Ale ne ve směru etablování „Pevnosti Evropa,“ nýbrž ve směru upřímného potírání příčin migrace. Přitom jde o mnohem víc než o domluvené zvýšení rozvojové spolupráce, které většina zemí tak jako tak nedodržuje. Jde o celkovou změnu myšlení a pojetí vztahů mezi Severem a Jihem, o konec vykořisťování četných států, a tím o celkově nové pojetí rozvojové spolupráce. Že AFRIKA potřebuje Marshallův plán, není nic nového. To již před více než 10 lety požadoval Norman Borlaug, nositel Nobelovy ceny míru, který svojí zelenou revolucí zachránil před smrtí hladem miliony lidí. Názor Angely Merkelové, která se o tom zmínila již před půl rokem, anebo populistický výkřik předsedy vlády České republiky Babiše, slova dnes již zemřelého Normana Borlauga jenom potvrzují. Bohužel Čína a nadnárodní společnosti, které exploatují na této planetě (a především v Africe) a systematicky ji ničí jen kvůli profitu, ohrožují svobodu a demokracii, mají blíže k vládám než k vědcům.
Jeden z prvních redaktorů FreeMagOne, Evropan, humanista. Angažuje se v akcích Kruhu přátel česko-německého porozumění, přítel Lidic.