Kniha s tímto titulkem od vynikajícího pozorovatele současné doby, amerického historika Timothyho Snydera připomíná nejen názvem, ale i obsahem nesmrtelné dílo Friedricha Augusta Hayeka Cesta k nevolnictví. Jejich hlavním tématem je liberalismus a svoboda, o které lze snadno přijít, tak jak se to odehrává v současné rozhádané Evropě.
Jak mj. píše Timothy Snyder:
V roce 2013 se Rusko obrátilo proti EU a prohlásilo jí za nepřátelského šiřitele úpadku. Její idea by mohla Rusy přivést na myšlenku, že se z bývalých imperií mohou stát úspěšné demokracie. Proto se existence EU náhle ocitla v ohrožení. Když chtěla Ukrajina v roce 2014 posílit vazby s EU, sousední Rusko na ní zaútočilo a anektovalo část ukrajinského území. V roce 2015 se už ruská bezprecedentní kybernetická kampaň rozšířila z Ukrajiny do Evropy i Spojených států a probíhala za asistence mnoha Evropanů i Američanů. V roce 2016 Britové v referendu odhlasovali odchod z EU, čímž splnili dlouholeté přání Moskvy.
Američané si s nezanedbatelným přispěním ruské vlády zvolili za prezidenta Donalda Trumpa. Jeden z mnoha nedostatků nově zvoleného amerického prezidenta spočíval v neschopnosti historicky uvažovat. Trump nebyl s to náležitě připomenout a odsoudit nacisty ve své vlastní zemi.
Dvacáté století se už stávalo jednoznačnou minulostí, aniž bychom si z něj dokázali vzít potřebná ponaučení. V Rusku, Evropě i Spojených státech se začínala rodit nová forma politiky – nová nesvoboda pro novou dobu: politika nevyhnutelnosti, která rozhlodala občanskou zodpovědnost a poté se při srážce s vážnější opozicí zhroutí v politiku věčnosti.
Ano, tyto poslední věty dokazují, co se v současné době odehrává nejen v Evropě. Rusko a Čína úspěšně rozhlodaly občanskou zodpovědnost a z politiky nevyhnutelnosti vytvořili politiku věčnosti. O totéž se snaží Turecko, vládci v arabském světě, a v podobě teokratického státu Irán se o to snaží i vládci v islámském světě. Celý západní svět je od konce 2. světové války pod ohromným tlakem autokratických vůdců, kteří neuznávají pravidla liberální demokracie a chtějí svět řídit v podstatě totalisticky bez účasti občanů.
Podobně se to jeví i v řadě zemí EU, kde bývalé země sovětského bloku prožívají politickou krizi i z důvodů, že v jejich zemích se dostali k moci neliberální, ultrakonzervativní a postkomunističtí vůdci, jako jsou polský Kaczynski, maďarský Orbán, vůdci v Bulharsku i Rumunsku, ale v podobě prezidenta Zemana a předsedy vlády Andreje Babiše i v České republice. Vůdci, kteří nejenže opovrhují liberální demokracií a porušují zásady parlamentní demokracie, ale pohrdají i tzv. občanskou společností. Vracíme se tedy opět do nějakého temna, které Evropa ve své minulosti zažila již několikrát?
Stále jsou tedy platná slova z dopisu bývalého amerického diplomata George Kennana Eustisu Bohlenovi, významnému diplomatovi a osobnímu tlumočníkovi prezidenta F. D. Roosevelta na konferencích v Teheránu a Jaltě, poslaného z Moskvy 26. ledna 1945:
„Šest měsíců nejužšího možného kontaktu s ruskými záležitostmi nezměnilo nic na mém přesvědčení, že cíle sovětské politiky v Evropě nejsou ve své většině v souladu se štěstím, prosperitou ani stabilitou mezinárodního života na zbytku kontinentu. Cíle, které Rusové mají, nejsou inspirovány jakýmkoli zájmem o uchování západních hodnot, ať duchovních nebo materiálních. Sledují s podezřením veškeré projevy evropské jednoty a morální integrity, které nejsou sami schopni přímo kontrolovat, spíše než by dopustili, aby takováto jednota začala existovat. Ruská bezpečnost v jejich pojetí znamená neexistenci soudružnosti, rovnováhy a harmonie ve zbytku Evropy. Pokud naopak zajištění jejich bezpečnosti způsobí bratrovražedné boje, pokles životní úrovně a zhroucení politické sebedůvěry evropských národů, nebudou nad tímto vývojem v Moskvě prolity žádné slzy.
Tyto ruské cíle nejsou jen v rozporu s hlavními proudy středo- a západoevropské tradice, ale jsou v protikladu k našim (americkým) zájmům. V našem vlastním zájmu jako námořní mocnosti v oblasti Atlantiku je uchovat na jeho pobřeží stabilní, sebevědomé, ve svých požadavcích uspokojené státy, závislé na velké míře na rozvoji mírového mezinárodního námořního obchodu. Tyto státy musí mít, pokud chtějí přežít, za zády stabilní, spořádanou Evropu. Vzniká tak základní konflikt o Evropu mezi zájmy atlantické námořní mocnosti, která požaduje uchování silného a nezávislého politického života na evropském poloostrově, a zájmy žárlivé euroasijské pozemní mocnosti, která musí za všech okolností usilovat šířit svou moc na západ a dokud nedosáhne Atlantického oceánu, nenajde místo, na kterém by se mohla ze svého pohledu bezpečně zastavit.“
Rusko se k tomuto kroku rozhodlo po nástupu prezidenta Putina, který se dohodl v roce 2012 s čínským vedením, že půjdou společně proti Západu. Výsledky jejich spolupráce dokazuje současná největší krize nejen jednoty EU, ale i krize politická.
Freidrich August Hayek, stejný liberál jako Timothy Snyder, upozorňuje na nebezpečí silného státu, kolektivismu, který potlačuje svobodu a individualitu člověka, tedy hodnoty, které autoritářské systémy odmítají. Tyto tendence jsou cítit především v zemích, které prožily absolutismus a snadno se přiklonily k totalitním systémům, jako byly nacismus a komunismus, které jsou v podstatě příčinou opětného rozmachu nacionalizmu, centralizace a autoritářství v Evropě. Jak kdysi prohlásil Benito Mussolini: „Byli jsme prvními, kteří tvrdili, že čím složitějších forem civilizace nabývá, tím omezenější musí být svoboda individua.“ A jak píše F. A. Hayek ve své době jako vizionář:
„Generace, ke které patříme, nyní poznává na vlastní kůži, co se stane, když lidé odvrhnou svou svobodu a přijmou donucovací organizaci k řízení svých věcí (jako se to nyní v české kotlině snaží svou centralizací provádět Andrej Babiš). Ačkoliv si slibují bohatší život, v praxi se jej musí zříct. Rozmanitost cílů musí totiž ustoupit konformitě. Tato konformita představuje Nemesis plánované společnosti a autoritářského principu řízení lidských záležitostí.
A nejen to. Hayek upozorňuje na nebezpečí konzervatizmu, který se v naší zemi snaží prosazovat Klausové st. a ml. včetně jejich farizejů.
„Konzervatizmus, i když je pro stabilní společnost nezbytným prvkem, není společenský program, svými paternalistickými, nacionalistickými a do moci zahleděnými tendencemi je často socialismu blíž než pravý liberalismus a svými tradicionalistickými, antiintelektuálními a často mystickými sklony nebude nikdy, kromě krátkých období rozčarování, oslovovat mládež a všechny, kteří věří, že nějaké změny jsou žádoucí, má-li se tento stát lepším místem. Konzervativní hnutí je už svou povahou nuceno bránit svá privilegia a opírat se při ochraně privilegií o moc vlády. Podstatou liberálního postoje je však popírání všech privilegií, rozumí-li se privilegiem jeho správný a původní význam, tj. stav, kdy jsou někomu poskytnuta a zajišťována práva, která jiní za stejných podmínek nemají.“
Nejen svět a EU, ale i naše země stojí na rozcestí. Nevěřme politikům, kteří tak mnohokrát ve dvacátém století selhali a selhávají nadále. Kontrolujme je.
Chceme tedy „liberální a ústavní demokracii“, politický řád, k jehož podstatným rysům patří svobodné a řádné volby, ale také vláda práva, oddělení jednotlivých mocí a ochrana základních svobod projevu, shromažďování, vyznání a vlastnictví včetně vlastní svobody a zodpovědnosti, anebo chceme opět živořit v „silném“ státě, který bude určovat, jak má člověk žít, kde budou usurpovat moc lidé již shora jmenovaní, chceme novou totalitu, jako byl nacizmus a komunizmus. Nezapomínejme ovšem, že ta první jmenovaná stála ve 2. světové válce kolem 63 milionů lidských životů, a ta druhá od roku 1917 do roku 1989 skoro 100 milionů životů. Je to na nás, na občanech, neboť politici konají jen to, jak myslíme a co chceme my!
Jeden z prvních redaktorů FreeMagOne, Evropan, humanista. Angažuje se v akcích Kruhu přátel česko-německého porozumění, přítel Lidic.